Vari píše:a jak je známo, vědomí lásky a ego nemohou tady být společně.
Zeptám se jednodušeji než Stopař.
Když se objeví mrak, zmizí slunce?
Ale píšeš o vědomí lásky a ne o lásce samotné.
Pokud se díváš ze země tak vědomí (vjem) slunce zmizí, když se objeví mrak.
Když se ale díváš z vesmíru, tak se k vědomí (vjem) slunce jen přidá vědomí (vjem) mraku.
Dokud je tady nějaké ztotožnění s formou, která je někde umístěná, tak je tady pořád to riziko, že něco chvíli je a něco chvíli není a je tady možnost, že to, o co nám jde, přijdeme.
Když je tady ztotožnění s tělem stojícím pevnýma nohama na zemi, tak tady je vjem slunce za bezmračného dne, ale v noci, ať se snažíme jakkoliv, vjem slunce tady není.
Když to tělo přesuneme do Vesmíru, tak už jsme na tom drobátko lépe, ale pořád je šance, že nám pohled na Slunce zacloní nějaká planeta, která se nám dostane do cesty.
Když ale ztotožnění s tělem, s formou, která je něčím konkrétním někde na nějakém místě, zmizí, tak co zůstane?
Jen vědomé vědomí. Vědomí, ve kterém je všechno, co JE. A to, co tohle všechno spojuje dohromady, je Láska.
Díky ní je Vědomí a Bytí vědomou ánandou.
A obráceně, Láska je tím, co je vším. Vším skutečným.
Proto to, co není láskou, nestojí za pozornost, není to nic pravdivého.
