Nebeská stezka – zkratky duchovní cesty
(poslední 3 přednášky v Lucerně před Eduardovou smrtí)
První zkratka duchovní cesty
(přednáška z 9. 6. 2001)
Proč nemůžeme ego hned teď eliminovat, respektive zrušit?
Především proto, že nese při sobě jistý prvek nesmrtelnosti, neboť pochází z Nadjá. Hlavně však proto, že ego – třebaže nemá vlastní existenci, protože čerpá život z Nadjá ve formě vědomé pozornosti – je kořenem veškerého našeho myšlení a cítění, které zatím potřebujeme.
Současně je ego vyšší částí rozumu neboli tzv. buddhi, z čehož je vidět, že ho zatím opravdu nutně potřebujeme, neboť rozum používáme stále a čím dál víc.
Mám však pro vás radu, kterou jsem získal od svých dobrých duchovních učitelů. Zní:
„Namísto pomalého postupu ze současného omezení ega k budoucímu spojení s Bohem přesuňte svou identifikaci (čili ztotožňování) z ega a těla na Nadjá!“
Co to znamená „z ega a těla do Nadjá“? Z hlavy do Srdce! To je v hrudi, kam mimoděk ukážete prstem, když řeknete „já“.
Tedy obrátit pozornost z hlavy do duchovního Srdce. Odložit ztotožňování se s egem, které sídlí hlavně v hlavě, a začít považovat své pravé Jáství čili Nadjá za Boha. A ztotožnit se s Ním.
Dovolte mi, abych vám k tomu ocitoval několik rad a pokynů od svých vzácných duchovních učitelů. Jeden z nich – Dr. Paul Brunton – například říká: „Nechť člověk nastoupí kteroukoli cestu, musí na jejím konci dojít k nastoupení Krátké Stezky, tj. duchovní zkratky, na které je zničena iluze ega a odloženo ztotožňování se s egem.“
To je základ. A aby vysvětlil účel této zkratky, pokračuje: „Názor, že musíme čekat a čekat, zatímco pomalu postupujeme ze zotročení k osvobození, z nevědomosti k Poznání, ze současných omezení k budoucímu spojení s Božstvím, je pravdivý potud, pokud jej za takový pokládáme.“
My ho však za takový pokládat nemusíme. Můžeme ve svém běžném myšlení, ve svých denních reakcích na události a svět přesunout svou identifikaci, to jest ztotožňování, z ega na Nadjá. My jsme se do tohoto neuspokojivého stavu vmysleli, a tak se z něho můžeme správným myšlením a ponořením se do nitra opět vymanit.
Přesuňme svou identifikační pozornost z hlavy do duchovního Srdce, stáhněme ji dolů, do středu prsou, a připomeňme si, že tam někde sídlí přítomnost Boží, tj. Nadjá. Vyciťujme Nadjá.
Ne ego, ale bytí. To jsme my. To bude naším duchovním cvičením.
Neustálým připomínáním si totiž, čím skutečně jsme – že jsme Nadjá, zde, nyní, právě v tomto okamžiku –, se v hlubině Srdce osvobozujeme. „Proč čekat na to, co již je,“ říká Brunton. Naši dosavadní duchovní činnost nazývá Dlouhou Cestou a toto je její zkratka, čili Krátká Stezka.
Touto zkratkou činí člověk sám sebe objektem hledání.
A dále říká: „Vědomí, které se objevuje jako člověk, hledá samo sebe. To je jeho hledání. Když se však dozví a pochopí, že ono samo, toto vědomí čili Nadjá, je objektem hledání, člověk přestane hledat nejen mimo sebe, ale přestane se i zabývat samotným hledáním. Od té chvíle se nechává unášet proudem Nadjá. Ztotožní se s ním.“
Vážení přátelé, všechny náhražky Pravdy, ono dosavadní napravování ega, které tvořilo tzv. Dlouhou Cestu, se mohou jevit jako užitečné odrazové můstky k Pravdě, ale ve skutečnosti nás od ní oddalují, neboť množství kroků, které budeme moci udělat, nemá konce, protože je bez konce i množství způsobů, jak lidská mysl může spřádat své představy a fantazie. Dokud nezačnete s koncem hned na začátku, nebo aspoň teď, zabloudíte na cestě!
Co znamená „začít s koncem hned na začátku“?
Prostě přesunout svou identifikaci z ega na Nadjá!
