Anthony De Mello; Bdělost (celá kniha)

[Návštěvník]

Nirvána je:

Zažíval jsem hotovou nirvánu!

[Návštěvník]

2:38:12 "Žádná událost nás neopravňuje k negativním pocitům."

[miroslav]

2:38:12 "Žádná událost nás neopravňuje k negativním pocitům."

Máme tedy právo mít jen pozitivní pocity.

[Návštěvník]

2:38:12 "Žádná událost nás neopravňuje k negativním pocitům."

A co smrt dítěte?

Nad tou se má člověk snad taky zaradovat?

[Návštěvník]

2:38:12 "Žádná událost nás neopravňuje k negativním pocitům."

Máme tedy právo mít jen pozitivní pocity.

Máš možnost být připoutaný k neosvícené mysli, být loutkou závislou na jejím vyhodnocení, máš možnost být připoutaný k negativní myšlence a cítit se kdykoliv mizerně, prožívat utrpení a nepoznávat svobodnou skutečnost.

V osvícené mysli žádná temná negativní myšlenka neexistuje, proto je osvícení osvobozením od utrpení.

[Jana]

2:38:12 "Žádná událost nás neopravňuje k negativním pocitům."

A co smrt dítěte?

Nad tou se má člověk snad taky zaradovat?

Tohle se asi nedá dost dobře vysvětlit. Jestli tady není přímé poznání, kdo skutečně jsme, jestli jsme v zajetí iluze, že jsme smrtelným tělem...

Dneska mi má sestra psala, že jí chybí maminka, která nám umřela. Chápu ji. Ale ve mně je jen uvědomění lásky, kterou je, a ta láska je blahem a štěstím. Není v tom žádný smutek.

Dokud tady byla, tak bylo radostí a štěstím vidět ji šťastnou. Teď tady je jen tou nekonečnou láskou.

Jestli je Tvé dítě nemocné, tak s láskou pro něj uděláš všechno pro to, aby bylo zdravé, aby mu bylo dobře, aby bylo šťastné.

Ale jestli kdokoliv milovaný opustí tělo, tak jaký má smysl se trápit? Nijak to nikomu nepomůže, není to nikomu k ničemu.

Moje maminka říkávala: "Kdo se smíří, netrpí."

Místo výčitek, že milovaná bytost tělo opustila, tady může být vděk za poznávání lásky, kterou je a kterou nepřestává být, i když opustí tělo.

Ono je vlastně poznávání našeho pravého Já tak dokonalou jednotou, že všichni milovaní jsou tou samou jedinou Boží láskou, která neumírá ani s opuštěním těla.

A jestli se v nás odbourají všechny bloky, které nám brání kohokoliv a cokoliv poznávat jako lásku, pak je zcela jasné, jak moc pravdivé je to: "Láska je vším."

[Návštěvník]

3:00:00 "Bdělost je štěstím."

[Tara]

2:38:12 "Žádná událost nás neopravňuje k negativním pocitům."

A co smrt dítěte?

Nad tou se má člověk snad taky zaradovat?

Tohle se asi nedá dost dobře vysvětlit. Jestli tady není přímé poznání, kdo skutečně jsme, jestli jsme v zajetí iluze, že jsme smrtelným tělem...

Dneska mi má sestra psala, že jí chybí maminka, která nám umřela. Chápu ji. Ale ve mně je jen uvědomění lásky, kterou je, a ta láska je blahem a štěstím. Není v tom žádný smutek.

Dokud tady byla, tak bylo radostí a štěstím vidět ji šťastnou. Teď tady je jen tou nekonečnou láskou.

Jestli je Tvé dítě nemocné, tak s láskou pro něj uděláš všechno pro to, aby bylo zdravé, aby mu bylo dobře, aby bylo šťastné.

Ale jestli kdokoliv milovaný opustí tělo, tak jaký má smysl se trápit? Nijak to nikomu nepomůže, není to nikomu k ničemu.

Moje maminka říkávala: "Kdo se smíří, netrpí."

Místo výčitek, že milovaná bytost tělo opustila, tady může být vděk za poznávání lásky, kterou je a kterou nepřestává být, i když opustí tělo.

Ono je vlastně poznávání našeho pravého Já tak dokonalou jednotou, že všichni milovaní jsou tou samou jedinou Boží láskou, která neumírá ani s opuštěním těla.

A jestli se v nás odbourají všechny bloky, které nám brání kohokoliv a cokoliv poznávat jako lásku, pak je zcela jasné, jak moc pravdivé je to: "Láska je vším."

Jani, mám teď hodně práce s ročními pracemi mzdové agendy, ale tady přece jen musím reagovat.

