„Jediné, co snad s tím lze udělat, je milovat to a tím mizí oddělenost, mizí iluze oddělenosti, mizí představa, že jsme něčím odděleným, čemu může ten zbytek toho, co je, dělat nějaké problémy.“.
Moudřejší sice možná raději mlčí, ale mám příklad: dítě se má v 15 letech rozhodnout, kam půjde na školu. Ještě před 150 lety by to nebyl problém. Dítě sedláka bude pracovat na poli. A třeba jen s pěti třídami obecné školy, celý život v pohodě. Jiné poznatky získá v životě. O řepě, kukuřici, herbicidech atd. A pozorování přírody ho naučí ještě více. Tao a jeho rytmy byly také vypozorovány v přírodě.
Dítě ševce bude ševcem. Půjde na dva roky do učení, a s výučním listem prožije celý život.
Horší to má dítě profesora na univerzitě. Jeho budou stimulovat rodiče, aby také udělalo vysokou školu, nejspíše stejný obor (finanční, manažérský, technický, humanitní aj.).
A co se týká mne, nešel jsem na obor „mého srdce“, ačkoliv mé srdce mělo tři lásky, ale šel jsem na jinou, čtvrtou dráhu, technickou. Z poslušnosti k radě rodičů. Pak jsem celý život dělal to, co bych si nevybral, bez radosti, bez nadšení, z povinnosti, protože se musím něčím živit.
Nedošlo ani k tomu:
„milovat to a tím mizí oddělenost, mizí iluze oddělenosti, mizí představa, že jsme něčím odděleným..“
Byla to jen pracovní povinnost. Neumím milovat techniku, jsou to jen pomůcky, jako výtah, mlýnek na mák, atd. Auto není pro mne „plechový miláček“, ale analogie sedmimílových bot z pohádky. Počítač je pracovní kamarád, něco více, než barevná propiska, ale sestavovat to nedovedu. Jednou se mi podařilo umístit se v podniku do technické knihovny, na tři roky. Pak jsem tatínkovi řekl, že „konečně dělám něco netechnického“. Byl v rozpacích, vždyť ta technická škola povstala v jeho mysli. A jeho dítě se teď raduje, že dělá rádo něco jiného.
Proč jsem se ale nerekvalifikoval, když to šlo? Byl jsem se radit, postupně u čtyř pracovních psychologů, ale ani jeden mne nepochopil, že hledám povolání, ne zaměstnání. A před eventuální volbou nového studia (bez čehož to dnes nelze udělat) je třeba opravdu najít správný směr. Na studium těch třech „lásek mého srdce“ jsem už pak nedosáhl, z praktických důvodů, jako otec rodiny. A také proto, že k započetí vzdělání v novém oboru je třeba celistvost touhy a nadšení, jaké má mládež ve své neomezené důvěřivosti v budoucno a s dospělými za sebou (obvykle s rodiči, kteří mu dělají podporu i morálně).
A pak někdo teoreticky v nejlepším úmyslu k tomu, co je, poradí „milovat to“. Do určité míry přece platí „srdci neporučíš“.
Jana píše:
V tom případě jsem byl od 15 let předurčený k tomu mít problém.„Ten, kdo si myslí, že ví, co je právě teď špatně a tedy jinak, než by mělo právě teď být, je ten, kdo je předurčen k tomu mít problém“.
Píši občas mým známým, že nemám guru. O co dále. Nemám ani rádce o zaměstnání, a to je druhá stránka cesty, v našem živobytí. A správně nastartovaná pracovní cesta může být také v souladu s duchovní cestou.
Můj kamarád pracoval v Tesle na vývoji telefonních kabelů a svou práci pociťoval současně v souladu s jeho osobní cestou následování Ježíše. A když mi vyprávěl o své práci, jak dosáhnout dokonalý kabel, já jsem nechápal, jestli má kabel něco společného s Ježíšem. U něho měl. Utvořil dokonce i několik patentů. To já žádný, v mém zaměstnání, které jsem nebral jako povolání, ani je neměl v lásce, ale choval jsem se jako na vojně v poctivé službě a poslušnosti pracovním vedoucím, jako voják poslechne velitele a udělá co má bez ohledu na déšť a námahu.
