Christina von Dreien

[Mudrc]

„Jediné, o co by měl inteligentní člověk v tomto světě usilovat, je poznat to, co nemůže zničit ani smrt.“ — Buddha

Kdybys nekecal. Nic takovýho Buddha netvrdil.

Z Buddhových citátů:

https://www.wattpad.com/371173317-cit%C ... %94-buddha

Jo tak Malikhuana001, no tak to je super zdroj.


A jinak dobrý Lído? Chodíš na procházky a tak? To je třeba.

(hergot já se tý škodolibosti asi nezbavim)

[...]

Chodíš na procházky a tak?

Jo.

[Návštěvník]

Chodíš na procházky a tak?

Jo.

[Návštěvník]

Chodíš na procházky a tak?

Jo.

Tak ještě ti to štráduje.

[Mudrc]

To byl kompliment ode mě.

[miroslav]

To jsem rád, že je tu mezi námi občas i Lída ...

[Tara]

To jsem rád, že je tu mezi námi občas i Lída ...

♥

[Návštěvník]

♥

[Mudrc]

To je nádhera. Myslím toho uprostřed (já bych byl spíše ten zarputilý vlevo). To jsou mladí barmští mniši.

A vezměme si našeho ctihodného mnicha Saranu (jde jen o tu úvodní fotku, nikoli o video):



Oba jsou si vědomi a souhlasí s tím, že se budou fotit (a tak oba úmyslně zaujmou před kamerou nějakou pozici).

Jaký je rozdíl. Je nějaký?

Omlouvám se mnichovi Saranovi. Podle mě je to rozdíl jako mezi Mozartem a Salierim (zfilmovaná nevraživost či žárlivost Saliera není pravdou, je to jen záměrná filmová fikce).

Lze se tréninkem či drilem stát Mozartem? Dá se láska naučit? A jak?

[Mudrc]

Když jsem se vrátil z Barmy, nechápal jsem, co na mě lidi viděj. Proč se na mě na ulici usmívaj, třeba (což už dávno neplatí).

Nebyl v tom žádný záměr, abych byl laskavej (nebo tak něco). Protože jsem o tom vůbec nevěděl. :-)

To jako lze získat něco a nevědět o tom? No vždyť se mi to stalo.

No, a teď jak to nechtěně chtít znovu.

To asi nepude...

[salmo1cz.]

Roztomilost u mláďat je přirozená, je to jejich atribut ochrany.

[Mudrc]

Roztomilost u mláďat je přirozená, je to jejich atribut ochrany.

Je to tak. Na tom klukovi vpravo je to vidět.

Ale v tom uprostřed je ještě i něco jinýho (po kliknutí se obrázek zvětší).

[Mudrc]

Ale v tom uprostřed je ještě i něco jinýho (po kliknutí se obrázek zvětší).

Co mnich Sarana trénuje léta a je to určitě dobře.

Ale prostě Mozart je Mozart. :-)

[Mudrc]

Ale v tom uprostřed je ještě i něco jinýho

Je to vědomí. Teď si to uvědomuju.

[Mudrc]

Proč se na mě na ulici usmívaj, třeba (což už dávno neplatí).

Konec toho nastal s mým úpadkem vědomí.

Tybláho.

[Miri]

Proč se na mě na ulici usmívaj, třeba (což už dávno neplatí).

Konec toho nastal s mým úpadkem vědomí.

Tybláho.

Když čověk odhodí ty osobní vrstvy. Tím odhodí je myšleno, že se jimi tolik nezabývá, že ztratí důležitost.
Pak z člověka září to neosobní, a to je pro každého (jsou vyjimky) přitaživé. Je z toho cítít bezpečí, přijetí láska.
Je je uvniř nás, v každém. je to niterně tak známé. že najednou cítíme blízkost. I když to zavnímáme z nezmámého kolemdoucího.
Ta vzbudí to pocit sounáležitosti a objeví se usměv.