Zdůrazňuješ přítomnost, teď, teď, teď. A k tomu spoustu té vyčtené advaity.

Představ si, že teď, teď, teď stojíš před matkou, která právě ztratila dítě, které zemřelo a budeš jí říkat všechny tyto sračky.
Ty prostě žiješ ve světě, jak by to mělo, podle vyčtené advaity, být, že atd.

To je strašlivé. Necitlivé. Hrůzné.

[Tara]

2:38:12 "Žádná událost nás neopravňuje k negativním pocitům."

Máme tedy právo mít jen pozitivní pocity.

Máš možnost být připoutaný k neosvícené mysli, být loutkou závislou na jejím vyhodnocení, máš možnost být připoutaný k negativní myšlence a cítit se kdykoliv mizerně, prožívat utrpení a nepoznávat svobodnou skutečnost.

V osvícené mysli žádná temná negativní myšlenka neexistuje, proto je osvícení osvobozením od utrpení.

ach jo.

[Jana]

Představ si, že teď, teď, teď stojíš před matkou, která právě ztratila dítě, které zemřelo a budeš jí říkat všechny tyto sračky.

Mám tuhle zkušenost, pracovala jsem v nemocnici, kde děti i umíraly. Prakticky každá maminka, v okamžiku, kdy si byla schopna uvědomit spojení milujícího a milovaného v srdci, mluvila o nesmírné úlevě a štěstí. Vlastně každá bytost, která nebyla připoutaná k negativním myšlenkám a vnímala jen lásku, tohle vždycky potvrzovala.

Ty prostě žiješ ve světě, jak by to mělo, podle vyčtené advaity, být, že atd.

To je strašlivé. Necitlivé. Hrůzné.

Evi nechci Ti brát iluze, ale je to obráceně, pro mě je to žitá realita a cituji jen to, co je v souladu s tím, co poznávám, pro Tebe je to, o čem mluví Probuzení, jen vyčtené. Jeví se Ti, že to, o čem mluví, je nepoznatelné (nejen pro Tebe samotnou) a z Tvého pohledu v reálném životě nemožné.

Proto ve své mysli nalézáš ono hrůzné.

Ovšem nic se neděje. Je to Tvůj způsob, jakým můžeš tohle všechno prožívat, pokud Ti to vyhovuje.

[Jana]

A ještě k onomu úvodnímu videu. Anthony De Mello je místy ostrý jak břitva , jestli má někdo odvahu si to vyslechnout celé, tak to může hodně pročistit poznání skutečnosti.

[Tara]

Kód: Vybrat vše

Prakticky každá maminka, v okamžiku, kdy si byla schopna uvědomit spojení milujícího a milovaného v srdci, mluvila o nesmírné úlevě a štěstí.

Jani, jsi skutečně schopna rozpoznat, že právě teď si toto ta maminka, kterou právě opustilo její dítě, uvědomuje, to, co píšeš?
V nemocnici, kde je to otázka minut, možná hodiny...?

Podle mě je to běh na více minut, ne-li hodin, často i měsíců či roků, než se s tou ztrátou člověk vyrovná, příjme to, odbolí to.
Alespoň toto je zase moje zkušenost a mohla bych psát o příbězích z mého života, ale je to zbytečné, není to důležité....
Co je důležité, je být v tu danou chvíli přítomen jako člověk s lidským přístupem, účastí a mnohdy právě toto se děje bez přítomností slov....

[miroslav]

Myslím že Janu, z tohoto duchovňáckého třeštění a předvádění se probudí až její zkušenost s vlastním utrpením.
Nebude první ani poslední.
Koleduje si o to více než kdo jiný.

[P.etra]

Ty prostě žiješ ve světě, jak by to mělo, podle vyčtené advaity, být, že atd.

To je strašlivé. Necitlivé. Hrůzné.

Je. Naštěstí to nevypadá, že by tu její necitlivost chtěl někdo následovat.

[P.etra]

2:38:12 "Žádná událost nás neopravňuje k negativním pocitům."

Když někdo něco takového tvrdí, tak je jasné, že se jedná o podivné sektářské myšlení. Někomu se to může líbit.

[Jana]

Kód: Vybrat vše

Prakticky každá maminka, v okamžiku, kdy si byla schopna uvědomit spojení milujícího a milovaného v srdci, mluvila o nesmírné úlevě a štěstí.

Jani, jsi skutečně schopna rozpoznat, že právě teď si toto ta maminka, kterou právě opustilo její dítě, uvědomuje, to, co píšeš?

