ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI

[Návštěvník]

str. 67

Tajná nauka o psychickém teple – tummo – sestává ze tří částí. Z části přípravné, z části základní a z části výcviku v praktickém použití.

První část přípravnou jsme již probrali v předchozím textu. Šlo o cvičení, jejichž účelem bylo, aby žák dosáhl prohloubení své duchovní úrovně a dokonalého odpoutání se od světských zájmů. Jestliže člověk prováděl tyto cviky a mentální pochody poctivě, musel shledat, že mu umožňují, aby alespoň zčásti prohlédl iluzi, aby odhalil, že osobní „já“ je klam.


My nyní půjdeme dál. Kdo z nás však dosud necvičil přípravná cvičení, buď vůbec, nebo jen nedostatečně, měl by se k nim – než přistoupí k dalším cvičením nauky, tzv. základním – ještě vrátit.

Neučiní-li tak, nepřinesou mu pravděpodobně ani další cvičení žádný pozoruhodný úspěch a prospěch. Nebudou mu sice na škodu, ale nezvládnutí prvních cviků bude vždy brzdou zvládnutí ostatních. Přípravná cvičení jsou abecedou nauky a bez
znalosti abecedy nelze prostě pokročit. To by mělo být samozřejmé.

[Návštěvník]

str. 70

Musíme si jednou provždy pamatovat, že teprve tehdy, když se člověk zbaví alespoň většiny osobních zájmů a tlaků a osvobodí se tak od jejich pout, přinejmenším od těch nejsilnějších, ale nejlépe i od ostatních zbytečných želízek v ohni, teprve tehdy může doufat, že se zbaví i bludné představy své vlastní oddělenosti od jednoty, nikdy ne dříve. Avšak jestliže tuto podmínku splní, svitne naděje, že konečné rozplynutí klamné individuality nebude pro něho už jen utopií. Až do té doby spočívá proto hlavní práce a úsilí, vyjma milosti Boží, především na něm samém.

Vlastní rozplynutí ega však už nespočívá na něm samém, ale opravdu jen na milosti vnitřní skutečnosti, do níž se ego rozplývá.

Proto je nejen v této fázi, ale od počátku až do konce cesty tak nutná pokora – oddanost, odevzdanost a opravdovost v hledání pravdy.

Nemá-li člověk dostatečně hlubokou pokoru, vždycky si v sobě ponechá nějakou starou zakořeněnou vlastnost, ne zrovna nejlepší, která se dříve nebo později stane pánem jeho osobnosti.

To je ten známý „nepřítel uvnitř tvrze“ (Bhagavadgíta), nebo jak se tomu říká v křesťanství „ďábel“, jehož démonickou formu ale v sobě může vidět jen ten, kdo se stal pánem vlastního myšlení.

Ale tu jsme právě u kamene úrazu.
U koho je totiž nějaká negace či neřest příliš silná, nebo schopná se příležitostně mimořádně rozrůst, ten se nestane pánem svého myšlení, nýbrž právě naopak – negace zvítězí nad ním a zlo mluví pak z něho i proti jeho vůli.

Největší neštěstí spočívá v tom, že pyšný člověk na sebe sama dobře nevidí, a proto ho zřídkakdy napadne, že nejedná dobře, neboť jeho schopnost správně usuzovat a rozlišovat je obyčejně silou jeho ega velmi zastřena.

Bible se zmiňuje na mnoha místech o takových lidech jako raněných slepotou nebo o posedlých ďáblem, což se po staletí chápalo jako faktické opanování člověka nějakou druhou zlou bytostí.

Není tomu tak. Zlo je naším vlastním zatemněním a nikoli někoho druhého.

Můžeme je tedy kdykoli odložit jako starý obnošený kabát – když ovšem doopravdy chceme.

Intelekt moderního člověka bohudíky natolik pokročil, že si tyhle „ďáblíky“ už nemusí personifikovat, aby si je uvědomil. Ale pozor! Proto mu nejsou méně nebezpeční, než když si je představoval chlupaté a rohaté.

Spíše naopak! Aby na ně sám v sobě vyzrál, je na místě modlitba, karmajóga, morální zušlechťování, hluboká láska k pravdě a především pokora a zase pokora čili naprostá poctivost a opravdovost v hledání pravdy.

[Návštěvník]

str. 73

Skutečnost, že člověk uzná přítomnost čehosi vyššího, než je on sám, má psychologický účinek, neboť jeho ego se vsouvá do pozadí a tím se umenšuje.

Vždyť jen zmenšením ega dáváme příležitost k projevení se vlastního božského základu.

Ego bez pokory zůstává jen a jen egem a nemůže realizovat pravdu, ať cvičí sebedéle a sebeúporněji, naopak se může cvičeními dokonce i posílit.

K tomu dochází zejména tehdy, když nabyde mylného dojmu, že může dosáhnout poznání svým vlastním úsilím, svou vlastní silou vůle.

Ono totiž není jedno, s jakým vnitřním postojem člověk k meditaci přistupuje. Podržuje-li před meditací v nitru takové omyly nebo myšlenky osobního zisku a jiné negace, jako jsou pýcha, nenávist, závist, pomluvy či jakékoli jiné negativní myšlenky a zájmy, může duchovní nauky sledovat, jak dlouho chce, přece mu mnoho platné nebudou.

Vždyť dělá vlastně černou magii, ať o tom ví nebo ne. Proto je čistota charakteru na prvním místě.

[Návštěvník]

str. 76, jedno ze základních cvičení

Žák usedne v předepsané pozici (páteř rovně), načež mírně a klidně dýchá. Nyní přivře oči a vše, co se s ním a v něm děje, si jasně a přesně uvědomuje. Myslí asi takto: „Tělo zde sedí a dýchá.“

Tělo i jeho dech jsou tedy pro žáka nyní objektem pozorování.

To je důležité. A řekněme si přímo, že obojí – tělo i dech – jsou pro něho jen mentálním objektem.

Obojí je totiž vnímáno – ať má oči zavřené či otevřené – jen jako myšlenka a nikdy tomu nemůže být jinak.

Pokusíte-li se o toto pozorování, uvidíte, že tomu tak musí být.

Nic ze světa nevidíme jinak než jako naši myšlenku.

„Dobrá,“ řekne si žák, „je tu pozorováno tělo, je tu pozorován klidný dech, je tu i akt pozorování a jsou tu i jiné myšlenky, které – ať chci nebo nechci – dosud zde existují a sem tam se vynořují a jakoby zvolna pluly myslí… Kdo však jsem Já?“

Bedlivě vše pozoruje. A tu pojednou chápe a poznává: „Já jsem ten, který to všechno pozoruje…“

Celou svou myslí se nyní věnuje této zvláštní ideji.

Já jsem ten, který to všechno pozoruje. A tu v něm nastane jakoby rozdělení na dvě nestejné části. Na jedné straně je pochod myšlenkový a dýchací, na druhé straně stojí on sám jako jejich pozorovatel a pán celého toho pozorovaného procesu (pochodu).

Tu pozorovanou část lze pozorností naprosto jasně a přesně konkretizovat. Ale pozor! Ona nemá své vlastní vědomí, ale přijímá je od pozorovatele.

Přesto však člověk může touto jakoby odraženou částí vědomí zaujmout k sobě jakožto pozorovateli takový vnitřní, radostný, uctivý a láskyplný postoj.

A také to udělá.

Pojednou shledává, že to, co je jakoby pozorováno, tedy tělo, dech a myšlenky, je vlastně tím, o čem až dosud klamně soudil, že je to jen on sám.

Nevědomý člověk si totiž vždy myslí, že tělo, dech, myšlenky a city jsou vším, čím je.

Důvodem tohoto omylu je síla obrazu vnitřní skutečnosti v jeho těle a mysli. Žák však náhle cítí, že tělo a mysl nejsou on sám, že to byl omyl.

Vidí, že se mýlil. Vidí a poznává, že kromě pozorované části tohoto jakoby bývalého „já“, to jest těla a mysli, které jsou mu
nyní pouhým objektem pozorování, je tu ještě druhá a kupodivu podstatnější část jeho bytosti, část jeho samotného, a tou že je on sám jakožto subjekt pozorování, čili pozorovatel, svědek všeho, který však není pozorován nikým jiným.

Jakmile mu svitne tato pravda, má žák vyhráno.

Zaměří se mocně, ale láskyplně na tento subjekt, to jest sám na sebe.


Je to překvapující zjištění, od něhož už není daleko k tomu, aby shledal, že trvalé poznávání či pozorování objektů (jako jsou tělo a myšlenky) mu až dosud zakrývalo a ještě i teď zakrývá možnost poznat sebe sama jako subjekt, který to vše pozoruje a pozoroval.

Žák nyní poznává clonu (iluzi oddělenosti), která mu zakrývala a zakrývá pravdu a krade štěstí.

Vidí, že jeho myšlenky, touhy a starosti ho vlastně celý život okrádaly o radost ze života samotného.

Od této chvíle však už nemusí být nadále jimi poután, pokud to sám nechce.

Uvědomuje si totiž, že má plné právo otočit mysl i směrem opačným, než byla dosud zvyklá, obrátit ji zpětněběžným způsobem, a ponořit se tím do klidu sebe sama.

Na sto procent to však hned nedokáže, na to není ještě dosti silný a zkušený a ani jeho mysl není obvykle ještě dosti čistá. I když se však nedovede hned probudit k pravdě a skutečnosti sebe sama – a ani třeba ještě ne v aspektu svědka – jedno už udělat může.

Shledává totiž, že – bude-li chtít – může se kdykoli stát alespoň pánem toho, co je pozorováno, tedy pánem svých myšlenek a
mentálních tlaků a tužeb a dělat si s nimi, co chce. A to je obrovský zisk pro každého člověka, nepředstavitelně obrovský duchovní obrat a pokrok.

Jak často jsou lidé sužováni zármutkem, bolestmi, ztrátou někoho či něčeho, strachem, touhami, starostmi a nejrůznějšími depresemi.

A přece toto prajednoduché cvičení může naráz odstranit všechny jejich potíže a deprese. Žák šesti nauk ho proto záměrně cvičí již téměř od počátku své duchovní cesty s úmyslem stát se suverénním pánem svých nálad. Vidí, že je může odložit anebo přivolat, že si s nimi může hrát jako kočka s myší, protože už s myšlenkami nesplývá, když nechce, protože ví, že
ony nejsou jím.

Už se s nimi nadále neztotožňuje, neboť z nich učinil jen objekt svého pozorování.

Tímto cvičením rozptyluje nyní všechny své starosti, osvobozuje se od útlaku zlých nálad a depresí a bere si to, co mu právem odjakživa patří a po čem tak dlouho toužil: klid, mír, pocit síly a bezpečí.

Toto cvičení ho zbaví pocitu méněcennosti a poskytne mu provždy tichou radost a dobrou náladu.

Patří však dobrá nálada k tak vážné věci, jako je duchovní cesta? – může se nyní někdo ptát.

Ovšemže patří.