Již nyní, již dnes jsme stejně božští, jakými kdy vůbec můžeme být.
Po dlouhém evolučním žebříčku, po kterém nám proroci a učitelé, někteří guruové a vůdci přikazují lopotně, pomalu a bolestně vystupovat, není vůbec zapotřebí šplhat, jestliže věnujeme nepřetržitou pozornost pravdě, že jsme trvale zakotveni v Bohu, jestliže ji odmítáme pustit z mysli a jestliže ji dovolíme, aby pronikla všechny části naší bytosti – myšlení, cítění, víru i činnost.
Pamatujme si tedy, že tato pravda musí proniknout naše myšlení, naše cítění, naši víru i naši činnost, neboť – jsme-li božskými a bezčasými bytostmi již nyní, pak jsme jimi byli vždy.
Jak se můžeme vyvíjet my, když jsme již nezávislými, dokonalými bytostmi? Nezdá se pravděpodobnějším, že něco cizího nás obrostlo, že zakrylo vznešenější vědomí a že prací času není povznést, ale osvobodit?
Že nepátráme po vznešenějším stavu, ale po původním stavu, po obnovení naší někdejší velikosti? Ano, je to tak.
To, co potřebujeme, není růst, nýbrž vědět! Evoluce nám nemůže pomoci, ale poznání sebe ano. To znamená: přesunout identifikační pozornost z hlavy do ticha našeho duchovního srdce, případně až do bezčasovosti a stále a stále si připomínat, čím skutečně jsme zde, nyní, právě v tomto okamžiku.
Tím se osvobodíme, tím pronikneme až do ticha našeho vlastního ústředního bytí.
Vnitřní ticho. To je pojem, který ovládá Krátkou Stezku neboli zkratku duchovní cesty. Každý člověk je v tichu ústředního bytí za myšlenkami stále, ať to ví nebo neví, nikdy je neopustil a ani je opustit nemůže.
Člověk na této zkratce postupuje přímo vpřed, aby splnil cíl.
Čím více člověk chápe fakt, že svaté Nadjá je přítomno právě v tomto okamžiku, a upírá na něj pozornost, tím je schopnější pociťovat velký klid, který následuje za touto jeho realizací, tím se jeho myšlenky automaticky ztišují.
Tato zkratka nezahrnuje vývoj nových věcí, zahrnuje však odstranění starých. Zabývá se odhalením toho, čím skutečně jsme, a ne toho, čím se jednoho dne staneme.
Ovšem předešlé odstranění vášní, egoismů a nevědomosti se při této Krátké Stezce předpokládá.
Žák je měl odstranit nebo podstatně vyloučit již na předchozí Dlouhé Cestě.
Jestliže se tak nestalo nebo má-li žák podezření, že se tak nestalo, ať sice pokračuje v nastoupené zkratce (Krátké Stezce), ale ať se současně vrací k běžnému napravování ega Dlouhou Cestou.
To znamená, ať dočasně sleduje obě stezky najednou. Nejvznešenější ze všech okolností je pochopení, že člověk již nemusí sledovat své duchovní zkušenosti, protože sledující a sledovaný jsou jedno a totéž bytí.
Toto žije stažením pozornosti do Srdce na Nadjá a pokračováním do ticha bezčasovosti.
Důležité je, aby zde bylo pochopení, že hledající je skutečně hledaným. V okamžiku, kdy byl zaujat klamný postoj, že Nadjá je egem hledaným cílem, v tom okamžiku jsou ego a Nadjá postaveny vedle sebe jakožto dvě oddělené věci a nemohou být dány dohromady!
Ale opuštěním takového myšlení a dokonce zánikem všech myšlenek může mysl v hloubi Srdce vstoupit do ticha, za
myšlenky, mimo čas a prostor a poznat se opět jako čistá mysl, což je vlastně Božství.
Pokud aspirant zaujímá postoj, že on se snaží spojit s Nadjá, že on chce trvalé duchovní osvícení, pak pouze připojuje novou žádost k těm, které již jeho ego má.
Otáčí se uvnitř uzavřeného kruhu malého já. Není žádné jiné cesty ven než zapomenout na sebe, to jest na ego, odvrátit se od ega a hledět upřeně a stále na Nadjá v Srdci.
Idea, že musíme čekat na osvobození od ega a na osvícení Nadjá, že se musíme vyvíjet po dlouhý čas a mnohými inkarnacemi, je správná jedině tehdy, když jsme jí neustále hypnotizováni.
