Rána zenovou holí

[Návštěvník]

RÁNA HOLÍ

„Mistře, mohl byste mi to nějak vysvětlit?“

„Nemám uši.“

„Aha, udělal jsem chybu.“

„Ale ne, je to moje chyba.“

„A kde je vaše chyba?“

„ Tam, kde ty říkáš, že chybuješ.“

Žák se uklonil a mistr ho udeřil holí.


Vlastimil Marek
Japonsko 1979

Po prvním dnu, kdy s námi seděl i mistr a dva mniši, kteří jediní zbyli „po sezóně“, byl den druhý a dny následné zklamáním. Mistra jsem pak už neviděl a na starosti nás měl jen asi padesátiletý mnich Jošiwara, se kterým sice šlo dát řeč, třeba před jídlem, a který nádherně zpíval sútry, ale jinak to flákal. Po ranním hodinovém zazenu a krátkém zpěvu súter následovala snídaně a pak práce.

Měl jsem za úkol vytřít mokrým hadrem dlouhou ze dvou podélně uložených širokých prken sestavenou cestičku od hlavní haly podél jídelny a chatek (kde byly pokoje na spaní) až k hlavnímu vchodu, kde stály dva botníky. Odtud až k bráně kláštera vedla široká písková cestička, kterou bylo každé ráno třeba uhrabat. Bylo to tak na hodinku práce a já vychutnával možnost pečlivě vytírat a pečlivě uhrabávat. Vzpomněl jsem si na fotografie z jednoho německého obrázkového časopisu, které jsem kdesi kdysi viděl: cestička v zenovém klášteře byla uhrabaná do vzoru rybí kosti. A tak vždycky když jsem dovytíral prkna a uspořádal pantofle a boty ranních návštěvníků, popadl jsem rýžové koště s velkou chutí a naplno ponořen do práce zametl cestičku vzorem rybí kosti, v pásech sem a tam. Po několika dnech jsem zaslechl, jak si hlavní mnich povídá s kolemjdoucím vesničanem a oba si pochvalují dobře zametenou cestičku.

Druhý mnich, jak se později ukázalo, mladý Korejec (v Japonsku se usídlilo po válce pár tisíc Korejců s rodinami, ale přestože tam žijí natrvalo, Japonci je nikdy nepřijali a jsou jistou cizorodou skupinou) byl jiný případ. Ten jediný vydržel sedět celou hodinu, ale domluva s ním byla téměř nemožná (japonsky samozřejmě uměl, ale jeho výslovnost byla ještě horší než u mnoha Japonců a anglicky neznal než yes a no – učil se prý francouzsky).

Když jsem se po prvním zazvonění druhého dne usadil do pozice, sepjal ruce do mudry a zhluboka vydechl, aby při druhém zazvonění mohl začít zazen a počítání dechu, netušil jsem ještě, že hlavní mnich Jošiwara bude příčinou hlubinného zážitku se zenovou holí.

Když totiž člověk sedí v pozici delší dobu, třeba v období tzv. seššinu, kdy se sedí dvakrát předepsaná doba zazenu s chůzí mezitím ráno, dvakrát v poledne, odpoledne a večer a ještě se může sedět přes noc, a já to znal už z Katovic a Varšavy, dřív či později začnou bolet záda a tělo začne všelijak protestovat.

Pak stačí sepnutýma rukama požádat mezi řadami meditujících neustále procházejícího mnicha, který má službu, o ránu holí. Když jsem o tom čítával, trochu jsem se své první rány bál. Bylo jasné, že dřív či později na ni dojde, ale díky fyzické kondici a asketické zarputilosti mládí jsem zatím ještě nepotřeboval požádat o ránu holí. Seděl jsem technicky dokonale (stejně jako když jsem v mládí nacvičoval na spartakiádu a věnoval se tomu tak dobře, že si mne dokonce všimli náčelníci z tribuny okresní spartakiády a dostal jsem pak za odměnu vzorného nácviku knížku).

Hned od druhého dne totiž Jošiwara vždy po pěti minutách zazenu tiše vstal, předpisově se uklonil a prostě odešel! Jenže, protože i japonské kláštery jsou interiérově zařízeny jako každý jiný japonský dům, totiž ze dřeva a jen papírem potažených posuvných stěn, bylo slyšet zvuk otevírané lahve, nalévaného piva, cvaknutí zapalovače a labužnického prvního šluku cigarety, obracení stránek obrázkového časopisu a pochrchlávání debužírujícího mnicha ulejváka. Na posledních pět minut se pak tiše přišoural, přísně nás zpražil pohledem, usadil se a zvonkem ukončil zazen.