Bůh je nejvyšší dobro, a proto přiblížení se k němu, které vždy představuje zmenšení egoismu, koná-li se v pokoře a oddanosti a v lásce, nemůže přinést odevzdané duši potíže anebo smutek, nýbrž jen nejvyšší úlevu a tedy přinejmenším dobrou náladu.

Podle toho také může žák často kontrolovat svůj pokrok.

Vnitřní pohoda, radost a klid, které tryskají z čistého srdce, jsou první odměnou za duchovní práci a trpělivý žák jógy si je právem zaslouží.

A nejen to, dobrá nálada je i mocnou zábranou, aby se do jeho duše opět nevplížily staré pochybnosti a duchovní lenost.

Neboť když bitevní pole opanuje radost a klidná, tužbami nerozechvěná dobrá nálada, tito odvěcí nepřátelé se na ně
prostě dostat nemohou.

Proto bývá často jógin nebo mystik úlevou nejen sám sobě, ale i těm, kdo se s ním osobně stýkají, neboť vnitřní radost duše je věcí velmi nakažlivou a často přichází na povrch třeba jen pro povzbuzení jiných. A i kdyby se nakrásně v kaleidoskopu mysli ukázala tu a tam stará zapomenutá myšlenka touhy, strachu, hněvu nebo smutku – což se oběma může stát –, jógin (či mystik), který je pánem veškeré své mysli, se po ní nerozjede, nedá se jí vláčet jako jiní lidé, nechytí se znovu do této
nebezpečné pavučiny starých kulis mysli, ale projde jí tak pevně a nevšímavě jako by jí prošel slon nebo projel tank.

Opravdový jógin je silný a svobodný.

[Návštěvník]

str. 83

Jestliže postavíme na řece přehradu a uzavřeme ji, aby nám zadržovala vodu, stoupá voda proti svému toku tak dlouho, až zaplaví všechno nad přehradou.

Z řeky zmizí proudy, ztratí se jezy a peřeje, zaplaví se třeba i kus lesa nebo vesnice, zmizí splavy, vodopády a všechno to nakonec zalije hluboká a klidná hladina, sahající třeba až k samému prameni. Ba i ten pramen by mohl být – teoreticky vzato – zalit svou vlastní vodou, kdyby bylo možné postavit přehradu dostatečně vysokou.

Přesto by však žil a tryskal i hluboko pod hladinou a voda, která z něj již kdysi dávno vytekla, a nyní se k němu zpětným
pochodem zase vrátila, cestou trochu zakalená a znečistěná, by se brzy ustálila a nabyla znovu své původní čistoty.

S myslí člověka je tomu právě tak. Postavíme-li jejímu toku přehradu z vůle a kázně a zastavíme nebo alespoň zpomalíme tak pohyb myšlenek, změní se jejich prudký tok v klidnou hladinu a v člověku pak vzniká nová, až dosud neznámá schopnost, tzv. pradžná, což bychom mohli přeložit slovem moudrost.

S její pomocí je možno poznat pramen sebe sama čili realizovat vnitřní skutečnost.

Je to moudrost introspekce, moudrost zpětného pohledu do nitra, tedy už ne pohledu směrem ven, směrem toku myšlenek a citů, jak byl člověk zvyklý, ale směrem dovnitř k prameni mysli, k nevyčerpatelnému, živému zdroji vlastního bytí.

Dokud člověk této schopnosti nenabude, žije jako slepec a nemá nejmenší naději, že někdy sám sebe pozná. Žije jakoby ve stavu spánku, avšak bez možnosti probuzení.

[Návštěvník]

str. 85

Bděme, stále bděme nad svou myslí, během celého dne.

Neztotožňujme se s jejími vlnami, ale buďme stále za myslí, bdělí a pozorní.

Nahlížejme pátravě do vlastního nitra a provádějme sebeanalýzu do všech důsledků.

Uvidíme, že ego tam číhá za svými sklony, tužbami a lákadly jako zlý duch, doslova jako démon, jímž někdy dokonce i je, a může nám tak způsobit nejhorší škody, průtahy a nepříjemnosti, nebudeme-li nad ním bdít.

A čím jsou žáci pokročilejší, tím mohou být škody větší.

Pád z větší výše je vždy bolestivější.

Když však budeme mysl takto bedlivě sledovat a stále ji hlídat, klidnou, jasnou a pokud možno nepřetržitou vnitřní bdělostí, nezpůsobí nám nic zlého.

Naopak, bude postupně spoutaná a stane se naším dobrým a víceméně spolehlivým nástrojem.

A nejen to. Takové úsilí bude mít pro nás ještě další obrovský význam. Jakmile se totiž pokusíme alespoň občas zkontrolovat odvíjení a promítání mysli, otevře nám toto úsilí samo nový pohled do našeho podvědomí, do nitra naší bytosti.

Proto se ve všech duchovních naukách a cestách předepisuje vnitřní bdělost jako jeden z prvních kroků k duševní introspekci.

Jenom tak se můžeme rychle odtrhnout od nižších složek mysli a poznat je, a později, když už to dobře ovládáme, rozpustit v sobě všechny tyto nežádoucí myšlenky, touhy i negativní city.

Musíme si dobře uvědomit, že nejsilnější a nejpevnější základ ke stavbě naší hráze položíme právě takovou objektivizací myšlenek.

Teprve pak můžeme pokročit dál, k probuzení živé a tvořivé síly v nás, jakož i k pročistění psychických středisek našeho jasného těla, a naše naděje na úspěch se přitom výrazně zvýší.

Tím dosáhneme ještě větší a zejména trvalejší schopnosti zvládnout mysl, abychom ji mohli bezpečně obrátit proti jejímu vlastnímu pochodu.

Totiž ona tam pak půjde víceméně sama, tak jako voda stoupá sama od sebe proti toku, když uzavřeme hráz. Stoupá silou a pomocí pramene, s nímž je spjata.

[Návštěvník]

str. 87

Jenom člověk, který si začne připomínat svou vlastní podstatu, má naději na konečné probuzení z omylu a nevědomosti.

[Návštěvník]

str. 87

Je dosud bohužel vcelku málo lidí na světě, kteří se záměrně snaží o dokonalou duševní sebevládu. Mezi nimi je ještě méně těch, kteří již obracejí mysl proti jejímu toku. A z nich obyčejně již jen několik vytrvalců a odvážlivců dochází až k prameni vlastního zdroje života. To jsou ti, kteří učinili celé své bytí nástrojem takového odhalení.

[Návštěvník]

str. 89

My jdeme hledat věčný mír. A ten mír je v Bohu a Bůh je v nás. Je proto jasné, že jej nemůžeme nalézt jinde než jen tam, kde je.

Jedině tam odtud jej můžeme získat.

Mír je v pozadí klidné mysli člověka.

Není v touze po věcech, ani ve věcech samých, ani v námi vnímaných bytostech, byť by nám byly sebemilejší, a není ani v událostech. Jinými slovy: není v našich myšlenkách. Naopak je jimi zcela zakryt.

Toužíme-li tedy po klidu a míru, musíme odstranit nebo zastavit anebo alespoň omezit své myšlenky. Myšlenky se tvoří buď vlivem smyslových dojmů a vjemů, anebo přímo z mysli, z vlastních představ a vzpomínek. Chceme-li mít klid z vnějšku, nesmíme živit smyslové vjemy, neboť by to znamenalo přilévat olej do ohně.

Chceme-li pak mít klid a mír i z vnitřku, musíme jít ke kořenům našich představ, vytrhnout je tam odtud a zahodit, docela je zahladit a netvořit si nové.

Je to radikální cesta, ale jejím výsledkem je realizace pravdy a splynutí s nekonečnem.

[Návštěvník]

str. 92

Musíme si uvědomit jednu zásadu týkající se dechových a i jiných fyzických cvičení, mezi něž patří zejména ásany, tj. tělesné pozice jógické. Musíme si totiž uchovat v paměti odvěké pravdy, že jedině síly ducha, to jest síly míru, klidu a pokoje, jsou s to zvládnout svět i člověka a nikdy naopak.


Proto platí všeobecné pravidlo, že působit tělem nebo dechem na mysl je z hlediska pravdy pouze druhořadé. Chceme-li rychle uklidnit mysl, musíme na ni zapůsobit především z její vlastní sféry a ne jenom z oblasti fyzické.

Tělesné pozice a tělesný dech uklidnění napomáhají, ale samy o sobě jsou jen pomůckou.

Hlavní je uvědomit se vnitřně v duchu a pravdě.

Vliv těla na duši, respektive na mysl, nemůže být nikdy rozhodující a neměl by být brán jako převážný, ale vždy jen jako pomocný.

[Návštěvník]

str. 94

Pravda, jak víme, je absolutní. Je to skutečné absolutno.

Nekonečno, které následkem toho je jediným univerzálním principem dobra a bytí. Tato skutečnost je jedna jediná a není nic mimo ni...

Takto všechny věci jsou pravdou a ve skutečnosti vše je již od počátku osvobozeno. Naše úsilí o osvobození by vlastně vůbec nemělo přijít, neboť je zcela zbytečné.

Jenomže my jsme tak dalece okouzleni tělem, že nevěříme, že žijeme v pravdě.

A právě proto jsme na omylu, z něhož se pak jakoby chceme vlastním úsilím dostat ven. Protože však je individualita sama klamem, i naše vlastní úsilí je z tohoto hlediska čímsi nesmyslným.

Je to podobné, jako když někdo chce zjistit podstatu kamene, na němž je vyrytý nápis. Stále čte a luští nápis vyrytý na kameni a je tak zabrán do tohoto textu, že si ani neuvědomuje, že podmínkou existence nápisu i existence onoho sdělení, které nápis nese, je vlastně samotný kámen, sama hledaná podstata kamene.

Stejně tak i my jsme stále zaslepováni čtením textu. Teprve když si uvědomíme povrchnost našeho bádání a o nápis ztratíme zájem, nebo když s velkou námahou obrátíme kámen a vidíme jasně i jeho nepopsanou stranu, věnujeme konečně větší pozornost základu textu, tedy vlastnímu kameni, podstatě kamene.

Tuto obrovskou námahu jsme si mohli ušetřit, neboť i sám text pochází z téhož kamene. Jenomže čtení textu a jeho studování bylo pro nás překážkou (ovšem jen zdánlivou), jak se k vlastní podstatě kamene dostat. A proto nesmíme nikdy zapomínat, že pravá skutečnost věcí, lidí i Boha je provždy jedním a tímtéž, že odjakživa existuje univerzální jednota.


Příklad ultrakrátkého způsobu duchovní cesty

Mistr šeptal žákům přímo do ucha vysokou nauku o dokonalosti jednoty s pokynem, aby všechny své myšlenky a činy zasvětili od tohoto okamžiku jen jediné vysoké ideji, ideji jednoty.

Tedy pravdě, která je vším, co jest.

Řekl jim, že není třeba se postupně zbavovat nečistot, neboť není žádných nečistot, když vše je absolutno. Řekl jim, aby je tedy nadále neuznávali, ale aby se celou svou myslí upnuli k podstatě pravdy–jednoty tím, že zbaví mysl víření a vymaní se náhle a nenadále z omylu, neboť žádný omyl tu vlastně nebyl a není.