Je však nesprávná, když spíše než na zdání trváme na faktu, že jsme nyní stejně Božští, jakými kdy budeme – musíme se však probudit z iluze a tuto pravdu vidět, „zažít“.
A teď k tomu něco významného zdůrazníme a zopakujeme: mnohým z vás se do stažení pozornosti z hlavy do srdce stále ještě pletlo ego. Protože pro hledající ego je nemožné stát se Nadjá, musí hledající pochopit, že on je Nadjá, to je ta identifikace, a přestat přemýšlet v egoistických termínech o postupu na stezce nebo o dosahování cíle. On není tělem ani smysly, on je Nadjá.
Proto to, co hledáme, nám již patří. Protože Nadjá je zde vždy a nyní, neexistuje ve skutečnosti žádné hledání, které má být sledováno, žádná stezka k putování a žádný cíl k dosažení. Trpíme klamem, že musíme postupovat centimetr za centimetrem celou dlouhou cestu do království nebeského.
Ztotožnění se s Nadjá je tou pravou prací, před kterou jsme nyní postaveni, skutečným cílem, pro který nám slouží lidský život na tomto světě.
Vše ostatní je pouze pohodlnou cestou úniku prostředky, které nás udržují zaměstnanými tak, aby svědomí nebylo obtěžováno nejdůležitější povinností, ke které jsme povoláni.
Jak při meditačním cvičení, tak v praktickém životě se moudrý člověk odvrací od osobního ega, otevírá oči a poznává přítomnost Nadjá jako sebe sama, nebo aspoň jako svého vždy přítomného strážného anděla.
A s tímto aktem zření přijímá též jeho milost.
Zkrátka potřebujeme jít přímo ke zdroji, k božské milosti, do ticha za mysl, abychom zpřetrhali svůj mentální svazek s egem a započali radostné spoléhání na Nadjá.
Musíme se oprostit od všeho egoistického duchovního snažení přenesením pozornosti k tomu, co je hluboko za egem. Musíme myslet jen na Nadjá, na jeho přirozenost a přívlastky, na jeho skutečnost.
Musíme se otočit zády ke všem ego udržujícím postojům a přenášet své myšlenky, své sebeztotožňování jen na Nadjá.
„Modlete se bez ustání“ k tomuto zdroji.
Co to znamená? To znamená, že na něj v nitru trvale udržujete soustředěnou pozornost hluboko v duchovním srdci, dokud nepocítíme jeho osvobozující vlastnosti a nerozšíříme se do jeho zářivé nádhery. Nejste tělo, nejste mysl, vy jste Nadjá! Čiré Jáství! Duch!
Hodnota cvičení Krátké Stezky je taková, že svědomité provádění může přinést realizaci ve velmi krátké době – během jednoho týdne až sedmi let, píše Brunton.
Nisargadatta Mahárádž uvádí, že sedával s myslí upřenou na čisté „Jsem“ či „Bytí“ či „Jáství“ po celé hodiny.
„Brzy se radost, mír a všeobjímající láska staly mým normálním stavem,“ píše. „V něm zmizelo vše – já sám, můj
guru, můj život, svět kolem mne. Jen mír zůstal, mír a bezedné mlčení.“
Takto realizoval během tří let.
Osvícení nelze dosáhnout egoistickou prací na nabytí dobrých vlastností a opuštění špatných vlastností, jak to dosud děláme, nýbrž přemístěním vědomí na zcela odlišnou úroveň!
Neříkám, že dosavadní úsilí bylo promarněno. Bylo dobrou přípravou pro to nynější. Jak vidno, teprve dnes začínáme opravdu cílevědomě pracovat na našem Poznání.
Poproste o vnitřní pomoc, a ono to půjde!
Následující radu teď zopakuji a činím tak záměrně, protože je pro vás velmi důležitá. Bez ní to nepůjde.
Na dosavadní Dlouhé Cestě jsme se snažili zlepšovat své ego studiem, cviky, meditacemi atd., zkrátka ego bylo napravováno, až se někdy zapomínalo na Nadjá a jeho vedení.
To se snažíme nyní vyrovnat touto zkratkou. Jenomže je otázkou, zda jsme už všichni v nápravě ega udělali dost a zda přece jen u někoho nezůstaly nějaké nedostatky, vášně, egoismus a nevědomost.
