Emoce a křivda

[šelma]

kdo by se taky chtěl zbavit toho všeho čeho taky dosáhnul tou svou praxí ???

Sebevrah nebo mučedník ?

[šelma]

Budha to svým způsobem zkoušel a zjistil, že to nejde...

Tedy v případě sebevraha by to mohlo teoreticky fungovat,
jenže ani sebevrah se nezbaví VŮLE, v tomto případě vůle ukončit život...

Což je ten problém...

Buddha zjistil, že se jde zbavit toho velkého JÁ. Malé já je pak jen záležitostí posledního života. V tom je ten trik. Už pak není úniku, ať je vůle jakákoliv.

[Linda]

I jakákoliv praxe, vycházející ze snahy o dobré a z odmítání zlého, modifikuje vnímání Božského Já v Jeho tvarech do dvojnosti,
tudíž vytváří "já" a "ne-já",

tedy i snaha všímat si toho, co ve vědomí vyvstává, a včas to zpozorovat... (jinými slovy být tím, kdo to zpozoruje = bdělým pozorovatelem). Pro takovou praxi

...potřebuješ pozorovatele,
proto to bude fungovat jen v rozmezí pozorovatele
a ten sám sebe nepřekročí

Paradoxně k rozpoznání sebeztotožňování dochází tím častěji, čím víc se v srdci beze slova "ví", že to udělat nejde, že nemá vůbec smysl se o to pokoušet. Že jen ONO Si toho může všimnout... a nechávat to s úlevou na Něm. Ku podivu se pak docela často začnou objevovat drobná upozornění "hele, zase se s něčím ztotožňuješ" - prostřednictvím docela nenápadných, všednodenních situací. Jung takové situace nazývá synchronicity (zmiňovala jsem se o nich tady)

Pámbu Si v tom tvaru zaklepe na rameno a upozorní Se - a jeho iluzorní podoba - když si toho všimne - řekne "nojó vlastně!" - a scelí se to samo do Jednoty. Je to tedy asi spíš než nějaká praxe s cílem "dosáhnout něčeho, aby..." pouhá vděčná ochota uposlechnout smyslu náznaku, který se sám od sebe objevil.

Protože duchovní ego a jeho praxe je motivovaná zájmem něco sám pro sebe udělat, aby... (třeba být bdělý, aby...), tady se jaxi dostává ke slovu jen minimálně, v podobě bezděčného upuštění od dualitu vytvářející formy energie.

Musí si to holt vynahradit ve chvílích, kdy je ještě ztotožněné

[šelma]

Budha to svým způsobem zkoušel a zjistil, že to nejde...

Tedy v případě sebevraha by to mohlo teoreticky fungovat,
jenže ani sebevrah se nezbaví VŮLE, v tomto případě vůle ukončit život...

Což je ten problém...

Buddha zjistil, že se jde zbavit toho velkého JÁ. Malé já je pak jen záležitostí posledního života. V tom je ten trik. Už pak není úniku, ať je vůle jakákoliv.

Tady trošku problém v tom, co se myslí pojmem anatman,
protože kdyby to bylo tak jak to píšeš ty,
tak pak měl pravdu budto Budha
nebo (např.) Ramana

Jeden z nich by se tedy musel mýlit

Oba mají pravdu. Polarity lze spojit dvěma způsoby. Sat-čit-ánanda není nirvána.
Anatman je nebytí a nevědomí. Prakticky nikdo nepochopil, že Buddha zjistil, jak se zbavit samotného vědomí a všichni stále míchají jablka s hruškami.
Nirvána je ta nejjednodušší záležitost. Nirvána je úplně obyčejné nic bez projevu.

[Návštěvník]

A právě ta praxe je ta pohroma,
nebot k praxi potřebuješ pozorovatele,
proto to bude fungovat jen v rozmezí pozorovatele
a ten sám sebe nepřekročí

Jediná šance (teoreticky) je,
že se překročí v realizaci UV,
pokud k ní tedy vůbec dojde

A co budeš vnímat v případě, že překročíš v realizaci UV
a Pozorovatele budeš mít vypnutého?
Jak zjistíš, že jsi realizovat to, o čem tady píšeš?
Kde zůstal Svědek oné realizace překročení UV?

[Linda]

Tedy je tady rozpoznání, že tím nejsi nebo že jsi i tím vším ?

Ani jedno z toho. Ono je vším, i mnou. Je jen ONO ve všech svých tvarech.

2. je tu i rozpoznání "i tenhle had je TO" a automaticky se vnímá jako TO... scelí se to do Jednoty, SAMO.

ta hadí chytrá hlava rozdělující vše na dobré a zlé odpadne sama.

Odpadne část Boha, který sám sebe dočasně promítal do podoby hada? Hmmm... to by byl pak o ni menší

...zvyk vytvářet dvojnost chtěním a odmítáním pokračuje.