[Tara]

Proč se na mě na ulici usmívaj, třeba (což už dávno neplatí).

Konec toho nastal s mým úpadkem vědomí.

Tybláho.

Když čověk odhodí ty osobní vrstvy. Tím odhodí je myšleno, že se jimi tolik nezabývá, že ztratí důležitost.
Pak z člověka září to neosobní, a to je pro každého (jsou vyjimky) přitaživé. Je z toho cítít bezpečí, přijetí láska.
Je je uvniř nás, v každém. je to niterně tak známé. že najednou cítíme blízkost. I když to zavnímáme z nezmámého kolemdoucího.
Ta vzbudí to pocit sounáležitosti a objeví se usměv.

Díky za postřeh.
Párkrát se mi to stalo, že jsem byla přitažena člověkem zcela neznámým :-)
U mě to asi ani nebyl úsměv, ale spíše ohromení, velikánské překvapení, co, proč atd. a ano, nějakou dostředivou silou jsem byla k tomu člověku přitahována (ohlížela jsem se přes rameno, jestli ho ještě v tom davu uvidím atd. ( :-)
Ano, někdy se to stane...
Ta blízkost, HLUBINA prostě se spolu snoubí....

Nevím, jak s tím souvisí trošinku jiný příklad.... kdy se cítí být člověk tak nějak být mimo civilizaci, možná nějaká sociální fobie...., příklad, když jde po jedné straně chodníku a vidí, že se má na tom stejném chodníku potkat s jiným člověkem, raději přejde na druhou stranu chodníku..... protože je pro něj obtěžující se s někým byť jen minout na stejném chodníku...

To mě jen tak napadlo, protože znám takového člověka a nevím, jak si to vysvětlit. Tento člověk má např. i velký problém s někým přímo telefonovat, raději píše emaily a tak....upřednostňuje neverbální komunikaci...

[Mudrc]

Proč se na mě na ulici usmívaj, třeba (což už dávno neplatí).

Konec toho nastal s mým úpadkem vědomí.

Tybláho.

Když čověk odhodí ty osobní vrstvy. Tím odhodí je myšleno, že se jimi tolik nezabývá, že ztratí důležitost.
Pak z člověka září to neosobní, a to je pro každého (jsou vyjimky) přitaživé. Je z toho cítít bezpečí, přijetí láska.
Je je uvniř nás, v každém. je to niterně tak známé. že najednou cítíme blízkost. I když to zavnímáme z nezmámého kolemdoucího.
Ta vzbudí to pocit sounáležitosti a objeví se usměv.

Jo, akorát, že on je nemůže odhodit. Oni můžou odpadnout samy.
Já jsem se tedy Christýnkou hooodně zabýval.

Až teď jsem zjistil, že vlastně miluju její vědomí. A protože ona je taková něžná, a hezká, a já takovej ošklivej, hrubián, tak jsem se do ní zamiloval jako do ženy, polarity se přirozeně přitahují.

Ale až teď mi došlo, že úplně stejně miluju vědomí toho kluka. Akorát úplně jinou formou. A když mi tohle došlo, tak se to moje vnímání Christýnky naráz úplně změnilo. Teď mi připadá tak nějak jakoby to byla moje dcera. Taková nějaká jednorozená. A to je problém, protože já bych jí rád tenhle pohled předal. Protože základní dilema její sféry je, existence zla, přestože všechno pochází z lásky. A to bude zdrojem její frustrace, protože to vyřešit nejde.

Jenomže abych se s ní spojil nějak mysticky éthericky eroticky (jak mi to dřív připadalo), to už vůbec nejde. Protože já jsem v podstatě (théravádový) mnich, tak to cítím jako nějakou svoji prapůvodní identitu. Mnich, kterej se nějak tady na chvíli omámil.

