Poradna zdarma

Jana píše:
Existuje opravdu nějaká touha po tom, co je? Nebo touha může být jen po tom, co není?

Touha je zázrak kámo.
Touha po neznámém, probuzené srdce.

Jana píše:
Existuje opravdu nějaká touha po tom, co je? Nebo touha může být jen po tom, co není?

A existuje tu tato otázka?

Pedriito píše:Až já budu nahatý
od hlavy až po paty,
nebudu se stříhat, holit,
v tématech se budu culit
na ty vztahy rohatý.
"A co nehty, hygiena?
Páchnul by jsi jak hyena!
Čerti by se ti smáli
i s anděly z povzdálí."
A to zase až tak ne,
nůžky já mám výborné,
mejdel bude plná skříň,
a já jako rozmarýn.

Až ty budeš nahatý
od hlavy až po paty,
pak nehalí tě
ani básně této nitě

co bude až bude
spřádaš tady planě
vláken plně dlaně
počkej na mě osude:

"však já jen nachvilku
oblékam tu košilku"

Múza píše:
Až ty budeš...

Až, až, až
koukni sama, jak to máš.
Budoucnost tu z představ soukáš,
teplou kaši druhým foukáš.
Přitom sama víš, co navaříš,
si sníš.

Až já dojdu do Aše
Šumavou, Šumavou
Objednám si flák kaše
S okurkou kyselou
V restauraci na Růžku, na Růžku
Pak poprosím o tužku, o tužku
A napíšu tato slova, roku 95
Která dnes zní jako nová, anóbrž (či neb?)
Zítra mínus včera rovná se teď
Leť slunko, leť ☼

Zítra mínus včera rovná se teď

No, a tahle rovnice
se mi líbí nejvíce.

Jana píše:

Návštěvník píše:
Proč nenapíšeš "Jsem láskou", jsem jí já? A pro tebe je nesmírně krásné v tichu srdci vnímat, že jsem?
Díky ta úpřímnost toto je celkem přesné vyjádření toho, jak to máš.

Stačí, že právě teď tou Láskou, tou Boží dokonalostí, jsi Ty. Je nádherné v tom Božím mizet. Není to něco co by se jen někdy stalo a skončilo. Je to právě teď čerstvé, nové, krásné. Bez jakékoliv dvojnosti. Nutno dodat, že i Ty jakožto forma, projev, ve mně mizíš a jsi nekonečná. Nekonečně věčná. Bez hranic a omezení.

Zůstává jen vděk.

Až, až, až
koukni sama, jak to máš.
Budoucnost tu z představ soukáš,
teplou kaši druhým foukáš.
Přitom sama víš, co navaříš,
si sníš.

Ojojoj, já nebohá,
co si jen vybrat?
Co si z toho mám vybrat?

Tak snad jen ten vděk
Je s váma sranda, děcka.

Návštěvník píše:

Jana píše:

Návštěvník píše:
Proč nenapíšeš "Jsem láskou", jsem jí já? A pro tebe je nesmírně krásné v tichu srdci vnímat, že jsem?
Díky ta úpřímnost toto je celkem přesné vyjádření toho, jak to máš.

Stačí, že právě teď tou Láskou, tou Boží dokonalostí, jsi Ty. Je nádherné v tom Božím mizet. Není to něco co by se jen někdy stalo a skončilo. Je to právě teď čerstvé, nové, krásné. Bez jakékoliv dvojnosti. Nutno dodat, že i Ty jakožto forma, projev, ve mně mizíš a jsi nekonečná. Nekonečně věčná. Bez hranic a omezení.

Zůstává jen vděk.

Až, až, až
koukni sama, jak to máš.
Budoucnost tu z představ soukáš,
teplou kaši druhým foukáš.
Přitom sama víš, co navaříš,
si sníš.

Ojojoj, já nebohá,
co si jen vybrat?
Co si z toho mám vybrat?

