Poradna zdarma

P. En píše:Věky zamilovaní milenci mezi nimiž plane štěstí, co není ani myšlenkou, ani pocitem...

P. En píše: Páč utichnou-li myšlenky, zbývá pozornost (mužský princip).. a utichnou-li pocity, zbývá cit (ženský princip). Věky zamilovaní milenci mezi nimiž plane štěstí, co není ani myšlenkou, ani pocitem...

To je povedená poezie, která je konečně o Něčem.

Bohužel u většiny lidí utichnou myšlenky i pocity v pozdním stáří (u ěkoho i dříve) vlivem demence a člověk pak žije jen v přítomnosti, vnímá jen tělesné potřeby maximálně ze zvuku hlasu cítí bezpečí nebo nejistotu (obsahu slov už nerozumí, je to pro něj jenom různě zabarvený zvuk).
A čím se tento stav žití v přítomnosti (bez minulosti, bez budoucnosti) liší od toho žádoucího, probuzeného?

Ahoj Miroslave

miroslav píše:A čím se tento stav žití v přítomnosti (bez minulosti, bez budoucnosti) liší od toho žádoucího, probuzeného?

Liší se v tom, že s probuzeným si člověk může popovídat a naopak s dementem ne.

Měl jsem tu příležitost si s takto probuzeným starcem před jeho smrtí popovídat.
Z jeho strany byl, když jsem se ho zeptal, se vším smířený. Vypadal spokojeně a asi se tak i cítil.
A mne se on na nic neptal, takže mu to bylo asi jedno, jak se cítím já.
Měl jsem z toho trochu divný pocit, když jsem si najednou povídal upřímně s člověkem, který se před tím léta přetvařoval. Ale asi to bylo dobře a nemohu chtít zázraky.

Zdravím

Ahoj P. En

P. En píše:Páč utichnou-li myšlenky, zbývá pozornost (mužský princip).. a utichnou-li pocity, zbývá cit (ženský princip). Věky zamilovaní milenci mezi nimiž plane štěstí, co není ani myšlenkou, ani pocitem...

Není mi jasný rozdíl mezi pocitem a citem ve Tvém pojetí.

Zdravím

miroslav píše:

P. En píše: Páč utichnou-li myšlenky, zbývá pozornost (mužský princip).. a utichnou-li pocity, zbývá cit (ženský princip). Věky zamilovaní milenci mezi nimiž plane štěstí, co není ani myšlenkou, ani pocitem...

To je povedená poezie, která je konečně o Něčem.

Bohužel u většiny lidí utichnou myšlenky i pocity v pozdním stáří (u ěkoho i dříve) vlivem demence a člověk pak žije jen v přítomnosti, vnímá jen tělesné potřeby maximálně ze zvuku hlasu cítí bezpečí nebo nejistotu (obsahu slov už nerozumí, je to pro něj jenom různě zabarvený zvuk).
A čím se tento stav žití v přítomnosti (bez minulosti, bez budoucnosti) liší od toho žádoucího, probuzeného?

Furt ta stará otázka Kdo jsem - je odpovědí. Ale není to jen o tom, že se dozvím nejhlubší pravdu, a tím to hasne. Protože pravda z tohoto "nejhubšího místa" rozkvetla, rozkvetla v čase a prostoru, kvete od minulosti, co byla kdysi přítomností, přes přítomnost, co bude zítra minulostí, a dál, v budoucno co bude přítomností zítra... Ale to vše lze vidět tisícerem možných pojetí. Tak jaké je v mysli zrovna počasí, když to tam klíčí, kvete a prorůstá z kořenů srdce. Jít tam, až pod kořeny, vidět celý postorčas jak perlu na dlani...

Pelvan píše:Není mi jasný rozdíl mezi pocitem a citem ve Tvém pojetí.

Zkus mi to vysvětlit jako malému dítěti, prosím.

Pelvan píše:

Pelvan píše:Není mi jasný rozdíl mezi pocitem a citem ve Tvém pojetí.

Zkus mi to vysvětlit jako malému dítěti, prosím.

Koukám, že ty už si vystačíš v diskuzi sám

A co takhle koronavirus, jak se na něj těšíš, až se prožene tvým tělem?

Vidíš cíl svého života jen ve zdraví nebo jsi schopen měřit svůj život a jeho smysl také smrtí?

Pelvan píše:

Pelvan píše:Není mi jasný rozdíl mezi pocitem a citem ve Tvém pojetí.

Zkus mi to vysvětlit jako malému dítěti, prosím.

