Kainův syndrom

[Návštěvník]

Zranění, emoce hněvu a morální diskurz představují triádu příznaků, jejichž souhrn označujeme jako „Kainův syndrom“.

Jde o způsob racionalizace vlastních agresivních pohnutek a chování, které lze vyjádřit sebeobhajobou: „Já nic, já jsem jen spravedlivě rozhořčen… Za všechno může Hospodin, Ábel…, mě pouze rozčiluje ta nespravedlnost!“

S touto triádou se setkáváme zejména v situacích, kdy člověk zažívá rozpad vlastní sebehodnoty, cítí se odmítnutý a bezcenný. Téměř automaticky se ptá, kdo za jeho bolest může. A když už vysloví otázku, viník se ihned najde. A poté už se vše odvíjí s železnou důsledností: Ve jménu spravedlnosti a řádu nezbývá než ho potrestat. A jako člověk ve svých očích „mravně čistý“ to leckdy činí sám Kainovým syndromem postižený člověk.

Název „Kainův syndrom“ nelze nalézt v žádné psychologické příručce. Nejde o duševní nemoc, ale o způsob racionalizace, která vnímá frustraci člověka a jeho zranění jako nepatřičnost, která má být poměřována morálními pojmy dobra a zla. K tomuto způsobu uvažování má blízko každý z nás. Je niterností našeho Stínu, v němž i malá nepohoda vyvolává hněvivou reakci, kterou si obhajujeme jako – nápravu nespravedlnosti. V tom spočívá její záludnost. Málokdy ji v sobě rozeznáváme a při tom je to jednoduché: Kdo se cítí povolán (sám sobě namlouvanou „etickou citlivostí“) k tomu, aby rozhodoval, co je u druhých lidí mravné a co mravné není? Vždy člověk zraněný ve své sebehodnotě. Člověk, který nikdy nepochybuje, že má nárok svět napravovat, vychovávat a trestat. Člověk Kainova syndromu. Takový člověk považuje své činy vždy a za všech okolností za spravedlnost.

http://www.hagioterapie.cz/?page_id=467

[Návštěvník]

Je niterností našeho Stínu...

Stín zahrnuje všechny odvrácené, temné nebo i jen odmítané či nežité stránky, které jedinec (a stejně tak i společnost) sice má, ale z nějakého důvodu se jimi nechce zabývat. Patří sem vše nepřijímané, nežádoucí a netolerované, co je ukryto v nevědomí, i všechno to, čehož blízkost sice tušíme, ale pro nepohodlí či bolestivost konfrontace tomu raději uhýbáme, vytěsňujeme to, lidově řečeno to zametáme pod koberec...

Tajemství a síla stínu tkví v tom, že i kdybychom se snažili sebevíc, nakonec mu neunikneme. Žije totiž svým životem. Vlastnosti, schopnosti, pocity, potřeby, fantazie i skutky, které z nějakého důvodu nepřijímáme a neuplatňujeme, dříve či později "promluví". Otázkou zůstává: Kdy a jak? Ale také: Kdo z koho - integrujeme my svůj stín, nebo dříve on převálcuje nás? Možností má celou řadu.

V přijetí a poznávání stínu spočívá podstata psychosomatického uzdravování stejně jako úspěšného psychoterapeutického procesu. A také většiny známých duchovních cest... Prvním krokem k integraci stínu proto bývá přijmout realitu i s její odmítanou tváří. Druhým pak rozpoznání našich obranných projekcí a všech našich zaručených "pravd", které nás uvrhly do soukromého světa vyhovujícího jen našemu nemocnému vědomí a našemu egu (sobectví). Třetím krokem je přijetí odpovědnosti za vlastní konání a prožívání. Čtvrtým přijetí skutečnosti, že to jediné, co můžeme na tomto světě bezprostředně změnit, jsme my sami. Pokusíme-li se o to, naše dosavadní snahy o vnější řešení problémů se začínají přesouvat do našeho nitra. Zahlédneme trám ve vlastním oku, a třísky v očích bližních už nás tolik neruší. Pozvolna přichází úleva. Stín se prosvětluje.

http://www.evalabusova.cz/clanky/stin.php

[nop]

Jsem mile překvapený vznikem serveru hagioterapie. Praxe nemocničních (a jiných) kaplanů vyúsťuje do díla popsaného takto:
„Vzdáleným cílem hagioterapie je dosažení nových a konstruktivních vzorců chování, prožívání a vztahování se ke světu. V dlouhodobé perspektivě jde zejména o nastartování procesu proměny životního „modu mít“ neseného emocí nespokojené touhy až prahnutí po tom, co člověk nemá („homo economicus“), v životní „modus být“ nesený emocí radostné vděčnosti z toho, co člověk má („homo religiosus“). Tato proměna životní orientace bývá v různých spiritualitách světa označováno termínem obrácení, probuzení, znovuzrození či osvícení
(více: http://www.hagioterapie.cz/?page_id=1740 )“
(opsané ze stránky http://www.hagioterapie.cz/?page_id=254 ).
Připomíná mi to šíření lásky k dětem, které při práci v nemocnici má ve své neformální náplni Jana, když de jure doučuje zameškané učivo školákům jsoucím „ve výkonu trestu“ (neboli zavřených při léčení v nemocnici), ale de facto aplikuje lásku a smír od Boha.

