Meher Baba

[Návštěvník]

Skoro jako na poradně

[Návštěvník]

Maháriši: Proč znovu pochybujete?

Stoupenec: Bezesný spánek se mi jeví tak neurčitě. Není tak jasný a přesvědčivý jako skutečnost, kterou vnímám teď během bdělosti.

Maháriši: Říkal jste, že míváte také sny, že ano?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Když prožíváte sen, nezdá se vám také pravdivý a skutečný?

Stoupenec: Obvykle ano. Sem tam je nějaká výjimka.

Maháriši: Výjimky nechme zatím stranou. Ve snu tedy nacházíte skutečnost. Tak proč říkáte, že jsou sny neskutečné?

Stoupenec: Sny jsou často takové míchanice nemožných, nepravděpodobných a absurdních okolností. Stojím například na zemi, najednou se vznesu do vzduchu a pak jsem zase zčistajasna starý, nebo mladý a podobně.

Maháriši: Tyhle snové zkušenosti jsou absurdní či vyloučené jen když je hodnotíte měřítky bdění. Když je však budete posuzovat podle měřítek snů, nebudou se vám během snění zdát nemožné či absurdní.

Stoupenec: To je pravda.

Maháriši: Jaký je další důvod, že trváte na názoru o neskutečnosti snů?

Stoupenec: Z mého bdělého stavu nelze sny potvrdit. Třeba se mi zdá, že plavu a topím se, ale když se vzbudím, jsem suchý a v mé posteli není žádná voda.

Maháriši: Stejně tak ale nelze ve snu potvrdit zkušenosti vašeho bdění.

Stoupenec: Nelze. Obvykle má každý stav svoji nezávislou jsoucnost.

Maháriši: Tak proč říkáte, že skutečné je jen bdění, ale nikoli už snění?

Stoupenec: Mnohem více svého času strávím v bdění. Tato zkušenost je delší. Teď mohu o skutečnosti vědomě diskutovat. Světlo uvědomění se mi nyní jeví silnější a jasnější. Tyto zkušenosti si mohu do nekonečna potvrzovat s mnohými lidmi. Všichni souhlasí s tím, že bdění je skutečným stavem a sny jsou neskutečné.

Maháriši: Všichni, nebo téměř všichni se shodnou na tom, že slunce vychází každé ráno a večer zapadá. Budete kvůli tomu tvrdit, že se slunce pohybuje kolem země?

Stoupenec: Ne.

Maháriši: Proč ne?

Stoupenec: Protože zeměpis, astronomie a vědecké bádání vyvrací prvotní dojem mysli.

Maháriši: Tak proč se nezabýváte podobným vědeckým zkoumáním snového a bezesného stavu?

Stoupenec: Ano, souhlasím, to bych měl.

Maháriši: Tak se podívejme na fakta. Říkal jste, že existovaly výjimky při pociťování skutečnosti ve snech. Jaké výjimky to jsou?

Stoupenec: Občas si ve snu uvědomujeme, že je to sen, což dosvědčuje neskutečnost snů.

Maháriši: Není to právě naopak? Není to tak, že když se v primárního snu odehraje druhotný sen, pak stejně převládá pocit, že primární sen je pravdivý a skutečný, zatímco druhotný sen je pociťován jako neskutečný?

Stoupenec: Vypadá to tak.

Maháriši: Existuje ještě nějaká další výjimka?

Stoupenec: Ve snech se příležitostně vyskytuje nejasný a zmatený pocit neurčitosti

Maháriši: Nezažívají někdy i lidé v bdělém stavu pocit neskutečnosti událostí, zvláště při nezměrném smutku nebo po hlubokém zasnění?

Stoupenec: Ano, občas to tak mají.

Maháriši: Přesvědčí vás tyto výjimky z bdělého stavu, že je tento stav neskutečný?

Stoupenec: Ne. Tyto zkušenosti jsou mimořádné a mé závěry se musí opírat a normální a spolehlivé údaje.

Maháriši: V pořádku, ale snový stav není pro zvážení otázky (nepodmíněného štěstí – pozn. překl.) zrovna podstatný ani důležitý. Jinak je tomu u bezesného spánku. Proč nezkoumáte bezesný spánek?

Stoupenec: Jak bych mohl?

Maháriši: Když spíte hlubokým spánkem, jste si vědom svého těla, dechu a mysli či intelektu?

Stoupenec: Ne.

Maháriši: Takže vy sám ve spánku chybíte?

Stoupenec: Vypadá to tak.

Maháriši: Nepřipouštíte, že blaženost bezesného spánku si každou noc užíváte vy?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Když jste ji zakusil vy, pak musíte existovat, abyste zažil blaženost – blaženost prostou všeho vnějšího a prostou nesourodých myšlenek, včetně myšlenek na vaše tělo, dech a mysl.

Stoupenec: Ano, vypadá to tak.

Maháriši: Proč říkáte vypadá? Kdo se těšil blaženosti? Byl jste to vy, nebo někdo jiný?

Stoupenec: Byl jsem to já, a ne nikdo jiný.

Maháriši: Mohl byste mít tuhle zkušenost, když byste nebyl přítomen?

Stoupenec: Ne.

Maháriši: Také jste řekl, že jste neměl žádnou představu o těle, dechu a mysli. Kdo neměl žádnou představu?

Stoupenec: Já.

Maháriši: Abyste byl schopen prohlásit, že v bezesném spánku nebylo nic z toho přítomno, musíte tam být přítomný vy, že ano?

Stoupenec: Asi to tak bude. Ale v tomhle stavu je všechno tak nejasné. Rozhodně jej nemohu prozkoumat tak, jako nyní zkoumám bdělý stav.

Maháriši: Na Sibiři jste nikdy nebyl, co?

Stoupenec: Ne.

Maháriši: Přesto věříte v její existenci?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Proč?

Stoupenec: Protože jsem přijal zprávy důvěryhodných svědků, kteří říkají, že taková země existuje, že má ty a ty zvláštnosti, kterých si všimli, když tam byli.

Maháriši: Když existují tací, co spatřili Sibiř bezesného spánku (co vědomě prožili tento stav – pozn. překl.), protože jsou lépe vybaveni než vy, a jestliže na ně pohlížíte jako na důvěryhodné svědky, tak proč nedokážete přijmout i jejich sdělení?

Stoupenec: Ano, ale kde jsou taková svědci?

Maháriši: Mudrce, kteří sepsali Védy a Upanišady za ně nepovažujete? Pochybujete o jejich schopnostech či věrohodnosti?

Stoupenec: Ani v nejmenším.

Maháriši: Dobře, tak tedy poslouchejte, co říkají v Upanišadách. Například v Brihadaranjaka Upanišadě (2.1.17) říkají, že člověk je během hlubokého spánku vstřebán v átmakáše (prostoru Já). A v Čandogja Upanišadě (6.8.1) prohlašují, že když člověk takříkajíc spí, tak se vlastně sjednotil se skutečností a dospěl ke své vlastní podstatě.