Jednou v sobotu odpoledne (o víkendu jsem měl volno a coby turista vychutnával klid a nádheru nejstarších buddhistických klášterů v Naře, jen asi dvacet minut chůze od kláštera U tří borovic) na cestě zpět do své mnišské cely jsem poblíž železničního přejezdu, u závor, náhodou zahlédl tvář řidiče Mercedesu, vyjíždějícího z domu, o kterém mi kdosi říkal, že tam bydlí gejši: byl to mnich Jošiwara. No to je příliš, pomyslel jsem si rozhořčeně. Co ten mi bude vykládat o zenu a mnišství. Kašlu na něho.

Poslední víkend pobytu v klášteru U tří borovic byl věnován slavnosti podzimního měsíce. Už od čtvrtka všichni v klášteře, včetně mne, vyřezávali z bambusu kalíšky a nádobky na sake, zdobili lampióny chodby a cestičky kláštera, vytírali, uklízeli a vařili. V pátek odpoledne začali přicházet hosté – starosta a představitelé místní vesnice, buddhističtí mniši a představení z blízkého okolí, ale i čajový mistr, který řídil čajový obřad, hráč na šamizen a hráčky na koto a zpěvačky.

Těsně před slavnostním zahájením ještě probíhalo poslední večerní sezení. Tentokrát v hlavní hale a kromě mne a korejského mnicha sedělo v řadě dalších pět šest hostů, Japonců, kteří si takto přicházeli „sednout“ a zameditovat každý pátek. Seděl jsem bokem k oltáři a tedy i hlavnímu vchodu. Z počátku jsme seděli sami, ale postupem času se vchodová strana haly začala plnit návštěvníky a hosty, kteří se přišli podívat na meditující mnichy. S každým novým hostem bylo cítit větší napětí a soustředění a Jošiwara, který měl službu, chodil s kyosaku, zenovou holí, stále pyšněji a předpisověji. Sedělo se mi nádherně. Už jsem si zvykl i na řev cikád a rachot motorek vesnických dorostenců.

Trénink z Polska a kilometry pokorně a soustředěně vytřených prken se také projevily. Seděl jsem pevně a majestátně, dokonale soustředěný v sobě, v jednom bodě, v haře, ale zároveň registrující všechno kolem. Věděl jsem o tom, že dorazila Saskia s mužem, vnímal vše, co se šustlo. Seděl jsem jak hora, takže jsem si mohl sem tam dovolit nechat prolétnout téměř pyšnou myšlenku spokojenosti, že jsem konečně zvládl umění zazenu: okamžitě byl ale zpátky v dokonalém soustředění na prázdnotu v sobě.

Jošiwara se rozhodl, že se předvede návštěvníkům. Se slavnostním výrazem ve tváři a urputným sevřením hole kyosaku se pomalu, krok sun krok, vydal směrem ke mě. A já to věděl. A věděl jsem, že to všichni v sále také ví a že všichni čekají, že japonský mnich praští cizince s brýlemi a vousy v mnišském kimonu.

Seděl jsem dál jako skála, pevně a majestátně, ale někde nad jednotlivými vrstvami osobnosti začala poplašeně poletovat myšlenka „co když mě praští, i když nebudu chtít?“ V sále by bylo slyšet spadnout špendlík. Napětí houstlo. Jošiwara se došoural za má záda.

Samozřejmě jsem ho naprosto dokonale cítil, ale ani jsem se nehnul. Stále ještě jsem seděl jako skála, a v hloubi srdce věděl, že to je prostě nespravedlnost, protože jsem poprvé v životě skutečně zvládl umění zazenu a mohli by mě fotit do příruček – nemůžu tedy být praštěn zenovou holí kyosaku. To přece nejde.

Jenže Jošiwara praštit musel. Pozorovali to přece všichni v sále a dokonce právě dorazil i mistr s čestnými hosty. Kdyby godó, hlavní mnich s holí, toho před sebou nepraštil, „ztratil“ by tvář. Byl by ponížen. Věděl jsem to stejně jako všichni v hale zendó.

Jošiwara to vyřešil brutální silou. Pomalu přistoupil až těsně za má záda a kolenem mne začal stláčet dolů, do předklonu – jedině tak totiž je pak možno žáka mnicha praštit skutečně efektivně, podél obou stran páteře a co největší plochou pružné bambusové hole. Já ale seděl opravdu jako skála a ani jsem se nehnul. Jošiwara překvapeně přitlačil a zase nic. Vždyť jsem o ránu holí nepožádal, křičelo ze mne všemi póry, ale Jošiwara nedbal a tlačil a tlačil brunátný v obličeji. A tak jsem povolil, spíš kvůli atmosféře než pod nátlakem

Jošiwarova kolena, zvedl ruce, sepjal je, lehce se uklonil na znamení prosby o ránu kyosaku, a předklonil se tak, aby ruce skýtaly podporu tělu, které nastaví mnichovi s holí co nejrovnější plochu zad.