[Linda]

MAITREA

PSYCHOLOGIE BUDDHISTICKÉ TANTRY - Stín a podosobnosti

Lektor: Rob Preece

"Budeme prozkoumávat povahu stínu a nevědomých emočních vzorců a návyků v kontextu tantrického alchymistického procesu. V buddhismu se o těchto vzorcích hovoří jako o karmických emočních vzorcích, které dokáží ovládat náš život a vztahy. V tradici tantry i v západní psychologii se jim často dává obraz, který nám umožní postavit se jim čelem a jejich energii transformovat. Během tohoto semináře si ozřejmíme, jakým způsobem se archetypální energie stínu transformuje v tantrické tradici."

Rob Preece se zabývá propojováním jungovské psychologie s buddhistickou tantrou již více než 30 let. Tomuto tématu věnoval řadu kurzů a workshopů vedených nejenom ve Velké Británii, ale i v Evropě. Závěry jeho dlouholeté práce vyústily v napsání několika knih na toto téma, např. Psychologie buddhistické tantry (vyšla právě v nakladatelství MAITREA), Moudrost nedokonalosti a jiných.

Během své návštěvy v Praze naučí Rob postupně účastníky seminářů, jak se na transpersonální psychologii podívat z buddhistické perspektivy, přičemž k tomu bude využívat různé aspekty psychologických procesů buddhistické tantry uvedených ve vztahu k práci C.G.Junga.

Tento seminář je určen především pro ty, kdo působí na poli psychoterapie či poradenství, ale samozřejmě také pro každého, kdo se zajímá o vlastní rozvoj.

Ačkoliv to není kurz, který by vyžadoval účast na všech částech, pro vyšší efektivitu a k získání toho nejlepšího z něj v nich doporučujeme postupně navštívit všechny díly tohoto cyklu.

V rámci cyklu Psychologie buddhistické tantry se budeme věnovat následujícím tématům:

- Transformace energetického těla (již proběhlo během 1. workshopu)
- Práce se Stínem a „podosobnostmi“
- Prozkoumání vztahu k archetypům a posvátnému
- Vztah mezi egem a Já (neboli buddhovskou podstatou)
- Pohled na ženský a mužský princip
- Prozkoumání podstaty Mandaly a vizí celistvosti
- Pohled na proces smrti a transformace

Tlumočení zajištěno.



O lektorovi

Rob Preece

Anglický psychoterapeut a učitel meditace Rob Preece praktikuje buddhismus již 40 let, převážně v tibetské tradici. Strávil řadu let v intenzivním ústraní v Himálajích pod vedením významných tibetských mistrů. Více než 20 let pracuje jako psychoterapeut a pořádá srovnávací workshopy jungovské a buddhistické psychologie.

Pozor tato akce již proběhla v roce 2013. Podívejte se na stránku lektora pro informace o aktuálních akcích.

[Linda]

Kniha Roba Preece "Moudrost nedokonalosti" vyšla v českém překladu (vydala Dharmagaia).

Tady je ukázka z 10. kapitoly, nazvané Únik do duchovna:

Naše cesta individuace začíná výzvou, tj. hluboko pociťovaným procitnutím do reality našeho životního úkolu. Tato výzva vede k případnému vykročení přes práh a ochotě zapojit se do procesu probouzení, který nás konfrontuje s našimi strachy a nejistotami. Možná jsme ochotni jim čelit a odevzdat se stezce transformace. Možná však tento práh nepřekročíme doopravdy a místo toho se pustíme do úniku do duchovna.

Únik do duchovna se může tvářit jako vykročení, ale bohužel jím není. Je docela dobře možné vstoupit na duchovní stezku, která je silně ovládána vyhýbáním, anebo jde o falešné vykročení.

Únik do idealismu a spirituálně-intelektuálního poznání spojený s touhou po čistotě a dokonalosti oproštěné od světských příměsí je bohužel signálem pokračujících psychických obtíží... Tuto tendenci lze vyvážit pouze ochotou setkat se s životními problémy a pracovat s nimi. Pak se může objevit opravdová, uzemněná spiritualita.