Vše je božské, a proto správné z absolutního hlediska, které je od nynějška i žákovým hlediskem.

Není tu překážek, protože není žádné skutečné duality.

V Bohu, jenž je nekonečným absolutním životem i pohybem všeho, nemůže být a ani nemůže vzniknout nic klamného, nejasného, dualitního a hříšného.

Vše je v něm přirozené, vše je správné.

Není, co by bylo možno napravovat, když vše je Bůh.

Tak žili žáci v nejvyšší moudrosti ve stavu wu-wej.

A tak realizovali.

[Návštěvník]

str. 107

Co je to vlastně hadí síla?

Osou člověka je jeho páteř, která nese celý jeho trup i s hlavou. Je mírně prohnutá, což napomáhá větší pružnosti, a je v ní uložena bílá i šedá látka mozková, tak jako je tomu v hlavě, jenomže obráceně rozložená. Hadí síla dřímá na dolním konci této lidské osy. Na této ose leží pět psychických středisek, tzv. čaker, lotosů či tibetsky korlos. Šesté se nachází v hlavě. A sedmé nad hlavou, resp. částečně též v hořejší části mozku. Tato střediska, právě tak jako hadí sílu, nelze lidským okem spatřit, neboť jsou to střediska jemného, nefyzického těla. Jsou tedy normálnímu zraku neviditelná.

V tomto jemném těle je tedy sedm hlavních psychických středisek. V prvním středisku, v tvz. múladháře spí ona tajemná hadí síla. Této síle se tak říká pro její tvar. Ve stavu klidu totiž setrvává svinutá jako malý hádek do třech a půl jemných závitů. Je totožná s vesmírnou tvůrčí silou, přesvatou šakti, a v sanskrtu se jí říká kundaliníšakti, což znamená svinutá, dynamická čili neklidná.

V běžném stavu tato síla pracuje jen velmi spoře, což se zevnímu člověku jeví téměř jako latence. Proto se také v některých novějších pramenech uvádí, že je zprvu statická a pak dynamická. Není tomu tak. Ona je vždy dynamická a u všech lidí a tvorů vždy ovlivňuje funkci udržování rodu.

Ale teprve u jóginů a mystiků se její činnost přiměřeně zvyšuje a zjemňuje. V jejich samádhi pracuje naplno, což znamená, že se rozvine a rozžehne ve své plné záři nepředstavitelně dynamickým vědomím, nesmírně mohutným, třebaže současně nesmírně jemným, někdy však přímo extaticky jasným a mocným.

Vystoupí-li tato síla do nejvyššího psychického střediska, sedmého lotosu čili tzv. sahasráry, do hořejší části mozku a částečně i nad hlavu, setkává se tam se svým prazákladem, se svým prapůvodcem a dochází k poznání pravdy.

Hadí síla je životním proudem univerzální, tvořivé Boží mysli. Jóga velkého symbolu i šest tajných tibetských nauk jsou cesty, u nichž se vědomě pozvedá tato hadí síla, tato tvořivá Boží síla k pohybu, aby se vrátila zpětněběžným způsobem ke svému prameni. Je to cesta, v níž se tedy nic neponechává náhodě. To je její nespornou výhodou. Jenomže v této výhodě tkví i jisté nebezpečí.


Vědomé, to jest záměrné, zapálení a probuzení našich posvátných center, je vždy více nebo méně spojeno s určitým rizikem, a to zejména u lidi s méně čistým charakterem a s více závislostmi.

Riziko spočívá v možnosti vyvolání psychické nerovnováhy podrážděním různých komplexů, které až dosud v těchto střediscích klidně dřímaly. Proto se vždy na počátku tantrických cest předepisuje mentální očista.

Při probuzení hadí síly se totiž probouzí vše, co v nás dřímá. Dobré i zlé. Proto je tak důležité probouzet se v co nejčistším světlem a ne v pološeru.

Probouzet se s Boží pomocí a ne jen z vůle a chtění vlastní či cizí nevědomosti. Proto je tak veledůležitým jednak správný okamžik probuzení – aby nebylo ani příliš brzy, ani příliš pozdě –, jednak způsob probuzení.

Obojí závisí na pokročilosti. Správný okamžik poznáte, když v sobě ucítíte prudký příliv touhy po pravdě a schopnost a sílu odvrhnout svody temna a klamu.

Kdy je člověk plně připraven, přesněji schopen a připraven, k záměrnému a úplnému probuzení? Ke
schopnosti hadí sílu záměrně probouzet?


Člověk je zcela připraven, když je naprosto, nebo alespoň převážně, vnitřně čistý.

„Jógin, který je čistého srdce a jehož mysl je prosta vášní a tužeb, bude obdařen probuzením hadí síly,“

říká prastará indická upanišáda. Porovnejme to s Ježíšovým pátým blahoslavenstvím: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou!“

Co je to čistota srdce?

Čistota srdce znamená zříci se všeho osobního. To je pravá čistota srdce.

„Stav čistého srdce znamená stát se téměř ničím, pouhým bodem ve středu srdce. Přinejmenším však znamená dosáhnout bodu, ve kterém můžeme přihlížet svým tužbám s klidnou myslí, třebaže jsme ony tužby ještě zcela nevyloučili.“

To říká o čistotě srdce Paul Brunton, zatímco Šankara popisuje tento stav takto:

„Kdo je prost přání, nevraživosti a zcela nestranný, kdo se nepřiklání ani neodtahuje od předmětů potěšení,
koho se nedotýká ovoce skutků…“

Takový člověk je připraven k záměrnému probuzení hadí síly.

„Kdo si žádá učení, jako hladovějící si žádá pokrmů, ten, u něhož je patrné stálé ubývání zatemňujících náruživostí a egoismu, je připraven k probuzení hadí síly,“ praví jeden starý tibetský citát.

Toto jsou příklady čistého srdce a jen takový člověk je zcela připraven záměrně otevřít průchod hadí síle – na cestu z múladháry do sahasráry, tj. na cestu z prvního do sedmého lotosu, na cestu, která končí mystickou svatbou obou principů.

Co znamená tato cesta?

Tato cesta znamená vpuštění tepla i světla nejen do sedmi zatemněných komnat našeho mystického hradu, ale i do celého jeho tak dlouho zanedbávaného podsklepení. Je to cesta Páně.

„Upravujte cesty Páně!“ volá Jan Křtitel.
„Přijměte Ducha Svatého!“ praví Ježíš, což znamená: Vpusťte světlo! Vejděte do světla! Anebo říká k farizeům: „Běda Vám, sami nevcházíte, jiným vcházeti zabraňujete!“

Právě toto „vcházení“ znamená vstup čistého vědomí do podvědomí. Znamená příchod světla. Toho světla, které se objevilo nad hlavami apoštolů, když přišel čas hromadného probuzení jejich tvůrčí síly. A příchod světla znamená vždycky bezpodmínečný zánik tmy.

Tma je klam. Tma není nic konkrétního. Vzniká jen z nedostatku světla. Kam mizí tma, přijde-li světlo? Jako by jí nikdy nebylo. Nikam neodchází. Kam by také mohla? Ona je světlem pohlcena, absorbována, osvícena.

Mizí následkem světla tak, jako klam duality mizí následkem poznání a nic z něho nezbude.

Pro lidi čisté a připravené je to bezpečná a krátká cesta. Jen tomu, kdo ještě není zcela čistý, se bude zdát
dlouhou a nebude zcela bez nebezpečí.

Takový člověk se musí vrátit k přípravným cvičením.

Biblický Jakubův žebřík má sedm stupňů, ale Jakub se musel celou noc potýkat s andělem, než jej anděl pustil jen na první, spodní příčku.

Příčky žebříku u mnoha lidí nebývají totiž vždy čisté. Proto je třeba dřív, než na ně vystoupíme, učinit všechno, aby čisté byly.

Je nutné vpustit co nejvíc světla vědomí do temných koutů podvědomí, abychom mohli stoupat bezpečně, přičemž – má-li být úspěch úplný a neskončit fiaskem – musí být správně zachována všechna pravidla této „vysoké hry“.

Může vzniknout rozkol a nerovnováha – nemáme-li čistou mysl a správný, neosobní cíl, a přinutíme-li přesto naše posvátná psychická centra k činnosti, zejména zapomínáme-li na Boha, na oddanost, na odevzdanost Bohu a na touhu jedině po nejvyšší pravdě. Neboť není dovoleno žáku této cesty toužit po něčem menším nebo nižším.

Máme nějakou vnitřní sílu, kterou bychom mohli bezpečně použít k našemu prvnímu očistnému úkolu?

Ovšemže ji máme. Je v nás a stále ji máme po ruce. Je to naše vnitřní čisté vědomí a svědomí. Vpusťme trochu světla vědomí do temných pokojů podvědomí, ale učiňme tak s Bohem a ne jinak.

Jak to provedeme?

Budeme se normálně zbožně a tiše soustředit do našeho duchovního srdce ve snaze o osvícení jako dosud, ale v okamžiku, kdy pocítíme nejhlubší vnitřní odpověď na naší tichou a zbožnou snahu, to jest v okamžiku nejintenzivnějšího ponoření v srdci, přeneseme tento duchovní stav nejdříve do našich nohou, pak do páteře jakožto celku a teprve pak do jednotlivých lotosů.

Jedině čistým a intenzivním vnitřním světlem, i když to zdaleka ještě nebude plné světlo pravdy, se s pomocí Boží nejlépe očistíme a přitom bezpečně jak v matčině náručí.

Dále pokračují pokyny pro speciální očistění psychických cest a průduchů: Uvědomit se v sušumně a prodýchat idu a pingalu až do nekonečna, do prázdna.

Zprázdnět psychické nádí a hlavně střední nerv, tento základní střed páteře i člověka, a uvolnit tak karmickou základnu jeho odvěké egoistické opory. (Tyto pokyny pro očistění jsou vlastně popsány v přípravných cvičeních, která jsme si uvedli v předchozím textu.)

Závěrem bych rád ještě zdůraznil něco velmi důležitého, něco, co bude obsahem našeho dnešního úkolu. Již jsem se zmínil, že nejen páteř a hlava, ale celé tělo a zejména jeho spodní část musejí být duchovně pročistěny, než se pustíme do záměrného zvedání hadí síly.

Všechny hrubé psychické jedy totiž sedimentují především ve spodní části těla, zejména v nohou. Tyto jedy a náklonnost k nim pramení v psychické složce jemného těla, která se jmenuje káma. Káma znamená v sanskrtu „hrubý chtíč“ a východní nauky rozeznávají kámu vyšší a nižší. Ta nižší se projevuje touhou po uspokojování hrubých tělesných a smyslových požitků, jako je jídlo, pití, pohlavní styk apod., ta vyšší se projevuje na úrovni duševní, a to zpravidla negativními návyky a vášněmi, jako je pýcha, lakota, hněv, závist, žárlivost, lenost a smyslnost.

Činnost této kámické složky duše bývala v křesťanství označována za ďábelské působení vždy v okruhu sedmi hlavních hříchů.

Existovala představa, že jakýsi démonický vliv zvenčí tyto hříchy člověku vnuká a vsugerovává a že člověk musí stále s tímto vlivem bez ustání zápasit.

