Mír v duši

[Návštěvník]

Rudyard Kipling: Když

Když klidně čelíš všem, kdo sami v zmatku
haní tě pro tvou duchapřítomnost,
když v sebe věříš, ostouzen na oplátku,
vzdor tomu neznáš podezíravost;
když čekáním se nikdy neunavíš,
a nelžeš, ač tví protivníci lžou,
když nenáviděn bez zášti tu stojíš,
bez touhy stavět na odiv moudrost svou,

když umíš snít – leč nejsi otrok snění,
myšlení je tvůj nástroj – ne však cíl,
vnímáš-li triumf i nezdar co klamné dění
podstatou stejné – prchavý dnů všech díl;
když s klidem zříš, jak ničemové zkroutí
pravdu, cos vyřkl, a promění ji v past,
když před očima dílo tvé se hroutí
a ty je, znaven, z trosek stavíš zas,

když všechno, cos kdy získal, umíš chopit,
na jednu kartu vsadit, vabank žít,
prohrát – a začít znovu, v duši poklid,
bez stesku dál svou cestou pevně jít,
když umíš přimět srdce, mozek, tělo
ke službě, byť jim osud sílu vzal,
nevzdat se, i když v nitru nezůstalo
nic než tvá vůle zavelet „Jdem dál!“

Když umíš jednat s králem i prostým davem
a nezpychnout, ač jsi jim oporou,
když proměnami přízně nejsi zraněn
a jsi jen svůj, byť s klidnou ochotou,
když každým dechem k cíli bez přestání
směřuješ – není vyšší mety už:
pak nejen patří ti Země, vše, co je na ní,
pak člověk jsi – pak, synu můj, jsi muž!

[Návštěvník]

Duše je čistá

Byla to náhoda,
jak se to přihodilo,
snad trochu záměr nešikovný,
srdce mé na kusy rozprášilo,
oči to viděly, mysl to bodá.

V tom kole slzavém zlomil se svět,
jakoby tma všechny sny pohltila,
do srdce nalila olovo žhavé,
smutná a zákeřná mě ublížila,
myšlenka, v niž je popel a sněť.

V bolesti chvěje se, tisknu ji do dlaní.
Čím si to nebohá zasloužila,
že holi ji surově tlučou?
Mou duši, jež při Tobě nezhřešila,
okamžik jako den, den nekonečný - od poznání.

Tělo je nečisté, v něm chtíč je a zloba,
nevěra tělem, hříchem je k lítosti,
však duše je čistá, lásku a světlo hledá.
Když duše je nevěrná zradou a bolestí,
jaká je pro duši nevěrnou obhajoba?

Snad řekl by mnohý, že z duše jdou jen slova,
v mysli duše, že zradit se nedá.
Slova jsou neškodná a prázdná?
Když slova citu jinému něžně předá
a právo na svého k němu chová?
Jaká je pak, pro duši obhajoba?

[Návštěvník]

Duše hořící dvojnásob láskou,
uvězněná slepená dvojitou páskou,
dvakrát tak od srdce se zasměje,
dvakrát jí blýská naděje,
dvakrát pláče a umírá,
dvojnásob slz utírá,
dvakrát tolik zraněná,
dvojnásobně zasněná,
otevřenýma očima vidí svět,
do veršů vkládá tolik vět,
svět ji nemůže pochopit,
ona má svůj mír a klid,
ona je dar i svár,
múza i prokletí,
to je ta duše básníkova.