Zpytujte své svědomí.
Jestliže ano, v takovém případě pokračujte sice v nastoupené zkratce, to jest Krátké Stezce, ale vracejte se znovu k předešlé činnosti, k Dlouhé Cestě. To znamená: pro správnější rovnováhu dočasně sledujte obě formy najednou – kombinujte Dlouhou Cestu s Krátkou Stezkou.
ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » pon 24. bře 2025 6:47:42
Nebeská stezka – zkratky duchovní cesty
(poslední 3 přednášky v Lucerně před Eduardovou smrtí)
Druhá zkratka duchovní cesty
(přednáška z 6. 10. 2001)
Změna ztotožnění z ega na Nadjá není však jediným způsobem nastoupení Krátké Stezky. Jiným velmi osvědčeným způsobem, i když trochu těžším, je systém takzvaného cvičení „Svědka“ čili pozorovatele.
V čem vlastně cvičení Svědka spočívá? Hledající psychicky rozdělí svou bytost na dvě části – na část pozorující a část pozorovanou. Pozorující část zahrnuje Nadjá a čisté vědomí. Čisté vědomí se mu říká proto, že jde o vědomí stálé a nepřerušované. Není to tedy běžné vědomí, které je vytvářeno seskupením myšlenek. Tato část bytosti je tedy pozorující a zůstává přirozeně nedotčena událostmi.
Pozorovatel je klidný, vyčkávající a citově vzdálený. Pozorovaná část zahrnuje tělo a jeho smysly a především ego – myšlenky, city a všechny činy z toho pramenící.
Hledající tak opouští normální situaci, do které byl zapleten a stává se tichým pozorovatelem neboli Svědkem. Pozoruje všechny zúčastněné, sebe nevyjímaje, s klidnou nezaujatostí. Při tomto pozorování mu jeho vlastní osobnost připadá jako „někdo druhý“.
Pozoruje svou aktivně zaměstnanou osobu, je svědkem toho, co ona dělá, co myslí a cítí. Tím, že se odmítá ztotožňovat s
okolím, zůstává divákem a tím, že se chrání citového zapojení, tak si uchovává vládu nad sebou.
Celé cvičení pak spočívá v tom, že hledající stáhne pozornost z hlavy do duchovního srdce, na Nadjá, a podrží ji tam upevněnou. Potom se hledající musí postavit mimo své myšlenky a hledět na svoji osobu jako na
něco, co je k němu vnější. Sám žije v srdci jako pozorovatel, čili svědek, to jest jako Nadjá a čisté vědomí.
Osoba se tak stává objektem pozorování.
Když je postavení pozorovatele správně zakotveno v chápání, názoru i praxi, Nadjá i pozorované ego s tělem a světem budou absorbovány (pohlceny) Absolutnem, což je mimořádný důsledek tohoto cvičení.
Samotná praxe tohoto cvičení „Svědka“ vypadá tak, že začínáme tím, že pozorovateli, tedy de facto sobě, nabídneme své vlastní ego jako objekt k pozorování.
To nebude zpočátku příliš úspěšné, protože v elementu pozorování je také ještě zapletena část našeho ega.
Toho si však nebudeme všímat, takže v brzkém čase, po krátké úvaze a praxi dojdeme k jisté nestrannosti a nevšímavosti této nedůležité části ega.
Při tomto sebepozorování musíme znehybnit a utišit část naší pozornosti, abychom mohli dobře pozorovat fyzické a mentální jáství. To vyžaduje část rozpomínání a hlavně odmítnutí ztotožňovat se s tím, co je vnášeno do vědomí. Zkrátka element Svědka pozoruje všechno ostatní.
A teď pozor!
Zatímco se děje toto pozorování, stahujeme subjektivní pozornost do ticha, které je stanoviskem Nadjá. Jakmile se to stane a dostaneme se tak hluboko, že se ztišíme, naše práce půjde už hladce.
Svou bytost a její činnost však pozorujeme jako Svědek stále a jsme k nim naprosto indiferentní.
Nadjá čili pozorovatel jakožto emanace boží svou svatou přítomností vzbuzuje v člověku posvátné vibrace, to jest rozechvění, a to mu pomáhá zdárně pokračovat.
