Co se to s námi stalo

[Pedriito]

Aha, manželství už vás nebavilo. Chtělo to něco nového...

Ano, dá se to tak říct. Stejně jako při první lásce, a další lásce... Jen tam nebylo lejstro a razítko a děti.

V kolika letech jsi se poprvé zamilovala, a jak dlouho to vydrželo?

[Návštěvník]

Tohle pochopit mi pomáhá jedno podobenství:

OCEÁN a vlny.

Oceán je jednota, i když jeho vlny se vzdouvají a navzájem se mlátí.

Nevidím že vlnky se spolu mlátí.

Kdo byl někdy u oceánu, ví z vlastní zkušenosti, že když tam prudce zafouká vítr, začnou se na povrchu oceánu vzdouvat vlny, někdy tak silné, že jedna naráží do druhé.

Totéž se dá pozorovat u vzdouvajících se vln na větších rybnících.

Souzní to, dává celek. Ty vlny spolu nesoupeří. Nebo se mi to jen zdá?

Tohle je už dlouho existující podobenství, které lidstvu napovídá, že všichni jsme součástí Vesmírné Energie/OCEÁNU a že i naše pohyby - pohyby zdánlivě samostatně existujících vln - jsou JEHO pohyby.

Když se to začne nejen chápat myslí, ale i přímo vnímat, začnou se vlastní agresivní myšlenky i agresivní chování druhých lidí přímo vnímat jako JEHO pohyby.

Aby k tomu mohlo dojít, nabízejí Probuzení různé cesty; např. Dr. Hawkins ve své knize Letting Go píše:

"Pod vlivem připoutaností, závislostí a vnitřní malosti se můžeme cítit slabí a omezení. Naše vnitřní myšlenky a pocity v podobě obviňování z netolerantnosti se promítají na celý svět, takže svět se jeví jako strašné místo. Jako důsledek těchto obav, které se udržují v mysli, se do naší životní zkušenosti doslova přitahují zážitky a události, kterých se obáváme. Strach vede ke chronickému hněvu a vytváří sklon k agresivitě a k vnitřnímu emocionálnímu chaosu. S opakujícím se zoufalstvím a náchylností k emocionálnímu rozrušení se objevuje bolest a utrpení. Mysl ega, které vidí každého jako odděleného, závidí všem, kteří se zdají být šťastnější, úspěšnější, mají lepší vztahy, lepší tělo nebo lepší konexe. Jelikož uvnitř chybí jasné vidění cílů, objevuje se zmatenost, vedoucí k sebelítosti, závisti a následně k rozhněvanosti. Sebeodsuzování se neustále promítá na svět v podobě odsuzování druhých, což dále zvyšuje pocit viny a pocit vlastní malosti.

Přitažlivost světa vznikala z velké části idealizací, kterou jsme do něj promítali.

Všechny emoce vůči ostatním obsahují základní přesvědčení, že jsme sami v sobě neúplní, a proto jsou druzí vnímáni a využíváni jako prostředek k dosažení cíle.

Čím víc upouštíme od ulpívání, tím méně si svět idealizujeme. Čím méně si ho idealizujeme, tím méně nás ovládá. Nejsme už ovládáni přitažlivostí a nemůžeme už jím být manipulováni.

V odevzdaném stavu jsme na okolním světě coby zdroji spokojenosti nezávislí.

Všechno, k čemu dochází, se vnímá jako příležitost, ne jako problém. Osobnost je vlídná a otevřená, díky prohlubujícímu se a pokračujícímu vnitřnímu procesu neustálého odhalování je ochotná neustále ode všeho upouštět a odevzdávat to.

Zpočátku tu je identifikace "Já jsem tělo". Jak mechanismus odevzdávání pokračuje, začíná být zcela zřejmé, že " Nejsem tělo, jsem mysl, která tělo zažívá". Jak se další pocity a systémy přesvědčení odevzdávají, nakonec se objeví uvědomování "Nejsem mysl, ale to, co pozoruje a zažívá myšlení, emoce a tělo."

