miroslav píše:Jana píše:V prostředí, kde je tichá čistá prázdná meditativní mysl a uvědomění lásky, se každá mentální bolest rozpouští.
To mi připomíná jak jednoho maníka bolel zub, tak si rozhodl, že si ho vytrhne. Přivázal si k němu ocelové lanko druhý konec k teesu ústředního topení a to vyhodil oknem a zub si tak vytrhl.
A posluchač se ptá - "a to neměl strach, že dole někdo půjde a spadne mu to těleso na hlavu?"
"Měl, ale překonal ho."
Miroslave, díky za podnětnou připomínku.
Jenže ono je to přesně obráceně, než se obecně věří.
Tou nevědomostí není poznání, že jsme tím věčným nezranitelným, tedy že nejsme tělem. Poznání není slepá víra.
Tou nevědomostí je naopak víra, že jsme smrtelným zranitelným tělem, jak říká i začátečníkům moudrý Eduard Tomáš.
"Nejvyšší překážkou je nevědomost. Myšlenka "já jsem tělem" je jejím základem. Proto ani o sobě, ani o jiných nemyslete, jako by byli tělem, ale vždy nejvyšší pravdou."
E. Tomáš
Jenže bez skutečného uvědomění nejvyšší pravdy by se mohlo jevit jako nejšikovnější řešení při bolesti zubu nevyhodit ven z okna radiátor, ale to svoje tělo, viď.
Proto se jedinec zuby nehty brání, aby "nezblbl" a něco takového, co říká pan Tomáš, si nakonec nemyslel.
Takže zkusme zapátrat, proč osvícený s bolestí zubu nebo s jinou bolestí neskáče z okna, případně pokud bydlí v přízemí si nelehá raději pod vlak.
Proč s uvědoměním věčného není prožíváno utrpení z pomíjivosti pomíjivého.
Daly by se sem dát moc pěkné citace probuzených, ale bez uvědomění nejvyšší pravdy to budou jenom vyčteniny, viď.
I když je možné, že slova Probuzených to neochvějné přesvědčení o osobní pravdě dokáží zviklat a pomohou poznávat něco víc, něco, co bychom s racionálním myšlením nepřipustili.
Důvěra v jejich moudrost a lásku, která je spojením s láskou a moudrostí v našem srdci, v nás může probudit odvahu otevřít se Pravdě a dívat se těm největším strachům do tváře. Dívat se do očí smrti a poznat, kdo skutečně jsme.