Stoupenec: To se dostáváme hlouběji a hlouběji do filozofie a metafyziky, která je velice složitá a obtížná. Proč bych se měl trápit s řešením takovýchto problémů?

Maháriši: Proč? Vy se ptáte. Chtěl jste získat upadéšu (poučení) a siddhis (síly) a další jako prostředky ke štěstí. Proto musíte všemu porozumět. Ale metafyziku či filozofie nechme být. Chcete štěstí, nebo ne?

Stoupenec: Samozřejmě že chci.

Maháriši: Chápete, odkud plyne štěstí?

Stoupenec: Ano. Mnoho věcí zajistí štěstí. Já však chci zjistit, jak získat štěstí nesmíchané se zármutkem a jak jej mít nepřetržitě.

Maháriši: Existují úrovně či druhy štěstí?

Stoupenec: Některé věci jsou příjemnější než jiné. Něco poskytuje trvalejší potěšení. Něco jiného zase dává potěšení, které je smícháno nebo následováno starostmi.

Maháriši: Takže jakou úroveň nebo jaký druh štěstí chcete?

Stoupenec: Chci ten nejvyšší a nejstálejší druh. Chci ten druh štěstí, kde nejsou sebemenší stopy starostí.

Maháriši: Už jste někdy viděl světlo, aniž by tu v protikladu k němu byla temnota nebo stín?

Stoupenec: Ne.

Maháriši: Pokud by člověk zakoušel jen jednu chuť, a ne jejich různost, mohl by říci, že je to sladkost, kyselost, nebo hořkost? Kdyby do lidského oka pronikala jen jedna barva, měl by člověk představu o paletě barev? Není to dáno protiklady, že poznáváte a prožíváte zkušenosti doteku, chutě, barvy, vůně a tak dál?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: A není podobně kvůli předchozí zkušenosti bolesti poznáno potěšení jako potěšení?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Jestliže by měl člověk neustále na jazyku chuť cukru, na týden, nebo na měsíc, bude schopen poznat cítit jeho sladkost?

Stoupenec: Kdepak. Nasytil by se mnohem dřív.

Maháriši: Potěšení se může zvrtnout v bolest a zase nějaký druh bolesti může působit potěšení. Je tomu tak?

Stoupenec: Ano

Maháriši: Vy jste však řekl, že chcete stálé potěšení, prosté od bolesti?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Takže potěšení, po kterém toužíte, nemůže být relativním potěšením?

Stoupenec: Ne, to nemůže.

Maháriši: Toužíte tedy po absolutním potěšení či štěstí. Když je jedna věc někým viděna jako štěstím a jiným jako neštěstí, pak se o absolutní štěstí nejedná, že ne?

Stoupenec: Ne, to ne.

Maháriši: Jistě. Ale v každém případě je pro vás nejlepší začít analýzou štěstí z vašeho pohledu. Můžete začít otázkou „co mi přináší štěstí?“.

Stoupenec: Dobrá.

Maháriši: Ale odpověď na otázku „co mi přináší štěstí?“ závisí na další otázce „kdo jsem já?“. Je to tak?

Stoupenec: Proč? Ať už jsem cokoli, tak štěstí musí být štěstí.

Maháriši: Tak si ku příkladu vezměme tygra, který chytí jehně uvázané lovcem, který sleduje tygra ze sousedního stromu a čeká na výstřel. Představuje chycení jehněte štěstí pro jehně, pro lovce, nebo pro tygra?

Stoupenec: Pro tygra je to jen chvilkové štěstí. Pro lovce skutečné a pro jehně to není žádné štěstí

Maháriši: Proto musíte pro zjištění, zda cosi přinese člověku štěstí, nejprve zjistit, čím ten člověk je. Takže než budete zjišťovat, co vám přináší štěstí, musíte nejdříve zkoumat a zjistit „kdo jsem?“
https://www.ramana-maharisi.cz/article/ ... ?preview=1

[Návštěvník]

Stoupenec: Kdo jsem?

Maháriši: Co vás v téhle věci napadne jako první?

Stoupenec: Jsem člověk, který tu teď sedí, mluví a poslouchá.

Maháriši: To, co tu sedí s orgánem hlasu a se sluchovým smyslem, je tělo. Jste tedy tělo?

Stoupenec: A nejsem?

Maháriši: Vaše tělo se skládá z rukou, nohou, očí, nosu a tak dále. Jste vašima rukama? Můžete existovat bez rukou?

Stoupenec: Bez rukou existovat mohu, takže nejsem rukama.

Maháriši: A z téhož důvodu nejste nohama, nosem, očima a podobně.

Stoupenec: Správně.

Maháriši: Když nepředstavujete součásti těla, pak nejste ani celým tělem.

Stoupenec: Co z toho vyplývá?

Maháriši: To, co vám náleží, je vaše vlastnictví, nikoli vy sám. Je to tak?

Stoupenec: Vypadá to že ano.

Maháriši: Hovoříte o „mém těle“. Pak je tělo vaše vlastnictví, nebo ne?

Stoupenec: Zdá se, že ano, ačkoli nemohu vidět „já“, které vlastní tělo.

Maháriši: Pak vlastník, vy sám, musíte být neviditelný. Cožpak nejsou nějaké entity, které by byly neviditelné?

Stoupenec: Ano, existují. Démoni, duchové a další.

Maháriši: Takže byste mohl být duchem.

Stoupenec: Jak může být živý člověk duchem?

Maháriši: Kdy bude člověk duchem?

Stoupenec: Po své smrti.

Maháriši: A kde ten duch bude během života?

Stoupenec: Musí být spojený s tělem, nebo v něm musí přebývat.

Maháriši: Jaký je podstatný rozdíl mezi duchem a tělem? Mezi živým a mrtvým?

Stoupenec: Předpokládám, že duch je jemný, zatímco tělo je hrubé a hmotné, a že duch působí na tělo.

Maháriši: Pak tedy ani tělo, ani smysly a ani prána (dech a další vitální funkce) nevytvářejí ducha, který je vámi, je vaším já.

Stoupenec: Ne, nejsou já.

Maháriši: Když uvažujete nebo hovoříte o já, co jiného pociťujete jako součást vás samotných nebo vašeho ducha?

Stoupenec: Říká se, že máme tělo i mysl. Pokud nejsem tělo, pak z toho vyplývá, že jsem mysl.

Maháriši: Co je mysl? Co vytváří mysl?

Stoupenec: To nedokážu říct.

Maháriši: Když se odkazujete na svoji mysl, jaká je představa v pozadí vaší mysli? Mysl určitě nepředstavuje trup s končetinami, hlavou a hlasem, že ano?

Stoupenec: Ne.

Maháriši: Máte cosi jemnějšího nežli toto hmotné tělo, které se vyjadřuje vaším hlasem. Proč zrovna teď hovoříte?

Stoupenec: Abych vyjádřil myšlenky a představy v mé mysli.

Maháriši: Pak obsahem mysli jsou myšlenky a představy a dohromady utvářejí mysl.

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Jsou všechny myšlenky a představy téhož druhu, nebo je jedna podkladem druhé?

