Když totiž člověk sedí v pozici delší dobu, třeba v období tzv. seššinu, kdy se sedí dvakrát předepsaná doba zazenu s chůzí mezitím ráno, dvakrát v poledne, odpoledne a večer a ještě se může sedět přes noc, a já to znal už z Katovic a Varšavy, dřív či později začnou bolet záda a tělo začne všelijak protestovat.
Pak stačí sepnutýma rukama požádat mezi řadami meditujících neustále procházejícího mnicha, který má službu, o ránu holí.
Když totiž člověk sedí v pozici delší dobu, třeba v období tzv. seššinu, kdy se sedí dvakrát předepsaná doba zazenu s chůzí mezitím ráno, dvakrát v poledne, odpoledne a večer a ještě se může sedět přes noc, a já to znal už z Katovic a Varšavy, dřív či později začnou bolet záda a tělo začne všelijak protestovat.
Pak stačí sepnutýma rukama požádat mezi řadami meditujících neustále procházejícího mnicha, který má službu, o ránu holí.
Jošiwara se rozhodl, že se předvede návštěvníkům. Se slavnostním výrazem ve tváři a urputným sevřením hole kyosaku se pomalu, krok sun krok, vydal směrem ke mě. A já to věděl. A věděl jsem, že to všichni v sále také ví a že všichni čekají, že japonský mnich praští cizince s brýlemi a vousy v mnišském kimonu.
Seděl jsem dál jako skála, pevně a majestátně, ale někde nad jednotlivými vrstvami osobnosti začala poplašeně poletovat myšlenka „co když mě praští, i když nebudu chtít?“ V sále by bylo slyšet spadnout špendlík. Napětí houstlo. Jošiwara se došoural za má záda.
Samozřejmě jsem ho naprosto dokonale cítil, ale ani jsem se nehnul. Stále ještě jsem seděl jako skála, a v hloubi srdce věděl, že to je prostě nespravedlnost, protože jsem poprvé v životě skutečně zvládl umění zazenu a mohli by mě fotit do příruček – nemůžu tedy být praštěn zenovou holí kyosaku. To přece nejde.
Jenže Jošiwara praštit musel. Pozorovali to přece všichni v sále a dokonce právě dorazil i mistr s čestnými hosty. Kdyby godó, hlavní mnich s holí, toho před sebou nepraštil, „ztratil“ by tvář. Byl by ponížen. Věděl jsem to stejně jako všichni v hale zendó.
Jošiwara to vyřešil brutální silou. Pomalu přistoupil až těsně za má záda a kolenem mne začal stláčet dolů, do předklonu – jedině tak totiž je pak možno žáka mnicha praštit skutečně efektivně, podél obou stran páteře a co největší plochou pružné bambusové hole. Já ale seděl opravdu jako skála a ani jsem se nehnul. Jošiwara překvapeně přitlačil a zase nic. Vždyť jsem o ránu holí nepožádal, křičelo ze mne všemi póry, ale Jošiwara nedbal a tlačil a tlačil brunátný v obličeji. A tak jsem povolil, spíš kvůli atmosféře než pod nátlakem
Jošiwarova kolena, zvedl ruce, sepjal je, lehce se uklonil na znamení prosby o ránu kyosaku, a předklonil se tak, aby ruce skýtaly podporu tělu, které nastaví mnichovi s holí co nejrovnější plochu zad.
Prásk, prásk, dvě rány jako z děla zahřměly halou kláštera U tří borovic poblíž Nary. Prásk, prásk, explodoval osud: zase ta nespravedlnost. To jsem si nezasloužil. Vždyť jsem seděl nejlíp na světě!
Zatímco Jošiwara vítězoslavně pokračoval v obcházení sálu, zatímco napětí v hale povolilo a všichni se opět vrátili do světa svých myšlenek a posezů či povinností (a mistr s hosty odešel jakoby přišel jen kvůli tomuhle představení), v mé hlavě se začaly dít věci.
Bolest, vztek, ponížení a krev tekly proudem. Kdyby mě praštil mistr, nebo někdo koho bych si vážil, budiž, ale tenhle děvkař, opilec, co kouří a fláká zazen! Nenávidím podvodné mnichy a taky mistry a Japonce a vůbec, jedu domů, hned, pryč ze země, kde existuje jen jeden obchod se zenovýma knížkami a naprostá většina Japonců vydělává peníze a kašle na duševno! Slzy mi tekly proudem. Cítil jsem, jak mi po zádech stéká stružka krve. Jenže jsem seděl jako skála. Ani jsem se nepohnul. Do skončení zazenu zbývalo ještě tak dvacet minut.
