Poznatky z prahu smrti

[Polina]

Schváleno k publikaci: 30.7.2008
Kupka, M. (2008). Klinická smrt jakožto změněný stav vědomí.
E-psychologie [online]. 2(3), 30−40
Celý text dostupný z WWW: http://e-psycholog.eu/pdf/kupka-ps1.pdf

E-psychologie
http://e-psycholog.eu/
Českomoravská psychologická společnost
http://cmps.ecn.cz/
_____________________________________________________________
Opuštění vlastního těla

Většina lidí se identifikuje se svým fyzickým tělem. Máme samozřejmě také mysl, ale ta nemusí být koneckonců nic jiného, než elektro-chemická aktivita mozku, který je částí fyzického těla. Pro mnoho lidí je tudíž velice obtížné si byť jen představit, že by člověk mohl existovat i jinak, než fyzicky.
Proto má také „umírající“ takový pocit překvapení, když se dívá na své tělo z nějakého bodu mimo ně jako divák. Reakce na tento stav mohou být velmi rozdílné. Někteří lidé uvádějí, že se snažili dostat zoufale zpátky, ale neměli vůbec tušení, jak to udělat. Jiní se pamatují, že prožívali až panickou úzkost, jiní se cítili naopak skvěle.
Zajímavé jsou také rozdílné přístupy k tělům. V některých kazuistikách lidé popisovali, že prožívali silnou lítost, při pozorování svého zmrzačeného těla. Jiným připadalo jejich tělo cizí, nepoznávali je. Dále existují lidé, kteří ke svému tělu necítili vůbec nic.
Jsou zaznamenány výpovědi, kdy lidé prožívali sami sebe jako „čisté vědomí“ a nezaujímali žádný prostor. Mnohem rozšířenější jsou ovšem případy, kdy lidé vypovídají, že byli i po opuštění fyzického těla v nějakém jiném druhu těla. Mimo své fyzické tělo se stali pozorovateli toho, co se kolem nich děje. Uvědomovali si ovšem existenci určitého stavu bytí a těla, ve kterém se nacházeli. Ve svých výpovědích označovali toto tělo přívlastkem „duchovní“.
Jak takové tělo vypadá a má nějaký tvar? Všichni, kteří se k tomuto aspektu své zkušenosti vyjadřovali, popisovali duchovní tělo jako amorfní oblak kulovitého tvaru, který má horní i dolní konec. Výrazy používané v popisech obsahují slova jako: mlha, oblak, svazek barev, energetické pole. Všichni mluví také o nadčasovosti svého stavu. Ačkoli popisují svůj pobyt v duchovním těle v časových pojmech (lidský jazyk je časový a prostorový), čas nebyl prvkem jejich prožitku (Moody, 1991). Jungův názor na tento problém se dá shrnout v myšlence, že pokud život po smrti pokračuje, nemůžeme si představovat žádnou jinou existenci, než psychickou, neboť život duše nepotřebuje prostor ani čas. Naše pojmy prostoru a času mají jen relativní platnost (Jung, 1994).
„Umírající“ si z počátku uvědomují svá duchovní těla v projevech jejich omezenosti. Především zjišťují, že i přes zoufalou snahu nejsou schopni se s ostatními dorozumět.

Jsou neslyšitelní a neviditelní. Chyběl rovněž cit pro teplotu (v několika výpovědích je udáván pocit příjemného tepla) a nikdo z dotázaných neuváděl čichové ani chuťové vjemy. Duchovnímu tělu chybí navíc hmotnost a hustota. Lidé mají pocit vznášení se, nemohou se ničeho dotknout, předměty jimi pronikají. Ti, kteří tuto zkušenost ve stavu klinické smrti poznali, uvádějí, že si byli vědomi nepřítomnosti fyzického pocitu tělesné váhy, pohybu a polohy (chybění kinestézie).
To, co je vnímáno nejprve jako omezení, může být posléze pochopeno a poznáno jako výhoda. Kupříkladu změna místa je možná pouhým pomyšlením, lidé, kteří tento stav zažili, rovněž uvádějí, že začali myslet jasněji a rychleji. Všechno bylo možno pochopit napoprvé, aniž by se to muselo opakovat, vše mělo jasný řád a smysl, který jim dříve unikal a nyní byl jasně zjevný. Schopnosti slyšet a vidět zůstaly nedotčeny. Navíc ve výpovědích je zdůrazňováno, že byly dokonalejší a citlivější (Moody, 1991).
Zdá se, že ani vážné poškození fyzického těla neovlivní funkci těla „duchovního“. E. K. Rossová realizovala se svými kolegy následující výzkum. Zaměřila se na lidi, kteří ztratili zrak a měli mimotělesný zážitek. Byli dotazováni jen ti, kteří neměli alespoň deset let světelný vjem. Tito slepci dokázali detailně popsat, jaké barvy oblečení měli na sobě ti, co tehdy byli přítomni, co měli oblečeného, jak vypadala celá scéna okolo. Navíc tyto věcné obsahy bylo možno posléze doložit (Rossová, 1997).
Jev opuštění vlastního těla není omezen pouze na situace, v nichž se jedinec ocitá blízko smrti. Můžeme se s ním setkat rovněž u mimosmyslového vnímání (extra-senzory- perception), psychospirituální krize, psychického otevření, hluboké prožitkové psychoterapie, při požití psychedelických látek, meditace. Může se jednat o izolovanou epizodu nebo řetězce událostí, které lze dát do souvislosti s výše popsanými situacemi. Některé výzkumy ukazují, že lidské vědomí je mozkem zprostředkováno a operuje v úzké souvislosti s ním, že však v mozku nevzniká, ani na něm není závislé. Neurochirurg Wilder Penfield je toho názoru, že vědomí je schopné provádět mnoho výkonů, které lidský mozek ani smyslové orgány dělat nedokáží. Ve své knize The Mystery of Mind (Záhada mysli) prohlásil, že podle jeho názoru nemá vědomí v mozku svůj zdroj (Grof, 1999).
Mnohem dříve k podobnému závěru dospěl C. G. Jung, který tvrdil, že byla učiněna překvapivá pozorování u hlubokých bezvědomých stavů po aktuálním poranění mozku a těžkých kolapsových stavů. V obou případech mohou i při hlubokém bezvědomí existovat vjemy vnějšího světa jakož i intenzivní zážitky snového charakteru, což svědčí o pozoruhodné a dosud neobjasněné schopnosti zachování vědomí, a to i ve stavu zdánlivého bezvědomí (Jung, 1994).