Hledající může mít při tom různé zkušenosti, může se mu například zdát, že vystupuje z těla a dívá se sám sobě do tváře nebo že se na sebe dívá ze strany a podobně. To jsou všechno úkazy velmi významné, signalizující brzký úspěch. Mentální představy odmítá hledající myšlenkou „to je také jako sen“.
Cvičení zde může pokračovat další částí, kdy nastává ještě hlubší stahování do nitra a proces myšlení je zastaven ideou „nejsem tato mysl“. Pak se hledající ponoří do ticha.
Je-li hledající hluboko ponořen do ticha, což se stane po chvíli, může se mu například zdát, že na sebe pohlíží z výšky a že vidí své osobní ego jako úplně bezvýznamnou věc, kterou ono také skutečně je. Lidi a místa, které jako svědek registruje, mu připadají jako sen a jak se při tom uvolňuje, cítí se šťastným.
A zatímco intelekt a tělo vykonávají svou práci, jak Nadjá, tak i vědomí, Svědek, zůstávají uvolněné a bez tísně jako téměř apatický pozorovatel.
Když dosáhne hledající plného vnitřního ticha, jeho práce se stane snadnější, až je dovršena milostí vnitřního Já čili Nadjá.
Ačkoli původně vyciťoval, že Nadjá sídlí v jeho duchovním srdci, nyní paradoxně shledává, že on sám je Nadjá.
Tím člověk odhalí své Jáství, svou pravou individualitu. Pro hledajícího je to velkou radostí, neboť Nadjá je zde a nyní, nikoli v nějakém vzdáleném světě nebo čase. Hledající tak Nadjá pociťuje jako věčnou přítomnost ve všech svých zkušenostech.
Jak říká Brunton: „Jakmile jednou cítíme Nadjá v Srdci jako živoucí přítomnost, ono vyzdvihne vědomí ze sevření oněch částí naší bytosti, kde jsou egoistická přání, osvobodí je z výkyvů nálad a emocí, které se v těchto částech nacházejí.“
Důležité je, aby se hledající dovedl důkladně oddělit v myšlení i postoji od animální stránky své přirozenosti, od těla, ega a jeho myšlenek a dovedl zaujmout roli pozorovatele čili Svědka. Jak jsme již řekli, na tělo a jeho skutky, chtění a podobně pohlíží, jako by byly od něho oddělené, čímž získává odpoutanost, respektive odpoutaný pohled. Může přijmout neosobní postoj i k samotnému egu, a to při všech jeho zkušenostech a proměnách. Je tedy každodenně ve svém světě jak hercem,
tak i divákem. Tento postoj hledajícího ochraňuje, zmenšuje jeho animálnost a napravuje jeho egoismus.
Při tomto cvičení může hledající dokonce i meditovat, přičemž stahuje pozornost ještě hlouběji do nitra, dokonce tak hluboko, až je proces myšlení zastaven a hledající odkládá vše, co kdy považoval za sebe sama.
Teď už neříká „já jím, já píšu a podobně“, ale „mé tělo jí, mé tělo píše a podobně“.
Je si vědom toho, co se děje kolem něho, ale nedá se tím ovlivnit. Je prostě v klidu. Čím víc je odpoután od světa a zevních věcí, tím hlubší mír vychází z něho samotného.
Čím hlubším je Svědkem, tím víc je odpoután a naopak, čím víc je odpoután, tím hlubším je Svědkem.
Jeho život se stává jasnějším, klidnějším, svobodnějším a šťastnějším.
Stává se Jástvím bez ega, čili Nadjá.
Upozornění: Při cvičení Svědka se stává, že hledající se tak úzce spojí s Nadjá, že svoji duchovní cestu dokončí. A někdy ji dokončí brzy po tom, kdy cvičení Svědka dokonale ovládl. V tomto případě se automaticky přesouvá jeho pozornost na živé vibrace Nadjá, které se v jeho bytosti samovolně trvale vynořují.
