Pedriito píše:Ego, ego... No není podstatou (brahman) prostě. Ale stejně jako vše projevené, i ono tu je díky brahman, z jeho šakti (lásky). Kým se tedy momentálně chápeš, cítíš být? Jsi bezezbytku prospojen s brahman, čili už pouze ONO? Takže ego jako soubor myšlenek, pocitů, představ, emocí, vzpomínek, předsudků, pochybností, výtek.. převalujících se z podvědomí, už "ti" nenáleží? A proč vlastně ne, brahman náleží vše. I ego. Nebo jsi zatím někým mezi těmito dvěma "břehy"? Poutníkem, který v sobě vnímá oboje, protože kde jinde, než v sobě. Takže to je tak, že pokud hledáš pravdu, rozlišuješ ego a brahman. Ego jako osobní iluzi (a můžeš jí dát jaký koliv tvar, charakteristiku), a brahman jako skutečnost. A co se stane, když pravdu o tomhle zvíš? Tedy poutník se povznese nad ten naukami nastolený úděl? Jo, musí veškerou naučenost hodit za hlavu a rozloučit se s Mistry, poděkovat a zamávat. Což jde jen když nastane "čas". Co je pak ego, a co brahman? Furt totéž, dokud je tu tělo. Jen ego už je klidné, bez sebestředných tužeb. Mysl se otevřela srdci. Je tu propojení, souznění...
Jak to vidíš ty?
A co se stane, když pravdu o tomhle zvíš?
...
Ale kdo? Kdo je tento poutník mezi?
Z jednoho úhlu pohledu je to děsné drama. V jedné písni se zpívá: " čím blíž k cíli, tím utrpení sílí", co se stane s poutníkem? Poutník umírá.
Z jiného úhlu pohledu: Nic se neděje. Poutník jako chiméra se rozpouští, vlastně tu ani nikdy nebyl. Pohoda jazz.
...
Ta poutníkova cesta je vlastně cesta od prvního pohledu k tomu druhému. Jenže v tom druhém poutník nikdy nebyl.
...
Ach jo, asi jsem neměl vylézat z vlákna PARADOX ... tam se dalo napsat cokoliv.