Fenomén Světla

Snad nejsilnější společný znak v prožitcích blízkosti smrti je setkání s velmi jasným světlem. Tento fenomén mívá zásadní vliv na člověka, který se s ním setkal. Bývá typické, že světlo je nejprve tlumené, rychle se ovšem zesiluje, až dosáhne „nepopsatelné“ jasnosti. Charakteristické pro něj je také to, že i přes velmi silný jas neoslepuje, nepíchá do očí, nebrání ve vidění jiných věcí. Bývá obvykle popisováno jako bílé nebo čiré. Na celé věci je vcelku udivující, že ve většině popisů je světlo chápáno jako něco živého, jako bytost, jako něco obdařeného vědomím a inteligencí. Lidé, kteří tento intrapsychický fenomén ve stavu klinické smrti poznali, se navíc shodovali i v charakteristice tohoto Světla. Vyzařovalo z něj teplo, přijetí, láska. Člověk na prahu života a smrti se cítil tímto Světlem přitahován, obklopen a pohlcen.
Popis světla byl veskrze shodný. Ovšem na základě kulturního zázemí a náboženské výchovy se měnila identifikace případ od případu. Někteří světlo ztotožňovali s Kristem, jiní s Duchem svatým, další s andělem atd.
Krátce po svém objevení začne Světlo s člověkem komunikovat – nonverbálně, telepaticky. Lidé uvádějí, že žádný skutečný hlas neslyšeli, spíše že šlo o neomezený tok myšlenek. Výměna myšlenek neprobíhá v mateřském jazyce, ale spíše celostním pochopením smyslu sdělení, což se pochopitelně opět vcelku těžko vysvětluje a převádí do našeho způsobu vyjadřování.
Lidé uváděli, že Světlo krátce po svém objevení k nim vyslalo otázku, ve které se zrcadlil následující smysl: „jsi připraven zemřít?“ nebo „můžeš se ve svém životě něčím prokázat?“ nebo „co jsi udělal v životě dobrého?“.
I když obsah těchto myšlenek má hluboký citový dopad, nezdá se, že by otázky měly charakter hrozby nebo odsouzení. Všichni se v drtivé většině shodovali, že otázka nebyla položena ve smyslu obvinění. Spíše se zdá, že jejím účelem má být pokyn, aby člověk o svém životě přemýšlel a ujasnil si ho. Jedná se o otázku sokratovského typu, která je kladena ne pro zisk informace, ale aby pomohla tázanému najít cestu k pochopení (Moody, 1991).

Panoramatický přehled dosavadního života

Kontakt se Světlem bývá předehrou k prožitku překvapivě intenzivnímu, kdy je prožívající osobě promítnut panoramatický přehled dosavadního života. Zdá se, že často je právě Světlo jakoby strůjcem tohoto procesu. Přeživší tuto domněnku uvádějí.
Vzpomínky bývají velice rychlé, následují jedna za druhou v chronologickém sledu. Jiní lidé si ovšem časové pořadí nepamatují. Vzpomínky podle nich přišly naráz jako jeden celek. Přehled je popisován jako neobyčejně živý, barevný, plastický a je založen na pohyblivých obrazech. Někteří z dotazovaných tvrdí, že ačkoli to neumí vysvětlit, bylo v přehledu úplně vše. Od nejmenších detailů až po závažné události (Atwaterová, 1996).
Tento jev by snad potvrzoval i výzkumy prováděné u vysoce hypnabilních osob, které byly schopny si rozpomenout do nejmenších detailů na události ze svého života. Byl u nich vyvolán jev hypermnézie, což svědčí pro hypotézu, že vše, co prožijeme, je v nás zapsáno (Plháková, 2004).