Stoupenec: Nerozumím.

Maháriši: Když uvidíte člověka, jaké máte myšlenky?

Stoupenec: Pomyslím si, že vidím osobnost s určitými vlastnostmi jako například chytrost, omezenost a podobně.

Maháriši: Jak poznáte, že ten člověk je chytrý, nebo omezený?

Stoupenec: Znám ho z dřívějška.

Maháriši: Takže máte prvotní dojmy, které srovnáváte s dříve nashromážděnými podobnými dojmy. Není tato síla paměti, porovnávání a úsudku o podobnosti či různosti silou vyšší nežli pouhá vnímavost k vjemům?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Jedná se (síla paměti, porovnávání a úsudku o podobnosti či různosti) o sekundární funkci, nazývanou intelekt či buddhi. Co je nadřazené čemu – (1) pocity a myšlenky nebo (2) intelekt?

Stoupenec: Vůdčím je intelekt. On třídí a ovládá myšlenky. Proto je intelekt (buddhi) nadřazen myšlenkám (manas).

Maháriši: Intelekt tedy může být považován za jakýsi vnitřní plášť, za určitý druh středu mysli. Dokážete objevit ještě další vnitřní jádro, pro něž by byl intelekt obalem?

Stoupenec: Do tak záhadné oblasti má mysl nedokáže proniknout.

Maháriši: Proč ne? Zrovna teď jste tam pronikl, protože jste řekl „má mysl“. Vaše myšlenky a vás intelekt začleňujete do pojmu „má mysl.“ Je to tak, že?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Když říkáte „můj intelekt“, tak jaký je vztah mezi vámi a intelektem? Nejedná se o vztah vlastníka a jeho majetku?

Stoupenec: Může to tak být, ale není mi to jasné.

Maháriši: Je váš intelekt po celou dobu neměnný? Je intelekt stejný jak u vás, tak u všech ostatních?

Stoupenec: Ne. Intelekt se v čase mění a také se liší od jednoho k druhému. Je to patrné, když se s někým neshodnu.

Maháriši: Mají všichni lidé stejnou úroveň či stejnou kvalitu intelektu bez ohledu na věk, vzdělání, zdraví a podobně?

Stoupenec: Ne. Děti mají jen málo rozumu. Starší a vzdělanější lidé ho mají mnohem víc. Nemocným lidem se intelekt nedostává. Génius ho má mnoho. Hlupáci, opilci a blázni ho mají jen málo, nebo vůbec žádný.

Maháriši: Kde je intelekt u duševně nemocných?

Stoupenec: Je zahalený, nebo zničený.

Maháriši: Mohou ho znovu nabýt?

Stoupenec: Někteří ano.

Maháriši: Stejně jako když vy obnovíte ukradený majetek. Takže intelekt je váš majetek, schopný zdokonalování, podléhá výkyvům, je náchylný ke zničení a vámi – vlastníkem – může být znovu obnoven. Je to tak?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Pak ale intelekt čili buddhi je jen vaším majetkem.

Stoupenec: Přesně tak.

Maháriši: Co jste potom vy?

Stoupenec: Nedokáži zjistit, co jsem.

Maháriši: Máte na mysli, že váš intelekt vám neukáže, kdo jste.

Stoupenec: Ano, to je to, co chci říct.

Maháriši: Kromě intelektu už další schopnosti nemáte? Proč se nepodíváte, jestli je máte?

Stoupenec: Kde a co mám vidět?

Maháriši: Podívejte se do svého nitra. Podívejte se sám na sebe.

Stoupenec: Jak můžu vidět něco, co je neviditelné?

Maháriši: Nesmíte se dívat fyzickým zrakem.

Stoupenec: Mám něco jiného kromě očí?

Maháriši: Máte vaše já. Dívejte se jím a zkoumejte „kdo jsem já?“.

Stoupenec: Jak můžu vidět své já?

Maháriši: Když mluvíte o já, jste si ho jaksi vědom?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Toto vědomí není vědomí objektů, takže to musí být vědomí čehosi jiného, souhlasíte?

Stoupenec: Co z toho plyne?

Maháriši: Když myslíte na nějaký objekt, jste v tomto objektu pohroužen a absorbován. V ten okamžik nemyslíte na já, ale na objekt, viďte?

Stoupenec: Přesně tak.

Maháriši: Když objekt (mentálně) upustíte, co zůstane?

Stoupenec: Nezůstane nic.

Maháriši: Když jste si všímal objektu, byla tu dvojice všímaného objektu (drišja) a vás, který vnímal (drik).

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Když z této dvojice odstraníme to první, objekt čili drišja, co by mělo zůstat?

Stoupenec: Čistě logicky či matematicky by měl zůstat drik, tedy subjekt já. Ve skutečnosti ale nic nenacházím. Když přestanu myslet na objekty, ustanou všechny myšlenky. Nezůstává nějaké osamocené já.

Maháriši: Částečně máte pravdu. Intelektuální a relativní představa já, jakožto subjektu, nemůže existovat bez podobné představy objektu. Subjekt a objekt se objevují společně a společně zase mizí. První, druhá a třetí osob vyskakují z vědomí společně a společně do něj zase skáčou. Ale je tu nějaké vědomí, kromě intelektuálních představ?

Stoupenec: Žádné nevidím.

Maháriši: Máte svůj intelekt v hlubokém spánku? Tedy byl jste schopen v hlubokém spánku vnímání, srovnávání a porovnávání, pamatování si a posuzování objektů?

Stoupenec: Ne. Během spánku nebyly žádné objekty, o nichž by bylo možné myslet, a intelekt v té době neskotačil.

Maháriši: Přesto jste už dříve připustil, že jste pociťoval štěstí.

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Tohle povšechné pociťování – co to je? Co je tohle štěstí, které není spojené s žádným objektem či myšlenkou? Co je tohle pociťování či vědomí, kde není sebemenší část intelektu? Už jste zjistil, že podstatou Já je být šťastný a zde, když překročíte intelekt, nalézáte štěstí. Můžete tedy dojít k závěru, že Já a štěstí je jedno a totéž, vnímané jako jedno (dohromady), třebaže tato jednota není vnímatelná intelektem.

Stoupenec: Teď jsem přesvědčen, že to tak musí být. Ale zatím to zcela zřetelně nepociťuji. Necítím absolutní či bezpříčinné štěstí, které překračuje intelekt.

Maháriši: To kvůli vašemu dlouholetému návyku myslet na jiné objekty a ztotožňovat se s nimi. Proto jste nikdy nestál tváří tvář svému Já. Neustále jste rozvíjel svůj intelekt a nikdy vaši intuici. Když nyní směr vaší pozornosti otočíte do nitra, uzavřete se všem vnějším obrazům a na tomto intuitivním (samovolném) pociťování sebe sama budete klesat zpět do temnoty (bezmyšlenkovosti) vaší mysli, pak zahlédnete svůj věrný obraz. Tím bude skutečnost, realizace, ten, kdo realizoval čili Já, jednota, kterou slova nemohou popsat a mysl jí nemůže dosáhnout a lze ji pouze opsat slovy sat-čit-ánanda, což je existence či skutečnost, vědomí či ozařování a blaženost.
https://www.ramana-maharisi.cz/article/ ... ?preview=1

[Návštěvník]

Stoupenec: Kdo jsem?

