Jana píše:Pedriito píše:A co jako? Měl jsem se dozvědět něco novýho? Co by se mělo stát s kýmkoliv, kdo realizuje? Myslíš že zmizí z projevu, jako bytost, nebo že zmizí bytosti svět, a ona se ocitne na nějakém prázdném ne-místě?
Stane se to, že v tom nejhlubším poznání nezůstává kámen na kameni. Mysl všechno pustila a není v ní nic. Žádná starost, žádný problém, žádná povinnost, žádná nesvoboda. Všechny smyslové vjemy, veškerý projev je poznáván až skrz naskrz jako sama existence, Bytí, SČA. Proto je to tak dobré, proto ta láska.
Že ti, co se maj rádi, se pošlou k šípku, děti šoupnou do děcéku či kláštera a usednou do věčné nirvány?
Ti, co se mají rádi, se mají s poznáním, kým jsou, tak rádi, že si jsou Láskou, štěstím, blahem, radostí...tím stejným Jedním.
Tohle je teprve ten fantas, co božskému tvoření přisuzuje hodnotu klamu, z kterýho pak zástupy blbnou, ať už jako ateisti nebo věřící. Myslíš že si Ono dává tu práci a tvoří pro nic zanic, proto aby bylo kam utíkat, či mizet?
To je právě ten fór, že se všechno přestává dělit na něco, co chceš, nemůžeš a na něco, co nechceš a musíš.
Ten kdo chce utíkat, mizet, páč tu (v projevu) má s tím projeveným problém, chce proto realizovat. Anebo třeba fetovat, dělat kariéru, ujíždět na sexu, cokoliv co mu dá zapomenout, dle momentálních dispozic, nastavení... Ale když se to jednou stane, to uskutečnění, tak vidí že není kam zdrhnout, páč projev a zdroj je náhle Jedno.
Ano, přesně tak. To, co se v realitě vnímané bez lásky jeví jako něco, z čeho by se chtělo zdrhat, v realitě Lásky je tím nejlepším, co může právě TEĎ být.
Kam se náhle poděla ta letitá iluze? Inu vyprchala z jeho mysli v podobě mentálních elementů, jak ten čmoud. Clona myšlenek, pocitů a představ, formovaných do předsudků, pochybností, výčitek.. pouček.. kdoví čeho ještě. To vše vyplňuje domělé obzory mezi Duchem a jeho Sílou - prostor Vědomí. Kde jediným skutečným vztahem je spojitost a čirost. A tohle je o božské (univerzální) spontaneitě, nikoliv o něčem uměle vychtěném myslí, v níž momentálně doutná egoismus... Čili, tělo je neviné, dokud ho mysl nezasere, a zas neviné je, když to zasírání ustane... A dle toho jsou takové i vztahy, život(y), cesta, vše... Páč dle toho a přesně v takové míře zasranosti či nezasranosti, TO pak prožíváme.. atd.
Nějaké takovéhle myšlenky, jak to má kdo špatně, jak by to mohlo být špatně, prostě nepotřebuješ, nejsou k ničemu, nejsou ničím skutečným. Je tady jen vděk.