Prostřednictvím vnitřního pozorování dojde k uskutečnění něčeho, co zůstává konstantní a neměnné, bez ohledu na to, co se ve vnějším světě nebo s tělem, s emocemi nebo s myšlením děje. S tímto uvědomováním přichází stav naprosté svobody. Odhalilo se vnitřní Já. Tichý stav Vědomí, které je podstatou veškerého pohybu, činnosti, zvuku, pocitů a myšlenek, se odhalí jako nadčasová dimenze harmonie. Jakmile se identifikujeme s tímto Vědomím, svět, tělo, ani mysl nás už neovlivňuje a s tímto Vědomím přichází vnitřní klid, tichost a hluboký pocit vnitřního míru. Poznáváme, že je to to, co jsme vždycky hledali, jenže jsme to nevěděli, protože jsme se ztratili v bludišti. Mylně jsme se ztotožňovali s vnějšími jevy našeho hektického života – s tělem a s jeho zkušenostmi, s povinnostmi, profesí, s tituly, aktivitami, problémy a s pocity. Ale teď si uvědomujeme, že jsme nadčasová prostorovost, ve které se to všechno děje. Nejsme mihotavými obrazy, hrajícími své dramata na filmovém plátně, ale plátnem samým – neposuzujícím svědkem rozvíjejícího se filmu života, bez začátku a bez konce, nekonečným ve svém potenciálu. Postupné rozpoznávání naší pravé přirozenosti připravuje půdu pro konečné poznání totožnosti Vědomí s Božstvím samým."

[Réza]

Mé svědomí je čisté, Bůh mě má rád a neustále mě obdarovává.
Pokud jsem tu někomu ublížila, tak je mi to líto, určitě to nebyl záměr.

Pokud si někdo myslí, že někoho nenávidím, tak nevím jak k tomu došel. Jeho myšlenkové postupy nechápu a je mi ho lito.

A vzkaz pro Janu (s mírným sarkasmemem, který asi nedojde pochopení, ale jinak to neumím)
Prozkoumala jsem to v hloubi svého srdce a žádnou nedokonalost na tom , že tě opravuji, jsem nenašla.
A stejně tak na tom, že se vyjadřuji k otázkám války na Ukrajině.

K otázce kolektivní viny se opravdu neprikláním.

Připisovat proč jsem se rozvedla nemíním.

[Pedriito]

Z utrpení? O nenávisti toho moc nevím.

Válka nevzniká z čirosti. Vzniká z nenávisti.

A boj plodí utrpení. Nikoliv naopak.

[Pedriito]

Tohle pochopit mi pomáhá jedno podobenství:

OCEÁN a vlny.

Oceán je jednota, i když jeho vlny se vzdouvají a navzájem se mlátí.

Nevidím že vlnky se spolu mlátí.

Kdo byl někdy u oceánu, ví z vlastní zkušenosti, že když tam prudce zafouká vítr, začnou se na povrchu oceánu vzdouvat vlny, někdy tak silné, že jedna naráží do druhé.

Totéž se dá pozorovat u vzdouvajících se vln na větších rybnících.

Souzní to, dává celek. Ty vlny spolu nesoupeří. Nebo se mi to jen zdá?

Tohle je už dlouho existující podobenství, které lidstvu napovídá, že všichni jsme součástí Vesmírné Energie/OCEÁNU a že i naše pohyby - pohyby zdánlivě samostatně existujících vln - jsou JEHO pohyby.

Když se to začne nejen chápat myslí, ale i přímo vnímat, začnou se vlastní agresivní myšlenky i agresivní chování druhých lidí přímo vnímat jako JEHO pohyby.

Aby k tomu mohlo dojít, nabízejí Probuzení různé cesty; např. Dr. Hawkins ve své knize Letting Go píše:

"Pod vlivem připoutaností, závislostí a vnitřní malosti se můžeme cítit slabí a omezení. Naše vnitřní myšlenky a pocity v podobě obviňování z netolerantnosti se promítají na celý svět, takže svět se jeví jako strašné místo. Jako důsledek těchto obav, které se udržují v mysli, se do naší životní zkušenosti doslova přitahují zážitky a události, kterých se obáváme. Strach vede ke chronickému hněvu a vytváří sklon k agresivitě a k vnitřnímu emocionálnímu chaosu. S opakujícím se zoufalstvím a náchylností k emocionálnímu rozrušení se objevuje bolest a utrpení. Mysl ega, které vidí každého jako odděleného, závidí všem, kteří se zdají být šťastnější, úspěšnější, mají lepší vztahy, lepší tělo nebo lepší konexe. Jelikož uvnitř chybí jasné vidění cílů, objevuje se zmatenost, vedoucí k sebelítosti, závisti a následně k rozhněvanosti. Sebeodsuzování se neustále promítá na svět v podobě odsuzování druhých, což dále zvyšuje pocit viny a pocit vlastní malosti.

Přitažlivost světa vznikala z velké části idealizací, kterou jsme do něj promítali.

Všechny emoce vůči ostatním obsahují základní přesvědčení, že jsme sami v sobě neúplní, a proto jsou druzí vnímáni a využíváni jako prostředek k dosažení cíle.