Tě péro Pelvane! Nestíhám, byls v pořadníku. No a protože naše pojetí není totožné, tak nevím jestli ti můžu něco vysvětlit. Víš co, většinou vycházím z vnitřního systému nádí a čakramů. Kde levej krajní kanálek (nádí) k sobě váže mimojiné tzv. cit. A pravý pozornost. Ten prostřední vědomí... Když jsou ty dva krajní v rovnováze, ten prostřední je odkrytý, a to je důležité, pro jasné vnímaní, vidění,... Takže cit jakož i pozornost jsou pro mě něco jako tykadla, a pocity a myšlenky něco, co ta tykadla detekují, registrují, co vzniká ze smyslových vjemů, zpracováno myslí...

Pelvan píše:Ahoj

Ještě mě napadlo, že jsem se synem teď procvičoval přímou a nepřímou úměrnost.
Tak jsem mu dal tento příklad:
Hodně myšlenkám v mysli odpovídá špatný pocit a málo myšlenkám v mysli odpovídá dobrý pocit.
Jestliže budeme považovat dobrý pocit za větší hodnotu než je špatný pocit, o jakou úměrnost se jedná?
Syn mi odpověď nedal a já jsem jí byl překvapen.

Zdravím

Je dobré si uvědomit, že k nám se povědomí o tomto (asijském) pojetí dostalo skrze anglické překlady, kde se pod pojmem thinking zahrnují veškeré aktivity mysli, tedy i cítění.

Podstatně jde o transformaci sebe, tedy subjektu myšlenek a citů. A smrt sebe vůbec nemusí být dobrý pocit, mohou to být doslova i muka, jak dosvědčuje Jan z Kříže třeba.

Neboli tvoje úměra je produktem myšlení, které si neuvědomuješ.

Všechno, čeho se bojíme, se musí stát, abychom poznali, že není čeho se bát,

Zdeněk píše:Podstatně jde o transformaci sebe, tedy subjektu myšlenek a citů. A smrt sebe vůbec nemusí být dobrý pocit, mohou to být doslova i muka, jak dosvědčuje Jan z Kříže třeba.

Neboli tvoje úměra je produktem myšlení, které si neuvědomuješ.

Ahoj Zdeňku

Jasně, že to není jednoduchá procházka růžovým sadem. Ale, kdyby to bylo jednoduché, tak by se svému strachu postavil zpříma každý.
Strach je v anglickém výrazu slova odvozený od útěku. Pokud před strachem z transformace sebe neutíkám, tak je ten strach bezmocný. Je to energie, která do mě útočí. Příjemné to není, to přiznávám, ale jinak to asi nejde, jak psal S. K. Neumann ve svém hrdém Budžesovi.:-)
Jsem jenom na začátku této snahy o neustálé vnímání svých pocitů, ale je to zajímavý přístup k životu.

Se domnívám a zdravím

P. En píše:Tě péro Pelvane! ... Víš co, většinou vycházím z vnitřního systému nádí a čakramů. Kde levej krajní kanálek (nádí) k sobě váže mimojiné tzv. cit. A pravý pozornost. Ten prostřední vědomí... Když jsou ty dva krajní v rovnováze, ten prostřední je odkrytý, a to je důležité, pro jasné vnímaní, vidění,... Takže cit jakož i pozornost jsou pro mě něco jako tykadla, a pocity a myšlenky něco, co ta tykadla detekují, registrují, co vzniká ze smyslových vjemů, zpracováno myslí...

Ahoj P. En

Jasně, cit je základ pro pocity a pozornost je základ pro myšlenky v Tvém pojetí. Pokud jsem to tedy dobře pochopil.

A mně jde o to obrátit svoji pozornost na ty své pocity. Možná se tím způsobem pod těmi pocity odkryje ten základní cit, to zatím nevím.
Zatím jenom obracím svoji pozornost na své pocity a vnímám (vědomím), co to se mnou dělá, jak to se mnou mává.

Děkuji Ti za odpověď s zdravím

Pelvan píše:Jasně, že to není jednoduchá procházka růžovým sadem. Ale, kdyby to bylo jednoduché, tak by se svému strachu postavil zpříma každý.
Strach je v anglickém výrazu slova odvozený od útěku. Pokud před strachem z transformace sebe neutíkám, tak je ten strach bezmocný. Je to energie, která do mě útočí.