Někteří lidé charakterizují prožitek panoramatického sledu jako jakési výchovné působení Světla. Zdá se, že byly zdůrazňovány především dvě věci – naučit se milovat druhého a nabývat poznání (Moody, 1991).
Pro přesnost je také nutno uvést, že v některých zážitcích probíhá panoramatický přehled, aniž se Světlo objeví. Tam, kde je kontakt se Světlem, bývá prožitek silnější.
Nicméně přehled bývá líčen v obou případech jako rychlý, živý a přesný. Byl zaznamenán i v situacích, kdy se o klinickou smrt nejednalo a člověk se dostal „jen“ do nebezpečí nebo byl poraněn (Ring, 1991; Staford, 2006)............

[Návštěvník]

Umírání a smrt
Příčina a průběh smrti může být jakákoli, co se při tom děje? Co člověk cítí? To se dozvíte níže.

Přirozená smrt
- umírající je duchovně naprosto čilý a jasně vnímá okolí a to i přesto, že může být postižen např. Alzheimerovou chorobou nebo demencí – tyto problémy jsou vyvolány poškozením mozkových funkcí, duše postiženého tím však není nijak zasažena a je i nadále zcela intaktní
- fenomény k nimž dochází při procesu umírání jsou nezávislé na předchozí demenci nebo duševní zaostalosti

První fáze procesu umírání
- první náznaky začínajícícího procesu umírání se projevují tím, že misky vah mezi životem a smrtí začnou kolísat
- když např. někdo více leží než chodí, uvolňuje se spojení s pozemským prostředím
- ke slovu přichází svět snů a i během dne jsou běžná delší období, kdy se vědomí nachází ve stavu alfa
- dochází k prvnímu lehkému odpoutání se éterického těla od fyzické schránky
- každý kdo byl vážněji nemocný zná onen stav: je to zvláštní, avšak docela příjemné kolísání mezi spánkem, snem a vědomím
- pacient v této fázi musí obrátit svou pozornost směrem dovnitř, aby naslouchal a důvěřoval svému vnitřnímu hlasu – pak se může rozhodnout pro život nebo pro smrt
Druhá fáze
- v této fázi dochází k častějším bolestem – umírající se čím dál víc přibližuje smrti
- na povrch vědomí jsou vyplavovány emoce a vzpomínky
- umírající bilancuje, přičemž návrat do života je i z tohoto stádia ještě možný
- pacient se snaží nalézt vnitřní mír a ozřejmit si nevyřízené věci – touží po ulehčení a klidu
- jako se v průběhu první fáze uvolňuje tzv. éterické tělo, jež je obrazem našeho těla fyzického, uvolňuje se nyní i tělo emocionální, v něm jsou uloženy všechny naše pocity a myšlenky
- různá energetická těla jsou elektromagnetická pole vědomí, proto vnímá umírající během jejich uvolňování různé zvukové efekty, slyší hlasité praskavé zvuky, hlasy zvonů, nebeskou hudbu
- něco podobného jako je tzv. film života prožívá umírající během této druhé fáze
- když se emocionální tělo začíná odpoutávat od pevné materie těla fyzického, jsme konfrontováni s obrazy vlastního života
- především jsou to nevyřízené záležitosti – navenek se to projevuje negativními emocemi – proto je to nejtěžší fáze v celém procesu umírání
- když se potlačené emoce vlastního života dostávají na povrch vědomí, je to spojeno i se strachem, že člověku nezbývá dost času na to, aby své nevyřízené záležitosti dotáhl do konce
- umírající navazuje v této fázi kontakt s oním světem, nabývá jasnovidných schopností
- nejzřetelněji se druhá fáze proměny projevuje tím, že dotyčná osoba hovoří o pocitu vznášení se – tak se projevuje začátek odpoutávání se od tělesné schránky
- v prožitcích získaných na prahu smrti jsou to mimotělní prožitky, které nám ukazují, že vědomí může existovat nezávisle na těle
- protože se aktivují jasnovidecké schopnosti, vnímá umírající čas a prostor zcela jinak
- zažívá věci souběžně: na jedné straně hovoří s reálně existujícími osobami, na druhé straně se obrací na osoby již zemřelé, které vidí jen on
- tyto rozhovory mají pro umírající mimořádný emocionální význam – zjevné je na tom to, jak se uvolní napětí v jejich obličeji
- když umírající začne vzdychat a naříkat, je to dobré znamení, protože to mírní bolest a usnadňuje to odpoutání elektromagnetického pole od těla
Třetí fáze
- v ní umírající mobilizuje zbytky svých tělesných sil. Právě stojí uprostřed křižovatky mezi životem a smrtí
- je to fáze v níž dochází k poslednímu oživení
- tato etapa je často chybně interpretována, protože náhlé vyjasnění vědomí je považováno za celkový obrat k lepšímu
- občas se stane, že člověk, který už byl hodně blízko smrti znovu vstane z postele a ještě měsíce nebo roky žije dál – toto je označování za tzv. Lazarův fenomén
- životní sílu v člověku představuje nezměrná zásobárna energie a tato energie do poslední chvíle nechává otevřenou možnost uzdravení
- dynamikou umírání se ve vlnách uvolňují obrovská kvanta energie
Čtvrtá fáze
- během ní se zklidňují všechny tělesné funkce a závěr procesu umírání je vyjádřen posledním úderem srdce
- v místnosti se často pociťuje zvýšené množství energie
Pátá fáze
- čtvrtá fáze přechází plynule do fáze páté. Nedají se již pozorovat žádné známky života
- spojení mezi tělem a duší je nyní definitivně přetrženo – duše už se nemůže vrátit do svého těla
- poslední fáze je ukončena, když je přerušen poslední kontakt s tělem – tělo na nás působí dojmem prázdného obalu
- všechny popsané pochody během umírání nám ukazují, že život je nepřetržitý proces a že příroda pracuje moudře a k našemu prospěchu