Nějak mi není jasný co s tím. Jak mám pomoci dítěti svému. To mám tady nějak biblicky zářit nerozlišeně na dobré i zlé nebo co? To mi nějak nejde. A ani se mi nějak nechce. :-)

[Návštěvník]

Nevím, jak s tím souvisí trošinku jiný příklad.... kdy se cítí být člověk tak nějak být mimo civilizaci, možná nějaká sociální fobie...., příklad, když jde po jedné straně chodníku a vidí, že se má na tom stejném chodníku potkat s jiným člověkem, raději přejde na druhou stranu chodníku..... protože je pro něj obtěžující se s někým byť jen minout na stejném chodníku...

To mě jen tak napadlo, protože znám takového člověka a nevím, jak si to vysvětlit. Tento člověk má např. i velký problém s někým přímo telefonovat, raději píše emaily a tak....upřednostňuje neverbální komunikaci...

To je naopak člověk, který dává velkou důležitost svému osobnímu nastavení. A nebývá to vědomé. Souvisí to s nezahojenými zraněními. Psychika si vystaví obranné vzorce chování. Např. určitý člověk byl pro daného člověka v dětství nebezpečný. A tak vznikl vzorec "lidem se je potřeba vyhnout", pokud se nevyhnou objevují se nelibé pocity, ale to patří do stejného komplexu. Ty obranné vzorce vznikají v primitivnější části mozku, která má tu výhodu, že reaguje rychle a tím tu nevýhodu, že tam není čas na zhodnocení, zda je ta osoba, se kterou se mám potkat skutečně ohrožující? A tak se to vztáhne na všechny. Ty mechanismy fungují strašně rychle (plazí mozek), takže než si to dotyčný uvědomí, že se tak chová (neokortex), tak už je situace, pryč. Dá se s tím pracovat, když dotyčný chce. První krok je, že si to musí uvědomit, že to dělá. -Což není tak samozřejmé. To co ostatní, třeba o něm hned ví, on sám vůbec nemusí zaznamenávat.

[Miri]

Jo, akorát, že on je nemůže odhodit. Oni můžou odpadnout samy.

Ano můžou odpadnout samy, tedy ztratí svou důležitost, tím že se důležitost vidí v podstatě samoné. Pak jde přirozeně pozornost k té podstatě a nikoliv k těm osobním nastavením.

Já jsem se tedy Christýnkou hooodně zabýval.

Až teď jsem zjistil, že vlastně miluju její vědomí. A protože ona je taková něžná, a hezká, a já takovej ošklivej, hrubián, tak jsem se do ní zamiloval jako do ženy, polarity se přirozeně přitahují.

Ale až teď mi došlo, že úplně stejně miluju vědomí toho kluka. Akorát úplně jinou formou.

Ano to je ono.
To je podstata zamilování, to co nás okouzluje je to vnitřní, co v tom stavu zamilovanosti silně vnímáme z druhého.

A když mi tohle došlo, tak se to moje vnímání Christýnky naráz úplně změnilo. Teď mi připadá tak nějak jakoby to byla moje dcera. Taková nějaká jednorozená. A to je problém, protože já bych jí rád tenhle pohled předal. Protože základní dilema její sféry je, existence zla, přestože všechno pochází z lásky. A to bude zdrojem její frustrace, protože to vyřešit nejde.


Jenomže abych se s ní spojil nějak mysticky éthericky eroticky (jak mi to dřív připadalo), to už vůbec nejde. Protože já jsem v podstatě (théravádový) mnich, tak to cítím jako nějakou svoji prapůvodní identitu. Mnich, kterej se nějak tady na chvíli omámil.

Nějak mi není jasný co s tím. Jak mám pomoci dítěti svému. To mám tady nějak biblicky zářit nerozlišeně na dobré i zlé nebo co? To mi nějak nejde. A ani se mi nějak nechce. :-)

Myslí, že o Christýnku mít obavu nemusíš. Já z toho cítím, že o pomoc volá tvoje vnítřní dítě. O to by ses dovedl postarat? Já věřím, že ano, a ono na to čeká. O to bys se mohl postarat i jako mnich, ne? Theraváda je o laskavosti (Metta), ne?