13 VĚCÍ, KTERÉ PSYCHICKY SILNÍ LIDÉ NEDĚLAJÍ

[Jarda Malej]

Jenže - co až mi někdo řekne: ty máš svaly, já mám čáry?

Možná by Malý vlku zatím stačilo, když by ti objasnil rozdíl mezi hydrologem a plavčíkem.

[Návštěvník]

Mimochodem tím co způsobí aby matka ve vteřině nadzvedla desetitunový náklaďák pod kterým leží její dítě,
je jistý druh emocionálního upnutí se.

Kdepak. Stane se to úplně samo, dřív, než si uvědomí, co dělá. Stejně jako ucukneš, když se rukou dotkneš rozpálené plotny.
Na nějakou představu, co by, kdyby, a upnutí se na rozhodnutí se tam vrhnout a udělat to není vůbec čas.
Teprve dodatečně se máma rozklepe zděšením, i když dítě vyvázlo bez zranění, protože jí dojde, co všechno se mohlo stát.

Sice jsem jako máma nikdy naštěstí v téhle situaci nebyla, ale pár chvil bylo, kdy jsem si mohla ověřit, že v situacích ohrožení se napřed bleskurychle jedná, udělá se, co je třeba, a teprve pak dojde k plnému uvědomění, co se vlastně stalo a případně i mohlo stát.

[Jarda Malej]

Kdepak. Stane se to úplně samo, dřív, než si uvědomí, co dělá. Stejně jako ucukneš, když se rukou dotkneš rozpálené plotny.

Jistě. Taky jsou matky které ucuknou, aby se ten náklaďák nepřevrátil ještě na ně. A stane se to opravdu dřív, než si cokoliv uvědomí.

Inu nezbývá než doufat, že až se k nějaké nehodě duchovňák přichomejtne, tak otázky terminologie půjdou stranou, a on bude schopen pomoci...

[Návštěvník]

Taky jsou matky které ucuknou, aby se ten náklaďák nepřevrátil ještě na ně.

Myslíš?

Odkud asi teoretik bere svou jistotu, že věci jsou takové, jaké si myslí, že jsou, místo aby využíval příležitostí inovovat svoje pochopení, ať už kontaktem s těmi, kdo o tom z praxe něco vědí, nebo to zkusil sám zjistit v praxi?

Záhada... jedna z mnoha. Naštěstí není na těch kolem, aby ji řešili

[Jarda Malej]

Jarda:
Taky jsou matky které ucuknou, aby se ten náklaďák nepřevrátil ještě na ně.

Myslíš?

Ne, vím to Návštěvníku.

Odkud asi teoretik bere svou jistotu, že věci jsou takové, jaké si myslí, že jsou, místo aby využíval příležitostí inovovat svoje pochopení, ať už kontaktem s těmi, kdo o tom z praxe něco vědí, nebo to zkusil sám zjistit v praxi?

Inu, Praxe mne mimo jiné naučila, abych si nepletl počínání matky schopné fyzického výkonu jaký je za "normálních" okolností
pro člověka nedosažitelný ..s nepodmíněným reflexem.
Viz.

Kdepak. Stane se to úplně samo, dřív, než si uvědomí, co dělá. Stejně jako ucukneš, když se rukou dotkneš rozpálené plotny.

A teď už mne jistě omluvíš.

Ahoj!

[Návštěvník]

...za psychicky silného člověka je považovaný ten, který se nebojí tam, kde ostatním nabíhají strachy.
...očekávání s sebou nese předzvěst zklamání, protože výsledek nebývá vždy takový, jak si jej v mysli namalujeme.

Vyzrálí jedinci dokáží dělat vše nejlíp, jak umí a přitom bez očekávání, že to tak dopadne. Ať je výsledek jakýkoliv, jsou v pohodě, nezlobí se, že je to jiné, že by něco bylo zbytečné...

t.j nejsou emocionálně zainteresovaní na výsledku. Představa žádoucího výsledku sebou nese automatické očekávání, emocionální upnutí se na výsledek, a tím dojde k vypadnutí z přítomného okamžiku - ze stavu, který nás plně spojuje s všetvořící energií: právě ta přebírá v kritických okamžicích iniciativu a díky jí může dojít k nečekanému výkonu, který je fyziologicky těžko vysvětlitelný. Ego je v tu chvíli úplně odstavené a teprve dodatečně si uvědomuje, co se dělo.