Dr. Elisabeth Kubler-Rossová
Sestavila 5-ti fázový model, kterým prochází umírající:
Vnější fáze procesu umírání:
1.fáze – blížící se konec života není brán na vědomí (lékařská diagnóza smrtelného onemocnění je považována za omyl)
2.fáze – odmítání: nevyřízené záležitosti se derou na povrch vědomí, což se u pacienta projevuje především záchvaty vzteku a zuřivosti
3.fáze – smlouvání: umírající se snaží vyprosit si odklad a smlouvá s osudem
4.fáze – deprese: pacient si uvědomuje nevyhnutelnost svého konce, což vede k hlubokým depresím a zoufalství nad tím, že spousta věcí zůstane nevyřízena
5.fáze – smíření se: pacient dokáže smrt akceptovat

Náhlá smrt
- žádná smrt se nedostaví náhodou. Je to událost, která spočívá na vnitřním přitakání
- když si někdo vezme sám život, rozhodne se pro smrt vědomě
- když někdo pomalu umírá na nějakou nemoc, dělá v podstatě totéž, ale nevědomě
- to platí ve stejné míře i v případě náhlé smrti např. v důsledku nehody
- právě v případech náhlé smrti jsou dodatečně zjišťovány různé náznaky, z nichž je zřejmé, že dotyčná osoba svoji nadcházející smrt podvědomě tušila
- náhlé smrti také předchází určitý proces přírody
- prožitek na prahu smrti je většinou spontánní, neočekávaný
- výzkumy ukazují, že každá náhlá smrt je dotyčnou osobou předem tušena – to se ukazuje na nevědomky pronesených poznámkách o mimoděčném jednání
- náhlá smrt tedy není nikdy náhodná, i ona probíhá podle zcela konkrétního vzorce, jenž je potvrzován badateli z celého světa
- existuje vnitřní vědění, které nás někdy na případy nečekaného úmrtí připraví
Proces nevědomého vnitřního odpoutávání se v případech nenadále smrti
- ve většině případů změní dotyčná osoba v časovém úseku tří týdnů až tří měsíců před smrtí své dosavadní chování
- tato změna se projeví tím, že člověk začne urovnávat nevyřízené záležitosti nebo si najednou vytyčí úplně nové životní cíle
- potom se dostaví potřeba jednou vidět, nebo napsat lidem, kteří pro tohoto člověka byli důležití
- píše se poslední vůle, dávají se pokyny ohledně majetku atd.
- dochází k hluboké výměně citů a myšlenek. Vše co doposud nebylo vyřčeno, je nyní nejbližším sdělováno. Druzí to často považují za životní obrat, při němž se někdo prostě zbavuje starého balastu
- jeden dva dny před smrtí působí tito lidé najednou velmi klidným dojmem. Na tomto vzorci chování je překvapivá zvláště jeho podobnost s již popsaným procesem umírání
- v případě náhlé smrti zcela odpadá obvyklý proces umírání – dotyčná osoba je při plném vědomí a náhle bez jakéhokoliv přechodu stojí tváří v tvář smrti
- prožitek bezprostředně hrozící smrti má 3 stádia:
1) obrana, při níž osoba ohrožená smrtí nasazuje všechny fyzické i duševní síly na svoji záchranu
2) dotyční vidí celý svůj život jako v nějakém filmu, nachází se mimo své tělo, sleduje události svého života a nepociťuje přitom ani strach, ani bolest
3) stadium překročení – člověk pociťuje mír, štěstí a harmonii, prostor a čas pro něj přestanou existovat
- existuje nějaký mechanismus, který v absolutních šokových situacích navozuje výstup z těla
- skutečností zůstává, že oběť nehody vlastní dění většinou vůbec nevnímá – psychologové to vysvětlují jako mechanismus vytěsnění tváří v tvář ohrožení života

Smrt dětí
- u těžce nemocných dětí se stále znovu ukazuje, že vědí o své blížící se smrti
- na rozdíl od dospělých k ní často mají střízlivější a nepředpojatější vztah
- u dětí zůstávají přinejmenším do 6 let otevřené kanály, které nás spojují s duchovním světem
- nápadné je, že všechny umírající děti procházejí překvapivě rychlým procesem zrání a dospívání
- dítě nelze při umírání obelhat, každé intuitivně ví, že zemře, vnímá všechny obavy a bolesti svých nejbližších

