Abychom chápali vztah mezi tělem, myslí a duchem, myslím, že je nezbytné se pokusit podat ezoterické vysvětlení původu duchovní stránky člověka. Ve světě vědy se za věrohodné vysvětlení vzniku vesmíru považuje teorie velkého třesku. Podobně hovoříme v ezoterických pojmech o božské životní energii, která je v tomto vesmíru zdrojem všeho viditelného i neviditelného. Vše, co existuje, je projevem jednoho Života. Všude ve vesmíru lze pozorovat dualitu života, ke které dochází tím, jak se božský zdroj energie formuje do dvou hlavních složek svého projevu.
Tyto dva aspekty duality se obvykle označují jako
a) Duch neboli Otec
b) Hmota neboli Matka.
A z této jednoty Otce a Matky je zrozen Syn neboli Duše. Vzhledem k tomu, že duše ztělesňuje jednotu ducha a hmoty, lze říct, že ve své nejhlubší podstatě je duše odrazem původní životní energie.
Z jednoho se stávají Dva Ze Dvou se stávají Tři Dohromady jsou Jedno. Charakteristiky Otce a Matky vyjadřují různé stránky Božské inteligence.
Podstatou Otce neboli Ducha je kladný pól, mužský princip, dominance, pohyb směrem ven, logika a sebeprosazení; vyjadřuje vůli tvořit a růst. Podstatou Matky neboli Hmoty je záporný pól, ženský princip, přijímání, pohyb dovnitř, citlivost a péče. Vyjadřuje moudrost shromáždit vše, co je třeba k výživě zárodku, aby to vedlo k novému zrození a pokračování života. Jednoty obou těchto složek je dosaženo silou přitažlivosti neboli láskou, která je nejhlubší podstatou Syna – Duše.
Láska vše sjednocuje a vede k zániku oddělení.
Energie vůle působí jako elektrická síla a láska jako magnetická síla; společně vytvářejí elektromagnetickou energii, symbolizovanou sluncem, kterou symbolizuje slunce – dárce života ve všech formách. Na úrovni lidského života vidíme, že otec poskytuje semeno a materiální zajištění, aby mohlo dítě vyrůst. Matka poskytuje dělohu a moudře užívá materiálních statků od otce tak, aby to dítěti přineslo maximální užitek.Oba jsou stejně důležití pro vznik dítěte (duše), které je vyjádřením síly jejich lásky.
Cesta duše
Každá existující věc vzniká vzájemným působením ducha a hmoty. Proto má vše – od atomu až po planety – duši. V mnoha případech se mluví o kolektivní duši, to znamená že skupina věcí má společnou duši. U člověka je duše individualizovaná, což vytváří rozmanitost v rámci určité společné formy. Na úrovni těla se to projevuje např. individuální odlišností papilární linie prstu nebo záznamu genetické informace v chromozomu.
Duch i hmota mají sobě vrozenou vlastní úroveň „inteligence” pocházející z původní božské inteligence. Skrze tuto jednotu je vytvořena duše, což se projevuje na úrovni vědomí nebo uvědomování se, kterého je dosaženo spojením obou aspektů inteligence („vědomí” je stejně jako v angličtině odvozeno od základu slovo „vědět”).
Vědomí bude záležet na stupni vzájemného působení obou těchto složek a na přirozené podstatě formy, které je projevem. Rozličné živé formy obývající naši zemi se projevují na odlišných stupních vývoje svého vědomí; vědomí buňky se liší od vědomí rostliny a zároveň i jedinci téhož druhu dosahují různého duchovního vědomí.
Smyslem života je zvyšovat úroveň vědomí vzájemným působením ducha a hmoty až k dosažení stavu, kdy mezi těmito dvěma aspekty polarity neexistuje oddělení a vědomí duše a zdroj se stanou jedním.
Analogie
Pokud si představíme ducha jako hořící svíčku a hmotu jako kousek ledu, je zpočátku obtížné vidět skrze led plamen svíčky. Když se led přiblíží k plameni, začne tát a světlo plamene je skrze vodu lépe viditelné, t. j. voda přenáší světlo svíčky. Nakonec teplo zvýší rychlost pohybu molekul vody a dojde k přeměně z pevného skupenství, což je led, na něco mnohem svobodnějšího, méně vázaného a lehčího. Vznikne pára a to umožní snadnější přenos světla v plynném skupenství. podobným způsobem se dosahuje harmonie mezi duchem a hmotou a přináší to vzájemné obohacení jim oběma.
CESTA ČLOVĚKA
Úkolem člověka je stát se vědomým si sebe sama, sebevědomým… poznat sám sebe. To nelze dosáhnout přes noc, ale je to vývojový proces. Člověk je vybaven schopností na sebe pohlížet jako na entitu oddělenou od svého fyzického těla, emocí a myšlenek, t. j. je schopen se oddělit od své osobnosti, což je pojem zahrnující všechny tři uvedené složky.
Člověk, to není jeho materiální svět… jeho dům, auto, práce.
Člověk, to nejsou jeho emoce… jeho hněv, smutek, úzkosti.
Člověk, to nejsou jeho myšlenky… jeho schopnost analýzy, znalosti.
Člověk, to není jeho osobnost.
Toto poznání přichází jen ze stanoviště umístěného vně, a to je pozice duše člověka.
Jak roste toto uvědomění, rozvíjí se také vědomé porozumění pro duchovní svět a pro malou, avšak důležitou roli, kterou v něm každý člověk má. Hlubší porozumění rozdílu mezí duší a osobností sebou nese vnímání polarity existence, a tyto póly je třeba opět sjednotit, aby se člověk mohl stát opravdu duchovní bytostí. Harmonie se vytváří skrze jednotu. Když tedy jedinec dosáhne úrovně vědomí, kdy pochopí, že duše je něco jiného než osobnost, energie duše, která je ve spojení s duchem, musí projít opět skrze myšlenky, emoce a fyzické tělo, aby se vůle duše a osobnost staly jedním.
Jen tehdy, kdy – řečeno ezoterickým jazykem – je duše plně inkarnovaná ve fyzickém těle, může had, který přebývá v konci páteře, stoupat vzhůru. Také se o tom mluví jako o stoupání kundalini. Tento proces nelze vyvolat zvenčí; je to přirozený důsledek dosažení nezbytných stupňů rozvoje vědomí.
Léčivá síla čaker Ch. R. Page
jo..to jo..