V psychoterapii je zřejmě nejvlivnějším archetypem formujícím lidský prožitek „spirituality“ Puer Aeternus či věčný chlapec... V duchovním světě můžeme Puera chápat jako archetyp spirituálního instinktu, tj. hledání smyslu a tvořivé inspirace. Je to touha po transcendenci či životě za hranicemi smrtelnosti a pout hmoty, těla a přírodních cyklů. Jak píše Hillman ve své práci Puer Papers, jedná se o archetyp, který „ztělesňuje transcendentní duchovní síly kolektivního nevědomí“. Je to princip, který bojuje proti světskosti a chce se stát božskou bytostí, čistou a neposkvrněnou. Puer je v tomto smyslu ztělesněním duchovního hledání – principem povznesení a transcendence.

Puer je mnohdy spojen s obrazem mesiáše či spasitele, který přináší zprávu o vysvobození z pozemských bolestí a smrtelnosti. Spasitel typu Puera se může stát kultovní postavou slibující vysvobození či věčný život, pokud se staneme jeho stoupencem a vzdáme se světského života. Téměř všechna náboženství, která zdůrazňují transcendenci, považují tento archetyp za nejvyšší, ačkoli jako takový nemusí mít jméno. Kristus je zjevně jedním z jeho vtělení. Puer může být božský posel přinášející zjevení a duchovní vize. V tomto smyslu je naše západní pojetí spirituality zabarveno archetypem Puera ve všem, co je povznášející, vizionářské, inspirující a čisté, neposkvrněné světem. Naopak ve východních náboženstvích jako je buddhismus představuje postava bódhisattvy uzemněnější ideál spirituality v lidském těle.

V mytologii jsou téměř všechny postavy Puera okřídlené. Nejznámější jsou Merkur a Ikaros. Merkur se svými okřídlenými botami je nositelem zpráv ze světa bohů na zem a do podsvětí. Ikaros nás naopak varuje před riziky Puerovy neuzemněnosti a přílišného idealismu.

Puer do světa vnáší nové vize a je často přítomen při zakládání nových myšlenkových škol, tradic, duchovních hnutí a politických ideologií. Vizionářské osobnosti s mesiášskými rysy archetypu Puera uvádějí do pohybu mnohé z našich spirituálních, politických a uměleckých tradic. Dějiny jsou kořeněny směsí těchto mladistvých ikon inspirovaných a omámených svými vizemi.

Ve svém životě potřebujeme energii Puera, abychom si udrželi vztah k tomu, co nás inspiruje, ale kdo propadne jeho moci, obdrží jisté výrazně problematické charakteristiky. Ačkoli jde o archetyp duchovní vize, vykazuje Puer rozličné osobité stínové rysy.

Čím silnější je pouto k zemi, tím větší je touha vzlétnout, od všeho se osvobodit; přitom však Puer zůstává vězněm svého zvyku nedívat se objektu svého strachu do tváře.

Puer se obává, že jeho vize nikdy nebudou tak dobré, když se „uskuteční“. Přirozenost procesu materializace nevyhnutelně způsobí, že naše vize při převodu ideálu do konkrétní formy ztratí svou dokonalost. Pro někoho je příliš bolestné takovou nedokonalost přijmout.

Řada lidí s dominantním archetypem Puera pociťuje svou spiritualitu či umělecké snažení jako nejdůležitější součást svého života. Ke spiritualitě se často přimknou, protože v této oblasti života dojdou opravdového ocenění a úcty jejich vizionářské ambice.

Když se muž či žena s dominantním archetypem Puera setká s naukou jako buddhismus, výsledek tohoto setkání bude podbarven Puerovou patologií. Mocné a inspirující ideály buddhistické stezky, zahrnující příslib osvobození a věčného štěstí, jsou pro Puerovu mentalitu neodolatelné. Mnozí z těch, kdo se o tyto nauky zajímají, jsou vážně zranění lidé typu Puera. Puerova přirozená uhýbavost před hmotou a požadavky světského života poněkud patologicky souzní s pojetím zřeknutí se, které Puer promění v projev úniku do duchovna, protože postrádá skutečné pochopení toho, co tibetská tradice nazývá „rozhodné vykročení“. Pokud Puer považuje svět za nudný, nečistý, dusivý a postrádající hodnotu a smysl, vyhlídka na vysvobození z tohoto světa bolesti se může zdát neodolatelná.

Znamená-li zřeknutí se vzdát se připoutanosti k materiálnímu světu, člověk typu Puera jej převrátí ve vyhýbání se materiálnímu světu. Jeho strach z obyčejnosti, všednosti a emočního nepohodlí žene lidi pod jeho nadvládou do transcendentního intelektuálství a duchovního idealismu, což je dále odvádí z reality života. Výsledkem často bývá, že jim to realita vrátí a v určité fázi života jim nezbyde než čelit procesu uzemnění.

Lidi s mentalitou Puera, kteří strávili první půli života aspirací na duchovní ideály, často konfrontuje s nutností víc se uzemnit nějaká životní změna. Řecký stavitel Daidalos vytvořil křídla určená k letu a řekl svému synovi Ikarovi: „Nelétej příliš vysoko ani příliš nízko.“ Ikarova neschopnost dbát otcova varování nevyhnutelně vedla k jeho pádu. Někteří lidé s tímto sklonem mohou tvrdě vzdorovat zapojení své spirituality do reálného světa.

