papadev píše:a jak to pokračovalo,co se pak stalo s tím "ideálem"?
...x...
v jednom okamžiku mi došlo, že ten ideál do kterého jsem se neustále snažila nacpat, je jen převzatý program. u mne vznikl v dětství. vštípili mi ho rodiče výchovou. potom se dál formoval dalšími vlivy (škola, společnost, partneři) - takový ideál HODNÝ holky a já se s ním ztotožnila a tak jsem se ho všemožně snažila ho dosáhnout. jenže to nešlo ... a čím víc to nešlo, tím více vzrůstal pocit selhání a nedostatečnosti, zoufalství a začala jsem se za to až nenávidět. myslela jsem si, že jsem prostě k ničemu, když se to šíleně snažím dosáhnout a nejde mi to.
tak jsem to aspoň předstírala na venek - prezentovala jsem to jako masku. tuhle masku jsem ukazovala světu a snažila se přesvědčit i samu sebe, že to jsem já.
a proč jsem to dělala ?
měla jsem strach ... strach z toho, že když nebudu taková, jakou mně chtějí lidé a společnost mít, takže zůstanu sama, vyvržená někdo na okraji společnosti, vyloučená z rodiny, kterou jsem milovala, odtržená od přátel, zavržená
bylo to pro mne jako smrt
chyběla mi láska a pocit bezpečí a já to hledala skrze vztahy
já SE hledala skrze vztahy ... (později se ukázalo, že tenhle primární nedostatek bylo trauma z porodu a poporodní péče a nedostatku kontaktů s matkou. Vlastimil Marek to nazývá syndrom "nedomazlenosti" a velmi podrobně se tomu věnuje)
a tohle všechno mi došlo, jak se postupně rozkrývaly ty jednotlivé úrovně
převzatý program, jakéhosi smyšleného ideálu ... a když jsem si uvědomila, že je to jen převzatý program, tak už tam odpadla ta identifikace s ním a přišla ochota si uvědomit co pod tou maskou skutečně je
že je tam spousta negativních pocitů
že je tam velký vztek
že je tam velký strach
že je tam obrovská bolest
že je tam i láska
a že tím, že jsem tyhle části v sobě popírala, protože přece HODNÁ holka nemůže mít na někoho vztek, tak jsem nebyla autentická, vztek dusila v sobě a světu ukazovala zářivý úsměch
to mně rvalo na kusy
první co tedy bylo, že ideál vzal za svý
a začala jsem objevovat co se to ve mně vlastně děje
bez hodnocení toho co je dobře nebo co je špatně
a pak se objevila i otázka kde to vůbec celý bere a kdo nebo co vlastně jsem
papadev píše:jaký si z toho udělala pro sebe závěr?
...x...
no závěr ... není u konce, protože se to stále někam vyvíjí ... je to živý a naučilo mne to, že to co je aktuálně zrovna tady na návštěve je to jediný co si žádá pozornost a nebát se vědomě procítit co probíhá i když to může být třeba strach nebo odpor k tomu
naučilo mne to, že jde o čistě přirozené procesy probíhající organismem, že on se tak chová a reaguje má své příčiny a ty nesou určité odezvy, že to nejsem já i když si to v sobě uvědomuji a prociťuji
že ten organismus je neuvěřitelným způsobem variabilní a adaptabilní, takže se dají ty prográmky z něj uvolnit a že síla uvědomění je obrovská a všechno zařídí sama
co se jen chce je to nechat volně v sobě probíhat a být s tím ...
. Možna o to jde, poznat všechno, všechny moznosti. Z různých stran. To "duchovno" se trosku prezentuje jako odpoutani se od dějů, stav nad věcí, nepripoutanost, jenže: proc je potom ZIVOT takovy? Plny pripoutanosti, emocí, myšlenkových pochodu, touhy, telesna...někdo to chtel! - je to koncept, ale zjednodušeně si představuju boha, jak si vytváří a sní vlastni sen.. 
)
