STEZKA ODEVZDANOSTÍ

[Petra]

Nisargadatta:
Pravé duchovno je možné jen, když všechno pustíte.

Hlavně pustit ty kecy - sbírku konceptů - v hlavě. Což asi pro tebe bude to nejtěžší.

[teonik]

odevzdanost vidím jako stav,jako postoj

mám v kapse jablko
mohu ho sníst
když někdo příde,mohu mu ho dát
když je třeba,mohu zasadit semínko
jaxe pozná,že sem jednal odevzdaně?
asi nijak

stejně tak mohu sníst SVÉ jablko
mohu ho dát druhému s pocitem,že sem ho obdaroval
zasadit semínka s pocitem,že vyroste MŮJ strom

anebo dokonce se o to jablko porvat
a ukázat tak svou neodevzdanost

a stejně tak
mohu i rvát se
s odevzdaností
(viz Ardžuna na Kuruovském poli v Bhagavadgítě...)

z jiného pohledu ani nic odevzdávat nejde
kam?
komu?
jen mé porozumění může být odevzdané či neodevzdané

někdo chrání své bábovičky s písku nicoty a druhý ne
tot vše
....................

[pigi]

Jakmile stav věcí uchopí mysl, vzniká postoj.
Proto většinou své postoje zaměňujeme za stav věcí.

[praktik]

Jakmile stav věcí uchopí mysl, vzniká postoj.
Proto většinou své postoje zaměňujeme za stav věcí.

A čím se od sebe liší stav a postoj?

Postoj = vztah k tomu vnímanému: je to žádoucí/nežádoucí, ergo kladívko chci to/nechci to

[teonik]

použil sem namátkou pojmy stav a postoj

debata však se týká odevzdanosti

ale když už je o tom řeč
tak stav vnímám jako situaci,at už v ní sem nebo ne

postoj je situace do které se přimíchá trochu mě,mého já

odevzdanost bez individuality nemá smysl,myslím

neo takhle:
v lidské rovině je odevzdanost spíše postoj
v andělské třeba už spíše stav

čím mín individuality,tím spíše stavu než postoje
.............................

[Linda]

No ale postoj to už je věc, v které jsme, v které už stojíme,

každej máme nějakej postoj k tý duchovnosti

a když koukám na to chci a nechci tak to je taky postoj

no někdo říká, že to postoj není....ale....

Postoj je vztah k pozorovanému, vzniká chtěním nebo nechtěním.

Odevzdanost není, že jsem něco chtěl, tak to teda odevzdám /a koukejte za to něco navalit, když jsem to odevzdal. Třeba nějakej ten duchovní pokrok./

Odevzdání se je vzdání se, pustíš všechno. Zmizí potřeba něco získat.
Je to ´jen´ přijetí ... zastavení. Ustání chtění i nechtění, všech postojů.
A ku podivu tu je najednou sám od sebe pokoj, stav s-pokojenosti.
Až do příštího zachtění něčeho, které v mysli navyklé pořád něco chtít nenechá na sebe dlouho čekat

--------------------------------
Iluzorní tvar osoby tu bude až do zániku fyzické formy. I když se už vnímá jako tvar vědomí v nekonečném pozorujícím vědomí. Jeho iluzorní existence a pozorování ostatních tvarů není příčinou nevědomosti a -> spoutanosti. Tou příčinou je vztah pozorujícího k pozorovaným tvarům - vztah "někoho", kdo se vymezil vůči ostatním tvarům chtěním něčeho (nebo naopak nechtěním). Neboli

postoj je situace do které se přimíchá trochu mě,mého já

[praktik]

Myslím, že postoj může mít jenom nějaké oddělené já.

iluzorní existence a pozorování ostatních tvarů není příčinou nevědomosti a -> spoutanosti. Tou příčinou je vztah pozorujícího k pozorovaným tvarům - vztah "někoho", kdo se vymezil vůči ostatním tvarům chtěním něčeho (nebo naopak nechtěním). Neboli

teonik píše:
postoj je situace do které se přimíchá trochu mě,mého já

Je spousta chvil, kdy osobní já zmizí, vnímá se jen dění, jenže si to neuvědomíme. Do něčeho se zabereš a pak se podivíš, že uběhlo několik hodin a bylo to jako chvilka. Čas se nevnímal. Podle toho se zpětně pozná, že ego tu nebylo.