Hodnoty Puera se odvozují od ideálů čistoty a posvátnosti a mohou vést ke vzniku duchovního pláště odříznutého od těla, emocí a citů. Opakuji, že vliv archetypu Puera na západní postoje ke spiritualitě je jiný než v buddhismu, kde rozštěp mezi duchovnem a tělem a cítěním není tak znatelný. Za Puerovým kontrolovaným a zdánlivě čistým a zbožným chováním se často skrývá silný Stín v podobě emocí vytěsňovaných v zájmu udržení dokonalé masky mírumilovného klidu a nestrannosti. Já jsem se po mnoho let své ranné buddhistické praxe snažil rozvíjet iluzi, že nikdy necítím hněv. Jako všichni lidé ovládaní Puerem jsem měl rozporuplné pocity ohledně vztahů a projevování citu. Tato rozporuplnost vedla k tomu, že jsem se vyhýbal konfrontaci s emočními problémy a přál si je místo toho transcendovat, a to především prostřednictvím intelektuálního idealismu. Duchovnost se tak stává velice rozumářská. V duchovních komunitách, jichž ta naše byla dobrým zástupcem, vrhá přehnaný důraz na disciplinované a „spirituálně korektní“ chování skrytý, potlačovaný a nevyjadřovaný Stín. Lidé se sem možná přišli osvobodit od světa, a přitom se jim právě zde manifestuje to, čemu se chtěli vyhnout.

Ve skutečnosti se část Puerova duchovního bohatství odhalí až při možnosti smísit tento vizionářský život s uzemněným vztahem. Takové smísení možná poněkud zkalí ideály duchovní korektnosti, ale s jistotou přinese více lidskosti a soucitu jak vůči sobě, tak vůči druhým.

V postojích jedinců ovládaných Puerem nacházíme jistou míru povýšenosti a inflace plynoucí zřejmě z jejich přepjaté spirituality.

Archetyp Puera je mocnou silou v životě mnoha mužů i žen. Navzdory mnoha obtížím a překážkám by nebylo správné jej zcela zatratit. Vyhladit jej z naší povahy by znamenalo ztratit ze zřetele jeho zásadní přínos – duchovní inspiraci vedoucí k probouzení hlubších vnitřních vhledů. Zkouška spočívá ve schopnosti tuto stránku své povahy postupně a vědomě integrovat a vtělovat do praktického života na zemi.

Archetyp Puera je v životech mnoha lidí velice důležitý. Nese s sebou inspiraci a vitalitu, jež jsou potřeba pro duchovní hledání. Jeho pozitivní stránkou je úžasná inspirace, která může tvořivě a smysluplně prostoupit vše, co děláme. Stínovou stránku Puera je bohužel velice těžké rozpoznat. Protože je tak záludná, popsal jsem podrobně její rozličné charakteristiky. Tím ovšem nesnižuji hodnotu Puera, který je obratně integrován do života. V určitém momentu vyžaduje tato integrace pochopení Puerovy archetypické protiváhy v podobě Senexe či „starého muže“, praktického principu přinášejícího strukturu, řád a uzemněnost.

[Návštěvník]

Řekni mi, jaké náboženství volíš… a já ti řeknu jaký jsi

Jedna ze základních tezí sociální psychologie říká, že člověk přijímá za vlastní ty názory, které jsou blízké jeho vlastním postojům. Postoje tvoří jakýsi bod ukotvení, kolem něhož se rozprostírá různě velká oblast akceptace. Ta určuje, které názory jsou blízké a mohou být asimilovány, a které názory jsou natolik odlišné, že vytvářejí s osobními postoji kontrast. Ty jsou vykázány do oblasti odmítnutí.


http://www.hagioterapie.cz/?p=550

[Návštěvník]

Znamená-li zřeknutí se vzdát se připoutanosti k materiálnímu světu, člověk typu Puera jej převrátí ve vyhýbání se materiálnímu světu. Jeho strach z obyčejnosti, všednosti a emočního nepohodlí žene lidi pod jeho nadvládou do transcendentního intelektuálství a duchovního idealismu, což je dále odvádí z reality života. Výsledkem často bývá, že jim to realita vrátí a v určité fázi života jim nezbyde než čelit procesu uzemnění.

Hodnoty Puera se odvozují odideálů čistoty a posvátnosti a mohou vést ke vzniku duchovního pláště odříznutého od těla, emocí a citů.

Za Puerovým kontrolovaným a zdánlivě čistým a zbožným chováním se často skrývá silný Stín v podobě emocí vytěsňovaných v zájmu udržení dokonalé masky mírumilovného klidu a nestrannosti.

Stínovou stránku Puera je bohužel velice těžké rozpoznat.