Evi, tohle se netýkalo jen maminek, které přišly o své děti, ale i všech lidí, kteří jsou osvobozeni od připoutanosti k mysli a uvědomují si ničím nepodmiňovanou lásku.

V nemocnici, kde je to otázka minut, možná hodiny...?

V okamžiku, kdy jsme osvobozeni od připoutanosti k mysli a je v nás uvědomění ničím nepodmiňované lásky, poznáváme stejné štěstí pravého Já, o kterém mluví Probuzení.

Možná by stálo za to prozkoumat co je tím, co brání osvobodit se od připoutanosti k mysli.

V některých případech to byla připoutanost k myšlence: "Je to naše vina, mohli jsme udělat víc, je to jejich vina, že nedokázali pomoci..." Zpravidla, když se nedaří od připoutanosti k mysli osvobodit, tak je tady ztotožnění s osobou, která "ví" co je špatně.

Podle mě je to běh na více minut, ne-li hodin, často i měsíců či roků, než se s tou ztrátou člověk vyrovná, příjme to, odbolí to.
Alespoň toto je zase moje zkušenost a mohla bych psát o příbězích z mého života, ale je to zbytečné, není to důležité....
Co je důležité, je být v tu danou chvíli přítomen jako člověk s lidským přístupem, účastí a mnohdy právě toto se děje bez přítomností slov....

Když umřel tatínek, tak se bolest na okamžik dostavila, bylo to něco jako šok, že netuším, co s tím. Jako bych zůstala na zemi a on odcházel do nekonečna.

Pak se objevilo uvědomění éteričnosti naší skutečné existence, uvědomění že láska, kterou je, není tím mrtvým tělem, ale tím nekonečným, čím jsme. Není tady žádná skutečná oddělenost.

Při maminčině odchodu už nebyla bolest žádná.

[Jana]

2:38:12 "Žádná událost nás neopravňuje k negativním pocitům."

Když někdo něco takového tvrdí, tak je jasné, že se jedná o podivné sektářské myšlení. Někomu se to může líbit.

To, co si brání své negativní pocity, ve skutečnosti nejsme a nemá to s námi nic společného. Své negativní pocity si chrání iluze ega. Ego se tím drží při životě.

Tvé pravé Já absolutně žádné negativní pocity nemá, proto mluví Mahariši a ostatní Probuzení o štěstí pravého Já, Nirváně, nekonečné blaženosti, Božím království, ráji, Bytí, ve kterém po utrpení není ani stopy.

[P.etra]

Když umřel tatínek, tak se bolest na okamžik dostavila, bylo to něco jako šok, že netuším, co s tím. Jako bych zůstala na zemi a on odcházel do nekonečna.

Pak se objevilo uvědomění éteričnosti naší skutečné existence, uvědomění že láska, kterou je, není tím mrtvým tělem, ale tím nekonečným, čím jsme. Není tady žádná skutečná oddělenost.

Při maminčině odchodu už nebyla bolest žádná.

Na tom není nic zvláštního, přišel její čas - prožila celý život. U dítě je to něco zcela jiného. Podle Ramany je ztráta dítěte největší bolest, jakou člověk může zažít. Prostě Mudrc.

[Návštěvník]

Ramana Maharishi byl známý svým učením o neosobním pojetí já (Atman) a jeho jednotě s absolutní realitou (Brahman). Jeho pohled na smrt a utrpení by mohl být interpretován tak, že smrt je pouze přechod z jedné formy existence do druhé a že skutečné Já nikdy neumírá.

Pokud jde o bolest matky, která ztratila dítě, Ramana Maharishi by mohl naznačit, že tato bolest je výsledkem identifikace s tělem a myslí. Podle něj je klíčem k překonání tohoto utrpení pochopení, že naše skutečné Já je nesmrtelné a nezávislé na fyzické existenci.

Nicméně je důležité si uvědomit, že tato interpretace může být pro někoho, kdo prochází hlubokým osobním utrpením, obtížně pochopitelná, bezútěšná. Každý člověk zpracovává ztrátu a bolest jinak a je důležité poskytnout jim prostor a podporu, kterou potřebují.

[Návštěvník]

Tvé pravé Já ...

Zůstan, prosím, u svého pravého Já. Mně tento koncept nic neříká, nebot "já" nikdy nenabylo takového významu, aby vznikla potřeba to řešit nějakým velkým pravým Já.

Mé zkušenosti odpovídá, jak to popisovala Míla Tomášová: Absolutno jako provaz, na kterém jsou smyčky - jáčka, a když se za něj zatáhne, tak smyčky/jáčka zmizí a zůstává Absolutno.