V mžikových záblescích se mi promítaly všechny minulé nespravedlnosti. Stažené trenýrky při košikářském rozskoku, facka od ředitele, protože jsem byl první na ráně, výprasky za sestru, obvinění že jsem nezdvořák když nezdravím (já se ale jenom neskutečně styděl). Slzy a bolest a hlubinné pocity křivdy tekly proudem. A slzy tekly a tekly a krev zaschla a zvonek mne vysvobodil. Odkulhal jsem do své komůrky, ponížen, raněn, naprosto zdeptán. Nenávist k Jošiwarovi odtekla se slzami: teď jsem nenáviděl svůj osud. Nepřetržitou sérii nezdarů a proher.
Léta snění o tom, jaké by to mohlo být, a léta zklamání z toho, jaké to bylo a je. Svlékl jsem kimono, ohmatal a před zrcadlem se snažil prohlédnout si záda. Krev šla otřít a zůstala odřenina a podlitina. Bolelo to, ale horší to bylo v duši...
Réza píše:Jani, co v tobě vyhodnocuje Tary poznámku jako nelítostnou?
Eva Nada píše:Eva Nada píše:Co je to "nelítostný soucit"?
Když nedáš někomu něco (např. tvému dítěti), co díky své vnitřní moudrosti víš, že by mu v důsledku ublížilo.
Pohledala jsem v knihovně tu knížečku.
Kniha se jmenuje Nebojácný soucit.
Ne nelítostný soucit, to asi vzešlo z mé hlavy, ten výraz, pro mne by byl výstižnější :-)
Zde je odkaz na tu knížku https://www.databazeknih.cz/knihy/neboj ... ucit-72532
Kdyby někdo měl zájem, pošlu. Já ji nečetla, pro mne moc není, je o praktikování, je psána pro mne nevhodným "jazykem", není to příběh, který by se dal prožít.
Ale!
Souzním s "nelítostným soucitem", jako cestou, nutnou k nelezení sebe sama.... nejblíže má k tomu asi zen... a prožitý Okamžik...
V knížce Zasvěcení od Elisabeth Haich https://www.databazeknih.cz/knihy/zasveceni-54995, románu, kde se prolíná žitá přítomnost Elisabeth v jejím aktuálním světském životě a vzpomínky a život v dávném Egyptě, učení velkokněze Ptahhotepa, hlavní postava "musela" řešit pro ni velmi těžké rozhodnutí, týkající se jejího syna (v aktuálním světském životě), kterého "musela" nechat jít jeho vlastní cestou... a pro matku je to velice těžké rozhodnutí...
Réza píše:Tu ránu bereš moc osobně. Vlastimil Marek sám píše, že to pochopil až po týdnu doma...a to tu ránu dostal.
Ty ne, tak nevím, jestli to, kdy pochopíš. A prosím neinterpretuj to teď tak, že jsem k tobě krutá a přeji ti bolest.
Jen chci říct, že ty a Vlastimil máte k pochopení úplně jinou zkušenostní dispozici. A tak to máš i ty a Tara. I bez rány holí. Není potřeba, jedna druhou či kohokoliv jiného zážitkově dohánět.
Vlastimil dostal tu ránu, protože seděl ze všech nejlíp. Nejde o to, že seděl ze všech nejlíp, ale o to že to věděl, o všechny ty myšlenkové pochody, které v tu chvíli byly navíc (z pohledu zenu). Ránu sice udělil Jošiwara, ale ve skutečnosti je to rána od Vesmíru. A i když ji člověk nedocení hned, je to věc za kterou je možné (ve smyslu je umožněno - někdy, někomu, nikoliv, že by nebyli jedinci, co si za nadávají) jen děkovat.
Jana píše:Ale nějaký soucit v tom moc nenalézám.
Jana píše:Réza píše:Jani, co v tobě vyhodnocuje Tary poznámku jako nelítostnou?Eva Nada píše:Co je to "nelítostný soucit"?
...
Když nedáš někomu něco (např. tvému dítěti), co díky své vnitřní moudrosti víš, že by mu v důsledku ublížilo.
...
Pohledala jsem v knihovně tu knížečku.
Kniha se jmenuje Nebojácný soucit.
Ne nelítostný soucit, to asi vzešlo z mé hlavy, ten výraz, pro mne by byl výstižnější :-)
Zde je odkaz na tu knížku https://www.databazeknih.cz/knihy/neboj ... ucit-72532
Kdyby někdo měl zájem, pošlu. Já ji nečetla, pro mne moc není, je o praktikování, je psána pro mne nevhodným "jazykem", není to příběh, který by se dal prožít.
Ale!
Souzním s "nelítostným soucitem", jako cestou, nutnou k nelezení sebe sama.... nejblíže má k tomu asi zen... a prožitý Okamžik...