Pro lepší porozumění uvedu výrok Šrí Ramana Maharišiho ke cvičení Svědka. „Protože ego ve formě myšlenky ‚já‘ je kořenem stromu iluze, zničení této myšlenky porazí iluzi tak, jako je strom poražen přeseknutím svých kořenů. Nebuďte přitahováni k početným myšlenkám, které se mohou objevit na počátečních stupních cvičení. Buďte od těchto myšlenek vzdáleni, odděleni jako nezaujatý a indiferentní pozorovatel, který si říká: ‚Ať se to, co se odehrává nebo může odehrát, odehraje. Já budu pouhým svědkem.‘ Vytrvalé cvičení tohoto postoje mysli s pevným, vytrvalým soustředěním na vědomí Nadjá vyhladí pocit ega z těla, který je kořenem všech překážek duchovního pokroku. Jedná se tedy o techniku vyhlazování ega, která je spojena s bhakti (láskou) a džňánou (poznáním, moudrostí). Bhakti (láska) tam patří proto, že se tato technika má dělat ve formě meditace citové oddanosti a odevzdanosti.“
Vysvětlení o bhakti v tomto cvičení: Jakmile zaujmete stanovisko Svědka, automaticky si osvojujete stanovisko Nadjá, čímž se vlastně úplně oddělujete od své zevní osoby a stáváte se Nadjá. Je dobré zaujmout toto stanovisko s notnou dávkou oddanosti a lásky k Nadjá.
(poslední 3 přednášky v Lucerně před Eduardovou smrtí)
Druhá zkratka duchovní cesty
(přednáška z 6. 10. 2001)
Změna ztotožnění z ega na Nadjá není však jediným způsobem nastoupení Krátké Stezky. Jiným velmi osvědčeným způsobem, i když trochu těžším, je systém takzvaného cvičení „Svědka“ čili pozorovatele.
V čem vlastně cvičení Svědka spočívá? Hledající psychicky rozdělí svou bytost na dvě části – na část pozorující a část pozorovanou. Pozorující část zahrnuje Nadjá a čisté vědomí. Čisté vědomí se mu říká proto, že jde o vědomí stálé a nepřerušované. Není to tedy běžné vědomí, které je vytvářeno seskupením myšlenek. Tato část bytosti je tedy pozorující a zůstává přirozeně nedotčena událostmi.
Pozorovatel je klidný, vyčkávající a citově vzdálený. Pozorovaná část zahrnuje tělo a jeho smysly a především ego – myšlenky, city a všechny činy z toho pramenící.
Hledající tak opouští normální situaci, do které byl zapleten a stává se tichým pozorovatelem neboli Svědkem. Pozoruje všechny zúčastněné, sebe nevyjímaje, s klidnou nezaujatostí. Při tomto pozorování mu jeho vlastní osobnost připadá jako „někdo druhý“.
Pozoruje svou aktivně zaměstnanou osobu, je svědkem toho, co ona dělá, co myslí a cítí. Tím, že se odmítá ztotožňovat s
okolím, zůstává divákem a tím, že se chrání citového zapojení, tak si uchovává vládu nad sebou.
Celé cvičení pak spočívá v tom, že hledající stáhne pozornost z hlavy do duchovního srdce, na Nadjá, a podrží ji tam upevněnou. Potom se hledající musí postavit mimo své myšlenky a hledět na svoji osobu jako na
něco, co je k němu vnější. Sám žije v srdci jako pozorovatel, čili svědek, to jest jako Nadjá a čisté vědomí.
Osoba se tak stává objektem pozorování.
Když je postavení pozorovatele správně zakotveno v chápání, názoru i praxi, Nadjá i pozorované ego s tělem a světem budou absorbovány (pohlceny) Absolutnem, což je mimořádný důsledek tohoto cvičení.
Samotná praxe tohoto cvičení „Svědka“ vypadá tak, že začínáme tím, že pozorovateli, tedy de facto sobě, nabídneme své vlastní ego jako objekt k pozorování.
To nebude zpočátku příliš úspěšné, protože v elementu pozorování je také ještě zapletena část našeho ega.
Toho si však nebudeme všímat, takže v brzkém čase, po krátké úvaze a praxi dojdeme k jisté nestrannosti a nevšímavosti této nedůležité části ega.
Při tomto sebepozorování musíme znehybnit a utišit část naší pozornosti, abychom mohli dobře pozorovat fyzické a mentální jáství. To vyžaduje část rozpomínání a hlavně odmítnutí ztotožňovat se s tím, co je vnášeno do vědomí. Zkrátka element Svědka pozoruje všechno ostatní.
A teď pozor!
Zatímco se děje toto pozorování, stahujeme subjektivní pozornost do ticha, které je stanoviskem Nadjá. Jakmile se to stane a dostaneme se tak hluboko, že se ztišíme, naše práce půjde už hladce.
Svou bytost a její činnost však pozorujeme jako Svědek stále a jsme k nim naprosto indiferentní.
