Návštěvník píše:Návštěvník píše:My kteří jsme byli žáky duchovního Mistra Eduarda Tomáše víme z vlastní zkušenosti, že učil především způsobu, jakým je možné své ego (tj. osobní já) postupně rozpouštět. To trvá dlouho, obvykle mnoho let nebo i desetiletí. Teprve když ego zeslábne natolik, že přestane rozhodovat o našich reakcích a vnímají se stále víc mezery mezi myšlenkami a pocity, tj. čisté, neosobní, pozorující vědomí, je možné rozpoznat, že i ty jednotlivé projevy ega jsou modifikacemi vědomí.
Kdo se to ego učí rozpouštět? Kdo to ego rozpouští? Ego? Nebo někdo jiný?
Poměrně dlouho je to ego, které pochopilo, že svými bezděčnými reakcemi na okolí i na sebe ubližuje druhým i sobě. Proto začalo hledat způsob, jakým by se to dalo změnit, a zjistilo, že neosobním tichým pozorováním myšlenek a emocí slábne jeho navyklý sklon nechat se jimi ovládat; a při téhle vytrvalé praxi se stále víc sám od sebe prohlubuje vnitřní klid.
K tichému neosobnímu pozorováním myšlenek a emocí dochází nejprve jen několikrát denně v meditaci, postupně pak se to pak začne dít i při všech činnostech, od rána do večera. Tahle praxe obvykle trvá mnoho let, její délka závisí na intenzitě původního návyku reagovat egoisticky.
Postupně ale, nejprve jen občas, pak i čím dál častěji se přestává vnímat vlastní identita coby osobní já = ego a ukazuje se, že naše existence trvá dál i po rozpoznání, že ty myšlenky a pocity jsou tvary vědomí, které jsou vnímané čistým neomezeným vědomím.
Upozornění: po zkušenosti neosobního vědomí-Bytí je ovšem možné na tomhle faktu ulpět... a začne se vytvářet znovu osobní já, které už ví, jak to je = duchovní ego, které si tyhle poznatky včetně zkušenosti neduality přivlastňuje. A to může být daleko horší malér než to původní materialistické ego.