Čím víc upouštíme od ulpívání, tím méně si svět idealizujeme. Čím méně si ho idealizujeme, tím méně nás ovládá. Nejsme už ovládáni přitažlivostí a nemůžeme už jím být manipulováni.

V odevzdaném stavu jsme na okolním světě coby zdroji spokojenosti nezávislí.

Všechno, k čemu dochází, se vnímá jako příležitost, ne jako problém. Osobnost je vlídná a otevřená, díky prohlubujícímu se a pokračujícímu vnitřnímu procesu neustálého odhalování je ochotná neustále ode všeho upouštět a odevzdávat to.

Zpočátku tu je identifikace "Já jsem tělo". Jak mechanismus odevzdávání pokračuje, začíná být zcela zřejmé, že " Nejsem tělo, jsem mysl, která tělo zažívá". Jak se další pocity a systémy přesvědčení odevzdávají, nakonec se objeví uvědomování "Nejsem mysl, ale to, co pozoruje a zažívá myšlení, emoce a tělo."

Prostřednictvím vnitřního pozorování dojde k uskutečnění něčeho, co zůstává konstantní a neměnné, bez ohledu na to, co se ve vnějším světě nebo s tělem, s emocemi nebo s myšlením děje. S tímto uvědomováním přichází stav naprosté svobody. Odhalilo se vnitřní Já. Tichý stav Vědomí, které je podstatou veškerého pohybu, činnosti, zvuku, pocitů a myšlenek, se odhalí jako nadčasová dimenze harmonie. Jakmile se identifikujeme s tímto Vědomím, svět, tělo, ani mysl nás už neovlivňuje a s tímto Vědomím přichází vnitřní klid, tichost a hluboký pocit vnitřního míru. Poznáváme, že je to to, co jsme vždycky hledali, jenže jsme to nevěděli, protože jsme se ztratili v bludišti. Mylně jsme se ztotožňovali s vnějšími jevy našeho hektického života – s tělem a s jeho zkušenostmi, s povinnostmi, profesí, s tituly, aktivitami, problémy a s pocity. Ale teď si uvědomujeme, že jsme nadčasová prostorovost, ve které se to všechno děje. Nejsme mihotavými obrazy, hrajícími své dramata na filmovém plátně, ale plátnem samým – neposuzujícím svědkem rozvíjejícího se filmu života, bez začátku a bez konce, nekonečným ve svém potenciálu. Postupné rozpoznávání naší pravé přirozenosti připravuje půdu pro konečné poznání totožnosti Vědomí s Božstvím samým."

Rad tě zas vidím. Ale trošku nesouhlasím. Muj problem. Alegorii a projev lze spojit jen konceptem. Proč ne? Když to prokoukneš. Ale nejde o ty, kteří to prokouknou. Jde o ty, co to zatím neprokouknou.

[Pedriito]

[Návštěvník]

Z utrpení? O nenávisti toho moc nevím.

Válka nevzniká z čirosti. Vzniká z nenávisti.

A boj plodí utrpení. Nikoliv naopak.

Ptal ses, odkud se bere nenávist.

Jako důvod k válce v Iráku, udali USA obavu o svou bezpečnost, že je Irák napadne zbraněmi hromadného ničení. Kde máš tu nenávist?

[Pedriito]

Z utrpení? O nenávisti toho moc nevím.

Válka nevzniká z čirosti. Vzniká z nenávisti.

A boj plodí utrpení. Nikoliv naopak.

Ptal ses, odkud se bere nenávist.

Jako důvod k válce v Iráku, udali USA obavu o svou bezpečnost, že je Irák napadne zbraněmi hromadného ničení. Kde máš tu nenávist?

Tak strach? A nenávist je následek?

[miroslav]

"Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu. Často jí předchází silný impuls, otřes, zlom v životě člověka a je udržována při životě bolestí či hněvem.[1] Velmi výrazně ovlivňuje myšlení a jednání jedince. Objektem nenávisti se může stát jednotlivá osoba, určitá skupina osob, lidstvo, existence nebo i např. celý svět. Nenávist může vyústit do extrémního jednání - může skončit pomstou, násilím, vraždou nebo válkou.