To není strach . Ten bývá z něčeho mimo sebe, vnějšího.
Ono ti nemusí chybět vůbec nic a přesto můžeš cítit zármutek, nevyléčitelný smutek, a nevědět proč. Jako kdybys někde krvácel a nevěděl kde. Tomu se buddhisticky říká dukkha. Kterou tím více člověk pociťuje, čím méně profánně žije (nepřímá úměrnost).
Tak hodně štěstí.
Otázkou je, koho, štěstí.

Ahoj Zdeňku

Přečetl jsem si tu dukkhu na https://cs.wikipedia.org/wiki/Dukkha.
"Dukkha (pálí), duḥkha (दुःख - sanskrt) se skládá ze dvou slov, duḥ = obtíž, nesnáz + kha = snést, vydržet, zvládnout. Tedy překlad může být strast, nepříjemnost, neuspokojivost, neklid ve významu nepohodlí, frustrace a nesouladu se skutečností."
V sanskrtu je to jasné, klíčem je snášet všechny nesnáze a ono se to samo nějak vyvrbí.
Ono nejde jenom o nesnáze, prostě všechny pocity, ty negativní i ty pozitivní, je třeba pozorně vnímat.
Je zbytečné předjímat, jak to dopadne a komu to vlastně dopadne.

Zdravím

Pelvan píše:

P. En píše:Tě péro Pelvane! ... Víš co, většinou vycházím z vnitřního systému nádí a čakramů. Kde levej krajní kanálek (nádí) k sobě váže mimojiné tzv. cit. A pravý pozornost. Ten prostřední vědomí... Když jsou ty dva krajní v rovnováze, ten prostřední je odkrytý, a to je důležité, pro jasné vnímaní, vidění,... Takže cit jakož i pozornost jsou pro mě něco jako tykadla, a pocity a myšlenky něco, co ta tykadla detekují, registrují, co vzniká ze smyslových vjemů, zpracováno myslí...

Ahoj P. En

Jasně, cit je základ pro pocity a pozornost je základ pro myšlenky v Tvém pojetí. Pokud jsem to tedy dobře pochopil.

A mně jde o to obrátit svoji pozornost na ty své pocity. Možná se tím způsobem pod těmi pocity odkryje ten základní cit, to zatím nevím.
Zatím jenom obracím svoji pozornost na své pocity a vnímám (vědomím), co to se mnou dělá, jak to se mnou mává.

Děkuji Ti za odpověď a zdravím

Ahoj Pelvane, oni to jsou defakto nástroje - cit, vůle, rozum, pozornost... nástroje čeho? Nástroje ducha. Používat je, znamená mít k tomu vhodnou "formu", a tou formou je tělo. A to tělo musí mít takovou strukturu, v které by se ty nástroje utvořily. A jasně taky prostředí, podmínky, mechanismy, kde by se ta těla mohla rodit, růst, žít, rozvýjet se... A tak tu máme vesmír a svět plný lidských i jiných bytostí. Z nihž člověk má ony nástroje, díky struktuře svého těla, nejrozvinutější. Až tak že je schopen takových otázek jako, "kdo jsem, proč tu jsem, jaký je smysl, jaká je pravda, atp"... No zkrátka, není to jakože myšlenky a pocity lítaj jak mušky někde kolem, a pozornost a cit je zachytí. Tohle vše se odehrává v těle, nervové soustavě, mozku. To co přirozeně proudí "dovnitř", jsou informace vjemů a tam se z nich složí obrazy okolního prostředí poplatné schopnostem smyslů. A to je "sousto" pro cit, vůli, rozum a pozornost. Vědomí je hloub, jako by pod nimi. Když jsou tiché, vědomí s nimi splývá v jeden celek. V podstatě nerozlišuje, vše je celistvé. Vědomí je jako nahé tělo ducha. Tělo ho obléká do barev, zvuků, doteků... Pocity a myšlenky vznikají v "proudech" vjemů, co rozpohybují cit a pozornost. Ty nezachytí ve svém ranném období vše, nemaj zkušenost, učí se. Zachycují kousky, výseky, z celého toho moře vjemů. A z těchto kousků se stanou pocity a myšlenky, a z nich paměť, a nálady, a touhy..... Šat ducha se jimi začíná "prošívat", vzniká svět různorodých osobností... Atd, atd.

Ahoj P. En

P. En píše:...Vědomí je jako nahé tělo ducha. Tělo ho obléká do barev, zvuků, doteků... Pocity a myšlenky vznikají v "proudech" vjemů, co rozpohybují cit a pozornost. Ty nezachytí ve svém ranném období vše, nemaj zkušenost, učí se. Zachycují kousky, výseky, z celého toho moře vjemů. A z těchto kousků se stanou pocity a myšlenky, a z nich paměť, a nálady, a touhy..... Šat ducha se jimi začíná "prošívat", vzniká svět různorodých osobností... Atd, atd.

