Míla Tomášová

[Lucky]

"Učitel a žák

Jedině toto vědomí je učitelem všech učitelů a vyzařuje tak z každého učitele, dokonce i z toho sebenepatrnějšího - i ten proto vlastně učí svým způsobem dobře, třebaže tam má ještě připleteno hodně ze svého ega. Skutečně, jenom tady toto světlo vědomí je učitelem, není to žádný člověk - přes něj toto světlo pouze vyzařuje natolik, jak má čistou mysl a jak je pokorný, aby si uvědomil, že to, co z něho vyzařuje a co učí, je právě toto původní vědomí.

A kdo je žákem? Každý, kdo je ve stvořeném, vibrujícím aspektu, ve fázi tvorby - každý, kdo je obrácen k pravdě, kdo touží po pravdě, snaží se žít v lásce a pokoře k pravdě - každý takový je žákem. Podle toho, jak je jeho touha opravdová, tak vždycky najde sobě odpovídajícího učitele. Není možné, aby někdo řekl: „A já pořád hledám, toužím po pravdě a nic se nedovídám a žádný učitel mě nepoučí.“

To je pouze jeho omyl, to není pravda, protože ve fázi tvorby se všechno zase vyrovnává - jestliže žák tu touhu skutečně má, musí se naplnit, protože zde není víc než jediné nekonečné vědomí, které si samo hraje na toužícího, žádajícího žáka, stejně tak jako si samo hraje na milujícího učitele, naplňujícího svou hru.

Tak to je učitel a žák. Samozřejmě, že když to vidíme v rozvinuté fázi, budou tam žáci na různých úrovních, kde podle své touhy dosahují, čeho až dosáhnout mohou. I začátečník má touhu po poznání, ale nemá ji zpravidla tak silnou a má ještě plno tužeb po dalších věcech. Těch bývá plno, a proto jeho touha ještě nemá odezvu, která by došla rychlého naplnění. Prostě, co kdo zaslouží, to dostane.

Když se žák prozře trochu více, chápe už rady učitele v lepším světle, odpovídajícím jeho úrovni probuzení mysli. Také učitel tu bývá často jen o něco málo pokročilejší než jeho žáci. Má v sobě sice trochu božského světla, ale přidává si k němu ještě svoje ego, kým vším on je... a podle toho to pak vypadá.

Naštěstí i jeho žáci mají času dost, touhu mají také jenom vlažnou, a tak si navzájem odpovídají. Když se však žák opravdově zvedne a jeho touha se posílí, přicházejí dokonalejší učitelé. Naposledy přichází učitel, který již nemusí mít tělo.

Učitele v těle přesto žák dlouho potřebuje, aby se měl o koho opřít. Je to třeba nějaký důstojný pán nebo duchovní učitel nebo guru, a ten mu to všechno tak pěkně říká, v jeho přítomnosti se mu tak pěkně daří... a víte proč?

Protože právě tady už začíná fungovat přenos vědomí, a to přenos individualizovaného vědomí z učitele na žáka. Jsme zde stále ještě v proměnlivé fázi, a tak je zde funkce spojitých nádob - nakolik se žák otevře, do té míry dostává milost svého učitele. Přitom to není milost učitele jako člověka, ale božství či jinými slovy buddhovství v jeho učiteli. Proto když je žák úplně čistý, tak načerpá víc, to je jistě všem jasné.

To, že se žák upne k nějakému učiteli, pro něj však může být i překážkou. V jeho přítomnosti je mu dobře, všecko se mu s ním daří, a tak ho začne mít rád. Jeho láska tu hraje důležitou roli, ale měla by to být láska k pravdě, k onomu božskému či buddhovskému v jeho učiteli. Nestačí jenom láska k učiteli jako k osobě, to by žáka hodně brzdilo. Jako osoby si ho má žák samozřejmě vážit, ale vždycky se má obracet k jeho božskému nitru či k jeho buddhovství.

Vzpomeňte si, jak se v zenu traduje ta scéna s květinou, kde Buddha sám nemohl přenést dokonale vědomí na žádného ze svých žáků, až na jediného Kasjapu, který tomu byl úplně otevřen. Ani Ánanda nemohl být takto osvícen, protože ten zase příliš miloval svého učitele jako osobu.