My si nemusíme představovat, že tyto vlivy přicházeli zvenčí, máme jich sami v sobě dost. Kdyby již nebyly v nás a kdybychom si sami jejich působení nepřáli, měl by „ďábel“ těžkou práci s jejich dodáním až „do bytu“.


Ale ony jsou v nás, o tom nemusíme pochybovat, stačí jen hlouběji pátrat. Najdeme je obyčejně ukryty pod naším zevním společenským nánosem a brzy uvidíme, že nejsou neživé, ale že jen odpočívají jako doutnající jiskérky pod popelem, aby se projevily při první vhodné příležitosti.

Stačí pak jen malá společnost několika stejných, a jsme v tom až po uši. Proto je pro jógina a mystika tak velice důležitý správný výběr společnosti (satsang) a správná snaha zbavit se těchto jedů ještě dříve, než propuknou.

Jak to provedeme?

Tyto psychické jedy sedimentují zejména v dolní polovině našeho jemného těla, částečně však i v našem těle fyzickém. Proto si budeme denně omývat nohy čistou vodou s představou, že tyto jedy ze sebe smýváme, a denně budeme prosvětlovat své tělo v jeho samotných základech. Tam je vůbec největší temnota a tíha. Je skrytá, ale tím odpornější a zakalenější je její prostředí.

Proto v první řadě musíme denně nejlépe opakovaně vědomě prodýchávat své nohy až nahoru k múladháře, tj. k prvnímu lotosu. Budeme je prosvětlovat čistým vědomím, čistou odevzdaností k pravdě a s pocitem hluboké zbožnosti. Budeme jimi v duchu procházet část po části božským zvukem AUM nebo ÓM nebo jinou ekvivalentní formou zvuku, třeba samohlásek IEOUA (Jehova), což jsou posvátné zvuky Božího jména, jména Hospodinova.

Je velmi důležité, abychom nikdy při těchto cvičeních nezapomněli, že tyto zvuky vyjadřují právě toto svaté jméno, jméno Boží. Proto je musíme v duchu vyslovovat s největší zbožnou vroucností a pokorou, s úctou a láskou k Bohu a žhavou touhou po jeho přítomnosti, jinak by nám cvičení nebylo nic platné.

Musíme zavést Boží světlo i teplo právě tam, kde je největší tma. A teprve pak můžeme pokračovat klidně od lotosu k lotosu.
Potřebujeme co nejvíce přiblížit tělo na úroveň ducha. Vzkřísit je! A nejen tělo jemné, ale i hrubé. „Věřím v těla vzkříšení,“ říká se v jedné křesťanské modlitbě. Proto musíme omýt především své nohy světlem co nejčistšího vědomí a co s největší pokorou a zbožností, jako Ježíš omýval svým vlastním světlem nohy apoštolů. „Neomyji-li tebe, nebudeš míti dílu se mnou,“ říká vzpouzejícímu se Petrovi.
„Pane, omyj mně netoliko nohy, ale i ruce a hlavu,“ volá nadšeně Petr. Ale Ježíš říká, že stačí, aby byly
omyty nohy. „Neboť takový čist je všechen!“ Ono to opravdu stačí, ale je třeba je omývat vnitřním světlem ducha, nejen vodou. A přitom zůstávat ve stálé vnitřní bdělosti.

Nezapadnout znovu do bahna tužeb a přání. „Jít, stále jít a nedotýkat se země,“ jak praví čínský filosof Čuang-c´. Čili stále bdít a nenechat proniknout svody duchovní nebo tělesné temnoty dále než k uchu. A pak teprve, když to umíme, pokračovat v lotosech.

Někteří žáci si stěžují, že se na počátku svého úsilí cítí jakoby rozdvojeni, jako by byli ve dvou osobách, z nichž jedna si žádá světlo a druhá tmu.

Jedna chce pravdu a druhá klam. Jedna chce být dobrá a druhá už je zlá.

Věřte, že ne vždycky zvítězí ta pravá. Zvláště, když člověk není dost bdělý a pozorný, aby včas objevil svody své temnější složky. Ale nejen aby je objevil, nýbrž aby je také ihned zaměnil za impulzy právě opačné. Hněv za laskavost, lakotu za štědrost, žárlivost za pochopení, hrubé smyslové požitky za vnitřní jas duše. Je to zápas, který se bude ve stále mírnějších formách opakovat až do konce cesty.

Proto je nutné sledovat včas, to jest pokud možno ihned, účinky soustředění jak na nohy, tak na kterýkoli lotos – pozorovat, jaké motivy a jaké sklony v nás toto soustředění vyvolává. Co ze starých kalů po něm zase vyplavalo na povrch a snad i to, co tam ještě zůstává.

A pak se znovu pustit s veškerou silou do práce – od nohou! Ani tak moc nepotlačovat vásany, které se objevují, jako na ně vidět a pročistit je novým a novým přílivem co nejčistšího světla vědomí. Světla, které přivoláme jedině velkou pokorou, láskyplným uctíváním a vzýváním vesmírné moudrosti.


Znovu a znovu se s tímto pokorně vědoucím postojem vracet do páteře, do lotosů, ale hlavně do nohou.

Od základu vše prodýchat a pročistit, i když se nám zdá, že už je dávno všechno v pořádku. Není a nebude to v pořádku, dokud nedojde k samotné realizaci pravdy. Pokrok naší duše se neodehrává v přímce, ale ve spirále.

Teprve v pravdě, kde již není ego, si budeme moci plně oddechnout a začít novou práci také na těch druhých. Jenomže pak už nebude žádných druhých – rozumíte-li tomu. Budeme dále pracovat na sobě v nich.

Ale to už bude jiná záležitost.

Pro nás teď platí jen jedno:

Ať vchází a stále proudí Boží světlo, nesoucí požehnání, okny i dveřmi našeho domu. Neuzavře nás v něm, ale rozšíří náš obzor do nekonečna. Nejčistší duchovní síly k nám sestupují, aby nám dodaly odhodlání i odvahu a trvale bydlely s námi.

[Návštěvník]

Lidská bytost a jeho těla

Podle Šankarova rozdělení má lidská bytost celkem pět těl.

První tělo je tzv. hrubé a je to vlastně naše fyzické tělo, tzv. annamájakóša.

Druhé až páté tělo tvoří jemné tělo. Druhým tělem je pránamájakóša, což je jednak astrální tělo v užším slova smyslu, a jednak prána, které se také někdy říká Boží dech. Jejím největším dodavatelem je slunce a potrava a její vnější projevy jsou známy např. jako lidský magnetismus.
Tato složka jemného těla (pránamájakóša) je pojítkem těla jemného s tělem fyzickým čili s annamájakóšou. Pránamájakóša dodává vitalitu fyzickému tělu.

Třetí v pořadí je tzv. manómájakóša čili manas (schopnost myslet), která je příčinou pout i osvobození člověka. Má totiž dva póly, nebo lépe řečeno dvě možnosti: jednu obrácenou vzhůru „k nebi“, to jest k větší duchovnosti, a druhou, tzv. kámu (touha smyslů, přání), která je obrácena k zemi. Je to velice delikátní vývojová složka v člověku. Jakou tendenci v ní člověk zaujme, takový bude jeho vývoj. Větší touha po pravdě vede k osvobození, touha po zevním uspokojování této lidské
složky vede však k poutům, k pádu do „hmoty“ a znovuvtělování. Všechno, celý váš vývoj záleží na vašem vlastním zájmu a svobodné vůli rozhodnout se pro dobré, či zlé. Pro světlo, či temnotu.

Čtvrtou složkou jemného těla je tzv. vidžňánamájakóša (schránka inteligence), která má opět dvě části – jednak je to buddhi, rozumová schopnost vyššího chápání a rozlišování, ve které pramení též intuice a inspirace, jednak je to tzv. ahankára čili ego. Tato složka je kořenem naší individuality, a proto pod tlakem a vlivem předchozí složky (manómájakóši) prodělává vždy celý proces naší reinkarnace. Ale ani ona nemá neodvislou existenci, neboť její existence pramení v prazákladu bytí (v átmanu, v Božství, v nás samých, v Nadjá), který je také v nás a z něhož čerpá jemné i hrubé tělo svůj život.
U pránamájakóši čili u astrálního těla nelze mluvit o kvalitách ani o morálních či nemorálních vlastnostech. Tam jde jedině o vitální hodnotu jakožto hodnotu kvantitativní a nikoli kvalitativní. V manómájakóše a vidžňána májakóše jde však naproti tomu především o kvality. Tyto dvě složky jsou proto pro náš vývoj a naši duchovní práci nesmírně důležité. Jsou velice tvárné, zejména manómájakóša, a pomocí jejích kvalit se můžeme stát právě tak bytostmi dobrými jako zlými. Záleží jenom na nás, k jaké možnosti se přikloníme.

Ale je tu ještě jedna složka, pátá, která je málo známá a v normálním člověku zůstává téměř latentní.

Ožívá jen u vyspělých jóginů a jiných vysoce duchovně založených osob. Je to tzv. ánandamájakóša, tělo andělů a bohů, oslavené tělo Kristovo zmrtvýchvstání, tělo, jehož plným oživením je prý možno provést absorpci všech čtyř ostatních těl, včetně annamájakóši čili těla fyzického.

Je v nejtěsnějším kontaktu s prazákladem života, prvním projevem neprojeveného. Všechny tyto složky a obaly musí být překročeny, má-li dojít k realizaci prazákladu.

Neboť právě spojení s nimi způsobuje, že se mylně cítíme být bytostmi oddělenými od Boha.

[Návštěvník]

str. 125

Člověk, který se stále usilovněji snaží o to, aby se sjednotil se svojí podstatou, postupně shledává, že celá jeho bytost začíná být prostupována proudem zvláštní živé a neobyčejně jemné síly.

Jak proniká hlouběji a hlouběji ke svému prameni, stává se mu tato síla, tryskající ze středu jeho bytosti, zřejmější a bližší a čím dál více jej zaplavuje.

Je to vlastně záplava vibrujícího vědomí, živého vědomí, které nakonec dosáhne takové aktivity, že se v ně člověk postupně promění.

Tak se stává sám čistým vědomím, jasným a nejvýš svobodným, v němž postupně mizí egocentrický myšlenkový proud, až se nakonec ztratí úplně. Staré pochybnosti a nejasnosti se rozplynou, jako by jich nikdy nebylo.

Doslova se rozpustí jako pára nad horami, když vyjde slunce. Člověk je pak úplně prostoupen poznáním své vlastní podstaty.

Má sice ještě tendenci usuzovat, jako by byl samostatnou osobností, od druhých a od poznání oddělitelnou, ale současně už vidí, že je to klam. Cítí, že nepotrvá dlouho a tento starý klamný úsudek i pozorování oddělenosti nebudou s to obhajovat svoji existenci.

Jeho osobní život visí – tak říkajíc – na nitce, neboť je stále víc a víc absorbován, ztenčován a rozpouštěn v něčem novém, že je tímto novým tak dalece pohlcen, že z něho samého doslova nezbude nic.

