miroslav píše:Dočkej času jako husa klasu a vše se ti časem objasní.
Miroslave, jak víš, osvícení neprobíhá v čase. Říká to Eduard Tomáš ve svých Pamětech mystika.
Tebe a mě spojuje láska a úcta k němu. Je možné brát všechna jeho slova smrtelně vážně a nechat je proměnit z teorie v mysli, kde se mohou jevit jako bezduché citace, v praxi naplněnou duchem učení Eduarda Tomáše.
Můžeme vycházet ze stávající situace.
Ty mě můžeš právě teď vidět ve své mysli jako zcela jasně ohraničený tvar, který má určité vlastnosti s nějakou formou projevu se jménem Jana. Vidíš Janu a její problémy, radosti, zatemněnost, sebestřednost atd. Tím pádem mě vidíš zcela oddělenou od "Já".
Sebe vidíš jako jinou formu existence se jménem Miroslav, vidíš sebe jako pokročilého duchovňáka, opravdově hledajícího, který tady má za úkol hlídat čistotu duchovna a který ví, že ten druhý je hloupější, není normální a podobně.
Z tohoto pohledu se jevíme jako dvě na sobě nezávislé existence s jinými jmény, s jinými projevy, které v naší mysli vytvářejí představu dvou odlišných tvarů, forem.
A k tomu nám Eduard Tomáš říká:
Pamatuj, že vše, co má jméno a tvar je jen a JEDINĚ prázdno.Takže tohle, co říká pan Eduard Tomáš si budeme pamatovat a i když to, co si o tom druhém myslíme, že je, v naší mysli zůstává třeba dál, díváme se ve skutečnosti na to, co není ničím jiným, než prázdnem.
NENÍ TO NIC.
Naše myšlenky, které vypodobňují v naší mysli různé tvary a ty se pojmenovávají jménem, nejsou ničím jiným, než prázdnem.
Tím pádem je prázdnem vyplněná i naše mysl. MYSL JE PRÁZDNÁ
Nemůžeme teď s tímhle poznáním brát vážně nic, co se v mysli objeví jako informace o Tobě, informace o mně.
Vůbec nic si doopravdy jeden o druhém nemyslíme.
Tím pádem zmizela všechna negativita. Zmizel všechen odpor, všechna povýšenost, arogance, temnota mysli. To, čím jsi a to čím jsem, nemá v takové čistotou prozářené mysli vůbec žádné hranice, nemá to žádnou minulost, budoucnost, oddělenost, iluzi, žádný problém, vůbec nic.
Nicméně jsme, to je možné si uvědomit, i když si o sobě vůbec nic nemyslíme. Nejsme už jako někdo + někdo, ale je tady jedna existence, kterou mysl nerozděluje na jména, tvary, formy.
To uvědomění samotné existence bez kibicování myslí nemá chybu, je tichem, klidem, mírem.
To uvědomění toho, že jsi, jsem, jsme je setkáním. Je to spojení, které je radostí. Setkává se to samé, blízké.
Ani Eduard Tomáš není ničím od nás odděleným, je v našem nitru láskou, souzníváme s ním a je v nás uvědomění toho, že on je právě teď tou nejvyšší pravdou, o které mluvil. A my nejsme ničím jiným, než ON.