Název "vyzrálí jedinci" mi připadá výstižnější než "silní jedinci". Síla je v našem chápání obvykle spojovaná s vlastní osobní silou samostatného jedince, který něčeho dosáhl vlastním chtěním a usilováním.

Vyzrálí jedinci dokáží dělat vše nejlíp, jak umí a přitom bez očekávání, že to tak dopadne.

[malpan]

představa výsledku s sebou nemusí nést očekávání - to s sebou nese mentální připoutanost k výsledku

[Návštěvník]

představa výsledku s sebou nemusí nést očekávání - to s sebou nese mentální připoutanost k výsledku

Jo, to máš pravdu. Představa výsledku je nezbytná, abychom se mohli rozhodnout, jakým způsobem jednat. Říká se tomu tuším záměr, na rozdíl od chtění, kterým vzniká připoutanost k představě výsledku.

Když se k pouhé představě výsledku - záměru - přidá i očekávání, že výsledek bude takový, jaký bychom chtěli, zapojilo se tím do akce emoční tělo kladnou emocí - nadějí. A můžou se objevit i negativní emoce - obavy, případně přímo strach, že to nedopadne, jak bychom si přáli.

[Návštěvník]

představa výsledku s sebou nemusí nést očekávání - to s sebou nese mentální připoutanost k výsledku

Tož nezbývá těm mentálním připoutanostem popřát, ať nejsou představami.!.

[Návštěvník]

...za psychicky silného člověka je považovaný ten, který se nebojí tam, kde ostatním nabíhají strachy.
...očekávání s sebou nese předzvěst zklamání, protože výsledek nebývá vždy takový, jak si jej v mysli namalujeme.

Vyzrálí jedinci dokáží dělat vše nejlíp, jak umí a přitom bez očekávání, že to tak dopadne. Ať je výsledek jakýkoliv, jsou v pohodě, nezlobí se, že je to jiné, že by něco bylo zbytečné...

t.j nejsou emocionálně zainteresovaní na výsledku. Představa žádoucího výsledku sebou nese automatické očekávání, emocionální upnutí se na výsledek, a tím dojde k vypadnutí z přítomného okamžiku - ze stavu, který nás plně spojuje s všetvořící energií: právě ta přebírá v kritických okamžicích iniciativu a díky jí může dojít k nečekanému výkonu, který je fyziologicky těžko vysvětlitelný. Ego je v tu chvíli úplně odstavené a teprve dodatečně si uvědomuje, co se dělo.

Název "vyzrálí jedinci" mi připadá výstižnější než "silní jedinci". Síla je v našem chápání obvykle spojovaná s vlastní osobní silou samostatného jedince, který něčeho dosáhl vlastním chtěním a usilováním.

Vyzrálí jedinci dokáží dělat vše nejlíp, jak umí a přitom bez očekávání, že to tak dopadne.

Nojo vyzrálý jabko taky nepřemejšlí, kdy se utrhnout od stromu...

[Návštěvník]

představa výsledku s sebou nemusí nést očekávání - to s sebou nese mentální připoutanost k výsledku

Tož nezbývá těm mentálním připoutanostem popřát, ať nejsou představami.!.

Cože?

Snad těm mentálním představám, ať se k nim nepřidá připoutanost, ne?

[Návštěvník]

představa výsledku s sebou nemusí nést očekávání - to s sebou nese mentální připoutanost k výsledku

Tož nezbývá těm mentálním připoutanostem popřát, ať nejsou představami.!.

Cože?

Snad těm mentálním představám, ať se k nim nepřidá připoutanost, ne?

Představa o něčem nepoutá mysl k tomu něčemu? To je mi ale novinka.
Je to jen strukturálně jiné lepidlo než pocit, například.

[Návštěvník]

Představa o něčem nepoutá mysl k tomu něčemu? To je mi ale novinka.
Je to jen strukturálně jiné lepidlo než pocit, například.

Pokud to tak je, pak neexistuje možnost neosobní činnosti. Mudrc by nemohl už nikdy nic udělat, dokonce ani jít na záchod. Jakmile by v něm vznikla tahle potřeba a on by se rozhodl vstát a jít na záchod, tak by myšlenka = představa, že se tam vypraví (bez které by nevstal a nerozhodl se tam jít), byla automaticky i připoutaností. A byl by konec stavu probuzenosti, ocitl by se zpátky přilepený ke chtění.

Naštěstí to tak není

[Návštěvník]

Představa o něčem nepoutá mysl k tomu něčemu? To je mi ale novinka.
Je to jen strukturálně jiné lepidlo než pocit, například.