Prásk, prásk, dvě rány jako z děla zahřměly halou kláštera U tří borovic poblíž Nary. Prásk, prásk, explodoval osud: zase ta nespravedlnost. To jsem si nezasloužil. Vždyť jsem seděl nejlíp na světě!

Zatímco Jošiwara vítězoslavně pokračoval v obcházení sálu, zatímco napětí v hale povolilo a všichni se opět vrátili do světa svých myšlenek a posezů či povinností (a mistr s hosty odešel jakoby přišel jen kvůli tomuhle představení), v mé hlavě se začaly dít věci.

Bolest, vztek, ponížení a krev tekly proudem. Kdyby mě praštil mistr, nebo někdo koho bych si vážil, budiž, ale tenhle děvkař, opilec, co kouří a fláká zazen! Nenávidím podvodné mnichy a taky mistry a Japonce a vůbec, jedu domů, hned, pryč ze země, kde existuje jen jeden obchod se zenovýma knížkami a naprostá většina Japonců vydělává peníze a kašle na duševno! Slzy mi tekly proudem. Cítil jsem, jak mi po zádech stéká stružka krve. Jenže jsem seděl jako skála. Ani jsem se nepohnul. Do skončení zazenu zbývalo ještě tak dvacet minut.

V mžikových záblescích se mi promítaly všechny minulé nespravedlnosti. Stažené trenýrky při košikářském rozskoku, facka od ředitele, protože jsem byl první na ráně, výprasky za sestru, obvinění že jsem nezdvořák když nezdravím (já se ale jenom neskutečně styděl). Slzy a bolest a hlubinné pocity křivdy tekly proudem. A slzy tekly a tekly a krev zaschla a zvonek mne vysvobodil. Odkulhal jsem do své komůrky, ponížen, raněn, naprosto zdeptán. Nenávist k Jošiwarovi odtekla se slzami: teď jsem nenáviděl svůj osud. Nepřetržitou sérii nezdarů a proher.

Léta snění o tom, jaké by to mohlo být, a léta zklamání z toho, jaké to bylo a je. Svlékl jsem kimono, ohmatal a před zrcadlem se snažil prohlédnout si záda. Krev šla otřít a zůstala odřenina a podlitina. Bolelo to, ale horší to bylo v duši. Horečně jsem kalkuloval, jak to provést: jak odjet, z Nary, z Japonska. Jak, když loď připluje až za tři týdny. Kde bych do té doby byl? Zmatek, ponížení, hlubinný pocit nespravedlnosti.

Slzy oschly, bylo třeba věnovat se obřadu a hostům, roznášet bambusové nádobky a rozlévat hostům do bambusových kalíšků sake. Pak čajový obřad, koncert na koto, koncert na šamizen, zdvořilostní konverzace s hosty.

Při jednom setkání se předvedl i mistr Jamada: chtěl se pochlubit svým návštěvníkům a tak mne představoval – To je ehm ehm (nemohl si vzpomenout jak se jmenuju)..tak jsem řekl své jméno a uklonil se hostům… ehm on je až z… ehm ehm…nedokázal si ani vzpomenout, odkud že to jsem. Z Československa, řekl jsem a nenáviděl i jeho. První den uspořádal představení, slavnostní kimona, on uprostřed sálu na trůnu mistra, všechno jak má být, ale od té doby na mne kašlal. Naprostý nezájem. A kdyby mu vesničané nehlásili že kdosi zametá cestičku do ornamentů, zapomněl by na mne docela.

Jak ubíhal večer a jak jedna exotická a slavnostní chvíle překrývala druhou, záda přestala obtěžovat. Nedalo se dělat nic jiného než pokračovat. Úklid po slavnosti. Ranní zazen. Snídaně. Úklid cestiček a mytí podlahy. Práce v kuchyni. Zpěv súter a oběd. Byla sobota a tak výlet do Nary.

Teprve po týdnu doma v Praze mi to začalo docházet. Pak jsem potkal přítele, který vyprávěl o korejském zenovém mistrovi v Polsku.

Teprve po letech mi to došlo docela a já pak na víkendových a týdenních kurzech meditace, zenu a hudby občas přidával k dobru historku o tom, jak jsem poprvé dostal zenovou holí.

https://blog.baraka.cz/2010/02/cesky-zen-rana-holi/

[Návštěvník]

Kód: Vybrat vše

Když totiž člověk sedí v pozici delší dobu, třeba v období tzv. seššinu, kdy se sedí dvakrát předepsaná doba zazenu s chůzí mezitím ráno, dvakrát v poledne, odpoledne a večer a ještě se může sedět přes noc, a já to znal už z Katovic a Varšavy, dřív či později začnou bolet záda a tělo začne všelijak protestovat.