Suicidum (sebevražda)
- většina suicidantů se rozhodne pro takový způsob smrti, který se nejvíce blíží povaze jejich duše
- způsob smrti bezprostředně souvisí s nejslabším místem v duši dané osoby (např. když měl někdo dlouhé chladné období, protože se cítil opuštěn – pak může být velký žár, oheň pro duši příslibem, že všechen ten mráz nahromaděný se naráz spálí, nebo kdo se např. ve svém životě mnohokrát spálil, pro toho může být studená voda příslibem konečného ochlazení pro duši i tělo)
- způsob suicida také prozrazuje leccos o motivu (když např. byl někdo opuštěn partnerem, zvolí si spíše nějakou měkčí formu, aby případně zůstal naživu – chce získat partnera zpět. Kdo je skutečně rozhodnut zemřít, zvolí spíš tvrdší postup)
- statistika dokládá, že muži volí spíše násilné metody jako zastřelení, oběšení či skok pod vlak. Ženy naopak upřednostňují jed, léky nebo otevření tepen
- čím pevnější je něčí rozhodnutí ukončit svůj život, tím tvrdší formu odchodu si zvolí
- člověk, který se zabil, vykonal otevřené a vědomé rozhodnutí, aby se osvobodil od svého těla. Lidé, kteří umřou po dlouhé nemoci nebo náhle v důsledku nehody, dělají v podstatě totéž, ale činí tak spíše podvědomě

http://www.posmrtnyzivot.net/?page_id=30

[Návštěvník]

Poznatky z prahu smrti

Nejen ve starobylých egyptských a tibetských Knihách mrtvých, ale i v záznamech řady soudobých lékařů nacházíme výpovědi znovuoživených lidí, kteří již byli klinicky mrtví a pak se je podařilo navrátit do života.
Holandský výzkumný tým potvrdil základní strukturu prožitku nabývaného na prahu smrti, který se skládá z těchto komponentů:
- pocit, že člověk zemřel a necítí žádnou bolest
- mimotělní prožitek
- příjemné pocity
- průchod tunelem do jiného světa
- vjem světla
- setkání se zemřelými příbuznými
- rekapitulace celého života
- bariéra, která nemohla být překročena a přiměla dotyčného k (většinou nechtěnému) návratu
Tyto popisy jsou v podstatě stále stejné: Umírající člověk se odděluje od svého těla a sám sebe pozoruje z určité výšky. Bez nejmenšího náznaku smutku sleduje snahy lékařů, dokud nenastoupí “pocit vtahování”, jehož výsledkem je, že člověk prochází jakýmsi temným tunelem. Během této doby mu před očima probíhá celý jeho život v podobě neuvěřitelně zrychleného, ale přesto stále velmi názorného a klidného filmu. Připadá mu, jako by se před ním znovu všechno ještě jednou vynořovalo: lidé, s nimiž se v životě setkal, slova, která vyslovil, myšlenky, jež ho napadly. Je vyzýván, aby k tomu všemu zaujal stanovisko a sám sebe určitým způsobem zhodnotil.
Mnozí znovuoživení pacienti líčí na konci tunelu zářivé světlo, neskutečně melodickou hudbu a nádhernou krajinu. Často se objevují zesnulí přátelé nebo příbuzní, aby člověku pomohli při vstupu do jiných rozměrů. Návrat do těla, ono “nucené znovuoživení”, je téměř vždy pociťováno jako velmi bolestný zásah.
U všech klinicky mrtvých lidí s těmito zážitky je později patrná celková změna v tom smyslu, že se už nebojí smrti. Jejich život se stává svobodnějším a nespoutanějším, když jednou stanuli na prahu jiné empirické oblasti. Mnozí začínají své zážitky malovat a vytvářejí neuvěřitelně krásné obrazy, někteří zkušenosti zachytí v písemné podobě.
Hodně lékařů vysvětluje tyto hraniční prožitky mezi životem a smrtí změnami uvnitř mozku. V životu nebezpečných situacích lidské tělo produkuje jistou hormonální drogu, která podobně jako morfium vyvolává halucinační stavy a umírající si tak podle nich není vědom bezvýchodnosti své situace.
Hlavním argumentem proti jakékoli víře v onen svět je to, že reanimovaní pacienti nikdy nebyli “úplně mrtví” a že dosud neexistují ověřitelné výpovědi přímo z jiného světa.