Je to konec člověka, lépe řečeno konec individuality člověka, její naprosté zmizení. Je to pohlcení dosavadní úrovně vědomí zdánlivého oddělení bytosti, jíž myslel, že je, něčím jiným – jakýmsi novým vědomím, vědomím univerzálním, kosmickým.

Tento konec individuality by byl normálně strašný a také se při první zkušenosti obvykle jako strašný, to jest jako smrt, jeví.

Z hlediska pohlcovaného subjektu se skutečně rovná smrti. Je to dokonce daleko hlubší pocit než tzv. smrt klinická, neboť při klinické smrti fyzického těla přežívá v nás obvykle vědomí těla jemného, nefyzického, kdežto zde se ztrácí i toto poslední osobní vědomí.

Tento tísnivý pocit zániku, jehož se začátečník zpravidla hrozí a před jehož plným zažitím proto velmi často ucouvne, je však jen dočasný.

Jestliže se pokus o přechod do neosobnosti častěji opakuje, čímž se zkušenost zpravidla víc a víc prohlubuje, shledáme, že jak se odehrává, současně v nás vystupuje na povrch cosi nového, podivuhodně vznešeného, nanejvýš sympatického.

Je to právě TO, co nás k sobě přitahuje, co nás uchvacuje a pohlcuje. Avšak náhle shledáme, že to není něco druhého, něco jiného nebo někdo jiný, ale že jsme to vlastně my sami.

Člověk by myslel, že by to měla být překvapující zkušenost, ale není tomu tak.

Při vlastním zážitku – kdy omezená individualita, stažená tak dlouho a násilně do těla člověka, sice zaniká, ale na jejím místě
vyvstává skutečnost nová, neomezená a naprosto svobodná a volná – se tato zkušenost jeví jako zcela samozřejmou.

Touto novou skutečností, kterou jsme dosud neznali, jsme totiž právě my ve svém absolutně čistém jáství.

Toto je nepředstavitelně svobodný, nejsvobodnější stav bytí, vyšší než jakýkoli jiný pocit svobody, jaký se dá zažít.

Člověk poznává, že on sám je tím stavem, jenž se ho zmocnil, že je to on sám ve své nejvnitřnější základně a že už není závislý na ničem.

Ani na těle, ani na mysli, ani na někom jiném, a že prostě jenom je.

A byť se jedná o novou, s ničím nesrovnatelnou zkušenost, přesto je zcela samozřejmá a naprosto přirozená.

Individualita zmizela, jako by jí nikdy nebylo, a zůstal jen neomezený a neohraničený základ.

Osobní já se ztratilo v neosobním Já jako kapka v moři, a toto neosobní Já tím bylo objeveno a nalezeno v plné samozřejmosti a nejúžasnější „nadblaženosti“ bytí.


Člověk je neskonale šťasten, úplně uspokojen a přitom navenek nemá nejmenšího důvodu ke štěstí. Je to tím, že toto Já, kterým nyní je, je samo o sobě největším štěstím.

Tuto zkušenost, kterou si bohužel nelze předem plně představit, protože je mimo dosah smyslů, může člověk zažít dvěma způsoby.

Buď jako následek úplného zamítnutí a přezírání všeho fyzického i psychického, jinak řečeno hrubého i jemného těla (čili mysli), při současném uznávání jediného skutečného neosobního Já, anebo uznáním i těchto složek, to jest těla a mysli, ale jejich pročistěním a produchovněním tak silným a tak hlubokým, že i ony se stanou skutečným a neosobním Já. Tato
druhá cesta je cestou tantrickou.

Prvnímu způsobu bychom mohli říkat „cesta osvobození“, druhému „cesta osvobozování“.

Tento druhý způsob je totiž již ve svém pochodu osvobozující, zatímco první způsob nás osvobozuje až na konci cesty. Je
to způsobeno tím, že druhý (tantrický) způsob záměrně pracuje s tajemnými psychickými centry, ve kterých jsou uloženy latentní duchovní síly a možnosti člověka k jeho povznesení.

Tato centra mají být prosvětlena a síly v nich uvolněny k projevu i na zevnějších úrovních.

Jde zde zejména o dynamickou tvořivou sílu, při jejímž vrcholném probuzení se dostavuje uvolnění ducha, ale i velice mocná zkušenost očistění a oživení těla, což se prakticky rovná jeho zduchovnění. Cvičící si pak uvědomí tělo jen jako vibraci ducha, neboť pocit tělesné hmotnosti se postupně zeslabil a zjemnil, až vytratil, a člověk sám i se svým tělem pak zažije sebe sama jen jako vibraci Já jsem.

Je potom duchovní celý i se svojí tzv. zevní slupkou, neboť se stal jedinou skutečností bytí, vědomí a blaženosti.


Řekli jsme si již, že tento druhý způsob v sobě ukrývá pro lidi s méně čistým charakterem určité riziko, že by mohla být vyvolána (pokud závislosti a osobní touhy převažují nad čistou myslí) psychická nerovnováha.

To je pravda. Každý z nás proto musí především zkoumat sám sebe a teprve pak se podle své kvality rozhodnout pro jeden z těchto způsobů, anebo případně ještě pokračovat v předběžných očistných cvičeních a disciplínách.

A tak, jestliže se někdo obává, že ještě není zcela prost silných tužeb a závislostí, že není ještě zralý pro záměrné probuzení esoterních sil, může se snažit o poznání jakoukoli bezpečnější cestou. Tichou modlitbou, tichou koncentrací do duchovního srdce, morálním zušlechťováním, džňánajógou, sebeanalýzami, bhaktijógou nebo karmajógou.

[Návštěvník]

str. 132

Tantrik v procesu osvobozování postupuje tak, že se nejdříve zaměří svou pozorností oddaně co nejhlouběji do nitra, ale na rozdíl od normálního mystika či jógina nekončí svou meditaci v nejhlubším právě dosažitelném, a tudíž dosaženém duchovním prožitku, ale tento svůj nejhlubší prožitek, své nejvnitřnější ponoření a odevzdání, tedy svou současnou nejintenzivnější duchovní zkušenost přenese, resp. rozšíří do svého jemného i fyzického těla, zejména do skryté oblasti svých psychických center – lotosů.

Činí tak s vědomím a moudrým pochopením, že jeho tělo jemné i hrubé jsou ve své podstatě právě tak božská jako jejich božský základ.

A vlastně teprve po tomto přenosu vědomí, resp. jeho rozšíření, začne na sobě tantricky pracovat, tedy v situaci, kdy běžný jógin nebo mystik ve svém duchovním úsilí již přestal.

Výsledek je překvapující. Spojením hluboké zkušenosti s vitální silou v oblasti duchovního srdce, jakožto i s vesmírnými živly v oblasti lotosů, se zážitek neobyčejně znásobuje a posiluje, čímž se soustředění stává daleko snazším, neboť zevní myšlenky a impulzy smyslů, které se tu a tam ještě dostavují nebo mohou dostavit, jsou zvýšenou intenzitou zmnožené síly soustředivosti přehlušeny, odstředěny a odplaveny. Schopnost soustředění tu posiluje i mocný zážitek uvolnění a prosvětlení, který současně v jednotlivých lotosech žák prožívá. Tím rychlejší a intenzivnější je ovšem vlastní duchovní pokrok.

Jedinou podmínkou, kterou je nutno stále opakovat, je, aby cesta, kterou se má síla ubírat, byla volná, aby byla co nejčistší, aby v ní bylo co nejméně překážek a postranních sklonů.

Proto dobrý tantrik znovu a znovu prodýchává celé své tělo (zejména nohy) a tři hlavní pránické průduchy – idu, pingalu a sušumna – a přitom soustavně vnáší duchovní světlo do svých lotosů.

[Návštěvník]

Cvičení vyžadující POHLAVNÍ ZDRŽENLIVOST!

A nyní se pokusíme naše psychická střediska záměrně oživit. Budeme pokračovat podle cvičení nauky o tzv. vnitřním psychickém teple, kterému však bude vždy předcházet introspektivní ponoření do duchovního srdce.

Jak to provedeme?

Na počátku každého cvičení se jógin tiše, ale velmi zbožně beze slov pomodlí. Odpouští všem bytostem, nikým nepohrdá, nechová v sobě ani stín negace nebo předsudku. Jeho mysl se takovým vědomým osvobozováním od svých zátěží stává čistší.


Pak si žák uvědomí, že za všemi názvy, všemi jmény a všemi tvary věcí tkví ono bezejmenné, nerozlišitelné, nepojmenovatelné, to, které nikdy nepovstalo a nikdy neskončí. Nekonečné jsoucno. Zaměří se na tuto vysokou ideu.

Nežádoucí myšlenky, které díky smyslům ještě vstupují do jeho vědomí, odvrhne pouhým rozlišováním:

Toto mi nepatří. To nejsem Já! Stejně tak odvrhne i nežádoucí myšlenky, přicházející jakoby z nitra mysli. Jsou to
nyní všechno jen pouhé objekty pozorování.

On si jich však nežádá a ani si jich nevšímá.

Proto je jemně, ale nenásilně vypustí z okruhu pozornosti a pokračuje v původní ideji.

Uvědomí si, že ono nekonečné jsoucno může vnímat buď zevně jako nádoby a věci ze zlata stvořené (jako mnohost všeho), anebo jako zlato ve své substanci (vnitřně jako jednotu).

Zlaté věci se různí podobou, velikostí a hutností, ale jejich pravou podstatou je jedině zlato, jednota.

Právě tak podstatou všeho, co existuje, je jedině ono bezejmenné to, které nyní jógin sleduje. To žije čisté v jeho duchovním srdci jako Já jsem. Avšak to žije nejen v srdci, nýbrž v každé buňce, v každé molekule, v každém atomu světa, zdánlivě zastřeno jejich formou.

Jógin si tuto skutečnost tiše uvědomuje a zvolna se přitom noří do prapodstaty Já v duchovním srdci.

Ví však, že tento duchovní pochod do nitra nepodstupuje jen pro sebe, pro své osobní blaho a potěšení, ale… aby se všechny stvořené věci obrátily v pravdu. A této pravdy se nyní neúprosně přidržuje stažením mysli na vlastní vnitřní jsoucno, jas a čistotu neosobního vědomí Já, kterému se zcela odevzdá a celou svojí bytostí se v něm a do něho nyní rozplývá.


Neztrácí tudíž vědomí, ale spíše se jím až do nejzazší možnosti tohoto duchovního prožitku stává. Až tak daleko, kam to právě jde.

Tu v jistém nekontrolovatelném okamžiku mu „cosi“ jakoby říká, že dnes už by hlouběji nedošel. To se projevuje jeho nejvyšší rozumová a rozlišovací složka zvaná buddhi.

Zde v tomto bodě by normální jógin po zvolna skončil svou meditaci.

Tantrik ji však právě v tomto bodě začíná rozvíjet.

S největší pokorou, s největší pečlivostí a opatrností, aby svůj vysoký stav nepřerušil, přenese jej či rozšíří do celého těla, do všech jeho zjevných i nezjevných obalů.

Nejprve do svých psychických center, lotosů.