Nadjá čili pozorovatel jakožto emanace boží svou svatou přítomností vzbuzuje v člověku posvátné vibrace, to jest rozechvění, a to mu pomáhá zdárně pokračovat.
Hledající může mít při tom různé zkušenosti, může se mu například zdát, že vystupuje z těla a dívá se sám sobě do tváře nebo že se na sebe dívá ze strany a podobně. To jsou všechno úkazy velmi významné, signalizující brzký úspěch. Mentální představy odmítá hledající myšlenkou „to je také jako sen“.
Cvičení zde může pokračovat další částí, kdy nastává ještě hlubší stahování do nitra a proces myšlení je zastaven ideou „nejsem tato mysl“. Pak se hledající ponoří do ticha.
Je-li hledající hluboko ponořen do ticha, což se stane po chvíli, může se mu například zdát, že na sebe pohlíží z výšky a že vidí své osobní ego jako úplně bezvýznamnou věc, kterou ono také skutečně je. Lidi a místa, které jako svědek registruje, mu připadají jako sen a jak se při tom uvolňuje, cítí se šťastným.
A zatímco intelekt a tělo vykonávají svou práci, jak Nadjá, tak i vědomí, Svědek, zůstávají uvolněné a bez tísně jako téměř apatický pozorovatel.
Když dosáhne hledající plného vnitřního ticha, jeho práce se stane snadnější, až je dovršena milostí vnitřního Já čili Nadjá.
Ačkoli původně vyciťoval, že Nadjá sídlí v jeho duchovním srdci, nyní paradoxně shledává, že on sám je Nadjá.
Tím člověk odhalí své Jáství, svou pravou individualitu. Pro hledajícího je to velkou radostí, neboť Nadjá je zde a nyní, nikoli v nějakém vzdáleném světě nebo čase. Hledající tak Nadjá pociťuje jako věčnou přítomnost ve všech svých zkušenostech.
Jak říká Brunton: „Jakmile jednou cítíme Nadjá v Srdci jako živoucí přítomnost, ono vyzdvihne vědomí ze sevření oněch částí naší bytosti, kde jsou egoistická přání, osvobodí je z výkyvů nálad a emocí, které se v těchto částech nacházejí.“
Důležité je, aby se hledající dovedl důkladně oddělit v myšlení i postoji od animální stránky své přirozenosti, od těla, ega a jeho myšlenek a dovedl zaujmout roli pozorovatele čili Svědka. Jak jsme již řekli, na tělo a jeho skutky, chtění a podobně pohlíží, jako by byly od něho oddělené, čímž získává odpoutanost, respektive odpoutaný pohled. Může přijmout neosobní postoj i k samotnému egu, a to při všech jeho zkušenostech a proměnách. Je tedy každodenně ve svém světě jak hercem,
tak i divákem. Tento postoj hledajícího ochraňuje, zmenšuje jeho animálnost a napravuje jeho egoismus.
Při tomto cvičení může hledající dokonce i meditovat, přičemž stahuje pozornost ještě hlouběji do nitra, dokonce tak hluboko, až je proces myšlení zastaven a hledající odkládá vše, co kdy považoval za sebe sama.
Teď už neříká „já jím, já píšu a podobně“, ale „mé tělo jí, mé tělo píše a podobně“.
Je si vědom toho, co se děje kolem něho, ale nedá se tím ovlivnit. Je prostě v klidu. Čím víc je odpoután od světa a zevních věcí, tím hlubší mír vychází z něho samotného.
Čím hlubším je Svědkem, tím víc je odpoután a naopak, čím víc je odpoután, tím hlubším je Svědkem.
Jeho život se stává jasnějším, klidnějším, svobodnějším a šťastnějším.
Stává se Jástvím bez ega, čili Nadjá.
Upozornění: Při cvičení Svědka se stává, že hledající se tak úzce spojí s Nadjá, že svoji duchovní cestu dokončí. A někdy ji dokončí brzy po tom, kdy cvičení Svědka dokonale ovládl. V tomto případě se automaticky přesouvá jeho pozornost na živé vibrace Nadjá, které se v jeho bytosti samovolně trvale vynořují.