Inflace ega

Tento prapodivný termín můžeme jednoduše nahradit slovem nafoukanost, v rámci našeho tématu duchovní nafoukanost; speciálně hrozí po tzv. vrcholných zážitcích, nebo když se člověku aktivují archetypální obsahy jeho vlastní psyché. Během sebepoznání či i nezávisle na něm se mohou aktivizovat a zvláště pro nepřipravenou mysl může jít o těžko zvladatelný proces.

Může se z nás kupříkladu stát přemoudřelá osobnost, která vidí do hlubin, pobaveně se soucitným úsměvem shlíží na hemžení nevědomých lidiček a udílí moudré rady, kudy chodí. Přes tuto novou osobnost člověk žije, odtržen od méně zářivých, ale mnohdy autentičtějších částí sebe sama, které ovšem nikam nezmizí, ale zatlačeny do opozice, do stínu, probublávají často nepříjemnými projevy.

Je to past, do níž může spadnout a často padá hledající na nelehké cestě sebepoznání. Pokud ovšem člověk upřímně a opravdově pokračuje, má dobrou šanci ji prokouknout, opustit naleštěný sebeobraz a výšiny bohorovnosti a stát se více uzemněným, realistickým.

Duchovní pýcha dříve či později přivodí pád, zhroucení slonovinové věže. Čím vyšší je, tím bolestivější.


http://psychologie.cz/rozcesti-duchovni-pouti/

[Návštěvník]

Duchovní pýcha dříve či později přivodí pád,

Už se blíží...
Ale ještě pořád je možnost se obrátit. Konečně začít žít pokoru, skromnost, ohleduplnost...

[Alaja.]

No já nevím, proč je něco pojmenované po Kainovi.
Kain byl nucen odejít od Adama a Evy, protože v žárlivosti zabil svého jediného bratra Ábela, sehnal si kdesi ženskou (a nikdo neví kde a jakou) a jeho rod se rozmnožil a založil Babylon, který byl nakonec vyhlazen potopou. Nezbylo z jeho rodové linie vůbec nic, lidstvo bylo zachráněno pouze v rodu Noe, který byl v rodové linii Seta, syna Adama a Evy, který se narodil až po tom, co přišli o své jediné syny.

Takže po Kainovi tu nezbylo vůbec nic, co by se po něm mohlo pojmenovat.

Zabíjení ze žárlivosti se zdědilo po Adamovi, protože i rodová větev Setova tímto bývá postihována....zdědilo se to po Adamovi, který se tím pádem panu Izidorovi Polívčičkovi (pánu Bohu) moc nepovedl.

Když se to vezme kolem a kolem, tak potomci Adama a Evy vznikli z incestu bratra a sester, a po potopě také docházelo ke křížení mezi velmi blízkými příbuznými Noa, Kain byl na tom líp, ten se alespoň přiženil do cizího rodu a přesto je pán Bůh potrestal potopou......

[Návštěvník]

No já nevím, proč je něco pojmenované po Kainovi

Proto:

z http://www.hagioterapie.cz/?page_id=467

Příběh Kaina a Abela bývá nejčastěji líčen jako obraz žárlivosti dvou mladých mužů, z nichž jeden nenávidí druhého, protože si myslí, že ho Otec miluje méně než jeho bratra. Pod touto povrchní rovinou však spatřujeme i další psychologické motivy. Například obraz Kainova sebestředného nastavení, případně obraz agresivního afektu, který je běžně označován jako hněv, i když ve skutečnosti zahrnuje širokou emoční škálu mezi rozhořčením, zlostí, vztekem a zuřivostí.

Zastavme se na chvíli u těchto emocí. Právě v hněvu, zlosti a v agresivním napětí spočívá emoční „centrum“ příběhu. Příběh o Kainovi a Ábelovi tyto pocity popisuje, ale i vyvolává. O pocitech rozhořčení, hněvu a zlosti slyšíme nejčastěji, když účastníci našich skupin hovoří o emocích, které zažívají při čtení tohoto příběhu. Když Bůh oslovuje Kaina: „Proč jsi tak vzplanul? Proč máš tak sinalou tvář?“, vztahují naši čtenáři tuto větu často na sebe. Jako by i jim – nově a nezvykle – byl příběh otázkou, která žádá vysvětlení: „Proč se hněváš? Hněváš se snad na Hospodina? A jaký je vlastně smysl tvého rozhořčení?“