Jako zlatým klíčem otevírá nyní svým nejčistším vědomím Já, to jest svoji nejčistší úrovní mysli, jíž právě dosáhl, skrytá spící centra své vlastní bytosti, otevírá jejich poklady, zlato a démanty, perly i rubíny vlastního vědomí v nich. Neboť to nejsou mrtvá střediska, ona pouze spí a jógin je musí probudit.

Jsou to lotosy a lotos pučí v bahně, roste na hladině, ale otevírá se jen zářivému slunci.

Taková je mystika lotosů.

Jako kouzelným proutkem, jako zlatým paprskem ranního slunce probouzí nyní jógin tato svá spící střediska, jedno po druhém. Paprskem jasného, živého bdění, živého vědomí, čistou úrovní mysli, jíž právě dosáhl, probudí nyní skryté spící vědomí každého procvičovaného centra, aby se toto pak už samo sebou oživilo a rozvilo jako květ v celé své duchovní nádheře.

Nejde tedy jen o ledajaké přenesení vědomí odněkud někam, na nějaké jiné místo v těle a do nějakéhomrtvého centra, ale každé toto centrum se musí jako posvátný, nejsvětější božský oltář samo oživit a osvětlit nejčistší probuzenou silou, vibrací vlastního vědomí.

Takto jógin pokračuje lotos po lotosu a probouzí posvátná střediska sil, jež vládnou živlům i celému tělu a jež budou i s ním plně probuzena a oživena a spoluzažívána jako vibrace čisté existence, vědomí a blaha Já jsem.

Teprve pak, až se toto stane, si zcela zodpoví ono „Poznej sama sebe!“. Sebe sama celého i se svým nejzevnějším projevem, fyzickým i psychickým tělem, jakožto mikroobrazem Jediného sebe sama – univerzálního nadvědomí.


Neoživujeme svá psychická centra najednou. Oživujeme je postupně, plánovitě, podle tisíciletých zkušeností posvátné nauky.

Ta podává k prvnímu cviku tento až lapidárně stručný návod:

„Pozoruj čtyři hlavní kola, která se podobají deštníkům nebo kolům od vozu!“

Čtyři hlavní kola jsou čtyři lotosy – sedmý, pátý, čtvrtý a třetí. Sedmý je v hořejší části hlavy, pátý v krku, čtvrtý v srdci a třetí v pupku. Jejich společnou osou je střední, pravý a levý psychický nerv, tedy sušumná, pingalá a idá, které jsou ostatně osou všech lotosů.

„Představuj si své psychické nervy, idu, pingalu a sušumnu,“ říká nauka, „jak se táhnou uprostřed tvého těla, které jakoby bylo zcela prázdné, jen pouhou pokožkou pokryté.

Tato prázdnota je symbolem podstaty skutečnosti.

Střední nerv, sušumná, je červený, je to symbol blaženosti.

Je průsvitně zářící, poněvadž jeho psychická činnost osvětluje temnotu nevědomosti. Ve svém vzpřímení je symbolem stromu života.

Spatřuj jej od Brahmova otvoru na temeni hlavy až k múladháře (prvnímu lotosu). Oba jeho konce jsou ploché a hladké.

Vpravo a vlevo od něho běží pravý a levý psychický nerv, idá nádí a pingalá nádí. Směřují vzhůru podél zářící sušumny a rozbíhají se do přední části obličeje, kde končí v nosních otvorech.

Dole v oblasti pohlaví kruhovitě vyúsťují do nervu středního – do sušumny. Představuj si, že na tyto tři nádí, na tyto tři psychické nervy, jsou jako na společnou osu nasazeny uvedené čtyři čakry.

Tisíciplátkovou sahasráru si představ na temeni hlavy, jak její žebra jako žebra slunečníku září dolů z hlavy. Šestnáctiplátkový lotos višuddhi si představ, jak z psychického krčního centra září proti sahasráře vzhůru.

Tak pokračuj v soustředění. Stejně tak si představ dvanáctiplátkový lotos anahátu v srdci zářící směrem dolů a desetiplátkový lotos manipúru, jak září proti němu z pupečního centra vzhůru.

Tato střediska si představuj nejdříve sama o sobě, pak v páru proti sobě a nakonec vše najednou v jediném společném čase.

Svou představu pak prodlužuj a rozšiřuj prostorově na všechny strany, aby kola byla větší a větší až do samého prázdna. Tak pokračuj v pozorování,“ praví nauka.

A nyní pozor! Neulpět na jednotlivostech!! To je velice důležité.

Jednotlivosti původní představy pozvolna zanikají konečnou představou prázdna, až zcela přejdou v nepředstavu, to jest jen v ryzí, čisté bytí, vědomí a blaho Já jsem. Až pak zmizí i toto… i pojem slov…

Toto cvičení je tedy prvním oživujícím procesem hlavních lotosů a je neobyčejně účinné. Budeme-li je správně cvičit jen pouhých patnáct až dvacet minut denně s pokorným a odevzdaným postojem, jako by tato centra byla samými oltáři pravdy, brzy uvidíme jeho pozoruhodné výsledky. Náš život bude jasnější, naše mysl se prosvětlí a naše nálada bude taková, jako bychom se stále procházeli v ranním, průzračném ozonu vysoko na horách. Budeme živi více z nitra a méně z vnějšku. Budeme šťastnější a svobodnější. V novém životě.

U těchto cvičení a ještě u několika dalších, která budou označena, není stoprocentní celibát předepsán, i když je velmi výhodný. Doporučuje se totiž omezit již zde pohlavní život na nejmenší možnou míru a porušit brahmačarju jen v případě absolutního přebytku sil.

Naučme se ale již zde pevně vzdorovat zejména prvním náporům touhy, a to jak své, tak i svého partnera v tom případě, že
jsem s ním v plné mentální a psychické shodě, pokud jde o naši duchovní cestu. Nejsme-li v plné shodě, platí zde zásada ahinsy. (Ahinsa znamená neubližování – jak druhým, tak i sobě. V tomto případě je rada myšlena tak, že máme svému partnerovi vyhovět...)

Jinak na tantrické cestě, pokud se k ní vůbec rozhodnete, platí opravdu jen „buď, anebo“. Buďme sami k sobě nanejvýš upřímní. S přírodou a jejími zákony nelze hrát dvojakou hru. Otevře se nám ráda, dá nám všechny své poklady, i ty nejtajnější, ale my jí musíme také přinést něco v oběť. Budou to především naše hrubé touhy, naše chtění, naše zevní a povrchní uspokojování.


Tato oběť nebude nadarmo, bude nám tisícinásobně vrácena.

Chceme-li opravdu uzrát k nesmrtelnosti, musíme se povznést nad všechny naše touhy a žádosti. Tantrik smí toužit jen po světle pravdy!

Musí odložit touhu po životě, touhu po pohodlí, musí odložit touhu po ctižádosti, po moci, po silách i po všech ostatních klamech a uspokojováních, kterými nás zaplavuje naše vlastní nevědomost. Jak to o nich říká bible jóginů, svatá Bhagavadgíta:

„Přemáhá je ten, kdo se od nich odvrací, a přece si je vědom jejich hry, kdo nalézá v sobě nebe a nikdy nezakolísá. Přemáhá je ten, jenž pohlíží stejně na radost jako na bolest, stejně na kámen jako na hroudu zlata, stejně na tvář lásky jako na tvář opuštěnosti, stejně na chválu jako na hanu. Přemáhá je ten, kdo je stejný ve cti jako potupě, vnitřně stejný k příteli jako k nepříteli, odpoután navždy od výsledků činů. Věz, že takový člověk se vskutku vymanil z vlivů tohoto světa.“

Čili ztratil svůj život pro Boha a nalezl nový.

Ztratit svůj život pro Boha a nalézt nový, lepší, dokonalejší, to je to, co právě nejvíce potřebujeme. Neznamená to těšit se na jakési nové, fiktivní radosti rajské kdesi po smrti a pak se stejně znovu probudit k novým i starým touhám a utrpením v tomto slzavém údolí, ale už dnes produchovnit svůj vlastní svět v nás i kolem nás, živý svět nás všech, svět živých věcí, zvířat i lidí, a těmato lidskýma nohama a celou svou produchovnělou bytostí vědomě a záměrně vstoupit do království nebeského – splynout s ním.

Neboť toto království je naše, je již nyní v nás, synech a dcerách lidí, kteří jsou dítkami Božími, jak to řekl on, Syn Boží, který pro ně (pro lidi) žil a v jeho (Božím) jménu zemřel.

Jenže on ve skutečnosti vůbec nezemřel. Jak by mohl zemřít někdo, jehož vlastní podstatou a životem je život sám?

Kdo ztratí život svůj pro Boha, nalezne jej a on jej nalezl, aby nám ukázal tuto možnost, vzor, příklad i cestu. Neboť – aby bylo zcela jasno i v této věci – jeho cestami jsou všechny cesty.

Vejděme jen bez bázně a v tichosti do království jeho. Buďme zcela malí, abychom prošli úzkou branou pravdy a přebývali věčně v ní. Její život je naším životem, její vědomí je naším vědomím, její bytí naším bytím a její
nekonečná svoboda je i naší svobodou.

Nic vyššího není k nalezení na tomto ani na onom světě.

[Návštěvník]

str. 147

Cvičení se nemohou dít bez dostatečné citové oddanosti, nemohou se dít bez dostatečné odevzdanosti Bohu a bez touhy po ryzí pravdě, což je totéž, neboť jinak by nebyla cvičeními k odstranění omylů, ale pouhým čarodějnictvím.

Proto se tato cvičení nesmí odehrávat v citovém chladu a bez soucitu s ostatními tvory, nýbrž musejí být podniknuta v soucitném zaměření, to jest v touze, aby zásluhy vlastní námahy nenesly užitek klamnému egu, ale aby byly obráceny k obecnému blahu…

Tuto ideu je třeba si znovu a znovu uvědomovat a opakovat ji co nejintenzivněji před každou meditací a každým duchovním pohroužením.

Musí být vytyčen a jasně se rýsovat cíl touhy, vznešenější a vyšší než všechny oblasti myšlení.

Je nutno mít tak hluboké požehnání pro druhé, že jsou jím vytlačeny i vlastní uvědomovací procesy myšlení.

Je naprosto nutné, aby meditace byly zaměřovány vždy jen nesobecky.

Nesoustředit se jen na úspěchy já, ale pro poznání Boha v sobě i pro prozření všech ostatních bytostí.

[Návštěvník]

str. 148

Proč uctívání a koho uctívat?


Uctívání je způsob zmenšení ega, je to první projev pokory, první ozvuk lásky. Není opravdové lásky bez vážnosti a uctívání, ať je to k ženám, k dětem, či k jakémukoli jinému tvoru, tím méně k Bohu, absolutnu, které je vším a ve všem. Proto tantrismus vždy tolik zdůrazňuje nejčistší duchovní uctívání.

To jest uctívání Boha jako nejvyššího živého prázdna.

Jenomže člověk, ať východní anebo západní, se tak těžce podrobuje uctívání něčeho, co je mimo jména a tvar.