[praktik]

proto taky v tom výčtu co se má odevzdat je i to samo odevzdávání,
nebot to je nějaká moje snaha o něco...

Kdybys to někdy zkusil, zjistil bys, že to tak není. Jenže bez vlastní zkušenosti ti tahle tvoje teorie bude připadat jako jediná možná a nezpochybnitelná.

Fyzikové zjistili, že čas a prostor nejsou konstanty, teprve když věda pokročila tak daleko, že mohli začít dělat experimenty. Do té doby jejich teorie do sebe dokonale zapadaly ve všech směrech.

[pigi]

Jakmile stav věcí uchopí mysl, vzniká postoj.
Proto většinou své postoje zaměňujeme za stav věcí.

A čím se od sebe liší stav a postoj?

Postoj = vztah k tomu vnímanému: je to žádoucí/nežádoucí, ergo kladívko chci to/nechci to

Stav věcí - řád bytí - není závislej na postojích těch, kteří tento stav jakýmkoliv způsobem vnímají,
dle čehož pak organizují své životy i ony postoje.
Takže ty postoje jsou něco, jako cáry mlhy rozmazávající jejich vlastníkům širou krajinu - je samé...

[teonik]

A to já, to není postoj ???

já je postoj boha k vostálpetrovi...

a nějak nevím, co na to říct,
snad asi radši ani nic

super postoj
beru ho i za svůj

[Linda]

Je spousta chvil, kdy osobní já zmizí, vnímá se jen dění, jenže si to neuvědomíme. Do něčeho se zabereš a pak se podivíš, že uběhlo několik hodin a bylo to jako chvilka. Čas se nevnímal. Podle toho se zpětně pozná, že ego tu nebylo.

Tehdy je tu jen operující mysl - stav, ve kterém trvale žijí Probuzení. Jeden z nich to vysvětluje následovně:

tazatel: Když je člověk úplně zabraný do činnosti, na příklad do práce, je to pozorování?

Raméš Balsekar: "Je. Poznání, pozorování a operující mysl jsou ve skutečnosti jedno a totéž. Když je operující mysl činná, žádné pozorování není nutné, protože operující mysl je sama plně zkoncentrovaná na to, co dělá, a to vnímám jako naprosto srovnatelné se stavem plné meditace. Protože tu není „já“, není tu vědomí plynoucího času. Je tu jen činnost. Často se stává, že při takové činnosti se podíváte na hodinky a řeknete: „Dobrý Bože, utekly dvě hodiny!“ Vnímání času při této činnosti neexistovalo. Na tuto konkrétní dobu neexistuje žádná vzpomínka, protože tam nebyla přemítající mysl. Ego, osobní já, je přemítající mysl."

[Linda]

proto taky v tom výčtu co se má odevzdat je i to samo odevzdávání,
nebot to je nějaká moje snaha o něco...

Kdybys to někdy zkusil, zjistil bys, že to tak není. Jenže bez vlastní zkušenosti ti tahle tvoje teorie bude připadat jako jediná možná a nezpochybnitelná.

Fyzikové zjistili, že čas a prostor nejsou konstanty, teprve když věda pokročila tak daleko, že mohli začít dělat experimenty. Do té doby jejich teorie do sebe dokonale zapadaly ve všech směrech.

Teoretizování je vynikající zábava. Člověk si tak může pořád zdůvodňovat, proč to a ono nestačí k zlikvidování ega.

Jenže právě zájem dokazovat, čím a proč nejde vyřadit ego z činnosti, naplňuje ego energií.

Obyčejným přijetím a pozorováním obsahů vědomí ego mizí. Není to žádný démon, jen běžná přemítající mysl, která neustále něco odmítá a o něco naopak usiluje. Proto vždycky zmizí při plném soustředění na činnost v přítomném okamžiku, kdy je činná jen operující mysl. To je ovšem jako teorie příliš neatraktivní, stává se to totiž kdekomu, akorát o tom většinou neví.
Bez komplikovaných teorií by ale byla na světě nuda, a tak nic proti teoretizování, co všechno je špatně a proč to není ONO