To je zatím stručně o učitelích a žácích, a co je to přenos vědomí. Teď vám zase něco řekne Petr. Vidím, že tu má pro vás něco nachystané."

[Návštěvník]

Do Československa tento příběh přinesla Míla Tomášová, darované obrázky oslovovaly pod stropem na první pohled některé příchozí do Tomášovského útočiště. Když si Míla mlčky všimla zájmu, její oči ozářily vnitřním světlem radosti a příchozímu přinesla jejíma rukama připravený čaj...
Většinou nic dalšího nebylo potřeba, vše bylo jasné a zřejmé.


Na poličce byly, mnohým zcela ukryty, doprovodné verše, které měly přibližně tohoto znění:

Deset veršů o krocení posvátného buvola

Člověk bezcílně bloudí trávou
a hledá...
Řeky jsou široké,
hory jsou daleko,
a cesta se vine do nekonečna.
Vyčerpaný a rozladěný,
slyší jen podzimní cikády,
v javorovém lese jakoby všudypřítomné.

U vody i pod stromy,
jsou četné stopy.
Hustě rostou voňavé traviny,
ale - zahlédli jste buvola?
I v hlubinách
vzdáleného horského lesa,
jakpak by mohly ty vztyčené rohy
buvola skrývat?

Na větvi zpívá pěnice,
teplé slunce, jemný vánek,
zelené vrby na břehu.
Buvol se nikde již nemůže skrýt,
ale ty majestátné rohy
je těžké byť i jen nakreslit.

S veškerou svou energií i silou
se buvola zmocňuji.
Jeho vůle je silná a jeho moc nekonečná,
není možné ho krotit snadno.
Někdy zaběhne
na náhorní plošinu.
A tam zůstane,
nezřetelný v hluboké mlze.

Člověk nepouští bič ani provaz,
se strachy, že zabloudí,
vybere si i prašnou mlhu.
S láskou krocený buvol se stává mírným,
a tak i bez provazu,
následuje člověka
dobrovolně a sám.

Na buvolovi jezdím, v klidu si hovím
beze všech starostí, putuji k domovu.
Okouzlující flétnové melodie se ozývají
v mracích zapadajícího slunce.
Každý takt i každá melodie
jsou nepopsatelně hluboké.
Není třeba slov pro ty,
kteří této hudbě rozumí.

Jízda na buvolovi,
dospěla k návratu domů.
Žádný buvol již není,
a člověk setrvává v tichém klidu.
I když je slunce vysoko,
jsem stále jakoby zasněný.
Bič a provaz jsem opustil
v doškové chýši.

Bič, provaz, člověk a buvol,
všichni zmizeli.
Modrá obloha je rozlehlá,
není slyšet žádné poselství myšlenek,
Stejně jako sněhová vločka nemůže vytrvat
v hořící rudé peci.
V tomto stavu se člověk může připojit
starým mistrům.

Pro návrat k základům
a splynutí se zdrojem,
jsem musel tvrdě pracovat.
Možná by bylo lepší
být jen slepý a hluchý.
Být v chýši,
kde nevidím, co je venku.
Řeka klidně plyne
a květiny jsou prostě jen červené.

Do města vstupuje bosý,
s odhalenou hrudí.
Pokrytý prachem a popelem,
široce se usmívá.
Nepotřebuje magické síly.
bohů a nesmrtelných.
nese s sebou sílu i mrtvý strom znovu ke květu přivést.

[Pedriito]

Kdo jsem já?

Minulost plná vzpomínek, budoucnost plná představ?
Jaké divotvorné kouzlo tě zde vykreslilo a proč?
V jakých kosmických výhních byly tvarovány tkáně tvého těla?
A jaké životodárné pojivo je drží pohromadě?

Kdo jsem já?

Zrozen v pulsujícím rytmu života, v niterném bezpečí mateřského lůna.
Ovíván doteky těch nejněžnějších rodičovských nadějí i obav.
Ale co bylo před tím, nebyl snad svět, když nebyl jsem já?

Kdo jsem já?