K existenci takové až „nepředstavy“ bývá ze zvyku chladný, odtažitý a nedůvěřivý. Uctívá-li proto Tibeťan Boha bez tvaru v nejvyšší možné formě prázdna jakožto ideál, kterého má býti dosaženo, přidává k tomu vždy ještě touhu pomoci tím i ostatním.

Jen tak se mu může podařit vzývat božské prázdno stejně oddaně, odevzdaně a uctivě jako křesťanovi, když uctívá Krista, hinduistovi uctívá-li svatého Kršnu. Správný žák šesti nauk uctívá prázdno.

Uctívá jej však tak hluboko, že se s ním zcela ztotožní, až je zažije jako sebe sama.


Přenesením pak této vysoké totožnosti do svých psychických cest a center způsobuje, že toto ztotožnění nezažívá jen v oblasti duchovní, ale i v oblasti mentální a dokonce i tělesné.

Celý člověk, celá bytost člověka se tak stává plně produchovnělou.

Tantry vycházejí tedy z omylu člověka, ale vedou jej již svými základními cviky a celým postojem uctívání ven z tohoto omylu rychle k dosažení nejvyšší, absolutní pravdy, a to přenesením a rozšířením jejího esoterního, duchovního aspektu do všech dosažitelných oblastí lidského individua.

Tímto způsobem přijímají tantry vysoké uctívání bhaktů jakoby k osobnímu Bohu, ale rychle překračují tento dualistický bhaktův omyl obrácením se k představě Boha neosobního v nekonečnu a prázdnu a k přímé realizaci tohoto neosobního principu jsoucna „rozvinutím latentní absolutnosti člověka“.

Toto rozvinutí latentní absolutnosti člověka je hlavní podmínkou poznání a platí to nejen v tantrismu, ale ve všech duchovních cestách, neboť poznání se dá uskutečnit jedině touto absolutností a ničím jiným.

„Není možné zvednout sebe sama za tkaničky u bot,“ říkával jeden z mých dobrých učitelů.

Jedině vnitřní absolutnost člověka, skrytá dosud většině lidí, ale zcela uvolněná v případech Maharišijů, Kristů, Kršnů a Buddhů, je s to poznat sama sebe.

„Neboť, když není já a ty, pak není, můj milý, nikoho, žádného ega, jež by pravdu zažívalo.“

Jedině pravda může zažít pravdu, absolutnost člověka absolutnost Boží.

Rozvinout tuto absolutnost je prací i cílem, který čeká na celé lidstvo.

[Návštěvník]

Cvičení vyžadující POHLAVNÍ ZDRŽENLIVOST!


Opakujte klidně a soustředěně, s tichou a zbožnou oddaností a touhou po pravdě svatý zvuk ÓM nebo AUM v jednotlivých lotosech.

Začněte třeba pupečním lotosem manipúrou. Je to lotos vesmírného živlu ohně, a proto bude reagovat velmi rychle a mocně, zejména u mladých.

Hluboce v tomto místě nadechněte zvuk ÓM, promítněte dech i zvuk až do páteře a pak se opět uvolněte. To čiňte tak dlouho, až v tomto lotosu pocítíte odezvu. Bude to buď jemná vibrace nebo příjemný pocit tepla či světla. Rozšiřte je do nekonečna a zůstaňte částí své pozornosti stále v páteři.

A nyní táhněte dech od manipúry vzhůru po páteři až k lotosu ádžňá mezi obočím. Je to lotos vaší mysli, toužící po osvobození. Produchovněte jej. Otevřete jeho skryté poklady, aby pracovaly za vás. Takto proveďte ráno i večer jednadvacet (třikrát sedm) dechů z manipúry k ádžně, a uvidíte, jak vás to povzbudí, posilní, osvěží a hlavně produchovní.



Anebo jiné cvičení.

Nemluvím jen k mladým, to platí pro všechny.

Vytvořme vnitřní mír v srdci tichou meditací a láskou k hledanému cíli.

Zavrhněme osobní vůli a hlavně veškeré negace a pochybnosti a promítněme to nejlepší, co v nás je, na celý náš svět, na celý vesmír, na nekonečné bytí všeho. Zaplavme je svým vlastním vnitřním světlem.

„Ať se všechny věci projeví jako pravda. Jsou všechny vůlí Nejvyššího, vůlí Boží, ne naší. Naše vůle budiž jen prosta chtění a srdce očistěno.“

A nyní si představme východ slunce, sluneční kotouč zvolna stoupající nad hory. Soustřeďte se na tento imaginativní obraz po několik minut. Slunce tiše stoupá a stoupá až k svému zenitu. Sledujte ho.

I toto je výborné cvičení pro posilnění a produchovnění vašeho lotosu mysli, posvátné ádžni.

Nyní opět táhněte zvuk ÓM ve dvaceti jednom dechu (třikrát sedm) od pupku k obočí a při každém dechu si řekněte: „Jsem nekonečný mír.“ Odpusťte každému, kdo vám ublížil. Jste nekonečným mírem, a tak je vaším nekonečným mírem naplněn každý bez výjimky.

Toto cvičení vás naprosto uvolní, prosvětlí a při každodenním provádění úplně zregeneruje.

Anebo můžeme k probuzení moudrosti ádžni, moudrosti Ducha Svatého, zahájit ještě jiné cvičení.

Zaujměte pozici úplné relaxace, úplného mentálního i tělesného uvolnění. Proveďte třikrát sedm vdechů provázených zvukem ÓM nebo AUM z manipúry k ádžně, z pupku k obočí, přičemž si uvědomte: „Můj duch je věčně živým ohněm, věčně zářícím… Všechny myšlenky a přání jsou jiskrami, které z něho vyzařují. Jsou jimi zejména i korekce mých přání, pokyny k nápravě i sebeovládání, jimiž se má přání řídí a usměrňují k čistotě, prostotě a správnosti. ÓM!“

Přijímejte toto tvrzení s každým vaším vdechem.

Na okamžik pak zadržte dech a opět vydechněte, ale vzhůru k Brahmarandhře.

Nakonec zastavte svoji mysl v této ideji.

Alespoň po dobu pěti minut nesmíte myslet na nic jiného než na vaše vlastní vnitřní ujištění o věčně živém ohni a jeho jiskrách – myšlenkách. S ukončením tohoto cvičení odevzdejte svoji mysl moudrosti Ducha Svatého.

Další cvičení patří k jednoduchým cvičením, ale to, co je jednoduché, je vždy dokonalé. Tak tedy příklad tantrické meditace vztahující se, jak na prosvětlení lotosů tak pránických cest.

Začínáme rovněž v manipúře, ve třetím čakramu – v pupku, a to tak, že v tomto bodě promítnutém k páteři umístíme zvuk AUM nebo ÓM. Ohnivé středisko manipúra je odvěkým sídlem karmických záznamů naší bytosti.



Buďme v něm velice malí a velice uctiví k jeho Božským silám a karmickým zákonům. Je v něm zapsán celý náš osud, nekonečné vyrovnání: má dáti – dal.

Jenomže Bůh naštěstí není kybernetickým strojem ani chladnokrevným účetním. Miliony hříchů a téměř všechna suma jejich karmických následků může vám být navždy prominuta a odpuštěna a třeba ještě dnes kajícím a pokorným ztišením duše právě v tomto lotosu.


Děje se to oddaným a odevzdaným promítnutím toho nejlepšího ve vás, co si vůbec jen dovedete představit, svrchovaného míru a svatého klidu „Já jsem“ právě do tohoto místa.

Ustupte z něho svojí osobou a dovolte, aby bylo zaplaveno neosobním světlem vyšší části vaší bytosti, a to jak v meditaci, tak i po ní. Světlem, které bude na vás trvale ulpívat, jakmile se ho jen jedenkrát dotknete.

Pomalu vdechujte a vydechujte vůni božího zvuku AUM nebo ÓM v tomto posvátném místě vašeho jemného i fyzického těla. A nyní jemně, ale pevně táhněte imaginární čáru světla od pupku k čelu nebo od čela k pupku a soustřeďte se jen na ni.

Soustřeďte se na tuto imaginární čáru světla po plných deset minut. Myslete jen na ni a na nic jiného. Rozšiřte ji na šířku palce, na sílu ruky, nohy, sloupu, domu, města, na šířku celé této planety, na šířku celého našeho slunečního systému, na šířku naší galaxie, na velikost vesmíru, až do nekonečna.

Ztratili jste již pojem světlé čáry, ztratili jste pojem tohoto světa a pojem světla a jakýchkoli jiných podrobností této svaté představy k pojmu nepředstavy.

Teď víte, že jste. Nuže, buďte jen tím, čím jste!

Ego sum, qui sum!
Jsem, který jsem!

Pamatujte si jednou provždy: Toto je nutný závěr každé správné tantrické meditace. Z pohybu do nepohybu. Z pohybu do světla, ze světla do prastavu bytí, do „Já jsem“.

Opakuji: nezápaste příliš.

Pamatujte na pletení bráhmanské obětní šňůry a nezápaste ani příliš tvrdě ani neústupně. Veliký tantrik Hari–Prasad–Šastri radil svým žákům, aby se vystříhali duchovního zápasu, a vytvořili jen tichý mír duše, aby nepřekonávali mysl neúprosným
zápolením s myšlenkami, ale snažili se potlačit mentální mašinérii oddaností a odevzdanou meditací ve svých lotosech.

„Vaše duchovní srdce se pak pročistí samo sebou,“ řekl.


Rádžajóga, k níž svým způsobem patří i tantry, je sice cestou vůle, ale v této disciplíně, v těchto meditacích není žádná zvláštní síla vůle uplatňována, jen pomalé sjednocení mysli s posvátným nemyšlením.

A ještě opakuji k zapamatování: Nemysleme si nikdy, že ego může realizovat pravdu! Pravda může být poznána zase jen pravdou a nikdy jinak.

Pravda může vystoupit na povrch jedině vlastním rozvinutím latentní absolutnosti člověka, tedy nenásilným zadržením a moudrým nerozvíjením mentálního procesu. Tím se vytváří nová schopnost vnitřních hlubin mysli – moudrost chápání pravdy.

Tato moudrost je již sama neosobní.

[Návštěvník]

Poslední cvičení z Tajných nauk Eduarda Tomáše, vyžadující pohlavní zdrženlivost

Co je prvotní formou Božího tvoření světa?

Úplně první formou? Byl to zvuk. Byly to zevní zvukové symboly vzniklé původním neboli prvním pohybem prasíly absolutna.

Každý pohyb je totiž provázen zvukem. Zvuk byl tudíž prvním výsledkem pratvorby.

Zvukové symboly tedy byly prvním slovem Božím.

Slova, jež bylo u Boha a jímž byl Bůh, jak píše sv. Jan.

Zvuk byl prvním důsledkem původního rozdělení, současníkem prvního vyčleňujícího pohybu – ovšem jen zdánlivě vyčleňujícího, neboť vyčlenění není skutečné.

Projevil se ještě před světlem, jak opět říká Jan. Proto je tu nasnadě možnost a blízkost absolutního poznání otevřením se Boží moudrosti, když se správně provádí živá evokace těchto prazvuků zpětněběžným způsobem.