Několik názorů na prožitek z prahu smrti:
Pim van Lommel – vědec s klasickým lékařským vzděláním došel k překvapivému závěru: “Nyní víme, že obvyklá vysvětlení prožitků z prahu smrti nejsou správná. Tyto prožitky nejsou vyvolány odumíráním mozkových buněk, nebo nedostatečným prokrvením mozku”
- Lommelovy výsledky prokazují, že člověk má vědomí a sebeuvědomění, tehdy, když už jeho mozek nepracuje
- všechny prožitky získané na prahu smrti se musely odehrávat ve stavu hlubokého bezvědomí. To je překvapivý poznatek, neboť u pacienta v hlubokém kómatu jsou struktury mozku silně poškozeny, a to i ty, které souvisejí s pamětí a subjektivní zkušeností – z toho odvozuje existenci lidské duše
- toto se týká i tzv. bdělého kómatu – podle lékařských poznatků nedisponují pacienti funkčním vědomím. Na okolí reagují pouze reflexně, proto mohou žvýkat, reagovat na bolest, spát, usmívat se. Příčinou bdělého kóma je krátkodobý výpadek v zásobování mozku kyslíkem nebo poruchy v jeho prokrvování v důsledku zástavy srdce či krvácení do mozku. Nedostatečné okysličování vede k odumření buněk v mozkové kůře, po 5. minutách bez přísunu kyslíku už zpravidla není možné postiženou osobu oživit bez trvalých následků.
Prožitky zaznamenané na prahu smrti se vesměs odehrávají právě v tomto krátkém časovém intervalu. Když nedostatečné okysličování mozku trvá déle než 5. minut, odumře tolik mozkových buněk, že postižená osoba se již nikdy nezotaví.
Časový limit v jehož rozpětí se lze z bdělého kómatu vrátit do života bez trvalých následků činí tři měsíce.
Z výzkumu a ze zpráv pacientů, kteří se probrali z bdělého kómatu víme, že kóma je stav změněného vědomí, během něhož na sobě postižený může dál pracovat a svobodně si zvolit okamžik své smrti.
Prožitky v kómatu jsou jakési snové výlety v hranicích fyzické reality, během nichž se dotyčný setkává s živými i se zemřelými, smyslem tohoto dění je vypořádat se s nevyřešenými životními konflikty.

- je prokázáno, že zhruba 18% všech pacientů v okamžiku klinické smrti nejen disponovalo plným vědomím, ale dokázali také vnímat i věci, které z místa své blízké smrti v žádném případě nemohli vidět. Tím jsou fyziologické výklady tohoto jevu vyloučeny: kdyby byl jeho příčinou nedostatek kyslíku, jak se s oblibou tvrdívá, pak by museli stejné prožitky mít všichni pacienti
- jediným logickým vysvětlením tedy zůstává to, že vědomí existuje nezávisle na mozku
- jestliže mozek není tvůrcem vědomí, pak může být pouze jakýmsi druhem přijímače
- mozek přijímá vědomí. Když mozek přestane pracovat, je tu možnost, že sebeuvědomování společně s vědomím a vzpomínkami existují mimo mozek
- prožitek z prahu smrti je vždy velmi jasný, zřetelný, uspořádaný – je tedy jednoznačným opakem halucinací, ty se vyznačují strachem a chaotickými představami
- obsahují střet s realitou mimo prostor a čas, s jinou dimenzí, kde se všechny věci odehrávají současně, během tohoto transcendentního stavu dále fungují všechny smyslové vjemy, pocity a identita dané osoby, když ta se právě nachází v hlubokém bezvědomí na místě, kde ke klinické smrti došlo

Klinická psycholožka dr. Elizabeth W. Fenskeová vyjádřila na jedné z přednášek, pronesených v roce 1989 na kongresu Mezinárodní asociace pro výzkum prožitků nabytých na prahu smrti, názor, že prožitky získané ve stavu klinické smrti jsou cestami do holografické oblasti vyšších frekvencí. Je přesvědčena, že v těchto momentech se dostáváme k bodu, v němž je obtížné rozlišovat mezi myšlením a světlem: zdá se, že v blízkosti smrti se myšlení proměňuje ve světlo.

Podle názorů ortodoxních lékařů jsou prožitky z prahu smrti pouhými halucinacemi, způsobenými poruchami mozkové činnosti nebo léky a utišujícími prostředky, které pacienti dostávají.
Farmakologické vysvětlení prožitků zaznamenaných na prahu smrti vychází z předpokladu, že určité chemické substance, jež jsou pacientům z terapeutických důvodů podávány, mohou mít vedlejší psychické účinky. Je známo, že například injekcí vpravená dávka ketaminu, což je analgetikum a narkotikum, může vyvolat mimotělní zážitky hodně podobné těm, o nichž hovoří pacienti, kteří se ocitli na prahu smrti. Proti tomu lze ovšem právem namítnout, že v mnoha případech pacienti, kteří prošli mimotělní zkušeností, žádné utišující prostředky nedostali.

Průkopníci výzkumu prožitků z prahu smrti – psychiatr Kenneth Ring z Connecticut University, dr. Michael Sabom a Raymond Moody, který jako vůbec první lékař zveřejnil knihu o tomto fenoménu – jsou přesvědčeni, že výsledky jejich výzkumu jsou z velké části potvrzeny pracemi a statistickými údaji řady dalších odborníků.
Kritikové hypotézy, podle níž jsou prožitky z prahu smrti důkazem nesmrtelnosti vědomí, uvádějí krom jiného následující argument: Pacienti stojící na prahu smrti mohou trpět anoxií, tedy zcela nedostatečnou koncentrací kyslíku v tkáních. Špatným prokrvováním mozku dochází podle jejich názoru k bludným vjemům (halucinacím), které jsou chybně interpretovány jako prožitky z prahu smrti.
Podobně došel tým lékařů z berlínské kliniky Rudolfa Virchowa k závěru, že takzvané prožitky z prahu smrti jsou vyvolány nedostatečným okysličováním tkání (hypoxie, blokáda dýchání buněk). Toto tvrzení však již bylo vyvráceno přímo v praxi. Hypoxii lez totiž prokázat krevním rozborem. Sabom k tomu píše: Zatímco se pacient s prožitkem na prahu smrti nacházel v hlubokém bezvědomí, viděl jsem, že mu lékař odebírá krev za účelem krevního rozboru. V laboratoři se ukázala , že arteriální obsah kyslíku je nadprůměrně vysoký, naproti tomu obsah kysličníku uhličitého byl podprůměrně nízký. V tomto případě tedy nemohl být prožitek na prahu smrti vyvolán hypoxií ani hyperkapnií (příliš vysokým podílem kysličníku uhličitého).