Pak stačí sepnutýma rukama požádat mezi řadami meditujících neustále procházejícího mnicha, který má službu, o ránu holí.


https://www.youtube.com/watch?v=d-EwQ45nd6Y

[Jana]

Když totiž člověk sedí v pozici delší dobu, třeba v období tzv. seššinu, kdy se sedí dvakrát předepsaná doba zazenu s chůzí mezitím ráno, dvakrát v poledne, odpoledne a večer a ještě se může sedět přes noc, a já to znal už z Katovic a Varšavy, dřív či později začnou bolet záda a tělo začne všelijak protestovat.

Pak stačí sepnutýma rukama požádat mezi řadami meditujících neustále procházejícího mnicha, který má službu, o ránu holí.

Tohle vypadá na nebojácný soucit. Nebojí se tlouct, když to pomáhá.

Ale jak asi vypadá ten nelítostný soucit Evy Nady ?

O nelítostnosti by se dalo mluvit tady:

Jošiwara se rozhodl, že se předvede návštěvníkům. Se slavnostním výrazem ve tváři a urputným sevřením hole kyosaku se pomalu, krok sun krok, vydal směrem ke mě. A já to věděl. A věděl jsem, že to všichni v sále také ví a že všichni čekají, že japonský mnich praští cizince s brýlemi a vousy v mnišském kimonu.

Seděl jsem dál jako skála, pevně a majestátně, ale někde nad jednotlivými vrstvami osobnosti začala poplašeně poletovat myšlenka „co když mě praští, i když nebudu chtít?“ V sále by bylo slyšet spadnout špendlík. Napětí houstlo. Jošiwara se došoural za má záda.

Samozřejmě jsem ho naprosto dokonale cítil, ale ani jsem se nehnul. Stále ještě jsem seděl jako skála, a v hloubi srdce věděl, že to je prostě nespravedlnost, protože jsem poprvé v životě skutečně zvládl umění zazenu a mohli by mě fotit do příruček – nemůžu tedy být praštěn zenovou holí kyosaku. To přece nejde.

Jenže Jošiwara praštit musel. Pozorovali to přece všichni v sále a dokonce právě dorazil i mistr s čestnými hosty. Kdyby godó, hlavní mnich s holí, toho před sebou nepraštil, „ztratil“ by tvář. Byl by ponížen. Věděl jsem to stejně jako všichni v hale zendó.

Jošiwara to vyřešil brutální silou. Pomalu přistoupil až těsně za má záda a kolenem mne začal stláčet dolů, do předklonu – jedině tak totiž je pak možno žáka mnicha praštit skutečně efektivně, podél obou stran páteře a co největší plochou pružné bambusové hole. Já ale seděl opravdu jako skála a ani jsem se nehnul. Jošiwara překvapeně přitlačil a zase nic. Vždyť jsem o ránu holí nepožádal, křičelo ze mne všemi póry, ale Jošiwara nedbal a tlačil a tlačil brunátný v obličeji. A tak jsem povolil, spíš kvůli atmosféře než pod nátlakem

Jošiwarova kolena, zvedl ruce, sepjal je, lehce se uklonil na znamení prosby o ránu kyosaku, a předklonil se tak, aby ruce skýtaly podporu tělu, které nastaví mnichovi s holí co nejrovnější plochu zad.

Prásk, prásk, dvě rány jako z děla zahřměly halou kláštera U tří borovic poblíž Nary. Prásk, prásk, explodoval osud: zase ta nespravedlnost. To jsem si nezasloužil. Vždyť jsem seděl nejlíp na světě!

Zatímco Jošiwara vítězoslavně pokračoval v obcházení sálu, zatímco napětí v hale povolilo a všichni se opět vrátili do světa svých myšlenek a posezů či povinností (a mistr s hosty odešel jakoby přišel jen kvůli tomuhle představení), v mé hlavě se začaly dít věci.

Bolest, vztek, ponížení a krev tekly proudem. Kdyby mě praštil mistr, nebo někdo koho bych si vážil, budiž, ale tenhle děvkař, opilec, co kouří a fláká zazen! Nenávidím podvodné mnichy a taky mistry a Japonce a vůbec, jedu domů, hned, pryč ze země, kde existuje jen jeden obchod se zenovýma knížkami a naprostá většina Japonců vydělává peníze a kašle na duševno! Slzy mi tekly proudem. Cítil jsem, jak mi po zádech stéká stružka krve. Jenže jsem seděl jako skála. Ani jsem se nepohnul. Do skončení zazenu zbývalo ještě tak dvacet minut.