Nuže, jak zní posvátné zvukové symboly? Jsou dva. Zvukovým symbolem mužské, kladné síly je slovo HÚM, které se v Tibetě vyslovuje jako HAM a znamená „Já“. Zvukovým symbolem ženské prasíly, to jest tzv. hadí síly, je slovo SA, vyslovované stejně, které se obyčejně překládá jako „jsem“. Někdy bývá zvuk SA nahrazován jen zvukem A nebo AH, význam je však stejný.


Podle tajné nauky Tibetu použití těchto symbolických zvuků jistým způsobem, který bude dále popsán, poslouží člověku ve svých nižších stupních k rozmnožení životní energie či prány v organismu člověka, ve svém nejvyšším stupni mu pak pomůže k ovládnutí a usměrnění téže energie za příčinou spojení dvou opozičních sil univerzální tvorby, stručně řečeno k poznání pravdy.

Tady je základní poučka.

Žák tajné nauky má zvukový symbol slyšet i vidět, což znamená upnout se k němu celou, stoprocentní pozorností. Vidět ho má jako posvátnou bílou slabiku HAM (JÁ) na temeni své hlavy, přičemž si má představit, jak z tohoto symbolu kane páteří (idou a pingalou) dolů k múladháře kouzelný božský nektar, amrta Bohů, elixír života, božský nápoj nesmrtelnosti. Své dva psychické nervy idu a pingalu, které běží podél páteře, žák přitom rozpíná ve své představě tak, jako by byly nafouknuty vzduchem.

Jimi má bílá životní síla kouzelného Já pronikat až dolů k dolnímu konci středního nervu v posvátné múladháře a naplnit toto středisko hadí síly do dokonalého tvaru červené barvy a pak vniknout do středního nervu čili do sušumny samé. Nauka tomu říká „naplnění a vyrovnání“ a požaduje, aby žák při nádechu směroval své vědomí zcela na tyto pochody.

Toto je tedy postup při nádechu HAM.

Opakuji tento proces ještě jednou:
Žák nadechne nad hlavu bílé HAM a vidí je jakoby přeplněno životodárným nektarem. Kapky nektaru dolů kanou jeho rozšířenou idou a pingalou až k sídlu hadí síly. Tam se nektar spojí s touto životní silou, probudí ji a oživí a vědomí vnikne do sušumny. To je nádech. Nádechem se tedy má životní síla oživit.

Výdechem se tato dosud latentní síla začne hýbat, přesněji řečeno, má se dát do pohybu.

Nyní tedy postup při výdechu.

Žák, který na krátkou dobu zadržel dech v múladháře (již proto, aby si v ní učinil příslušnou představu), nyní v ní vydechne ženský zvukový symbol SA. Tímto výdechem SA má vytrysknout hadí síla zezdola ze svého sídla v oblasti perinea a dát se do pohybu sušumnou nahoru až k Brahmarandhře a tímto Brahmovým otvorem na temeni až nad hlavu. Vydechuje se tedy v čakře první, zatímco nádech se odehrává v čakře sedmé.

To vše se ovšem děje jen v představě žáka, tedy v jeho mysli. Ve skutečnosti vdech i výdech pochopitelně prochází nosními dírkami, ale to on přestává vnímat.

Žák totiž odmítá vnímat obvyklé zevní dýchání a všímá si jen a jen svých vnitřních představ. Ale pozor! Představy nejsou poznáním – a to on dobře ví. Pravda je skryta daleko za veškerými představami, i když správné představy mohou k jejímu odhalení posloužit.

Takto žák – má-li čas, chuť a náladu – může ve svém dýchání pokračovat neomezeně dlouho, neboť cvičení není časově omezeno. V optimálním případě může trvat celý den a noc s výjimkou jídla a spánku. Není-li však žák k cvičení právě disponován nebo nemá-li dostatek času, pokračuje v něm po libovolnou dobu, hodinu nebo dvě, a to i po několik týdnů či měsíců, dokud se nedostaví výsledky jeho snažení.

Nebudu všechny tyto výsledky popisovat. Žák je pozná sám, což je jistě lepší. V každém případě první známkou je vyprazdňování mysli, vnímané jako pocit vel mi příjemné lehkosti, svobody, osvobození a tichého, zdánlivě zcela bezdůvodného štěstí.


Toto vše je tzv. první pořadí třetího základního cvičení tummo.

Ve druhém pořadí dýchá žák stejně, ale jeho představy jsou jiné. Druhé pořadí je složitější, ale také úměrně k tomu mocnější a účinnější. Podotýkám, že všechny vizuální představy se dějí zpravidla na začátku jednotlivých cvičení, tak asi hodinu nebo dvě. Při pokračování se od nich obyčejně postupně upouští a sleduje se jen stav vnitřní bdělosti, který je vlastně ze všeho
nejdůležitější.

Druhé pořadí vypadá takto:

Za stejného způsobu dýchání (jako v prvním pořadí) si žák představí, že ze sídla jeho hadí síly vyráží malý špičatý plamínek asi půl prstu dlouhý. Tento plamen si představuje na dolním konci svého středního nervu (sušumny), tedy na konci své páteře.

Vidí, že plamínek je kolmý, průsvitného jasu, červený a prázdný a že se točí jako vřeteno. Otáčí se kolmo vzhůru ve směru hodinových ručiček. Nauka o tom říká: „Pozoruj, ó žáku, jak plamen každým dechem vystupuje o půl prstu výše a jak po osmi dechových tazích dosáhne nervového centra v pupku!“

Po dalších deseti dechových tazích jsou všechny plátky psychických nervů nervového střediska pupečního (manipúry) naplněny psychickým teplem.

Po dalších deseti dechových tazích vyzařuje teplo z manipúry dolů a zahřívá všechny spodní části těla až po konečky prstů.

Odtud vyzařuje po dalších deseti tazích nahoru a zahřívá tělo až k psychickému centru v srdci (anáhatě).

Po dalších deseti dechových tazích vnikne teplo až k psychickému centru krčnímu (višuddhi) a po dalších deseti dosáhne temeno hlavy – tisíciplátkové sahasráry.

„Tímto způsobem konej svá pozorování, ó žáku!
Doj, ale jen velmi pozvolna, nebeskou krávu!“

„Nebeská kráva“ – to z našeho hlediska není příliš
poetické označení. Mluví se přitom o oné posvátné slabice HAM, když se na ni pohlíží jako na mužský doplněk hadí síly. Pro Tibeťana a ještě spíše pro Inda je to však název posvátný.

„Ze slabiky HAM vychází nektar bohů jako z krávy mléko,“ říká nauka, používajíc i nadále představy tohoto božského nektaru. V nauce se píše dále:

„Po dalších deseti dechových tazích se slabika HAM spatřovaná na temeni hlavy psychickým teplem rozpustí do tajné životní síly přeměněného měsíčního proudu a tato síla pak zahřívá psychické centrum v mozku (sahasráru).“

Mužská plodivá síla neboli „měsíční proud“, jak se jí říká, je vlastně symbolem pohlavní síly přeměněné v ódžas, v duchovní sílu, pomocí níž se vytváří psychické teplo a oživují všechny utajené duševní a tělesné síly a vibrace.

„Však jen klidně pokračuj, ó žáku!“

Po dalších deseti dechových tazích zahřeje vzniklé psychické teplo psychické nervové centrum krční, po dalších deseti psychické nervové centrum srdeční, po dalších deseti uchopí psychické nervové centrum pupeční, načež po dalších deseti dechových tazích je celé tvé tělo prohřáto od hlavy k patě.

Při vyučování dojení nebeské krávy, tvoří sto osm dechových tahů jeden cvičný pochod.

„Buď pozorný, ó žáku! Aby se dostavil plný výsledek cvičení, musí být na začátku tento pochod šestkrát opakován během jednoho dne a jedné noci.

Později zmenšuj počet opakování na čtyři cvičené pochody ve shodě s prodloužením dechu!

Prodlévej nepřetržitě v pozorování, ó žáku, s výjimkou času jídla a spánku a věz, že shora jmenované pochody – ovládání těla, vědomí a životní síly – se jmenují účinné pochody psychického tepla,“ praví nauka.

„Shromažďováním životní síly v ústředním nervu vzniknou ti, ó žáku, zkušenosti obyčejné i mimořádné.

Zaprvé bude vyvolán jistý druh vnitřního tepla,
zadruhé zažiješ odlesk či světlo podobné rannímu svítání na bezmračném nebi
a zatřetí, zadržíš-li ještě k tomu vědomým úsilím vydechování, tu psychická síla se zastaví ve svém pochodu a udrží se na svých vlastních místech (v psychických centrech) a bude jí použito k prozření.

Tento pochod se nazývá zadržení. Zadržuj délku dechu, zadržuj pohyb dechu, zadržuj sílu dechu. A ničeho se neboj, ó žáku!

Cvič Já jsem, HAM SA, a buď navždy šťasten!“


A to je konec nauky.

Tímto cvičením, je-li úspěšné, vědomí vejde trvale do ústředního nervu, klam ega byl přetržen a pravda realizována.

Soustředěním vědomí v sušumně se totiž přetrhuje uzel ega, který člověka váže a vázal po dlouhé věky, člověk se osvobozuje, tělo přestává být zaměňováno za pravé Já a skutečnost je konečně i v člověku jím samým poznávána a žita.


„Pevně spočívaje v sobě samém, je sám v sobě osvíceným, je sám v sobě poznáním, Buddhou,“ říkají moudří.

Zde končí klam, končí nevědomost a člověk už nyní není oddělen od pravdy, není oddělen od absolutna – ani zdánlivě – a necítí se být oddělen, neboť je realizoval ve svém vnitřním srdci jako pravé Já jsem.

„Žhne-li skvoucí plamen vědomí pouze v nervu ústředním,“ říká o tom Šri Ramana Mahariši, „nezazáří nic jiného, než átman. I když okolní věci jsou jasně vnímány, neexistují oddělené jako od átmana. Člověk pak poznává i v nich átmana, a to stejně živě jako nevědomý své tělo.“


Tímto tedy končí vyučování tajné tibetské nauky tummo. Nauky, která vyžaduje čas a soustavné úsilí a zejména u posledního cvičení alespoň dočasný celibát.

Nauka ovšem obsahuje ještě další cviky prospěšné a účinné, které se však většinou týkají získávání esoterních sil a schopností a které jednak nejsou nezbytnou podmínkou duchovního prozření, a jednak předpokládají ještě vážnější úsilí a často i plnou izolaci, a nejsou proto pro naše prostředí praktické. Jde například o sílu záření, o síly získávané z jednotlivých elementů, píše se o schopnosti vznášet se a létat, stát se průsvitným a beze stínů, o schopnosti překonávat nejrůznější překážky zemní i vodní atd. Trpělivost, vytrvalost, čas a síla, které by si však taková cvičení nutně vyžádala nejsou vždy ekvivalentní dosaženým výsledkům. A také nejsou přímou cestou k pravdě, jak jsme již kdysi řekli, jenom jakými si atributy pokroku. Proto tyto další cviky prozatím nebudou veřejně prezentovány.