Pedro. píše:Jana píše:Pedrito, nezamlouvej to nějakým hantcem. Patandžali zcela jasně mluví o tom, že celá praxe jógy je o osvobození od utrpení a detailně popisuje, co utrpení způsobuje a jak se od něj osvobodit.
Jak s tím srovnáš svou praxi, která vlastně vede opačným směrem? Místo aby utrpení ze Tvého života zmizelo, naopak narůstá do gigantických rozměrů.
V tomhle Ti konec konců i rozumím. Nejsem dodnes schopná koukat na filmy, ve kterých si lidé vzájemně ubližují, i když to jsou herci.
Když někdo v mé blízkosti prožívá utrpení, tak mě to taky chňapne a hledám s ním způsob, jak z toho ven.
Ale mým přirozeným stavem je štěstí.
Tak to vidíš ty. Já jen řek, že cítím utrpení druhých. A ty jsi z toho div živá :-) Neřek jsem, že se z toho sypu.
Víš, ona tohleto je záležitost mysli, její představivosti, stejně jako mára. Je možné na těch všech příbězích ulpívat a prožívat je jako realitu.
Je to podobné jako to, jak už jsem tady psala na podzim o mém bratránkovi. Sejmul ho svým autem feťák. První informace od příbuzných byla: "Je to šílený. Takové neštěstí." A když jsem za ním přišla, zubil se na celé kolo a byl šťastný, že to přežil.
Bylo by možné zůstat v myšlenkách, že on kvůli tomu, co se mu stalo, musí být trpící, požívat to utrpení jako realitu, "cítit" sám to jeho utrpení, stejně jako můžeš "cítit" utrpení těch miliard bytostí. A je možné poznávat pravdu. Jestli skutečně bytostně vnímáš, že ta bytost, se kterou právě teď jsi, je láskou, tak zpravidla žádná bytost nedokáže setrvávat v nějakém utrpení, když vnímá, že je právě teď bezpodmínečně milovaná, že jsi šťastný, že je. Doslova vidíš, jak to její prožívání utrpení beze stopy mizí.
Ale je možná i jiná situace. Kdy si ta bytost vezme na svá bedra utrpení miliard, případně katastrofický scénář budoucnosti jako osobní záležitost, kterou v zájmu svých potomků a spásy světa nemůže neřešit. Ta bytost vidí jako nemorální být šťastná, když se děje ve světě to všechno možné. Takhle se pak rodí emocionální upíři, kteří šíří depresivní náladu a otravují život nejenom sobě.
A nejsi dokonce schopna ani koukat na filmy, kde si lidi ubližují, i když je to jen jako.
Ve světě to není jen "jako", (to možná z předuchovnělého hlediska), probíhá to skutečně.
To je právě to, že ta láska, která má moc v reálném životě vytáhnout vnímavou bytost z utrpení, nemá přes tu obrazovku ve filmu vůbec žádnou moc. Zůstává tu jen pachuť svědectví, že mnozí lidé se v utrpení vyžívají, libují si v něm, proto se takové filmy točí.