Dali ti jméno a naučili tě naň slyšet.
Naučili tě spoustu dalších slov a jmen.
A také způsob jak se jimi dorozumívat s ostatními.
Naučili tě rozumět uměním i vědám.
Naučili tě rozlišovat dobré a zlé.
Jsi vděčný.

Ale kdo jsem já?

Jsi snad tělem a když se zraníš, tvé já v krvi zkropí zemi?
Jsi snad svými vzpomínkami,
které jako světélkující střípky vteřin lemují stezku tvé minulosti?
Nebo jsi snad svými plány,
které jako papírové vlaštovky vypouštíš vstříc budoucnosti?
Nebo jsi snad emocemi a myšlenkami,
co neustále přicházejí a odcházejí jako hosté zvaní i nezvaní?

Ne, v ničem z toho necítíš své já.
Své jádro cítíš pod tím, hluboko pod tím.
Rozjímáš, medituješ, jdeš pod povrch.
Chceš vědět kým jsi, toužíš poznat své pravé já.
A cítíš, jak se pod tím přáním prohýbá celý vesmír.
Jak minulost i budoucnost hoří v plamenech iluze
a jejich jiskry na tebe prší jako rozžhavené šípy.
Usmíváš se, ani se nehneš.
Již jsi za oponou a sám prostoročas se ti stal štítem.

Už víš kým jsi.
Cítíš zrození přítomnosti.
Cítíš hluboký mír, jak svítí v tobě.
Cítíš energii, jak rozpíná a sytí tvou bytost světlem života.
to pojivo, co drží pohromadě tvé hmotné tělo.
Tvým duchovním tělem je však vědomí a tvým srdcem
Bytí beze jména.

Cítíš Ho v zemi,
cítíš Ho ve vzduchu,
cítíš Ho ve vodě,
cítíš Ho v ohni,
cítíš Ho ve všech věcech,
tvorech i dějstvích přírody.

Cítíš, jak se v něm rozpínáš do všech stran,
a cítítíš jak se v něm zas spojuješ
do jednoho bodu,

který opět v život se rozpíná...

[miroslav]

Jednoho večera mistr Seung Sahn přednesl v Providence tento výklad Dharmy:

"Co to je zen? Zen je pochopením sebe sama. Co jsem?

Objasním zen na příkladu kruhu..Máme na něm pět bodů. 0°, 90°, 180, 270° a 360° totožný s bodem 0°.

Zenový kruh
Začněme v oblasti od 0° do 90°. Je to sféra myšlení a lpění. Myšlení je touhou a touha je utrpením. Vše je zde rozděleno na protiklady: dobro a zlo, krása a ošklivost, mé a tvé. Máme rádi tohle, nemáme rádi tamto. Snažíme se být šťastní a vyhnout se utrpení. A proto je zde život utrpením a utrpení je životem. Pod 90° je tedy oblast lpění na názvu a formě.

Nad 90° je oblast vědomí neboli karmického já. Zde je lpění na myšlení. Než jste se narodili, byli jste nulou, teď jste jednotkou. Pak umřete a zase budete nulou. Tak nula se rovná jednotce a jednotka se rovná nule. Vše je zde totožné, protože vše pochází ze stejné substance. Vše má název a formu, ale formy a názvy všech věcí vyšly z prázdnoty a do prázdnoty se zase vrátí. Stále je zde myšlení.

V bodě 180° už není vůbec žádné myšlení. Je to zážitek pravé prázdnoty. Před myšlením nejsou už ani slova ani řeč. Stejně tak tam nejsou ani žádné hory, řeky, Bůh, Buddha, prostě nic. Je jenom..." V tom okamžiku son-sa udeřil do stolu."

Dále je oblast do 270°, která je sférou magie a zázraků. Tady je úplná svoboda bez překážek v prostoru a čase. To se nazývá živým myšlením. Své tělo mohu proměnit v hada. Mohu plout na obláčku do Západního ráje. Mohu kráčet po vodě. Chci-li život, mám život. Chci-li smrt, mám smrt. Tady socha může plakat; země není tmavá ani světlá; strom nemá kořeny; v údolí se neozývá ozvěna.

Zůstaneme-li v bodě 180°, ulpíme na prázdnotě. Zůstaneme-li v bodě 270°, ulpíme na svobodě.