Maháriši: Co vás v téhle věci napadne jako první?

Stoupenec: Jsem člověk, který tu teď sedí, mluví a poslouchá.

Maháriši: To, co tu sedí s orgánem hlasu a se sluchovým smyslem, je tělo. Jste tedy tělo?

Stoupenec: A nejsem?

Maháriši: Vaše tělo se skládá z rukou, nohou, očí, nosu a tak dále. Jste vašima rukama? Můžete existovat bez rukou?

Stoupenec: Bez rukou existovat mohu, takže nejsem rukama.

Maháriši: A z téhož důvodu nejste nohama, nosem, očima a podobně.

Stoupenec: Správně.

Maháriši: Když nepředstavujete součásti těla, pak nejste ani celým tělem.

Stoupenec: Co z toho vyplývá?

Maháriši: To, co vám náleží, je vaše vlastnictví, nikoli vy sám. Je to tak?

Stoupenec: Vypadá to že ano.

Maháriši: Hovoříte o „mém těle“. Pak je tělo vaše vlastnictví, nebo ne?

Stoupenec: Zdá se, že ano, ačkoli nemohu vidět „já“, které vlastní tělo.

Maháriši: Pak vlastník, vy sám, musíte být neviditelný. Cožpak nejsou nějaké entity, které by byly neviditelné?

Stoupenec: Ano, existují. Démoni, duchové a další.

Maháriši: Takže byste mohl být duchem.

Stoupenec: Jak může být živý člověk duchem?

Maháriši: Kdy bude člověk duchem?

Stoupenec: Po své smrti.

Maháriši: A kde ten duch bude během života?

Stoupenec: Musí být spojený s tělem, nebo v něm musí přebývat.

Maháriši: Jaký je podstatný rozdíl mezi duchem a tělem? Mezi živým a mrtvým?

Stoupenec: Předpokládám, že duch je jemný, zatímco tělo je hrubé a hmotné, a že duch působí na tělo.

Maháriši: Pak tedy ani tělo, ani smysly a ani prána (dech a další vitální funkce) nevytvářejí ducha, který je vámi, je vaším já.

Stoupenec: Ne, nejsou já.

Maháriši: Když uvažujete nebo hovoříte o já, co jiného pociťujete jako součást vás samotných nebo vašeho ducha?

Stoupenec: Říká se, že máme tělo i mysl. Pokud nejsem tělo, pak z toho vyplývá, že jsem mysl.

Maháriši: Co je mysl? Co vytváří mysl?

Stoupenec: To nedokážu říct.

Maháriši: Když se odkazujete na svoji mysl, jaká je představa v pozadí vaší mysli? Mysl určitě nepředstavuje trup s končetinami, hlavou a hlasem, že ano?

Stoupenec: Ne.

Maháriši: Máte cosi jemnějšího nežli toto hmotné tělo, které se vyjadřuje vaším hlasem. Proč zrovna teď hovoříte?

Stoupenec: Abych vyjádřil myšlenky a představy v mé mysli.

Maháriši: Pak obsahem mysli jsou myšlenky a představy a dohromady utvářejí mysl.

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Jsou všechny myšlenky a představy téhož druhu, nebo je jedna podkladem druhé?

Stoupenec: Nerozumím.

Maháriši: Když uvidíte člověka, jaké máte myšlenky?

Stoupenec: Pomyslím si, že vidím osobnost s určitými vlastnostmi jako například chytrost, omezenost a podobně.

Maháriši: Jak poznáte, že ten člověk je chytrý, nebo omezený?

Stoupenec: Znám ho z dřívějška.

Maháriši: Takže máte prvotní dojmy, které srovnáváte s dříve nashromážděnými podobnými dojmy. Není tato síla paměti, porovnávání a úsudku o podobnosti či různosti silou vyšší nežli pouhá vnímavost k vjemům?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Jedná se (síla paměti, porovnávání a úsudku o podobnosti či různosti) o sekundární funkci, nazývanou intelekt či buddhi. Co je nadřazené čemu – (1) pocity a myšlenky nebo (2) intelekt?

Stoupenec: Vůdčím je intelekt. On třídí a ovládá myšlenky. Proto je intelekt (buddhi) nadřazen myšlenkám (manas).

Maháriši: Intelekt tedy může být považován za jakýsi vnitřní plášť, za určitý druh středu mysli. Dokážete objevit ještě další vnitřní jádro, pro něž by byl intelekt obalem?

Stoupenec: Do tak záhadné oblasti má mysl nedokáže proniknout.

Maháriši: Proč ne? Zrovna teď jste tam pronikl, protože jste řekl „má mysl“. Vaše myšlenky a vás intelekt začleňujete do pojmu „má mysl.“ Je to tak, že?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Když říkáte „můj intelekt“, tak jaký je vztah mezi vámi a intelektem? Nejedná se o vztah vlastníka a jeho majetku?

Stoupenec: Může to tak být, ale není mi to jasné.

Maháriši: Je váš intelekt po celou dobu neměnný? Je intelekt stejný jak u vás, tak u všech ostatních?

Stoupenec: Ne. Intelekt se v čase mění a také se liší od jednoho k druhému. Je to patrné, když se s někým neshodnu.

Maháriši: Mají všichni lidé stejnou úroveň či stejnou kvalitu intelektu bez ohledu na věk, vzdělání, zdraví a podobně?

Stoupenec: Ne. Děti mají jen málo rozumu. Starší a vzdělanější lidé ho mají mnohem víc. Nemocným lidem se intelekt nedostává. Génius ho má mnoho. Hlupáci, opilci a blázni ho mají jen málo, nebo vůbec žádný.

Maháriši: Kde je intelekt u duševně nemocných?

Stoupenec: Je zahalený, nebo zničený.

Maháriši: Mohou ho znovu nabýt?

Stoupenec: Někteří ano.

Maháriši: Stejně jako když vy obnovíte ukradený majetek. Takže intelekt je váš majetek, schopný zdokonalování, podléhá výkyvům, je náchylný ke zničení a vámi – vlastníkem – může být znovu obnoven. Je to tak?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Pak ale intelekt čili buddhi je jen vaším majetkem.

Stoupenec: Přesně tak.

Maháriši: Co jste potom vy?

Stoupenec: Nedokáži zjistit, co jsem.

Maháriši: Máte na mysli, že váš intelekt vám neukáže, kdo jste.

Stoupenec: Ano, to je to, co chci říct.

Maháriši: Kromě intelektu už další schopnosti nemáte? Proč se nepodíváte, jestli je máte?

Stoupenec: Kde a co mám vidět?

Maháriši: Podívejte se do svého nitra. Podívejte se sám na sebe.

Stoupenec: Jak můžu vidět něco, co je neviditelné?

Maháriši: Nesmíte se dívat fyzickým zrakem.