Nejčastější vysvětlení hněvivých pocitů se ubírá následujícím směrem: „Hospodin se chová vůči Kainovi nespravedlivě! Bez jakéhokoliv důvodu ho zavrhuje a dává přednost jeho bratru Ábelovi. Zde není co vysvětlovat, Hospodinovo jednání musí naštvat každého normálního člověka.“ To zní jako případná odpověď, ale ukrývá v sobě několik háčků. Není to zvláštní, že mluvíme s takovým rozhořčením o Hospodinově nespravedlnosti, když se Kainovi vlastně nic zlého nestalo? V čem jednal Hospodin nespravedlivě? Jak mohl Kain usoudit, že byl zavržen Bohem? Pocit „jsem obětí“ bývá často projevem ublíženosti a vnitřní zraněnosti a spolu s hněvem a zlostí tvoří spojité nádoby. Tato spojitost odlišuje patologický hněv od normální agrese. Není totiž obranou proti hrozícímu nebezpečí, ale vzniká až po té, co došlo ke zranění. Pouhý hněv by Kaina nedovedl k vraždě. Kdyby Kain nepociťoval kromě bolesti i pocit spravedlivého rozhořčení, nikdy by Ábela nezabil. Málokdo je natolik bezohledný, aby si při svém následném agresivním jednání nenamlouval, že jde o spravedlivou odplatu. Chce-li člověk udeřit, musí mít pocit, že jeho jednání je eticky oprávněné. Je-li rozhněván a chce-li zabít, musí vždy zažívat morální rozhořčení. „Patří mu to, gaunerovi“, tak často zní morální zdůvodňování.

Zranění, emoce hněvu a morální diskurz představují triádu příznaků, jejichž souhrn označujeme jako „Kainův syndrom“.

Jde o způsob racionalizace vlastních agresivních pohnutek a chování, které lze vyjádřit sebeobhajobou: „Já nic, já jsem jen spravedlivě rozhořčen… Za všechno může Hospodin, Ábel…, mě pouze rozčiluje ta nespravedlnost!“

S touto triádou se setkáváme zejména v situacích, kdy člověk zažívá rozpad vlastní sebehodnoty, cítí se odmítnutý a bezcenný. Téměř automaticky se ptá, kdo za jeho bolest může. A když už vysloví otázku, viník se ihned najde. A poté už se vše odvíjí s železnou důsledností: Ve jménu spravedlnosti a řádu nezbývá než ho potrestat. A jako člověk ve svých očích „mravně čistý“ to leckdy činí sám Kainovým syndromem postižený člověk.

Název „Kainův syndrom“ nelze nalézt v žádné psychologické příručce. Nejde o duševní nemoc, ale o způsob racionalizace, která vnímá frustraci člověka a jeho zranění jako nepatřičnost, která má být poměřována morálními pojmy dobra a zla. K tomuto způsobu uvažování má blízko každý z nás. Je niterností našeho Stínu, v němž i malá nepohoda vyvolává hněvivou reakci, kterou si obhajujeme jako – nápravu nespravedlnosti. V tom spočívá její záludnost. Málokdy ji v sobě rozeznáváme a při tom je to jednoduché: Kdo se cítí povolán (sám sobě namlouvanou „etickou citlivostí“) k tomu, aby rozhodoval, co je u druhých lidí mravné a co mravné není? Vždy člověk zraněný ve své sebehodnotě. Člověk, který nikdy nepochybuje, že má nárok svět napravovat, vychovávat a trestat. Člověk Kainova syndromu. Takový člověk považuje své činy vždy a za všech okolností za spravedlnost.

[Návštěvník]