V mžikových záblescích se mi promítaly všechny minulé nespravedlnosti. Stažené trenýrky při košikářském rozskoku, facka od ředitele, protože jsem byl první na ráně, výprasky za sestru, obvinění že jsem nezdvořák když nezdravím (já se ale jenom neskutečně styděl). Slzy a bolest a hlubinné pocity křivdy tekly proudem. A slzy tekly a tekly a krev zaschla a zvonek mne vysvobodil. Odkulhal jsem do své komůrky, ponížen, raněn, naprosto zdeptán. Nenávist k Jošiwarovi odtekla se slzami: teď jsem nenáviděl svůj osud. Nepřetržitou sérii nezdarů a proher.

Léta snění o tom, jaké by to mohlo být, a léta zklamání z toho, jaké to bylo a je. Svlékl jsem kimono, ohmatal a před zrcadlem se snažil prohlédnout si záda. Krev šla otřít a zůstala odřenina a podlitina. Bolelo to, ale horší to bylo v duši...

Ale nějaký soucit v tom moc nenalézám.

[Réza]

Jani, co v tobě vyhodnocuje Tary poznámku jako nelítostnou?
A co v tobě způsobí, to že přestaneš respektovat identitu se kterou tu kdo píše a uchýlíš se k jménům, která považuješ za skutečnější? To není poprvé.
...
Tu ránu bereš moc osobně. Vlastimil Marek sám píše, že to pochopil až po týdnu doma...a to tu ránu dostal.
Ty ne, tak nevím, jestli to, kdy pochopíš. A prosím neinterpretuj to teď tak, že jsem k tobě krutá a přeji ti bolest.
Jen chci říct, že ty a Vlastimil máte k pochopení úplně jinou zkušenostní dispozici. A tak to máš i ty a Tara. I bez rány holí. Není potřeba, jedna druhou či kohokoliv jiného zážitkově dohánět.

Vlastimil dostal tu ránu, protože seděl ze všech nejlíp. Nejde o to, že seděl ze všech nejlíp, ale o to že to věděl, o všechny ty myšlenkové pochody, které v tu chvíli byly navíc (z pohledu zenu). Ránu sice udělil Jošiwara, ale ve skutečnosti je to rána od Vesmíru. A i když ji člověk nedocení hned, je to věc za kterou je možné (ve smyslu je umožněno - někdy, někomu, nikoliv, že by nebyli jedinci, co si za nadávají) jen děkovat.

[Jana]

Jani, co v tobě vyhodnocuje Tary poznámku jako nelítostnou?

Co je to "nelítostný soucit"?

Když nedáš někomu něco (např. tvému dítěti), co díky své vnitřní moudrosti víš, že by mu v důsledku ublížilo.

Pohledala jsem v knihovně tu knížečku.

Kniha se jmenuje Nebojácný soucit.

Ne nelítostný soucit, to asi vzešlo z mé hlavy, ten výraz, pro mne by byl výstižnější :-)

Zde je odkaz na tu knížku https://www.databazeknih.cz/knihy/neboj ... ucit-72532

Kdyby někdo měl zájem, pošlu. Já ji nečetla, pro mne moc není, je o praktikování, je psána pro mne nevhodným "jazykem", není to příběh, který by se dal prožít.

Ale!

Souzním s "nelítostným soucitem", jako cestou, nutnou k nelezení sebe sama.... nejblíže má k tomu asi zen... a prožitý Okamžik...

V knížce Zasvěcení od Elisabeth Haich https://www.databazeknih.cz/knihy/zasveceni-54995, románu, kde se prolíná žitá přítomnost Elisabeth v jejím aktuálním světském životě a vzpomínky a život v dávném Egyptě, učení velkokněze Ptahhotepa, hlavní postava "musela" řešit pro ni velmi těžké rozhodnutí, týkající se jejího syna (v aktuálním světském životě), kterého "musela" nechat jít jeho vlastní cestou... a pro matku je to velice těžké rozhodnutí...

[Jana]

Tu ránu bereš moc osobně. Vlastimil Marek sám píše, že to pochopil až po týdnu doma...a to tu ránu dostal.
Ty ne, tak nevím, jestli to, kdy pochopíš. A prosím neinterpretuj to teď tak, že jsem k tobě krutá a přeji ti bolest.
Jen chci říct, že ty a Vlastimil máte k pochopení úplně jinou zkušenostní dispozici. A tak to máš i ty a Tara. I bez rány holí. Není potřeba, jedna druhou či kohokoliv jiného zážitkově dohánět.

Vlastimil dostal tu ránu, protože seděl ze všech nejlíp. Nejde o to, že seděl ze všech nejlíp, ale o to že to věděl, o všechny ty myšlenkové pochody, které v tu chvíli byly navíc (z pohledu zenu). Ránu sice udělil Jošiwara, ale ve skutečnosti je to rána od Vesmíru. A i když ji člověk nedocení hned, je to věc za kterou je možné (ve smyslu je umožněno - někdy, někomu, nikoliv, že by nebyli jedinci, co si za nadávají) jen děkovat.