V knížce Zasvěcení od Elisabeth Haich https://www.databazeknih.cz/knihy/zasveceni-54995, románu, kde se prolíná žitá přítomnost Elisabeth v jejím aktuálním světském životě a vzpomínky a život v dávném Egyptě, učení velkokněze Ptahhotepa, hlavní postava "musela" řešit pro ni velmi těžké rozhodnutí, týkající se jejího syna (v aktuálním světském životě), kterého "musela" nechat jít jeho vlastní cestou... a pro matku je to velice těžké rozhodnutí...
Zdeněk píše:Jana píše:Ale nějaký soucit v tom moc nenalézám.
Tam bylo bito Vlastimila zenové ego. Které se "postavilo na Jeho pozici". Tudíž mu to nebylo možné nikterak slovně vysvětlit, protože mělo všechno vyčtené a vědělo to nejlíp.
Tak jako to tvoje.
Návštěvník píše:
Ok, tuhle diskuzi jsem nečetla, tak to beru zpět to s tím jménem. Připomnělo mi to osobní zkušenost a to sem nepatřilo.
Taky pojem "nelítostný soucit" jsem si po Jany poznámce vysvětlila jako negativní pojem. Vysvětlení Evy Nády rozumím a v příspěvku ho nálázám.
Dítěti je odepřena pochvala za to jak mu to krásně jde. Navíc jsou mu v té chvíli odepřeny mentální pochody.
Ale zase není to návod na výchovu dětí tam to má jiný rozměr, daleko všednější - nedáš dítěti bonbóny, aby nebylo obézní a nemělo zkažené zuby. I když to dítě ten bonbón chce a to že ho nedostane ho bude emocionálně bolet. A matka to ví a ví i že tu bolest, rozmrzelost a nepohodu dítěte po svém rozhodnutí s ním bude nést.
No ale pro bonbóny Vlastimil do zenového kláštera nejel, že?
Návštěvník píše:Taky pojem "nelítostný soucit" jsem si po Jany poznámce vysvětlila jako negativní pojem. Vysvětlení Evy Nády rozumím a v příspěvku ho nálázám.
Dítěti je odepřena pochvala za to jak mu to krásně jde. Navíc jsou mu v té chvíli odepřeny mentální pochody.
Jana píše:Možná by bylo dobré to slovo lítost, lítostnost, nelítostnost víc prozkoumat.
Jana píše:Z mého pohledu ego neexistuje, takže fakticky není šance ho udeřit. Může být bito tělo, zraněná se může cítit i mysl. Když nejsme s myslí ztotožněni, tak si nebereme nic osobně a zmizí i šance i na jakoukoliv mentální zranitelnost. Neztotožňovat se se zraněným tělem je možná o něco obtížnější, ale je to možné. Ústa mohou křičet jauvajs, ale duchem jsi v Boží jednotě a nějak Tě s tou bolestí těla nic nespojuje.
Zdeněk píše:Ale tohle může být i iluze ega, které samozřejmě neví, že je ego, a tudíž je přesvědčeno o svém osvícení.
Zdeněk píše:"Seděl jsem pevně a majestátně, dokonale soustředěný v sobě, v jednom bodě, v haře, ale zároveň registrující všechno kolem. Věděl jsem o tom, že dorazila Saskia s mužem, vnímal vše, co se šustlo. Seděl jsem jak hora, takže jsem si mohl sem tam dovolit nechat prolétnout téměř pyšnou myšlenku spokojenosti, že jsem konečně zvládl umění zazenu: okamžitě byl ale zpátky v dokonalém soustředění na prázdnotu v sobě."
Nejspíš se na tom domluvili ("dokonce právě dorazil i mistr s čestnými hosty"), jak Vlastimil intuitivně tušil, že by Jošiwara mohl jen tak někoho bez zjevného důvodů mlátit to asi těžko.
Já bych na Vlastimilově místě dal Jošiwarovi přes držku a bylo by po Zenu.
Réza píše:
Zkoumej, jak je libo.
Réza píše:Ale zároveň by to tu mělo být o spiritualitě. Mělo? Snaží se to být?
Réza píše:Aspoň podle tvých četných citací duchovních mistrů ano. Tak proč potom rozviřovat ty mentální aktivity, které vždy jen přikryjí moudrost, kterou nám oni mistři sdělují.
Tak si vyber o co ti jde? O to víření nebo ustálení.
Réza píše:Jako bys citáty v jedné ruce dávala tu nabídku "podívej, hle Pravda" a v druhé ruce dýmovnici. Jasně, že ten proud kouře vytváří zajímavé obrazce, které lákají k prozkoumání. Ale pokud chceš ukazovat k Pravdě, měla by sis ty kouřové clony odpustit.
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 94 návštevníků