z http://www.hagioterapie.cz/?page_id=467Příběh Kaina a Abela bývá nejčastěji líčen jako obraz žárlivosti dvou mladých mužů, z nichž jeden nenávidí druhého, protože si myslí, že ho Otec miluje méně než jeho bratra. Pod touto povrchní rovinou však spatřujeme i další psychologické motivy. Například obraz Kainova sebestředného nastavení, případně obraz agresivního afektu, který je běžně označován jako hněv, i když ve skutečnosti zahrnuje širokou emoční škálu mezi rozhořčením, zlostí, vztekem a zuřivostí.Zastavme se na chvíli u těchto emocí. Právě v hněvu, zlosti a v agresivním napětí spočívá emoční „centrum“ příběhu. Příběh o Kainovi a Ábelovi tyto pocity popisuje, ale i vyvolává. O pocitech rozhořčení, hněvu a zlosti slyšíme nejčastěji, když účastníci našich skupin hovoří o emocích, které zažívají při čtení tohoto příběhu. Když Bůh oslovuje Kaina: „Proč jsi tak vzplanul? Proč máš tak sinalou tvář?“, vztahují naši čtenáři tuto větu často na sebe. Jako by i jim – nově a nezvykle – byl příběh otázkou, která žádá vysvětlení: „Proč se hněváš? Hněváš se snad na Hospodina? A jaký je vlastně smysl tvého rozhořčení?“Nejčastější vysvětlení hněvivých pocitů se ubírá následujícím směrem: „Hospodin se chová vůči Kainovi nespravedlivě! Bez jakéhokoliv důvodu ho zavrhuje a dává přednost jeho bratru Ábelovi. Zde není co vysvětlovat, Hospodinovo jednání musí naštvat každého normálního člověka.“ To zní jako případná odpověď, ale ukrývá v sobě několik háčků. Není to zvláštní, že mluvíme s takovým rozhořčením o Hospodinově nespravedlnosti, když se Kainovi vlastně nic zlého nestalo? V čem jednal Hospodin nespravedlivě? Jak mohl Kain usoudit, že byl zavržen Bohem? Pocit „jsem obětí“ bývá často projevem ublíženosti a vnitřní zraněnosti a spolu s hněvem a zlostí tvoří spojité nádoby. Tato spojitost odlišuje patologický hněv od normální agrese. Není totiž obranou proti hrozícímu nebezpečí, ale vzniká až po té, co došlo ke zranění. Pouhý hněv by Kaina nedovedl k vraždě. Kdyby Kain nepociťoval kromě bolesti i pocit spravedlivého rozhořčení, nikdy by Ábela nezabil. Málokdo je natolik bezohledný, aby si při svém následném agresivním jednání nenamlouval, že jde o spravedlivou odplatu. Chce-li člověk udeřit, musí mít pocit, že jeho jednání je eticky oprávněné. Je-li rozhněván a chce-li zabít, musí vždy zažívat morální rozhořčení. „Patří mu to, gaunerovi“, tak často zní morální zdůvodňování.Zranění, emoce hněvu a morální diskurz představují triádu příznaků, jejichž souhrn označujeme jako „Kainův syndrom“. Jde o způsob racionalizace vlastních agresivních pohnutek a chování, které lze vyjádřit sebeobhajobou: „Já nic, já jsem jen spravedlivě rozhořčen… Za všechno může Hospodin, Ábel…, mě pouze rozčiluje ta nespravedlnost!“ S touto triádou se setkáváme zejména v situacích, kdy člověk zažívá rozpad vlastní sebehodnoty, cítí se odmítnutý a bezcenný. Téměř automaticky se ptá, kdo za jeho bolest může. A když už vysloví otázku, viník se ihned najde. A poté už se vše odvíjí s železnou důsledností: Ve jménu spravedlnosti a řádu nezbývá než ho potrestat. A jako člověk ve svých očích „mravně čistý“ to leckdy činí sám Kainovým syndromem postižený člověk.Název „Kainův syndrom“ nelze nalézt v žádné psychologické příručce. Nejde o duševní nemoc, ale o způsob racionalizace, která vnímá frustraci člověka a jeho zranění jako nepatřičnost, která má být poměřována morálními pojmy dobra a zla. K tomuto způsobu uvažování má blízko každý z nás. Je niterností našeho Stínu, v němž i malá nepohoda vyvolává hněvivou reakci, kterou si obhajujeme jako – nápravu nespravedlnosti. V tom spočívá její záludnost. Málokdy ji v sobě rozeznáváme a při tom je to jednoduché: Kdo se cítí povolán (sám sobě namlouvanou „etickou citlivostí“) k tomu, aby rozhodoval, co je u druhých lidí mravné a co mravné není? Vždy člověk zraněný ve své sebehodnotě. Člověk, který nikdy nepochybuje, že má nárok svět napravovat, vychovávat a trestat. Člověk Kainova syndromu. Takový člověk považuje své činy vždy a za všech okolností za spravedlnost.

Aha, takže není špatná genetická výbava Adama a Evy, ale přímo ukázková špatná výchova od pána Boha. Chudák Kain se lopotí na poli a co vypěstuje, nabídne pánu Bohu, ale jemu se bohužel zalíbila ulovená a zabitá zvířata od Ábela a nad rostlinou potravou od Kaina Pánbožíček ohrnul svůj božský nosánek.
Tak víte co? Zkuste si takto doma odměňovat dětičky za jejich poctivé snažení se ......jako to dělal ten nevycválaný ďábelský biblický Stvořitel, Izidor Polívčička.....to on, jenom on, zasel svár do nevinných duší bratrů Ábela a Kaina...

[irulan]

Aha, takže není špatná genetická výbava Adama a Evy, ale přímo ukázková špatná výchova od pána Boha. Chudák Kain se lopotí na poli a co vypěstuje, nabídne pánu Bohu, ale jemu se bohužel zalíbila ulovená a zabitá zvířata od Ábela a nad rostlinou potravou od Kaina Pánbožíček ohrnul svůj božský nosánek.
Tak víte co? Zkuste si takto doma odměňovat dětičky za jejich poctivé snažení se ......jako to dělal ten nevycválaný ďábelský biblický Stvořitel, Izidor Polívčička.....to on, jenom on, zasel svár do nevinných duší bratrů Ábela a Kaina...

a protože jeste nechal napsat celou tu historii, kde sam sebe usvědčuje z původu zla - ze stvořil cloveka k obrazu svému (včetně sklonu k "prvnímu hříchu") - tak nás muze napadnout, ze tohle všechno (dobre i zle) je v nás a neni mozno s tim cokoliv dělat, nebo jo? Tenhle táta Izidor se mi taky jako bůh dvakrát nezamlouvá, ale pokud je skutecne můj táta, nezbejva, nez se s tim smířit...rodiče si nikdo nevybírá...