Jasně, že vědomí čerpá pomocí smyslů ze světa, ale ono vědomí může čerpat i samo ze sebe, pokud okolní svět zrovna ty správné podněty nenabízí...


Ještě mne napadlo toto:

Duh - kha
"Duh" je strast, kterou pociťuji ve formě pocitů ve svém duchu.
Každý pocit, který pociťuji ve svém duchu, je v podstatě strastí, protože ten pocit zastiňuje to cenné, co se nachází v pozadí tohoto pocitu.

"Kha" je způsob, jak se se mohu svými pocity vypořádávat.
Znamená to vést své pocity "k ha", umět se jim zasmát "ha ha", to jest vést je k veselosti. Jinými slovy to znamená nebrat své pocity tak vážně, ale přitom se snažit je stále vnímat.


Čtyři moje pravdy o pocitech:

1. pravda o strastných pocitech

"Duh" je strast, kterou pociťuji ve formě svých pocitů ve svém duchu, to jest, že ji pociťuji ve své vědomé mysli.


2. pravda o vznikání pocitů

Pocity vznikají v duchu neustále a nevyhnutelně vlivem návykového mechanismu mysli.
Každý pocit, ať už je negativní nebo pozitivní, který pociťuji ve svém duchu, je v podstatě strastí, protože ten pocit zastiňuje to cenné, co se nachází v pozadí tohoto jednoho každého konkrétního pocitu.
Příčinou strastného utrpení (negativně vnímaného pocitu) je víření myšlenek v mysli. Mysl je tímto vířením myšlenek vyčerpávána a výsledkem tohoto jejího vyčerpání je pociťování stále více negativních pocitů.

Prvním krokem ke zvládnutí svých pocitů je odvrácení pozornosti od smyslových vjemů a od myšlenek ve své mysli a upření své pozornosti na uvědomování si svých pocitů.


3. pravda o zacházení s pocity

"Kha" je způsob, jak se mohu se svými pocity neustále vypořádávat.
Znamená to vést své pocity "k ha", to je snaha vnímat své pocity radostivým způsobem.
Jinými slovy to znamená nebrat své pocity, i když se mi zdají být někdy téměř nesnesitelné, zase až tak moc vážně.
Mohu si kdykoli říci: "No a co? Jsou to přece jenom moje pocity!"


4. pravda o cestě, vedoucí k trvalé pozornosti k pocitům

Druhým krokem ke zvládnutí svých pocitů je neustálá snaha pozorovat a vnímat své pocity, ať už jsou ty pocity negativní nebo pozitivní, a snažit se je vnímat radostivým způsobem.

To znamená, že se snažím vnímat úplně všechny své pocity, bez nějakého jejich zvláštního rozlišování, s láskou.
Všechny naše pocity jsou pro nás důležité zprávy od Zdroje a spojují nás s Božstvím, jsou posvátné a máme je mít v úctě.
Pokud se ke svým pocitům chovám s láskou, tak ony mi časem postupně lásku vracejí.


Domnívám se a zdravím

Ahoj

Je dobré zkoušet dýchat zhluboka při nepříjemných pocitech.
Je také dobré se uzemnit, tady v tomto diskusním vlákně jsem o tom před pár lety psal:
viewtopic.php?f=329&t=7594&start=340

Zdravím


PS

Jak zvládat STRACH A PANIKU!


Jaroslav Dušek - JAK ZMĚNIT SÁM SEBE

Ahoj

Jasně, že vědomí čerpá pomocí smyslů ze světa,...

Lidé okolo mi vždy něco zrcadlí, teď jde o to pochopit, co to vlastně je?
Ono by to bylo pěkné, kdyby se všichni okolo mne jen radovali a byli šťastní, ale tak to vždycky není...
Tady je o tom moc hezké video:

Co o nás vypovídá chování druhých/MOTIVACE 8./ ZRCADLENÍ I. - ShyArtist

Takže nezbývá pak nic jiného, než se trochu starat i o ta štěstí těch lidí okolo.
To neznamená doslova za nimi chodit a radit jim a dělat věci za ně a nosit je na rukách.
Spíše se asi jedná o udržení přání v mysli: "Kéž jsou všechny bytosti (okolo mne i se mnou) šťastné."

Zdravím

RS: "Poznání - Bytí - je štěstí samo."

Návštěvník píše:RS: "Poznání - Bytí - je štěstí samo."

Je štěstí "samo"?