Stoupenec: Mám něco jiného kromě očí?

Maháriši: Máte vaše já. Dívejte se jím a zkoumejte „kdo jsem já?“.

Stoupenec: Jak můžu vidět své já?

Maháriši: Když mluvíte o já, jste si ho jaksi vědom?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Toto vědomí není vědomí objektů, takže to musí být vědomí čehosi jiného, souhlasíte?

Stoupenec: Co z toho plyne?

Maháriši: Když myslíte na nějaký objekt, jste v tomto objektu pohroužen a absorbován. V ten okamžik nemyslíte na já, ale na objekt, viďte?

Stoupenec: Přesně tak.

Maháriši: Když objekt (mentálně) upustíte, co zůstane?

Stoupenec: Nezůstane nic.

Maháriši: Když jste si všímal objektu, byla tu dvojice všímaného objektu (drišja) a vás, který vnímal (drik).

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Když z této dvojice odstraníme to první, objekt čili drišja, co by mělo zůstat?

Stoupenec: Čistě logicky či matematicky by měl zůstat drik, tedy subjekt já. Ve skutečnosti ale nic nenacházím. Když přestanu myslet na objekty, ustanou všechny myšlenky. Nezůstává nějaké osamocené já.

Maháriši: Částečně máte pravdu. Intelektuální a relativní představa já, jakožto subjektu, nemůže existovat bez podobné představy objektu. Subjekt a objekt se objevují společně a společně zase mizí. První, druhá a třetí osob vyskakují z vědomí společně a společně do něj zase skáčou. Ale je tu nějaké vědomí, kromě intelektuálních představ?

Stoupenec: Žádné nevidím.

Maháriši: Máte svůj intelekt v hlubokém spánku? Tedy byl jste schopen v hlubokém spánku vnímání, srovnávání a porovnávání, pamatování si a posuzování objektů?

Stoupenec: Ne. Během spánku nebyly žádné objekty, o nichž by bylo možné myslet, a intelekt v té době neskotačil.

Maháriši: Přesto jste už dříve připustil, že jste pociťoval štěstí.

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Tohle povšechné pociťování – co to je? Co je tohle štěstí, které není spojené s žádným objektem či myšlenkou? Co je tohle pociťování či vědomí, kde není sebemenší část intelektu? Už jste zjistil, že podstatou Já je být šťastný a zde, když překročíte intelekt, nalézáte štěstí. Můžete tedy dojít k závěru, že Já a štěstí je jedno a totéž, vnímané jako jedno (dohromady), třebaže tato jednota není vnímatelná intelektem.

Stoupenec: Teď jsem přesvědčen, že to tak musí být. Ale zatím to zcela zřetelně nepociťuji. Necítím absolutní či bezpříčinné štěstí, které překračuje intelekt.

Maháriši: To kvůli vašemu dlouholetému návyku myslet na jiné objekty a ztotožňovat se s nimi. Proto jste nikdy nestál tváří tvář svému Já. Neustále jste rozvíjel svůj intelekt a nikdy vaši intuici. Když nyní směr vaší pozornosti otočíte do nitra, uzavřete se všem vnějším obrazům a na tomto intuitivním (samovolném) pociťování sebe sama budete klesat zpět do temnoty (bezmyšlenkovosti) vaší mysli, pak zahlédnete svůj věrný obraz. Tím bude skutečnost, realizace, ten, kdo realizoval čili Já, jednota, kterou slova nemohou popsat a mysl jí nemůže dosáhnout a lze ji pouze opsat slovy sat-čit-ánanda, což je existence či skutečnost, vědomí či ozařování a blaženost.

https://www.ramana-maharisi.cz/article/ ... ?preview=1

[Návštěvník]

Stoupenec: Svámí, teď, když jste mi to odhalil, znamená to, že jsem dosáhl džňány?

Maháriši: Ne. Právě jste si jen připravil intelektuální základ pro nezbytné stočení vaší vůle. Nutná je realizace (uskutečnění, uvědomění). Dostal jste láhev elixíru či božského nektaru, ale štěstí prožijete, jen když se z napijete láhve. Jen realizací se štěstí upevní, stane se vrozené. Realizace představuje vymizení starých tendencí (vásán), které vás táhnou pryč do ztotožňování se s neskutečným, s tím, co není Já. Pak budete opravdu svobodný a nezatížený ne-Já. Trvalá svoboda či věčné uskutečnění (v níž čas sám mizí coby neskutečný) se nazývá mókša, spása nebo osvobození.

Stoupenec: Tato spása či osvícení (džňána) je trvalá nebo se postupně vyvíjí?

Maháriši: Čas je nutný pro přípravu intelektuálního základu, o nějž se může pevně opřít zření (skutečnosti – pozn. překl.). Tento čas zabere různou dobu v různých případech. Ale zření, které je realizací, je cosi, k čemu se čas nevztahuje. Uvědomění Já a vědomí času je jako vosk a voda. V samádhí žádný pocit času není. To, co se považuje za buď za rychlou či pomalou realizaci (džňánu) je ve skutečnosti jen rychlost či pomalost v přípravě k realizaci – nikoli v realizaci samotné.

Stoupenec: Je nutné k zajištění stálé realizace studovat Védy, nebo alespoň Prašthánátraju (soubor Bhagavadgíty, Dásopanišad a Brahma Súter, všechny s komentáři)?

Maháriši: Kdepak. byste viděl sám sebe, potřebujete k tomu všechny tyhle knihy? Knihy představují intelektuální bohatství, užitečné pro vysvětlování pochyb a problémů, pokud vám je druzí lidí předloží, nebo když vy sám se během uvažování s těmito problémy setkáte. Ale k dosažení realizace nejsou nutné. Abyste se napil, potřebujete čerstvou vodu. K uhašení žízně však nemusíte vypít celou Gangu.

Stoupenec: Jaký je náhled mukty, toho, kdo realizoval, na svět? Je si vědom, že realizoval a že je dokonalým džňáninem? Tedy uvědomuje si, že se uvolnil z otroctví nevědomosti, ze samsáry, že je Bohem či Já, nebo že je veškerou triputi (trojice vidoucí, viděné a proces vidění)? Uvědomuje si, že on je tím jediným, co je skutečné a že všechny ostatní projevy jsou neskutečné?

Maháriši: Tohle všechno jsou intelektuální představy. Žádná představa není realizací. Intelekt musíte nechat za sebou a upevnit se ve zření Já. Jakmile se dosáhne dokonalé realizace, není nutná žádná z představ. A to dokonce ani ne jako pomůcka pro upevnění realizace. Žádný člověk si neříká: „Jsem člověk, jsem svobodný, jsem vědomí,“ atp. Realizace je prosté uvědomování a není popleteno podobnými myšlenkami.

Stoupenec: Pravdou je tedy sama nedvojnost (advaita)? Jsou dualita (dvaita) a modifikovaný monismus (visištadvaita) v okamžiku realizace nepravdivé. Uvědomuje si džňánin jednotu bytí z tohoto hlediska?