V bodě 360° jsou všechny věci právě takové, jaké jsou, pravda je právě jako toto. Jako toto znamená, že zde už není žádné lpění na ničem. Tento bod je totožný s bodem nula. Vracíme se tam, kde jsme začínali a kde jsme od začátku stále byli. Jediný rozdíl je v tom, že v nulovém bodě je ulpívající myšlení, zatímco v bodě 360° myšlení na ničem neulpívá.

Řídíte například auto a máte něčím zaujaté myšlení. Vaše mysl bude obrácena jinam, a tak se stane, že nezastavíte na červenou. Neulpívající myšlení znamená, že vaše mysl je stále čistá. Když řídíte, nemyslíte, ale prostě řídíte. Pravda je právě taková. Červená znamená stop, zelená znamená jeď. To je intuitivní jednání. Intuitivní jednání je jednání bez jakékoliv touhy nebo lpění. Mysl je jako čisté zrcadlo, odráží vše takové, jaké to je. Objeví se červená, zrcadlo je červené. Objeví se žlutá, zrcadlo,je žluté. Takto žije bódhisattva. Nemá už žádné osobní tužby. Jeho jednání slouží všem.

0° je malé já, 90° je karmické já, 180° je žádné já, 270° je svobodné já, 360° je velké já. Velké já je nekonečným časem a prostorem, a tedy nemá život ani smrt. Tady toužím jen po tom, abych zachránil všechny bytosti. Když jsou lidé šťastní, jsem i já šťastný. Jsou-li smutní, jsem i já smutný.

Zen je dosažením 360°. Když dosáhneš 360°, všechny ostatní body na kruhu zaniknou. Kruh je jen dobrým příkladem zenového učení. Ve skutečnosti není žádný kruh. Pouze ho užíváme, abychom zjednodušili myšlení a poznali, nakolik žák pochopil."

Son-sa pak zvedl knížku a pero a zeptal se: "Jsou tato knížka a toto pero totožné, nebo se liší? V bodě 0° se liší. V bodě 90°, v němž je vše v jednotě, je knížka perem a pero knížkou. V bodě 180° zaniká veškeré myšlení, nejsou tady slova ani řeč. Zde odpověď zní..." Son-sa udeřil do stolu. "V bodě 270°, kde panuje absolutní svoboda, by odpověď mohla třeba znít: Knížka se zlobí a pero se směje. V bodě 360° je pravda právě taková, jaká je. Když přichází jaro, tráva roste sama. Uvnitř je světlo, venku je tma, 3 x 3 = 9. Všechno je takové, jaké je. A tady odpověď zní: Knížka je knížkou a pero je perem.

V každém bodě je tedy odpověď jiná. Která je tou nejsprávnější? Rozumíte?

A tady je pro vás odpověď: Všechny jsou špatné.

Proč?"

Po chvíli son-sa vykřikl: "KHÁÁC!" a pak řekl: "Knížka je modrá a pero je žluté. Jestliže to pochopíte, pochopíte sebe sama.

Ale jestliže pochopíte sebe sama, udeřím vás třicetkrát. A jestliže se nepochopíte, udeřím vás také třicetkrát.

Proč?"

Nastalo ticho a pak son-sa řekl: "Dnes je věru chladno."

[miroslav]

"Každý může být jako Buddha"
O to se bohužel na duchovní cestě hodně adeptů snaží.

Smyslem a cílem duchovní cesty není být "jako".
Být "jako" není poznání, ale jen napodobování.

Krásně zachyceno v knížečce Herman Hesse: Siddhártha

[Návštěvník]

Míla Tomášová Za čas a prostor

[Návštěvník]

"Nejsi tu Ty a nejsem tu já, a přec Tě tolik mám." To je ten paradox. V okamžiku, kdy se vzdáš "vlastnění" Boha jako objektu své lásky, stáváš se Bohem.

Už Ho nemiluješ jako někoho jiného – Ty jsi Tou Láskou, která vyzařuje.

Jak by řekl Nisargadatta: "Když nevím, kdo jsem, miluji Tě. Když vím, kdo jsem, jsem Tebou."