Pokud to tak je, pak neexistuje možnost neosobní činnosti. Mudrc by nemohl už nikdy nic udělat, dokonce ani jít na záchod. Jakmile by v něm vznikla tahle potřeba a on by se rozhodl vstát a jít na záchod, tak by představa, že to udělá, byla automaticky i připoutaností. A byl by konec stavu probuzenosti, ocitl by se zpátky přilepený ke chtění.

Naštěstí to tak není

Proč by si to představoval? Prostě potřebuje čůrat, tak vstane a jde.

[Návštěvník]

Než začneš jakoukoliv činnost, třeba když dostaneš žízeň a potřebuješ se napít, můžeš se teď rozhodnout na základě představy, jaké možnosti máš momentálně k dispozici: "Čaj nebo mlíko? A mám tu vůbec mlíko?" Vzpomeneš si "Aha, z posledního mlíka jsem udělal palačinky a další mlíko v lednici už není, tak si udělám čaj." To je jednání bez připoutanosti.

Když ti ale vadí, že mlíko došlo, protože ho máš radši než čaj, s povzdechem si vezmeš boty a vypravíš se do krámu pro mlíko: to je připoutanost k představě mlíka.

[Návštěvník]

Představa o něčem nepoutá mysl k tomu něčemu? To je mi ale novinka.
Je to jen strukturálně jiné lepidlo než pocit, například.

Pokud to tak je, pak neexistuje možnost neosobní činnosti. Mudrc by nemohl už nikdy nic udělat, dokonce ani jít na záchod. Jakmile by v něm vznikla tahle potřeba a on by se rozhodl vstát a jít na záchod, tak by představa, že to udělá, byla automaticky i připoutaností. A byl by konec stavu probuzenosti, ocitl by se zpátky přilepený ke chtění.

Naštěstí to tak není

Proč by si to představoval?

Aby se mohl rozhodnout vstát a jít. Jen si toho zkus u sebe všimnout, pozorně, jak to probíhá.

Může se taky rozhodnout, že to ještě chvíli vydrží, protože host už je na odchodu. Znamená to snad, že je připoutaný k představě, že to vydrží? Ne. Jen se mu obě ty možnosti mihly myslí a on zvolil jednu z nich.

Začít si pozorně všímat, jak pracuje naše mysl, vede k zajímavým objevům.

[Návštěvník]

Mahariši: "Úplné sebeodevzdání znamená nebýt připoutaný k myšlenkám a představám."

Myšlenky i představy se objevují, a k připoutanosti k nim buď dojde, nebo nedojde.
A když k ní dojde, je možné ji rozpoznat a upustit od ní.

[Tara]

Armine, proč nechceš, aby se prozradila tvoje identita?

[Návštěvník]

"Čím více toho na sebe vyzvoníme druhým, tím se stáváme silnější, tím méně problémů v mezilidských vztazích, tím méně toho lidé použijí proti nám a nemáme co skrývat, neboť nikomu nelžeme a neskrýváme se a tudíž jsme autentičtí pravdiví.
Ale ti co se skrývají, zapomínají zřejmě, že všichni jsme Jeden (ne venku jeden - uvnitř jeden).
Všichni už na sebe všechno víme.
Jen si to neuvědomujeme.

Takže ti, kteří o sobě nepouštějí nic, mají na rozdíl od těch, kteří na sebe pouští všechno, ještě kurevsky dlouhý kus cesty před sebou...
a vše budou jednou nuceni učit se v běhu.
Někteří ve sprintu."

[Návštěvník]

"Čím více toho na sebe vyzvoníme druhým, tím se stáváme silnější, tím méně problémů v mezilidských vztazích, tím méně toho lidé použijí proti nám a nemáme co skrývat, neboť nikomu nelžeme a neskrýváme se a tudíž jsme autentičtí pravdiví.
Ale ti co se skrývají, zapomínají zřejmě, že všichni jsme Jeden (ne venku jeden - uvnitř jeden).
Všichni už na sebe všechno víme.
Jen si to neuvědomujeme.

Takže ti, kteří o sobě nepouštějí nic, mají na rozdíl od těch, kteří na sebe pouští všechno, ještě kurevsky dlouhý kus cesty před sebou...
a vše budou jednou nuceni učit se v běhu.
Někteří ve sprintu."

Je identita armina životně nutná k vašemu nalezení oné Božské Podstaty??