Maháriši: Džňánin si jednotu uvědomuje a neuvědomuje. Advaita, dvaita a visištadvaita (mnohost v jednotě, či přijetí existence dvojnost před dosažením nedvojnosti – pozn. překl.) představují názory člověka před tím, než realizuje. Všechno jsou to intelektuální představy. Při realizaci není nic takového jako počet toho, co je zakoušeno. Není tu žádný protiklad jednoty a mnohosti. Tyto dohady o jednom a o mnohém se nacházejí mimo realizaci.

Stoupenec: Není skutečnost jen jediná?

Maháriši: Písma o skutečnosti prohlašují, že mysl a řeč k ní neproniknou, v jejím popisu jsou bezradné. Nač tedy svazovat skutečnost mentálními představami?

Stoupenec: Cožpak písma v protikladu k tomu nedodávají, že skutečnost je poznávána samotnou myslí a nepopisují tento stav jako absolutní uvědomění?

Maháriši: Pojmem mysl zde označuje mysl, která je realizací přeměněna v tat (TO). Termíny tat, moudrost, vědomí a další se používají proto, že se nejvíce blíží tat.

Stoupenec: V písmech existují tabulky, ukazující poměry či podíly jednoho druhu štěstí či potěšení ke druhému. A v těchto sériích je realizace dvanáctinou. Znamená to, že je realizace relativní? Je to jen miliarda na druhou nějakého světského štěstí. Může být realizace absolutní?

Maháriši: Vykladači písma uvádějí, že slovo je jen přiblížením. Tím se myslí, že stav realizace je nekonečně šťastnější ve srovnání s jednotkou světského štěstí. Nekonečno a jednotku nelze srovnávat. Nekonečno je absolutní, ať už jde o štěstí, poznání sílu a podobně.

Stoupenec: Neměl by džňánin konat dobré skutky i po realizaci?

Maháriši: Tato otázka dokazuje, že nedošlo k pochopení toho, co už bylo o realizaci řečeno. Pro džňánina neexistuje nic jiného než poznání (džňána). Konání (karma), které představuje změnu, mnohost, konajícího a podobně, existuje jen na intelektuálních a hmotných pláních.

Stoupenec: Když však člověk, který je kombinací ducha a určitého těla, pokračuje ve zkoumání (vičáře) a dosahuje realizace (džňány), nebude i pak – po realizaci – vykonávat tělo člověka práci jako důsledek předchozího karmanu?

Maháriši: Z pohledu džňánina nikdy neexistuje nějaká svázanost či osvobození, neexistuje tělo ani nějaké konání. Z pohledu diváka je tu tělo, které jde vykonávat práci v souladu s tendencemi. Co je osud (prárabdha)? Z luku vystřelený šíp letí přímo, dokud nenarazí do cíle. Ale protože džňánin vnímá, že tu nikdy nebyl luk ani šíp, tak kde je nějaký cíl, který má být zasažen?

Stoupenec: My však vidíme pohybující se šíp.

Maháriši: Pak existuje prárabdha pro váš pohled. Jaký význam má osud pro toho, kdo ví, co je osud či jeho účinek? Tělo, které vidíte, není džňánin. Je to jeho dřívější či svlečená kůže. Svlečená hadí kůže může být hnána větrem, had sám je svobodný, šťastný a není tím ovlivněn.

Stoupenec: Mohou být všechny tyto činnosti a vásány zničeny realizací?

Maháriši: Pro džňánina nikdy neexistovaly, a proto nemá žádný smysl mu podstrkovat, že má být něco zničeno.

Stoupenec: Co se však týče naší praxe – pro člověka je přece oprávněné, aby se modlil k Bohu za odstranění své karmy, či toho, co působí jako překážka. A aby bylo uspíšeno naše dosažení.

Maháriši: Ano, je to oprávněné. Dokud cítíte, že jste od vyšších sil oddělen, tak se k nim modlete. Dokud cítíte, že nesete břemena, modlete se, ať je na to brán zřetel. Lépe je však být tichý, dosáhnout stavu sebeodevzdání a všechen svůj náklad svěřit Pánu. On pak vás náklad ze zad sejme a dá vám pocítit, že jste v Něm a že jste Ním zajedno.

Stoupenec: Svámí, určití lidé říkají, že změny či činnosti těla, smyslů a mysli jsou pro samádhi překážkami, zatímco jiní tvrdí, že to tak nemusí být. Co z toho je pravda?

Maháriši: Správné je obojí. V kévala nirvikalpa samádhi je mysl dočasně ztišená a nehybná, ale není mrtvá. Je ve stavu lája (stav podobný hlubokému spánku – pozn. překl.) a ne ve stav nása (zničení mysli – pozn. překl.). Takže tenká niť samádhi praskne, jakmile jsou objekty v kontaktu s tělem a smysly nebo když je mysl nějak jinak zaměstnána. Ale v případě dokonalého samádhi, kterému se říká sahadža nirvikalpa samádhi, se stav samádhi stane trvalým a bude součástí naší podstaty. Objekty mohou být v kontaktu s tělem a smysly takového člověka a mysl může být činná, ale přesto zůstává jeho samádhí nenarušené. Jak je to možné? Vysvětlí to analogie. Malý chlapec jde spát, aniž by se najedl. Protože je silný spáč, tak ho stěží vzbudí k tomu, aby spolykal alespoň nějaké jídlo. Sotva si je jídla vědom a když ráno vstane, vůbec si nepamatuje, že jedl. Nebo si vezměte příklad vozky na vozíku. Během jízdy ve voze spí, zatímco býčci táhnou vozík přímo k cíli. V obou případech spánek způsobil, že hoch i vozka zapomněli na pohyb těla. V případě sahadža samádhi je to opojení vědomím-blažeností, které způsobuje, že vlastník těla nevnímá jeho pohyb či proměnu.
https://www.ramana-maharisi.cz/article/ ... ?preview=1

[Návštěvník]

.
Aha, tak už ne Meher Baba, ale Ramana Mahariši.

[Návštěvník]

Aha, tak už ne Meher Baba, ale Ramana Mahariši.

To je k Brutonovu nesmyslnému požadavku vidět nadpřirozené síly a zážitky, které považoval za důkaz duchovní realizace.

[Jana]

Zajímala by mě konfrontace Meher Baby s Neem Karoli Babou. Oba mistři měli jedinečná učení a přístupy k duchovnosti, ale stejní byli v tom, že jejich hlavním poselstvím byla láska a služba ostatním.

[Pedriito]

Ještě že ty Baby máme, co bychom si bez nich počali

[Jana]

[Návštěvník]

Aha, tak už ne Meher Baba, ale Ramana Mahariši.

To je k Brutonovu nesmyslnému požadavku vidět nadpřirozené síly a zážitky, které považoval za důkaz duchovní realizace.

Ten dojem z Bruntona, že by tohle tvrdil, po přečtení jeho knihy o jogínech vůbec nemám. Kdy to jako měl říct a komu? Ramanovi určitě ne. Na jedné nedosvědčené větě z kdoví jaké doby postavit tenhle teátr.