Tak snad jen ten vděk

Je to nádherné, že tady je možnost si vybrat. Jestli tu přirozenost lásky, která je vším, a s ní přichází vděk, klid, radost a štěstí.

Nebo je možné být nebozí mezi nebohými a můžeme kibicovat druhé, jak co mají špatně a dokazovat, proč tou láskou nemohou být.

Na druhé straně moudrý vlastně ani na výběr nic nemá,

protože je ubohostí nedotknutelný.

Holt to je ta třešnička na dortu dokonalosti,
možnost výběru (svoboda).

...Ideálně. Což znamená, že celá společnost je uvolněná, a v poho.. Což není a zavání tohle idealismem.
Což zas však neznamená, že ten čistý princip vědomí - mysli - svobody., je tím porušen. Znamená to
jen, že lidi jedou v tý svobodě splašenou jízdu, která jsoucno rozděluje na dobré a zlé, mírumilovné a bojechtivé,
štědré a chamtivé, lhostejné a plné zájmu, reálné a iluzorní.. takové a makové....
To, co si človíček vybrat nemůže, je totiž prostředí do kterýho se narodí. S tou svou svobodou, do svobody těch,
co se narodili před ním. A co v tom prostředí rozjeli své ideály, vědy, tradice, ismy..., uskutečňování Duše..
i chtíče, hněvu a strachu....
No, nezbývá než človíčkovi přát hodně štěstí a duchovní nespoutanosti, a ať se z toho nezblázní...
☼

Pedriito píše:...Ideálně. Což znamená, že celá společnost je uvolněná, a v poho.. Což není a zavání tohle idealismem.
Což zas však neznamená, že ten čistý princip vědomí - mysli - svobody., je tím porušen. Znamená to
jen, že lidi jedou v tý svobodě splašenou jízdu, která jsoucno rozděluje na dobré a zlé, mírumilovné a bojechtivé,
štědré a chamtivé, lhostejné a plné zájmu, reálné a iluzorní.. takové a makové....
To, co si človíček vybrat nemůže, je totiž prostředí do kterýho se narodí. S tou svou svobodou, do svobody těch,
co se narodili před ním. A co v tom prostředí rozjeli své ideály, vědy, tradice, ismy..., uskutečňování Duše..
i chtíče, hněvu a strachu....
No, nezbývá než človíčkovi přát hodně štěstí a duchovní nespoutanosti, a ať se z toho nezblázní...
☼

Díky

Bez ohledu na to, co všechno je možné si o té situaci, která tady je, myslet,

bez ohledu na to, jakou má človíček minulost a co ho čeká,

je možné v každé bytosti objevit tu blízkost, ve které je dokonalost, klid a mír a není co řešit. A tady je to nádherné, že je, že jsme, že je to, co je.

Bez ohledu na to,

"Bez ohledu" je náramě podobné "bezohlednu"...
Sebereflexe je pěstování-možná. Z ní rozkvétá
sebeuvědomění, a to plodí ohleduplnost...

Brát ohledy na všechny imaginární připoutanosti znamená setrvávat v imaginárním vězení.

Bez sebereflexe je Svoboda jen mýtus,
ztracená bezohlednému pod bezohlednem, třeba, naučeností..
Rozum bez Citu skáče dlouhými skoky na jedný noze,
jako jednohý žabák, furt do něcěho naráží. Je to až srandovní podívaná.
Cit bez Rozumu kulhá, jak poraněná holubice, místo jedné nohy pahýl.
A je to neveselá podívaná.

Jana píše:Brát ohledy na všechny imaginární připoutanosti znamená setrvávat v imaginárním vězení.

Právě imaginární připoutanosti potřebují čistou pozornost Ducha, to je ta láska bez podmínek, odpuštění...
Jinak nemohou být uvolněny, osvobozeny, vyvanuty.. z temnoty nepovšimnutí, v potláčení jich do propastí (sebe)iluze.

miroslav píše:

Návštěvník píše:
Je to však konečná?