No, řekla bych, že je v pořádku, že naše psychosomatická jednotka automaticky všechno nepřijímá a některé projevy odmítá, dokonce je super, že se umí někdy i v pravý čas ozvat, ale v nás je to přijaté sakum prdum i s tím odmítáním.

jj, bylo to nepřesné vyjádření. Opravuju: jde o zvyk vytvářet dvojnost chtěním a nechtěním (odmítáním obsahujícím odpor).

Co je návyk odmítat? Je to opakující se potřeba odmítat, až to odmítání začalo být automatické, a vznikl tak návyk odmítat. V tomhle případě jsem měla na mysli návyk odporovat a určité věci odmítat, protože je nechci.

"Bůh ohně", který "si jde pro oheň", holt na oheň, kterým JE, chvílema zapomene a začne si hrát se svýma oblíbenýma hračkama

(asi dokud Mu nezačne být zima )

[šelma]

A existuješ, nebo jsi ztělesněním smrti ?

Jsem ztělesněním pomíjivosti. Při pohledu do budoucnosti vidím místo své existence a života svou neexistenci a smrt. Jako by ta moje smrt přicházela v každém okamžiku a pomalu se neodvratně blížila. Je to jako odpočítávání, které nejde zastavit.

No právě, jakmile projdeš branou smrti a ztratíš ztotožnění s pomíjivým, tak zůstane jen to věčné, to, čím už teď i tak vědomě jsi.

Jsem vědomě hadem, a proto nic nezůstane. Moc to komplikuješ. K čemu je chtít věčné a odmítat pomíjivé?

[šelma]

Dítě je v děloze v ráji, dokud o sobě neví a nemá vyvinutou druhou hadí hlavu.

Je v něm vědomá existence ?
Dokážeš rozlišit tu jemnost uvědomění existence od ztotožnění s egem ?
V čem je rozdíl ?

Uvědomuje si jen lásku matky. Je to jako sladký spánek v bezpečí a v blaženosti.
Rozdíl je v tom, že se pak obě hadí hlavy milují navzájem a mámu už nepotřebují.

Spása tkví v tom, že se obě hadí hlavy spojí přes sušumnu. Hadí těla pak už nebudou potřebovat.

Čím jsou spojené ?

sušumnou a ne lidským tělem

[Návštěvník]

Přece nejsem s tělem ztotožněn proto, že jej odmítám,
ale protože mám k němu nějaký vztah

To by ses divil, jak je možný svoje tělo odmítat. Třeba zamlada, když je tlustý a ty chceš bejt štíhlej. Máš pocit, že se na tebe žádná ženská ani nepodívá, když máš panděro a jiný chlapi ne.

[Petra]

Tedy je tady rozpoznání, že tím nejsi nebo že jsi i tím vším ?

Ani jedno z toho. Ono je vším, i mnou. Je jen ONO ve všech svých tvarech.

Já jsem To. (I am That.)

[Návštěvník]

Přece nejsem s tělem ztotožněn proto, že jej odmítám,
ale protože mám k němu nějaký vztah

To by ses divil, jak je možný svoje tělo odmítat. Třeba zamlada, když je tlustý a ty chceš bejt štíhlej. Máš pocit, že se na tebe žádná ženská ani nepodívá, když máš panděro a jiný chlapi ne.

No ale odmítám jej, protože mám k němu vztah

Jasně, vztah vzniká tím že na něm lpím, nebo je mi protivný. Chtěním i nechtěním.

[Petra]

To odmítání tady může klidně být. Jen tady nesmí být ztotožnění s tím, kdo odmítá.

Ale smí - pokud tady je ztotožnění i s tím odmítaným, ztotožnění se vším.

Pokud tady není žádné ztotožnění, tak to s námi nic nedělá, i když tu klidně může být i rozčílení.

,

Pokud to se mnou nic nedělá, tak jsem ztotožněná (jen) s tou osobou, s kterou to nic nedělá. To není realizace Jednoty.

[Petra]

ztotožnění se vším.

"Jsem vše", říká láska.

[šelma]

No právě, jakmile projdeš branou smrti a ztratíš ztotožnění s pomíjivým, tak zůstane jen to věčné, to, čím už teď i tak vědomě jsi.

Jak může něco věčného "projít branou smrti"?

... nesmazaný zbytek.

[Petra]

Omylem jsem to smazala.

To je mi moc líto!

[šelma]

:what:

Omylem jsem to smazala.

To je mi moc líto!

Nevadí. Třeba to tak mělo být.

[Petra]

Je v Tobě klid a mír, nic to nedělá,

To je pohled ztotožněné osoby, která v sobě vnímá mír a klid.


Jsem tichá blaženost. Jsem mír a klid.

Jsem vše. Pomíjivé i nepomíjivé, klid i neklid, radost i utrpení.

[Petra]

Fakt jsi utrpení?

A kdo by ho měl být jiný, když jsem jen Já?

[šelma]

Já jsem zdrojem utrpení už šesti bytostí. Včetně té sedmé, která se k nim brzy přidá, je všechny miluji a nechci, aby trpěly.

[Petra]

Fakt jsi utrpení?

A kdo by ho měl být jiný, když jsem jen Já?

Já má fakt utrpení ?

Já jsem i utrpení.