Tohle je nedorozumění, vidíš v tom něco jiného, než říkám.

Možná by stálo za to to rozkrýt detailněji.

Zajímá mě, že je možné například bez jakéhokoliv násilí kráčet lehce životem:



A na druhé straně jak je možné si k téhle Milosti "zrúcat most".

Vnímám, že přání si jakéhokoliv násilí vůči druhému, je tím, co přináší tvrdost do našeho vlastního života.

Ale ono to může být i obráceně. Nelítostné zkušenosti mohou zatvrdit srdce.

A možná tak může vzniknout přání, aby ten, kdo je oné tvrdosti života ušetřen, ji také zakusil.

[lklknml]

Ale nějaký soucit v tom moc nenalézám.

Tam bylo bito Vlastimila zenové ego. Které se "postavilo na Jeho pozici". Tudíž mu to nebylo možné nikterak slovně vysvětlit, protože mělo všechno vyčtené a vědělo to nejlíp.
Tak jako to tvoje.

[Návštěvník]

Jani, co v tobě vyhodnocuje Tary poznámku jako nelítostnou?

Co je to "nelítostný soucit"?
...

Když nedáš někomu něco (např. tvému dítěti), co díky své vnitřní moudrosti víš, že by mu v důsledku ublížilo.
...
Pohledala jsem v knihovně tu knížečku.

Kniha se jmenuje Nebojácný soucit.

Ne nelítostný soucit, to asi vzešlo z mé hlavy, ten výraz, pro mne by byl výstižnější :-)

Zde je odkaz na tu knížku https://www.databazeknih.cz/knihy/neboj ... ucit-72532

Kdyby někdo měl zájem, pošlu. Já ji nečetla, pro mne moc není, je o praktikování, je psána pro mne nevhodným "jazykem", není to příběh, který by se dal prožít.

Ale!

Souzním s "nelítostným soucitem", jako cestou, nutnou k nelezení sebe sama.... nejblíže má k tomu asi zen... a prožitý Okamžik...

V knížce Zasvěcení od Elisabeth Haich https://www.databazeknih.cz/knihy/zasveceni-54995, románu, kde se prolíná žitá přítomnost Elisabeth v jejím aktuálním světském životě a vzpomínky a život v dávném Egyptě, učení velkokněze Ptahhotepa, hlavní postava "musela" řešit pro ni velmi těžké rozhodnutí, týkající se jejího syna (v aktuálním světském životě), kterého "musela" nechat jít jeho vlastní cestou... a pro matku je to velice těžké rozhodnutí...

Ok, tuhle diskuzi jsem nečetla, tak to beru zpět to s tím jménem. Připomnělo mi to osobní zkušenost a to sem nepatřilo.
Taky pojem "nelítostný soucit" jsem si po Jany poznámce vysvětlila jako negativní pojem. Vysvětlení Evy Nády rozumím a v příspěvku ho nálázám.
Dítěti je odepřena pochvala za to jak mu to krásně jde. Navíc jsou mu v té chvíli odepřeny mentální pochody.
Ale zase není to návod na výchovu dětí tam to má jiný rozměr, daleko všednější - nedáš dítěti bonbóny, aby nebylo obézní a nemělo zkažené zuby. I když to dítě ten bonbón chce a to že ho nedostane ho bude emocionálně bolet. A matka to ví a ví i že tu bolest, rozmrzelost a nepohodu dítěte po svém rozhodnutí s ním bude nést.
No ale pro bonbóny Vlastimil do zenového kláštera nejel, že.

[Jana]

Ale nějaký soucit v tom moc nenalézám.

Tam bylo bito Vlastimila zenové ego. Které se "postavilo na Jeho pozici". Tudíž mu to nebylo možné nikterak slovně vysvětlit, protože mělo všechno vyčtené a vědělo to nejlíp.
Tak jako to tvoje.

Zdenku, díky.
Z mého pohledu ego neexistuje, takže fakticky není šance ho udeřit. Může být bito tělo, zraněná se může cítit i mysl. Když nejsme s myslí ztotožněni, tak si nebereme nic osobně a zmizí i šance i na jakoukoliv mentální zranitelnost. Neztotožňovat se se zraněným tělem je možná o něco obtížnější, ale je to možné. Ústa mohou křičet jauvajs, ale duchem jsi v Boží jednotě a nějak Tě s tou bolestí těla nic nespojuje.

To, čemu říkáš ego, je vlastně jen ztotožnění s tělem a myslí. Teoreticky, pokud by se udeřilo opravdu přímo ego, tak by došlo okamžitě k prozření, probudilo by se kenšó, satori, protože by bylo zřejmé, že nebylo udeřeno nic.