Pokus francouzského fyzika a kybernetika Jacquese Delpasse prokázal právě tuto skutečnost. Doktor Grey-Walter, anglický neurolog, který na tomto experimentu rovněž spolupracoval, se zabýval výzkumem biofeedbacku. Na klinice pro pacienty s vysokým krevním tlakem trénoval pokusné osoby na to, aby zmáčknutím tlačítka zapnuly speciální televizor pokaždé, když si přály vidět určitý obraz. Měření mozkových aktivit pomocí encefalografu ukázalo, že jejich mozek vysílá elektrický impuls vždy těsně předtím, než stisknou tlačítko. Grey-Walterovi se podařilo tento původně jen slabý impuls natolik zesílit, že se televizor – přímo napojený na elektrody upevněné na hlavách pokusných osob – zapínal jejich pouhým přáním. O pokusu a jeho uspořádání věděla nakonec celá řada pacientů. V dalším průběhu experimentů se ukázalo, že vědomí a paměť skutečně dokáží i po mozkové smrti (kdy mozek vykazuje nulovou aktivitu) spouštět Grey-Walterovu aparaturu. Oba vědci tak předložili přesvědčivý důkaz, že vědomí může být aktivní i po klinické smrti svého nositele. Signál přišel z oblasti za hranicemi našeho čtyřrozměrného universa.

Po odumření živých bytostí se jejich nejcennější složka – vědomí, mysl, informační pole – odpoutává od biologického těla. Jenom tato nehmotná esence se proto může následně přihlásit z onoho světa. Co se lidově nazývá strašidla, duchové či poltergeisti, jsou ve skutečnosti mentální, duchovní složky osobnosti zemřelých, kterým se za určitých okolností podaří vstoupit do vědomí ještě žijících osob. Jinými slovy: dotyčný vnímající nevidí postavu zemřelého očima, bezprostředně vizuálně, nýbrž vnímá svou myslí, šestým smyslem, hologram jeho mentálního těla.
http://www.posmrtnyzivot.net/?page_id=37

[Marfušák]

poznatky z prahu smrti získám, až tam budu

ostatní info jsou pouze mírně inspirující zprávy

asi takhle to vidím:

dejme tomu, že hraju počítačovou Hru, ve které jsem housenkou Marfuškou a mým úkolem je ...zdánlivě...či tak mi to připadá coby Marfušce....sežrat co nejvíc čerstvého listí...ok...hra běží..a já kolem sebe vnímám plno info o tom, že se brzo zakuklím..a že to je velmi těžký proces...a..snad ...po tom zakuklení transformuji na cosi krásnějšího...kdo ví

JAK TO ALE BUDE PROBÍHAT U MĚ?
nikde nemám zaručeno, že když to tak mají okolní postavy ve Hře, tak já to mám taky tak
koneckonců...jsem člověk a Hru jen hraji...mohu ji ukončit dávno před zakuklením, ok?

proto bych doporučoval, dívat se na všechny okolní info o budoucnosti opatrně

...x...

[St.Bela]

poznatky z prahu smrti získám, až tam budu

ostatní info jsou pouze mírně inspirující zprávy

asi takhle to vidím:

dejme tomu, že hraju počítačovou Hru, ve které jsem housenkou Marfuškou a mým úkolem je ...zdánlivě...či tak mi to připadá coby Marfušce....sežrat co nejvíc čerstvého listí...ok...hra běží..a já kolem sebe vnímám plno info o tom, že se brzo zakuklím..a že to je velmi těžký proces...a..snad ...po tom zakuklení transformuji na cosi krásnějšího...kdo ví

JAK TO ALE BUDE PROBÍHAT U MĚ?
nikde nemám zaručeno, že když to tak mají okolní postavy ve Hře, tak já to mám taky tak
koneckonců...jsem člověk a Hru jen hraji...mohu ji ukončit dávno před zakuklením, ok?

proto bych doporučoval, dívat se na všechny okolní info o budoucnosti opatrně

...x...