V Senecově tragickém dramatu Médeia se tato žena střetává se zradou svého manžela Iásóna a své utrpení přiživuje, drásá si své rány a pálí veškeré mosty a pouta. Před jeho očima popraví děti, které spolu měli a zatímco on se hroutí, ona triumfuje. Podle francouzského filosofa A. Glucksmanna je to symbolicky jeden z důkazů, že nenávist je silnější než láska, neboť láska je závislá, vztahuje se k něčemu, kdežto nenávist procházející fází bolesti nic nedrží a na ničem jí nezáleží.[2]

Nenávist je tedy opačným pólem lásky. Ten, kdo nenávidí se často neuspokojí s tím, aby nenáviděného ignoroval. Svou energii věnuje tomu, aby vymýšlel strategie, jak nenáviděnému ublížit. Nenávist je, podobně jako zamilovanost, stav, ve kterém může jedinec v extrémním případě podřídit veškeré činnosti a věnovat je jedinému cíli: v tomto případě poškodit či zničit objekt své nenávisti a to i za cenu sebedestrukce.

Jednou z příčin nenávisti je i strach. Jedinec se bojí toho, co nezná, a má strach, že ho to omezí a obere o kvality a hodnoty, které zastává."

[Pedriito]

"Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu. Často jí předchází silný impuls, otřes, zlom v životě člověka a je udržována při životě bolestí či hněvem.[1] Velmi výrazně ovlivňuje myšlení a jednání jedince. Objektem nenávisti se může stát jednotlivá osoba, určitá skupina osob, lidstvo, existence nebo i např. celý svět. Nenávist může vyústit do extrémního jednání - může skončit pomstou, násilím, vraždou nebo válkou.

V Senecově tragickém dramatu Médeia se tato žena střetává se zradou svého manžela Iásóna a své utrpení přiživuje, drásá si své rány a pálí veškeré mosty a pouta. Před jeho očima popraví děti, které spolu měli a zatímco on se hroutí, ona triumfuje. Podle francouzského filosofa A. Glucksmanna je to symbolicky jeden z důkazů, že nenávist je silnější než láska, neboť láska je závislá, vztahuje se k něčemu, kdežto nenávist procházející fází bolesti nic nedrží a na ničem jí nezáleží.[2]

Nenávist je tedy opačným pólem lásky. Ten, kdo nenávidí se často neuspokojí s tím, aby nenáviděného ignoroval. Svou energii věnuje tomu, aby vymýšlel strategie, jak nenáviděnému ublížit. Nenávist je, podobně jako zamilovanost, stav, ve kterém může jedinec v extrémním případě podřídit veškeré činnosti a věnovat je jedinému cíli: v tomto případě poškodit či zničit objekt své nenávisti a to i za cenu sebedestrukce.

Jednou z příčin nenávisti je i strach. Jedinec se bojí toho, co nezná, a má strach, že ho to omezí a obere o kvality a hodnoty, které zastává."

To je výborný text. Od koho to je?

[Pedriito]

Podle francouzského filosofa A. Glucksmanna je to symbolicky jeden z důkazů, že nenávist je silnější než láska, neboť láska je závislá, vztahuje se k něčemu, kdežto nenávist procházející fází bolesti nic nedrží a na ničem jí nezáleží.[2]

Je hlasitější, čili přehluší làsku. Laska je tichá....

Strach katalizátorem nenavisti.

Kde se ovšem bere?

Kdysi jsem napsal "louku"

A asi kol toho už nic nevymyslím.

Najdu to.

[Pedriito]

Na louce spali, hvězdami přikrytí,
ve vůni květin, jak v moři kolébáni.

Jejich dechy se tiše mísily
s vlahými párami pozemskými
a nahá těla jejich snů tancovala
nad nimi svůj tanec volnosti.

Byla to jejich první noc,
která se pomalu chýlila
k jejich prvnímu úsvitu.

Stalo se a těla snová zprůzračněla
s přibývajícími paprsky slunečními,
než vytratila se zcela.

Nezanikla však, pouze se stala neviditelnými,
když absorbována světlem,
mizela před zraky probouzejících se lidí.

Pokřtěni vláhou květin poprvé spatřili
svá živá uhrančivá těla třesoucí se jitřní zimou.
Poprvé ucítili hlad a žízeň a strach a tíseň
a byli překvapeni, omámeni a uchváceni
tou naléhavou různorodostí kolem.

Záplava barev je oslepovala,
lavina zvuků je ohlušovala,
příval vůní jim vyrážel dech.

Zmateně pobíhali po louce,
vráželi do sebe a padali
do pošlapaných květů.

Tak to šlo minutu po minutě,
hodinu po hodině,
po celý den.

Když nastal večer a padl soumrak,
našel si každý své místo v trávě,
poklesnul vyčerpáním k zemi
a usnul jako dítě.

Jak zvolna paprsků ubývalo,
obnažené siluety jejich snů
se začaly tiše navracet
z té jemné temnoty kolem.

