irulan píše:Jana píše:nop píše:Jak vnímají své okolí ženy....
Aha, takže jsem zrovna zjistila, že nevnímám své okolí jako žena.

neplač, ono je nás víc

..jen jestli to není představa mužů, jak to ty ženy mají
Protože dnes mám sdílnou náladu, vyjádřím se o vlivu modrých šatů.
Byla to příhoda před pár lety, na cestě k Matce Lasaně u Bousova. Tam měla svůj jakoby ášram a dávala daršany.
Z náměstí v Dolním Bousově je to ještě kus cesty do zámku, pěšky asi 50 minut. V sobotu a v neděli na té cestě nejezdí autobus, jen v pátek odpoledne lze počkat na jeden. A tak jsem tam čekal a také asi čtyři další lidé. Před zastávkou jsou vysoké lípy a mezi nimi na vysokánském sloupu stojí kamenná postava. Na druhé straně náměstíčka na rohu je vynikající cukrárna, a za druhou ulicí je kostel.
Čekali jsme a jedna hezká žena v modrých šatech se mne zeptala, jestli ta socha je svatý Jan z Nepomuku nebo Panna Marie. Řekl jsem jí: „vy jste dobrá, to se dá zjistit, když se podíváme“. Podívala se tedy. Měla krásné hladké světle modré šaty a já jsem řekl: „vy se mi líbíte“. Omylem jsem ji považoval za Bousovanku a celkem jsem i s tím vyjádřil svůj dojem, jednak že se nepodívá sama, i že je hezká. Jinak jsem nic nemyslel. Pak jsem jí pomohl s kolečkovou taškou a vzbudil jsem zvědavost dalších tří žen, které mne považovaly za jejího známého, jak mi řekla později.
Ale to byla náhoda. Přijel jsem do Bousova z obce Štěkna u Strakonic, kde jsem byl týden v klášteře mariánské kongregace na soustředění pěveckého sboru z Prahy a přivezl jsem si odtamtud životopis blahoslavené Marie Wardové, která založila kongregaci Anglických panen, které po sametu převzaly ten klášter ve Štěkně (ale pod jiným názvem, mariánským), a v Lasanině ášrámu jsem ten životopis dočítal. Nikdo nevěděl, jaké naladění duše mám, nikomu jsem nic neříkal.
Kdybych byl na těle oblečený tak jako by odpovídalo naladění mojí duše, musel bych mít na sobě hábit nebo alespoň mnišskou kapuci. Ale pomocí oblečení se navenek o sobě vyjadřují jen ženy. Nikdo nevěděl o mém naladění, ani Bousovanka s modrými šaty. To je nevýhoda pro ostatní, že muži nedávají ničím najevo naladění svého nitra.
Vytvářel jsem nechtěně a nevědomě klamný dojem, že jsem zaujatý pro ženu v těch šatech.
Mělo to smutné následky. Když Bousovanka po pár měsících setkávání v ášramu prohlédla můj nezájem, dala mi poučení: „ty nevíš, co to udělá s nezadanou ženskou, když jí mužskej řekne „vy se mi líbíte“.“. To vy a ty znamená, že po krátkém čase si všichni návštěvníci u Lasany často sami od sebe začnou tykat, k čemuž dochází, ale na náměstí jsem ji neznal a vykal jsem.
A tak to je. Ani ona nevyjádřila svůj stav úplně dokonale. To by musela mít šaty spíše fialové. Vdovy chodí v černém, ale v čem má chodit žena, které manžel svévolně odešel? A kolik let? Kdybych ovlivňoval oblečení lidí, jako to dělal v Ženevě Jan Kalvín, ustanovil bych, že pro opuštěnou ženu je nejlépe mít kombinaci smutné fialové s růžovou, protože růžová znamená, že je v tom nevinně.
A tak jsme o sobě dost nevěděli už na první pohled, protože to, aby barva šatů (nebo u mne střih kapuce) odpovídaly duševnímu stavu, to nebylo propracované ani jako závazné, ani úplně dokonale.
Vojáci chodí v zeleném, zdravotníci v bílém, farář měl donedávna vždy dlouhou komži až na zem a starosta nosil na krku řetěz. Dnes nosí řetěz pankáči, ale u boku.
Takže být sladěný opticky navenek s naším stavem [ mysli, dojmu, srdce, naladění ] by mohlo být užitečné, ale naposledy se to dělalo za středověku. Rytíř nosil vždy červené kalhoty (potom to bylo u jízdního vojska, neboli u dragounů), kněžna měla žlutou čepici (viz film „V erbu lvice“ o Zdislavě z Lemberku) a učitel v Rakouské říši nosil ještě za časů Erbena sametové černé sako na knoflíky.
Modrá barva u Bousovanky myslím vyjadřovala nezlomnou čistotu její duše i přes smutek opuštěné manželky. Jen u mne nebyla vidět kapuce mnicha a to oklamalo ženy u Lasany, které nevěděly, že se mezi nimi potuluje mnich v civilu, čtoucí životy svatých.