[Réza]

Ok, tuhle diskuzi jsem nečetla, tak to beru zpět to s tím jménem. Připomnělo mi to osobní zkušenost a to sem nepatřilo.
Taky pojem "nelítostný soucit" jsem si po Jany poznámce vysvětlila jako negativní pojem. Vysvětlení Evy Nády rozumím a v příspěvku ho nálázám.
Dítěti je odepřena pochvala za to jak mu to krásně jde. Navíc jsou mu v té chvíli odepřeny mentální pochody.
Ale zase není to návod na výchovu dětí tam to má jiný rozměr, daleko všednější - nedáš dítěti bonbóny, aby nebylo obézní a nemělo zkažené zuby. I když to dítě ten bonbón chce a to že ho nedostane ho bude emocionálně bolet. A matka to ví a ví i že tu bolest, rozmrzelost a nepohodu dítěte po svém rozhodnutí s ním bude nést.
No ale pro bonbóny Vlastimil do zenového kláštera nejel, že?

zas mi vypadl podpis
Réza

[Jana]

Taky pojem "nelítostný soucit" jsem si po Jany poznámce vysvětlila jako negativní pojem. Vysvětlení Evy Nády rozumím a v příspěvku ho nálázám.
Dítěti je odepřena pochvala za to jak mu to krásně jde. Navíc jsou mu v té chvíli odepřeny mentální pochody.

Moudrá láska necpe dítěti bonbóny, které jsou jen náhražkami ovoce. Moudrá láska nenabízí žádné náhražky. Milované dítě, které nepochybuje o tom, že je láskou, nepotřebuje lichotivé pochvaly. Je šťastné, že je, nepotřebuje pro to, aby bylo přijatelné (milované), splňovat nějaké podmínky.

Kde by se tady měla brát jakákoliv nelítostnost?

[Jana]

Na druhé straně, kde by se tady měla brát i lítostnost?

[Jana]

Možná by bylo dobré to slovo lítost, lítostnost, nelítostnost víc prozkoumat.

[Jana]

Wiki:
Lítost je pocit (ve zvláštních případech afekt) nespokojenosti, hnusu, bolesti a politování nad vlastními nebo cizími špatnými činy nebo opominutími jednat, ve kterém se neprojevuje empatie (na rozdíl od soucitu).[1] Rovněž lze lítost cítit ve vztahu k ostatním lidem a jejich situaci jako pozorovatelský subjekt. Je spojena s vědomím (nebo pocitem) nesprávnosti nebo nespravedlivosti vlastního jednání a s předsevzetím napravit škodu a polepšit se.
https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%ADtost

nelítostnost je synonymum ke slovu ukrutnost

[Réza]

Možná by bylo dobré to slovo lítost, lítostnost, nelítostnost víc prozkoumat.

Zkoumej, jak je libo. Pokud myslíš, že ti, či komukoliv jinému něco přinese.
Jen, aby se to zas nerozplizlo o čem to tu je.

Ono to "možná by bylo dobré", z mého pohledu pramení z mysli, je to mentální aktivita, v zenu už by tu bylo to "prásk",
ale ty napíšeš, že mys je prázdná. ... "prásk"
Nebo o tom, zda by se na nemohlo dívat tak, že vlastně tu neexistuje ztotožnění mysli, takže tu není ego ... "prásk"

Ale my nejsme v zenovém klášteře, bohužel/bohudík. Tady jsme na diskuzním fóru. Takže můžeme dál věci zkoumat a rozpitvávat.
Ale zároveň by to tu mělo být o spiritualitě. Mělo? Snaží se to být? Aspoň podle tvých četných citací duchovních mistrů ano. Tak proč potom rozviřovat ty mentální aktivity, které vždy jen přikryjí moudrost, kterou nám oni mistři sdělují.
Tak si vyber o co ti jde? O to víření nebo ustálení. Jako bys citáty v jedné ruce dávala tu nabídku "podívej, hle Pravda" a v druhé ruce dýmovnici. Jasně, že ten proud kouře vytváří zajímavé obrazce, které lákají k prozkoumání. Ale pokud chceš ukazovat k Pravdě, měla by sis ty kouřové clony odpustit.

[lklknml]

Z mého pohledu ego neexistuje, takže fakticky není šance ho udeřit. Může být bito tělo, zraněná se může cítit i mysl. Když nejsme s myslí ztotožněni, tak si nebereme nic osobně a zmizí i šance i na jakoukoliv mentální zranitelnost. Neztotožňovat se se zraněným tělem je možná o něco obtížnější, ale je to možné. Ústa mohou křičet jauvajs, ale duchem jsi v Boží jednotě a nějak Tě s tou bolestí těla nic nespojuje.