Nebo o tom snad napsal knihu, že nadpřirozené síly jsou důkazem realizace? To by byl pak tak pošetilý jako Meher Baba, který se domíval, že má tu samou duši jako Ježíš. A nejen Ježíš, že ji měl předtím Buddha a potom Mohamed.

[Návštěvník]

Film I AM THE ONE REALITY byl inspirován objevem vzácných a dosud neviděných filmových záběrů Meher Baba pořízených Elizabeth Pattersonovou v roce 1933 v Indii a Itálii. První část vypráví příběh o první cestě učednic ze Západu do Indie, aby byly s Babou a setkaly se s Jeho učednicemi z Východu. Druhá část je z Babovy druhé návštěvy v Portofinu v Itálii později toho roku se skupinou západních a východních učedníků. 35mm záznam je protkán fotkami a úryvky z deníků Elizabeth, Kitty Davy, Margaret Craske a Delie DeLeon. Toto video zachycuje intimitu těch prvních dnů s Mistrem, kdy k sobě přitáhl své západní následovníky svou neobyčejnou krásou a představil jim, co znamená život s duchovním mistrem.

[Návštěvník]

Aha, tak už ne Meher Baba, ale Ramana Mahariši.

To je k Brutonovu nesmyslnému požadavku vidět nadpřirozené síly a zážitky, které považoval za důkaz duchovní realizace.

Ten dojem z Bruntona, že by tohle tvrdil, po přečtení jeho knihy o jogínech vůbec nemám. Kdy to jako měl říct a komu? Ramanovi určitě ne. Na jedné nedosvědčené větě z kdoví jaké doby postavit tenhle teátr.

Nebo o tom snad napsal knihu, že nadpřirozené síly jsou důkazem realizace? To by byl pak tak pošetilý jako Meher Baba, který se domíval, že má tu samou duši jako Ježíš. A nejen Ježíš, že ji měl předtím Buddha a potom Mohamed.

Například:

https://www.citizenthought.net/Meher_Baba_and_Paul_Brunton.html

„Čekám na zázračné zážitky, které mi slíbil, i když nikdy neočekávám, že je dokáže. “ ( Tajná Indie , str. 257). Brunton byl po mnoho let fixován k okultismu ; z jeho dochovaného dopisu vyplývá, že nenavštívil Nasika ve víře, že se nic nestane. Právě naopak. Dále indická zpráva zachovává Bruntonovo vlastní svědectví o jeho telepatickém vztahu s íránským mystikem, o kterém pak věřil, že „byl ponořen do nejvyššího stavu vědomí Boha každou chvíli“ (Iranian Liberal, str. 150 ) . Toto svědectví pochází z prosince 1930, po návštěvě Meherabadu. Jako příjemce takového obdivu byl Meher Baba zjevně dostatečně chytrý, aby se ve vhodném okamžiku od okultisty distancoval, odmítnutí je rozeznatelné.

"Zdá se, že se Meher Baba vyhýbá kontaktům se mnou, když se můj pobyt chýlí ke konci... když ho vidím, vždycky strašně spěchá a pár minut poté spěchá pryč" ( Secret India , str . 257 ). Po pouhých několika dnech pobytu mohl mystik dokonce říci něco o okultismu, což návštěvník neocenil. Výsledkem jistě bylo, že návštěvník a bývalý nadšenec v sobě dlouho poté pěstoval silnou zášť vůči svému hostiteli. Nálada zášti silně zabarvila stránky Tajné Indie .

Brunton říká, že krátce předtím, než odešel z Nasik, si stěžoval na nedostatek zázraků. ... Meher Baba zavrhoval honbu za siddhi (okultními silami), tolik žádanou v Indii, k níž byl Brunton evidentně náchylný ve svém následném vyhlášeném hledání jogínů.

Další je možné najít i tady:
https://www.meherarchive.org/introducto ... -baba.html
https://www.bing.com/search?q=Meher+Bab ... C99DF44470
https://www.britannica.com/biography/Meher-Baba
https://simple.wikipedia.org/wiki/Meher_Baba
https://trustmeher.org/meher-baba-books ... r-baba.php
https://www.encyclopedia.com/people/phi ... meher-baba


https://www.meherarchive.org/introducto ... -baba.html

[Návštěvník]

Paul Brunton O okultismu

https://www.paulbrunton.cz/show-free.htm?fid=88

Paul Brunton: „Je faktem, i když ne všeobecně známým , že vůdce Hitler po léta tajně pěstoval zvyk ponořovat se poměrně často do stavů pasivních polovičních transů. Příležitostně používal velký krystal, aby navodil tento stav. Věřil, že v tomto stavu je ve styku s okultními silami, s vedením ducha, od kterého získával jak vedení tak inspiraci. Aby se mohl radit se silami, které ho ovládaly a aby mohl zesilovat styk s nimi pomocí těchto transů, vybudoval ve výšce dvou tisíc metrů na zasněženém srázném vrcholu hory Kehlstein soukromý útulek se skleněnými stěnami, kam na rozdíl od slavného horského místa odpočinku v Berchtesgadenu byly návštěvy jen zřídkakdy povolovány. Tak mohl setrvávat ve skutečné samotě, kterou tento styk vyžadoval."

Sám píše: "Pokud se chceme vyhnout neznámým hrůzám, neměli bychom vyhledávat okultní síly a zajímat se o neviditelné duchy. I když okultní síly můžeme používat zlovolně anebo blahodárně, většinou je to více ke zlu než k dobru. Cesta slyšení hlasů a automatického psaní vede většinou dále od Boha. Okultista rád komplikuje jednoduché pravdy nebo zastírá důležité..."

[Návštěvník]

.
Ted právě čtu, ten rozhovor Bruntona s Meher Babou, který už nemluvil, ale dobře rozuměl anglicky a pomáhal si tou tabulkou. Vůbec se nedivím, že ho Brunton nemohl brát vážně, když mu povídal, že je Mesiáš, kterého celý svět uzná. Dál požadoval od Bruntona, aby ho na Západě ohlašoval jako přicházejícího Mesiáše. - A hele tady to je - ted Brunton, které mu je to trapné, říká, že jen řada zázraků by mohla Západ přesvědčit, že se jedná o Mesiáše, a protože on žádné zázraky neumí, nemůže mu dělat zvěstovatele.
Na to mu Meher Baba řekne: Tak tedy budete dělat zázraky. Zůstante zde a já vám propůjčím velké síly. Jste pro to ten správný muž. Budu Vám pomáhat dosáhnout vyšší síly, síly zvláštního druhu, kterými budete na Západě působit v mém jménu.



Všechno jasné. Tak to je ta Bruntonova "náchylnost" k siddhi.

[miroslav]

Aha, tak už ne Meher Baba, ale Ramana Mahariši.

To je k Brutonovu nesmyslnému požadavku vidět nadpřirozené síly a zážitky, které považoval za důkaz duchovní realizace.