Zdaleka ne. To je teprve fáze "norník"


Norník rudý (Clethrionomys glareolus)

Možná tohle připadlo těm, co berou svoje poznání smrtelně vážně, jako nemístný vtip.
Ne, není to vtip.

I tenhle norník, když se nažere, uvolní případné vylučovací nebo sexuální potřeby, zaleze do své nory a tam, když se mu pomalu klíží očka, také zažívá tuto fázi poznání: Vše je láskou, nemá to chybu a je také osvobozen od toho si o někom něco myslet případně si vůbec něco myslet.
Přesně jak to popisuje Jana.

Takže znovu: Fáze norník.

miroslav píše:Přesně jak to popisuje Jana.

Takže znovu: Fáze norník.

Moc pěkný obrázek.

Ale je to přesně obráceně. Není to slepota a uzavření se před vším, ale prohlédnutí celistvosti toho všeho, poznání jednoty toho všeho.

Můžeš žít tady a teď bez potřeby být ředitelem zeměkoule, bez představy, že když řešíš své představy a svůj osobní postoj k tomu všemu druhému, že něco skutečně řešíš.

A je jedno jakou formu to zrovna má, na tom nesejde. Nicméně, když je to v souladu s naší přirozeností, tak je to požehnané a nemá to chybu.

Život nemá chybu. Protože je Boží,

"... Ačkoli to, co je, nelze popsat, zdá se, že vyvstávají slova: ráj, dokonalý, úžasný, čistý, svobodný, absolutní, nekonečný, láska."

Ve skutečnosti všichni zde citovaní ve finále nalézají totéž. Stejnou skutečnost, ve které ve skutečnosti neexistuje žádný skutečný problém. Protože všechno pomíjivé pomíjí a to věčné žádný problém nemá.

Pedriito píše:

Jana píše:Brát ohledy na všechny imaginární připoutanosti znamená setrvávat v imaginárním vězení.

Právě imaginární připoutanosti potřebují čistou pozornost Ducha, to je ta láska bez podmínek, odpuštění...
Jinak nemohou být uvolněny, osvobozeny, vyvanuty.. z temnoty nepovšimnutí, v potláčení jich do propastí (sebe)iluze.

Jde o to, jestli se prohlédne, že to imaginární je skutečně imaginární. Pak už to, co máš dělat s provazem, o kterém sis myslel, že je jedovatý had, nemusíš řešit. Iluzi, jakmile je jasné, že to je jen iluze, už nedokážeš brát vážně. Je zároveň i jasné, že na žádnou iluzi není třeba brát ohledy.

Jana píše:

Pedriito píše:

Jana píše:Brát ohledy na všechny imaginární připoutanosti znamená setrvávat v imaginárním vězení.

Právě imaginární připoutanosti potřebují čistou pozornost Ducha, to je ta láska bez podmínek, odpuštění...
Jinak nemohou být uvolněny, osvobozeny, vyvanuty.. z temnoty nepovšimnutí, v potláčení jich do propastí (sebe)iluze.

Jde o to, jestli se prohlédne, že to imaginární je skutečně imaginární. Pak už to, co máš dělat s provazem, o kterém sis myslel, že je jedovatý had, nemusíš řešit. Iluzi, jakmile je jasné, že to je jen iluze, už nedokážeš brát vážně. Je zároveň i jasné, že na žádnou iluzi není třeba brát ohledy.

Ty to holt máš tak, a jak jsem ti řek, já proti tomu nic nemám. Každý svého duchovna strůjcem.
Ale jestli na to, jak to má někdo jiný, třeba já, budeš reagovat nesouhlasně, pak počítej s vysvětlující reakcí.
No a pokud to holt nepobereš, či si to možná i vztáhneš osobně, a dál budeš zarputile trvat na tom svém (neosobní a vždy a všade dokonalé monolitické krychlokouli)... Tak počítej s nesouhlasnou rozpravou,
to je fér, ne? A pro tebe jistě láskyplné a nemající chybu.
☺