Ale tohle může být i iluze ega, které samozřejmě neví, že je ego, a tudíž je přesvědčeno o svém osvícení.
"Seděl jsem pevně a majestátně, dokonale soustředěný v sobě, v jednom bodě, v haře, ale zároveň registrující všechno kolem. Věděl jsem o tom, že dorazila Saskia s mužem, vnímal vše, co se šustlo. Seděl jsem jak hora, takže jsem si mohl sem tam dovolit nechat prolétnout téměř pyšnou myšlenku spokojenosti, že jsem konečně zvládl umění zazenu: okamžitě byl ale zpátky v dokonalém soustředění na prázdnotu v sobě."

Nejspíš se na tom domluvili ("dokonce právě dorazil i mistr s čestnými hosty"), jak Vlastimil intuitivně tušil, že by Jošiwara mohl jen tak někoho bez zjevného důvodů mlátit to asi těžko.
Já bych na Vlastimilově místě dal Jošiwarovi přes držku a bylo by po Zenu.

[Jana]

Ale tohle může být i iluze ega, které samozřejmě neví, že je ego, a tudíž je přesvědčeno o svém osvícení.

Bez iluze ega, bez ztotožnění s tělem a myslí je jasné, že ego je jen iluze, která není ničím skutečným, je tady jen osvícená skutečnost, ve které není žádné ztotožnění, dokonce tady není ani ztotožnění s představou osvícené osoby.

"Seděl jsem pevně a majestátně, dokonale soustředěný v sobě, v jednom bodě, v haře, ale zároveň registrující všechno kolem. Věděl jsem o tom, že dorazila Saskia s mužem, vnímal vše, co se šustlo. Seděl jsem jak hora, takže jsem si mohl sem tam dovolit nechat prolétnout téměř pyšnou myšlenku spokojenosti, že jsem konečně zvládl umění zazenu: okamžitě byl ale zpátky v dokonalém soustředění na prázdnotu v sobě."

Nejspíš se na tom domluvili ("dokonce právě dorazil i mistr s čestnými hosty"), jak Vlastimil intuitivně tušil, že by Jošiwara mohl jen tak někoho bez zjevného důvodů mlátit to asi těžko.
Já bych na Vlastimilově místě dal Jošiwarovi přes držku a bylo by po Zenu.

Nojo, kdybys neměl to Vlastimilovo zenové ego, tak by sis mohl klidně něco takového i dovolit.

[Jana]

Zkoumej, jak je libo.

Díky. Má-li dojít v diskuzi k porozumění, je dobré, když vnímáme jasně význam slov, co nám ten druhý sděluje. A jestli dochází k nějakému nedorozumění, tak je tady možnost si ty pojmy upřesnit.

Zajímavé je, že báseň od básníka má tendenci být jenom krásná, bez ohledu na to, o čem je.

A někdy dokáže jedna sloka říct víc, než tisíc slov.

[Jana]

Ale zároveň by to tu mělo být o spiritualitě. Mělo? Snaží se to být?

Tak nějak to nemám rozdělené na spiritualitu a něco ostatního. Je tady jen jeden život, ve kterém se může klidně objevit i "možná".

Aspoň podle tvých četných citací duchovních mistrů ano. Tak proč potom rozviřovat ty mentální aktivity, které vždy jen přikryjí moudrost, kterou nám oni mistři sdělují.
Tak si vyber o co ti jde? O to víření nebo ustálení.

Jestli, Rézo, prohlédneš mysl, ...



...tak je jiná, než prázdná? Kde by se v ní pak vzalo jaké víření? Co by se v ní mělo ustálit?

Jako bys citáty v jedné ruce dávala tu nabídku "podívej, hle Pravda" a v druhé ruce dýmovnici. Jasně, že ten proud kouře vytváří zajímavé obrazce, které lákají k prozkoumání. Ale pokud chceš ukazovat k Pravdě, měla by sis ty kouřové clony odpustit.

Ten obraz kouře z dýmovnice, který vidíš, vytváří jen Tvá mysl. Nikdo nemá šanci ve Tvé mysli nic rozvířit, když je Tvá mysl průzračná, čistá.

Ale to neznamená, že není možné sledovat, co nám zrúcává most k milosti, pokud se to děje.

A to, co před tím zrúcáváním chrání, je mantra:

"Kéž jsou všechny bytosti šťastny"

Tak kéž jsi šťastná.

[Réza]

Jsem šťastná.
A nečekám, že prohlédnu (svou) mysl.
Mě tam opravdu nemusíš psát to "jestli". Vidím mysl, vidím, kdy je prázdná a vidím, kdy ne.
Vidím, že je iluzorní a že i kvality prázdná / plná jsou iluzorní.
Prázdná / plná to jsou kvality prostoru a času.
Proto se v čase mění. Proto nestačí nahlížet jednou, dvakrát za den.
A pak psát: jestli že prohlédneš, že je prázdná, tak ...
Pokus se pohybuješ v prostoru a času a to ty (ty iluzorní) ráda, tak vez, že nic není stálé.