No i když jel do Indie s takovým nesprávným předsudkem, myslím že se velmi brzo zorientoval správně, zejména díky Ramanovi. A toho Meher Babu odhadl perfektně. Na to stačí mít zdravý rozum nezatemněný "bezpodmínečnou láskou" a podobnými superpocity a iluzrními duchovňáckými představami.
Jenom hloupější lidé bez skutečné duchovní zkušenosti žerou takové avatáry, často i s navijákem. Jako se stalo nedávno u nás, kdy dvě ženy tak žrali svého "mistra", který jim nakukal, aby ho odborně usmrtily a jeho tělo pak samo zmizí. Nezmizelo.

[Návštěvník]

Aha, tak už ne Meher Baba, ale Ramana Mahariši.

To je k Brutonovu nesmyslnému požadavku vidět nadpřirozené síly a zážitky, které považoval za důkaz duchovní realizace.

No i když jel do Indie s takovým nesprávným předsudkem,

Jak to vypadá, tak Brunton takový předsudek vůbec neměl. Chtěl se jen nějak vymluvit Babovi, že mu nebude na Západě dělat zvěstovatele. A tak Baba vytvořil tu pomluvu, že Bruntonovi šlo o siddhi.

[Návštěvník]

8. Paul Brunton jako esoterik a plagiátor

Paul Brunton se stal velmi oblíbeným autorem. Hledání v tajné Indii bylo jedním z řady komerčních děl, které napsal ve 30. letech 20. století. Tyto knihy, které nevykazovaly žádný způsob učenosti, se staly bestsellery v tuctu jazyků. Tituly jako The Secret Path a A Search in Secret Egypt jistě přetěžovaly agendu. Vydavatel se rozhodl inzerovat Secret India jako „dobrodružství v sebe-metamorfóze“, zatímco autor se podle Rider & Company stal „Velkým spisovatelem esoterické moudrosti“. Pocty pomohly jeho objevující se roli mezi obdivovateli jako duchovní učitel.

Dva roky ve svém dřívějším životě (asi 1918-20) byl Brunton členem Theosophical Society. Zachoval si silný zájem o okultní záležitosti, což byla pozorovaná dispozice, která podbarvila jeho následný zájem o indické náboženství. Jeho propagace Ramany Maharshiho v Tajné Indii byla diskutována v kontextu neo-Vedantského sklonu. Příznivci se nadchli pro jeho The Hidden Teaching Beyond Yoga (1941) a The Wisdom of the Overself (1943). Bruntonovi se připisuje mentalistická filozofie.

Události ve védantickém sektoru neprobíhaly hladce. Brunton udělal velkou chybu; „okopíroval mnoho Ramanových výroků a vydal je za své“ (Friesen, Paul Brunton a Ramana Maharshi , 2005, s. 27). Tento plagiát byl základním důvodem, proč ášram Ramany Maharshiho „později nedovolil Bruntonovi pořizovat si poznámky z rozhovorů žáků s Ramanou a nakonec Bruntonovi zakázal úplně navštívit ášram“ (tamtéž:27). Významný komentář zní: „Zdá se zřejmé, že Brunton změnil fakta týkající se jeho prvního setkání s Ramanou“ (tamtéž).

Přesto se v některých směrech objevil romantický výklad. „V důsledku jeho roztržky s ášramem [Ramana] Maharshiho v roce 1939 Brunton už Mudrce nikdy neviděl.... Zůstal s ním v telepatické komunikaci až do Mudrcovy smrti v roce 1950“ (Cahn Fung 2004:49). Bruntonovo tvrzení o telepatické zdatnosti silně připomíná jeho dřívější činy ve spojení s Meher Babou ( část 5 výše).

Relevantní je dedukce: „Zdá se, že jedním z Bruntonových zklamání s Ramanou bylo, že mu Ramana neudělil více zvláštních schopností“ (Friesen, cit. cit . ). Toto opakování dřívější události bylo zastřeno prostřednictvím celebrity odvozené Bruntonem z Tajné Indie . Svou novou roli védantického průkopníka (spojený s Ramanou) si mohl užívat asi pět let, poté se uchýlil k telepatické kompenzaci. Telepatie byla celoživotním nárokem západního esoterika. Mnohem méně esoterická je Bruntonova námitka vůči Ramanovi z etických důvodů .

https://www.citizenthought.net/Meher_Ba ... unton.html

[Návštěvník]

.
No jo, z Baby se žádný Mesiáš nestal, a tak se aspon pomlouvá Brunton.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Paul_Brunton

Literární činnost a filozofie

Paul Brunton předložil Západu jógu a meditaci, a pracoval na způsobu, jak vyjádřit jejich filozofické pozadí běžně srozumitelnou, vědeckou řečí Západu, která by nekladla na čtenáře požadavek studovat originální zdrojové termíny v orientálních jazycích, které podle Paula Bruntona nejsou pro běžného člověka na Západě tak důležité, jako jejich podstata. Pokud to bylo možné, hledal slova stejného významu v moderních jazycích Západu, případně hledal jejich vhodné řecké, nebo latinské ekvivalenty či odvozeniny.

Způsobem jeho psaní bylo, že si stručně zaznamenával inspirované myšlenky ihned, jak se objevily.[3] Často je zapisoval na zadní stranu dopisní obálky nebo na okraje novin či časopisů, když se procházel mezi květinami v zahradách lemujících Ženevské jezero. Potom je přepisoval na stroji a třídil podle námětů. Později je chtěl zredigovat a sestavit do souvislého textu. Po smrti bylo toto jeho duchovní krédo vydáno (v letech 1984–1988) v šestnácti dílech pod názvem Zápisky Paula Bruntona (Notebooks of Paul Brunton).

Vliv na české prostředí

Mezi Bruntonovi české přátele patřil např. Eduard Tomáš[8], který se s ním setkával během Bruntonovy druhé návštěvy Československa v roce 1948. Míla Tomášová byla s Bruntonem v kontaktu korespondenčně, fyzicky se nepotkali. Knihu o Bruntonových návštěvách Československa a dalších kontaktech českých přátel s Bruntonem (ve Švýcarsku) později napsala Milada Čaková a nesla název Vzpomínky na Dr. Paula Bruntona[4]. Bruntonova kniha Vnitřní skutečnost také silně ovlivnila hledající fázi Jana Konfršta[9] v raných devadesátých letech 20. stol.

[Návštěvník]

Události ve védantickém sektoru neprobíhaly hladce. Brunton udělal velkou chybu; „okopíroval mnoho Ramanových výroků a vydal je za své“ (Friesen, Paul Brunton a Ramana Maharshi , 2005, s. 27). Tento plagiát byl základním důvodem, proč ášram Ramany Maharshiho „později nedovolil Bruntonovi pořizovat si poznámky z rozhovorů žáků s Ramanou a nakonec Bruntonovi zakázal úplně navštívit ášram“ (tamtéž:27). Významný komentář zní: „Zdá se zřejmé, že Brunton změnil fakta týkající se jeho prvního setkání s Ramanou“ (tamtéž).

V každém případě zprostředkoval Tomášovi a dalším alespoň částečně přístup k Ramanovu učení.