vostal petr píše:Tedy jinými slovy řečeno, ta existence bez ega - Bytí - tady je, ať se objeví ego, nebo ne.
Roky študýruješ džnánu,
a nejsi schopna pochopit jaký je rozdíl mezi pocitem bytí a Bytím,
mezi pocitem já a Já,
Dalo by se říct, že čím hlouběji se realita poznává, tím sjednocenější to je. Tím míň rozdílu ve všem nalézáš. Tím jasnější je to jednota všeho.
Tedy ať se ve vědomí objeví jakýkoliv vjem, pocit, projev, tak všechno má šmak Bytí. Nerozlišíš to od Bytí. Logicky to ani nemůže jít, protože to, co JE, tím Bytím JE.
To, co umožňuje to rozlišení něčeho od něčeho, je mysl. A je možné prohlédnout myšlenku, jako zcela prázdnou záležitost. Obzvlášť, když se objeví nadhled, že cokoliv se může v mysli jevit tak, naopak a ještě i úplně jinak. Jakou váhu tady má jedna konkrétní myšlenka, že to je zrovna tak a nejinak, když si můžeš myslet klidně i úplně pravý opak, pokud Ti to Tvá svobodomyslnost dovolí?
přičemž jak pocit já tak i bytí je zde neustále přítomen
To, že třeba Maharadž hovoří o zaměření na pocit bytí znamená že se zaměřuješ na zdroj ega,
to samé v případě pocitu já, opět ego
Pocit "já jsem" bez jakýchkoliv přívlastků a ztotožňování je při hlubším prozkoumání tím, co vede mimo mysl, tedy do zdroje mysli, do zdroje existence všeho. Je tady díky tomu, že to "jsem" není s ničím ztotožňováno, otevřenost všemu, je tomu uvolněna nekonečnost nejen v prostoru, ale i v čase.
S připoutanosti k představě "Jsem tělo" vzniká i časoprostorové omezení, je tu něco, co nejsi, co není Tvým tělem a je tu čas, kdy jsi nebyl a kdy tu nebudeš, tedy, kdy své tělo opustíš.
Pocit "jsem" bez jakéhokoliv ztotožnění tohle omezení nemá. Není tady nic, co by Bytí bralo svobodu jen vědomě být.
Když děláš něco, co Tě baví a co miluješ, tak tohle sjednocení se životem dál přetrvává, nepotřebuješ k tomu nic víc, protože Tvé kroky v tuhle chvíli řídí láska. I v tuhle chvíli je život Boží.
To je radžastický stav mysli kdy "já konám" který může (ale nemusí) přejít do satvického stavu mysli kdy se, ne že se ztotožním s tím co dělám (serfování)
ale naopak se stanu pouhým pozorovatelem dění
Může to být hlubší, může tady být úplné splynutí. Popisoval jsi něco podobného při šermování. Nemusí tady být rozdělenost na pozorovatele a pozorované, ale může tady být jen pozorování bez identifikace s představou někoho, kdo pozoruje.
Mysl ega se může nacházet ve třech stavech mysli : tamas, radžas a satva,
zatímco pro tebe jsou pozitivní pocity nirvánou a negativní pocity egem,
což je naprosto nesmyslný dělení,
tudíž ego může bejt štastný a uvolněný jak blecha a nemyslet vůbec nic a vůbec nic si neuvědomovat, a furt je to jen ego v nějakém tom stavu mysli
Ego je ve stavu mysli...Dobře, podívejme se, co je to to ego. Je to ztotožnění s myšlenkou individuality, s myšlenkou, že jsem něco jiného, než zbytek existence. Celistvé Bytí mysl rozděluje na mé osobní bytí a na to ostatní, co nejsem. Není tady uvolnění do nekonečného prostoru, jsou tady hranice, omezení. Je tady něco, co bere absolutní svobodu Bytí.
A když prozkoumáme samotné Bytí, tak ve skutečnosti neexistuje nic, co by mu tu svobodu nekonečnosti (i věčnosti) mohlo brát. Není podřízeno mysli, která vytváří časoprostor.
Takže jsou tady vlastně proti sobě dvě zcela protichůdné skutečnosti. První je z pohledu individuality, která to nějak má. Druhá je z pohledu Bytí, které jen je.
Z toho prvního pohledu můžeš být ve stavech, které Ti umožňuje zrovna Tvá mysl, tedy ve třech stavech mysli. Z toho druhého pohledu se kvalita Bytí nemění, ať je tady jakýkoliv stav mysli. Je to pořád sat-čit-ánanda.
A teď se ještě můžeme mrknout na ty tři stavy mysli: tamas, radžas a sattva. Rozdělují se podle míry připoutanosti k iluzi oddělenosti, podle míry zatemnění poznání, kdo jsi. Při snaze poznání pravdy skrz tamas mysl propustí nejméně světla Bytí a existence se bude jevit v nejtemnějších barvách, v radžasu trochu něco prosvítá, proto ty touhy a sattva je už docela prosvětlená mysl, už tady prosakuje šmak samotného Bytí.