Ptal jsem se opět:
„Kde je Bůh sám?“
Hlas odpověděl:
„Ty, jenž si troufáš se zde tázat, otevři oči a viz!”
Ale v téže chvíli jsem byl vyloučen ze slávy. Byla tak říkajíc za mnou.
Pode mnou bylo něco — mohu to snad nazvat… prostorou.
Nebyla v ní radost, myslel jsem si, ač jsem nic neviděl: „Vše, co je opak radosti, je zde uvnitř.”
Ale za touto… prostorou jsem viděl jinou.
Nemám jméno, jímž bych ji mohl nazvat. Každé jméno je příliš velké. Mohu ji nazvat pouští, mohu říci komora čeledínova. Obě jména jsou příliš velká, neboť něco znamenají.
Zde nebylo nic, na co by člověk mohl vložit ruku a co by mohl pojmenovat a nazvat svým. Ale touha mě táhla k ní a ačkoliv jsem již neslyšel žádný hlas, ani neviděl ukazatele cesty, věděl jsem, že tam chci.
Neboť tam uvnitř byl Bůh.
Ale když jsem chtěl projít bezradostnou prostorou, která byla před Boží chudobou, zastavil jsem se a cele mne pojala hrůza.
Hrůza byla déšť, který do mne pršel a vnikal jako zžírající led, rozpouštějící a ničící vše, co bylo mnou. Netroufal jsem si vejít zcela dovnitř, neboť jsem si netroufal přestat být já, netroufal jsem si dále žít a nebýt já.
Ale pak jsem opět viděl prostoru, jež byla tak nepatrná, že v ní nemohl být nikdo jiný kromě Boha a touha mě táhla vpřed a já si pomyslel:
,Když přestáváš být, jsi blíže Bohu, než když se tu zastavíš a zůstaneš sám sebou.’
Vešel jsem a zemřel smrtí, jež se podobá smrti našeho těla jako klidný spánek noční můře.“
Zdroj: (J.A. Larsen, Kámen mudrců)