V kruhu se něžně držely za ruce
a těšily se písní volnosti.
Na chvíli se v tanci zastavily
a upřeně se zahleděly do hlubokých očí hvězd.

„Jak dlouho to bude ještě trvat, než naši
květinoví bratři a sestry pochopí, kým jsou,“
ptaly se v duchu a hlas noci jim odpověděl,
„tak dlouho, jak dlouho bude třeba.“

[miroslav]

"Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu. Často jí předchází silný impuls, otřes, zlom v životě člověka a je udržována při životě bolestí či hněvem.[1] Velmi výrazně ovlivňuje myšlení a jednání jedince. Objektem nenávisti se může stát jednotlivá osoba, určitá skupina osob, lidstvo, existence nebo i např. celý svět. Nenávist může vyústit do extrémního jednání - může skončit pomstou, násilím, vraždou nebo válkou.

V Senecově tragickém dramatu Médeia se tato žena střetává se zradou svého manžela Iásóna a své utrpení přiživuje, drásá si své rány a pálí veškeré mosty a pouta. Před jeho očima popraví děti, které spolu měli a zatímco on se hroutí, ona triumfuje. Podle francouzského filosofa A. Glucksmanna je to symbolicky jeden z důkazů, že nenávist je silnější než láska, neboť láska je závislá, vztahuje se k něčemu, kdežto nenávist procházející fází bolesti nic nedrží a na ničem jí nezáleží.[2]

Nenávist je tedy opačným pólem lásky. Ten, kdo nenávidí se často neuspokojí s tím, aby nenáviděného ignoroval. Svou energii věnuje tomu, aby vymýšlel strategie, jak nenáviděnému ublížit. Nenávist je, podobně jako zamilovanost, stav, ve kterém může jedinec v extrémním případě podřídit veškeré činnosti a věnovat je jedinému cíli: v tomto případě poškodit či zničit objekt své nenávisti a to i za cenu sebedestrukce.

Jednou z příčin nenávisti je i strach. Jedinec se bojí toho, co nezná, a má strach, že ho to omezí a obere o kvality a hodnoty, které zastává."

To je výborný text. Od koho to je?

To je z wikipedie - termín Nenávist. A ještě je tam citován Jung ve stejném smyslu.

[Pedriito]

Je to výživné
Kdysi jsi dal krásný text od Mahrišiho, nemůžu to najít. O Čakrách, průchod pozornosti. To bylo tuze výživné.

[Pedriito]

Básník Ticha, mě tehdy napadlo.. Nestudoval jsem ho, nikdy jsem nečet něco tak .... naléhavě komplexního.

[lklknml]

Zdeněk: "Christina! Chci tě sníst. Jako pes žrádlo v misce."

Christina: Legračně zdvihne prstík: "Ale víš že to nemůžeš udělat. Nejsem hmota."

Zdeněk: "No dobře, a jak to tedy mám udělat??"

Christina: "Přijmi mě duchovně. Jako Světlo."

Zdeněk: "Aha, a pak to Světlo uvnitř sní mě."

Christina: Stydlivě uculí se.


A to je můj poslední příspěvek.

[Návštěvník]

[Pedriito]

Zdeněk: "Christina! Chci tě sníst. Jako pes žrádlo v misce."

Christina: Legračně zdvihne prstík: "Ale víš že to nemůžeš udělat. Nejsem hmota."

Zdeněk: "No dobře, a jak to tedy mám udělat??"

Christina: "Přijmi mě duchovně. Jako Světlo."

Zdeněk: "Aha, a pak to Světlo uvnitř sní mě."

Christina: Stydlivě uculí se.


A to je můj poslední příspěvek.

Tisíce let, milióny, mariády věků.. jsme tu Zdeňku nebyli. Za okamžik nebudem zas.

[Pedriito]

Zdeněk: "Christina! Chci tě sníst. Jako pes žrádlo v misce."

Christina: Legračně zdvihne prstík: "Ale víš že to nemůžeš udělat. Nejsem hmota."

Zdeněk: "No dobře, a jak to tedy mám udělat??"

Christina: "Přijmi mě duchovně. Jako Světlo."

Zdeněk: "Aha, a pak to Světlo uvnitř sní mě."

Christina: Stydlivě uculí se.


A to je můj poslední příspěvek.

Tisíce let, milióny, mariády věků.. jsme tu Zdeňku nebyli. Za okamžik nebudem zas.

Neodcházej. To je přece fuk, že si spolu někdo nerozumí.

[Pedriito]

A to je můj poslední příspěvek.

Pak i můj.. A omlouvám se všem, kterých jsem se dotk.