salmo1cz píše:Po pravdě ja jsem nikdy nepochopil co je na egu tak strašlivé. Vnímám ego jako nástroj k žití ve hmotném, jako zbrojnoše a kámoše zároveň.Popíráním ega obviňují Boha, špatně jsi to vymyslel...to jako vážně má být cesta?Kultivace ega skrze ducha OK to beru a rozumím.
Ego je představa, že jsme to tělo, které se narodilo a které zemře. Strašlivé je, že když máš někoho rád a zamiluješ si ho s představou, že i on je tím tělem, tak když se stane, že tělo opustí, tak pro Tebe zemře. Už nemáš žádný způsob, jak se k němu přiblížit, jak se k němu vrátit. Chodíš se vyplakat na hrob a trápíš se, trpíš. Stejně tak můžeš trpět, když bytost, kterou miluješ, je někde daleko od Tebe a Ty k ní nemůžeš, stýská se Ti po ní, toužíš být v její blízkosti, toužíš se s ní setkat.
Osvobozením od iluze ega vede například cesta bhakti:
vostalpetr píše:... stačí jen milovat lásku a dát si pozor na to, aby tu svoji lásku člověk necpal do světa...
S obrácením pozornosti do světa není šance poznat Pravdu, kdo jsme. Pořád v tom světě narážíme na nějakou omezenost, na něco, co ne. S obrácením pozornosti do sebe je možné poznat, že vědomí samotné lásky, která jen je a nemá žádný příběh, žádný tvar, nic si o ní nemyslíme, jen si jí jsme vědomí, mizí i všechny problémy ega, všechny starosti, bolesti, všechno naše omezení. Je to naší nejzákladnější přirozeností milovat milující lásku, ve které nejsou kladeny žádné podmínky, která nemusí nic, jen je, jen jí jsme. Ve Tvém nitru je to Božství, které je nekonečnou věčnou láskou, které je zdrojem veškerého štěstí.
A když někoho opravdu touhle bezpodmínečnou láskou miluješ, je to, jak se říká, láska až za hrob. Nevnímáš ho jako to, co je omezeno nějakým tělem, příběhem, může udělat cokoliv a přeci v hloubi Tvého nitra zůstává tím samým. Je pořád ve Tvém srdci nekonečnou věčnou láskou, která je zdrojem štěstí. Poznáváš ho jako to, kým skutečně je, jako pravé Já, které je i Tvým pravým Já.
A takhle je možné poznávat veškerou existenci, všechno, co je. V každém, koho opravdu znáš, jako znáš sám sebe, se vidíš, poznáváš v něm své pravé Já, které je vším.
Proto Ti s tímhle poznáním nemůže nikdo a nic chybět a nikdo Ti doopravdy nemůže umřít. I když tady třeba už není tělo milovaného, ta láska, kterou byl, je tady pořád dál a je stále živá, stejná.
No jsi inspirativní, to yes, ale jinak jsem to v ten moment chápal, jak jsem to napsal.