Život je ten práh - tam (teď) co nepoznáš,
nepoznáš nikde (jindy).
"Teď" má naštěstí času dost (Zatím) by měla být tečka

[Jana]

poznatky z prahu smrti získám, až tam budu

ostatní info jsou pouze mírně inspirující zprávy

asi takhle to vidím:

dejme tomu, že hraju počítačovou Hru, ve které jsem housenkou Marfuškou a mým úkolem je ...zdánlivě...či tak mi to připadá coby Marfušce....sežrat co nejvíc čerstvého listí...ok...hra běží..a já kolem sebe vnímám plno info o tom, že se brzo zakuklím..a že to je velmi těžký proces...a..snad ...po tom zakuklení transformuji na cosi krásnějšího...kdo ví

JAK TO ALE BUDE PROBÍHAT U MĚ?
nikde nemám zaručeno, že když to tak mají okolní postavy ve Hře, tak já to mám taky tak
koneckonců...jsem člověk a Hru jen hraji...mohu ji ukončit dávno před zakuklením, ok?

proto bych doporučoval, dívat se na všechny okolní info o budoucnosti opatrně

...x...

A co zůstane, když chvíli nehraješ žádnou hru a nejsi housenka ?

[Marfušák]

ve Hře na housenku je to jasné...když mě omrzí hrát, vrátím se k tomu, že su člověk
při Hře na člověka...nevím, mám dost vymazanou pamět....možná se stanu zlatým světýlkem...kdo ví
víceméně je to podružné, neb ted mám mnoho úkolů vyplývajících ze Hry
ale jo---dozvědět se, kdo si to hraje...je také zajímavá úloha a jistě přijde ve vhodnou dobu na přetřes
...x...

[Jana]

ve Hře na housenku je to jasné...když mě omrzí hrát, vrátím se k tomu, že su člověk
při Hře na člověka...nevím, mám dost vymazanou pamět....možná se stanu zlatým světýlkem...kdo ví
víceméně je to podružné, neb ted mám mnoho úkolů vyplývajících ze Hry
ale jo---dozvědět se, kdo si to hraje...je také zajímavá úloha a jistě přijde ve vhodnou dobu na přetřes
...x...

Zjistit, co zůstane, když zmizí ztotožnění s tělem a myslí, je základ sebepoznání a sebenalezení.

Jiný cíl vlastně ani není.

[jaosiva1]

Holt se nase cile a zaklady ponekud lisi
I kdyz na druhe strane v mem Modelu mam vlastne take Cil hlavni...Sjednotit se s Mistrem...s Jeho Mysli...a Mistr jiste vi dobre, co je za Hrou...
Ale vidim to tak, kdybych hned ted zjistil, co je za Hrou...pravdepodobne bych uz ve Hre pokracovat nechtel...proto asi Mistr prideluje toto Poznani citlive a po kapkach
...x...

[Jana]

Holt se nase cile a zaklady ponekud lisi
I kdyz na druhe strane v mem Modelu mam vlastne take Cil hlavni...Sjednotit se s Mistrem...s Jeho Mysli...a Mistr jiste vi dobre, co je za Hrou...
Ale vidim to tak, kdybych hned ted zjistil, co je za Hrou...pravdepodobne bych uz ve Hre pokracovat nechtel...proto asi Mistr prideluje toto Poznani citlive a po kapkach
...x...

A když zjistíš, kdo je tím Mistrem, se kterým se máš v plánu sjednotit, nebudou ty cíle a základy stejné?

[Marfusak]

Sjednocovani probiha porad...
A tak, jak probiha, dochazi k posunu celeho meho pohledu a paradigmatu
Den za dnem...
Ma paradigmata...menici se a virici v kadlubu zivota...jsou jen poletujicimi lisky....z tomboly meho Mistra...
Az zjistim, kdo je mym Mistrem...bude to v te tombole prvni cena!
...x...

[Jana]

A není Mistr láskou ?

Je potřeba vědět o něm víc ?

[jaosiva1]

Tve otazky se toci smerem, ktery mi rika, ze oba mame o Mistrovi jine predstavy
Muj Mistr me vede k mistrovskemu zpracovani soucasne me situace ve svete...nikoli nejakou psychopodporou, ale realnym skutkem
Takhle napsane to neni presne
Zivot ma pravidla...tedy musim se naucit ta pravidla...a zvysenim moudrosti a inteligence jit az za ta pravidla... a prijetim moznosti carovneho zivota...jit jeste dal, az k zazrakum....a jo, potom mohu I lip poznat Mistra, bo I to je zazrak

A uz se dal neptej a radej trenuj svoje vlastni poznani sveho vlastniho Mistra
...x...

[Jana]

Jestli by přeci ještě byl možný jeden malý drobek,

tak 100% spojení znamená 100% bezpodmínečnou lásku (celou duší, myslí, srdcem, vší silou)

pak už není žádný prostor, pro vyčůranost ega, které zná jen něco za něco,

které za to, co dělá, něco očekává.

[jaosiva1]

To neni prosta aritmetika
Po 100% nasleduje 1000%... milion...a dal
I kdyz jo...existuji jakesi limity napr pro lidsky zivot...
...x...

[Jana]

To neni prosta aritmetika
Po 100% nasleduje 1000%... milion...a dal
I kdyz jo...existuji jakesi limity napr pro lidsky zivot...
...x...

Buď může patřit úplně všechno na 100% Mistrovi, pak je všechno na 100% ve spojení, nebo patří něco Mistrovi a něco oddělené individualitě a pak to, co patří té oddělenosti od Mistra, ve spojení s Mistrem není.

Víc jak 100% z celku nevyrazíš, ať děláš, co děláš.