[Návštěvník]

A nejlepší na tom je, že to všechno nadrobil sám sobě

[nop]

Odpuštění dělá divy. Snažíme se sami, nebo u někoho s pomocí – vzoru, rady, gurua nebo vyšších bytostí.
Zde je svědectví pomoci vyšší bytosti, která se stala holandské misionářce Corrie ten Boom:
Lze odpustit dozorci SS?
Corrie ten Boom popisuje svůj vnitřní zápas o odpuštění dozorcům SS, kteří se na ní a na její sestře Betsie (která zemřela v koncentračním táboře) dopustili velkého násilí.
Corrie cestovala po druhé světové válce po celé Evropě, aby přinášela smíření. Zrovna když skončila svou řeč o Božím odpuštění a o tom, že je potřeba odpustit každému, uviděla v kostele jednoho z těch mužů. „Právě tehdy, během bohoslužby v Mnichově,“ píše, „jsem jej spatřila – bývalého příslušníka SS, kterého jsem si vybavila jako by to bylo včera – u dveří sprch v rozdělovacím středisku v Ravensbrücku."
Byl to první z našich skutečných tyranů, jehož jsem od té doby viděla. A náhle mi vše znovu vyvstalo na mysli... Přišel ke mně, když se kostel začal vyprazdňovat, uklonil se a se zářícím úsměvem na tváři řekl: „Jsem vám velmi vděčný za vaše poselství. Při pomyšlení, že – jak říkáte – On obmyl mé hříchy, mě zaplavuje úžasný pocit!“ Podával mi ruku a já, která jsem tak často kázala lidem o potřebě odpustit, jsem nechávala svou ruku u těla. A právě ve chvíli, kdy ve mně vřely myšlenky plné nenávisti a odplaty, spatřila jsem v nich svůj hřích. Ježíš Kristus zemřel za tohoto člověka, co jsem jen chtěla víc? Ježíši, můj Pane, modlila jsem se, odpusť mi a pomoz mi mu odpustit. Pokusila jsem se pousmát. Ze všech sil jsem se snažila podat mu ruku, ale nemohla jsem, necítila jsem nic, ani jiskru vřelosti či lásky. A tak jsem potichu pronesla ještě jednu modlitbu: „Ježíši, nedokážu mu odpustit, dej mi svou schopnost odpouštět! “ Když jsem mu podala ruku, stala se neskutečná věc – z mého ramene, přes loket a celou rukou jako by proudil jakýsi proud – a v mém srdci vycházela z vězení láska k tomuto cizinci, která mě téměř přemohla.

Objevila jsem, že uzdravení světa nestojí na našem odpuštění, na našich vlastních silách a ani na naší vlastní dobrotě, ale na Jeho odpuštění. Říká-li nám, abychom milovali své nepřátele, spolu s tímto příkazem nám dává samotnou lásku.“ „Ježíši, nedokážu odpustit, dej mi schopnost odpouštět, dej mi milovat tak, jak miluješ ty.“ A Pán nechá rozkvést poušť našeho srdce a promění ji v zahradu zavlažovanou Jeho láskou.

Se svolením zpracováno podle knihy Salvatora Tumina: Ježíš uzdravuje tvé srdce,
kterou vydalo nakladatelství Paulínky.
zdroj : http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Jak-moh ... ci-SS.html

[malpan]

Objevila jsem, že uzdravení světa nestojí na našem odpuštění, na našich vlastních silách a ani na naší vlastní dobrotě, ale na Jeho odpuštění.
....
„Ježíši, nedokážu odpustit, dej mi schopnost odpouštět, dej mi milovat tak, jak miluješ ty.“ A Pán nechá rozkvést poušť našeho srdce a promění ji v zahradu zavlažovanou Jeho láskou.

Staňte se tím, co vám na tomto světě chybí - Mahátma Gándhí

mahatma-gandhi-1.jpg (10.62 KiB) Zobrazeno 3642 krát

[Návštěvník]

namísto uvědomění, že se něco nějak jeví, se objevuje tvrzení, že to někdo nějak má

například

Když jsem tyhle stránky zakládala, tak jsem si uvědomovala, že budou sloužit i jako prostor pro katarzi, aby z člověka mohlo vyjít všechno, co si nemůže dovolit vypustit někde jinde, bylo mi jasné, že Návštěvníkování může mít ráz až štvanice, protože někdy musí být člověk hnusnej na druhé, aby vydržel sám se sebou a nemusel být hnusný sám na sebe...

...vždycky tím namíchnu někoho, kdo zrovna existuje nerad nebo je nerad, že existuje něco jiného...