Pro lepší porozumění uvedu výrok Šrí Ramana Maharišiho ke cvičení Svědka. „Protože ego ve formě myšlenky ‚já‘ je kořenem stromu iluze, zničení této myšlenky porazí iluzi tak, jako je strom poražen přeseknutím svých kořenů. Nebuďte přitahováni k početným myšlenkám, které se mohou objevit na počátečních stupních cvičení. Buďte od těchto myšlenek vzdáleni, odděleni jako nezaujatý a indiferentní pozorovatel, který si říká: ‚Ať se to, co se odehrává nebo může odehrát, odehraje. Já budu pouhým svědkem.‘ Vytrvalé cvičení tohoto postoje mysli s pevným, vytrvalým soustředěním na vědomí Nadjá vyhladí pocit ega z těla, který je kořenem všech překážek duchovního pokroku. Jedná se tedy o techniku vyhlazování ega, která je spojena s bhakti (láskou) a džňánou (poznáním, moudrostí). Bhakti (láska) tam patří proto, že se tato technika má dělat ve formě meditace citové oddanosti a odevzdanosti.“
Vysvětlení o bhakti v tomto cvičení: Jakmile zaujmete stanovisko Svědka, automaticky si osvojujete stanovisko Nadjá, čímž se vlastně úplně oddělujete od své zevní osoby a stáváte se Nadjá. Je dobré zaujmout toto stanovisko s notnou dávkou oddanosti a lásky k Nadjá.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » pon 24. bře 2025 17:32:55
Nebeská stezka – zkratky duchovní cesty
(poslední 3 přednášky v Lucerně před Eduardovou smrtí)
Třetí zkratka duchovní cesty
(přednáška z 16. 2. 2002)
Vážení přátelé, probrali jsme spolu již dvě zásadní zkratky dlouhé duchovní cesty.
Ta první spočívala v tom, že jsme měli přesunout svoji identifikaci z hlavy, to jest z ega, do duchovního
srdce na Nadjá.
Proč ten přesun? Normální člověk se stále ztotožňuje s egem a na základě jeho impulsů myslí, pracuje a dokonce i medituje. Žije prostě pod vlivem vnější části své bytosti, čili hlavně ega. To však není nejlepší
způsob, jak trávit svůj život. Mystický filosof by měl žít jinak. Spíše než egem by se měl nechat vést přímo vnitřní, jemnější složkou své bytosti, tj. měl by poslouchat příkazy Nadjá, které je božskou emanací, a proto jsou jeho impulsy božsky čisté, správné a neegoistické.
Měl by sledovat pokyny Nadjá tak hluboko, až se s ním přímo sjednotí. Vždyť Nadjá je existenční základnou všech živých bytostí a neustálým připomínám toho, čím skutečně jsou – totiž Nadjá samotným, nikoli egem –, se tyto bytosti postupně osvobozují.
Řekli jsme si též, že od této chvíle se namísto hledání necháme unášet proudem Nadjá a trváme na skutečnosti, že jsme již nyní stejně božští, jakými kdy budeme, a prostě se probudit z iluze ega a začít tuto Pravdu vidět a žít.
Druhá zkratka bylo cvičení pozorovatele čili Svědka. Psychicky jsem rozdělili svou bytost na dvě části – na část pozorující a část pozorovanou, přičemž ta pozorující byla Nadjá a pozorovanou částí byl pak zbytek osoby, tedy tělo, smysly, ego a všechny jeho činnosti – myšlenky, city. Neúnavné cvičení tohoto postoje mysli s pevným setrváváním v Já mělo vyhladit pocit ega v těle, který je kořenem všech překážek duchovního pokroku.
Dnes přistupujeme ke třetí, ryzí a hlavní zkratce dlouhé duchovní cesty, vlastně k samotné části Krátké Stezky, která má pro svoje vynikající účinky název „nebeská stezka“.
Vlastně to ani cvičením není, ale zkratka je to perfektní.
Postup je takový: hledající prostě převezme od pokročilých anebo z knih pravdivý názor, že ve své nejvnitřnější podstatě on sám už je nyní realizovanou Skutečností, a chová se podle toho. Jako by jí byl se vším všudy. To je zásada.
Znamená to, že se chová tak, jako by již osvíceným byl, přestože ví, že zjevně tomu tak dosud úplně není. On je totiž přesvědčen – hlavně svým studiem, úvahami a také svými záblesky –, že Nadjá je trvale v pozadí jeho individuality a že je pravým zdrojem ega.
Nyní uplatní svoji znalost z dřívějška a přesune svou pozornost z hlavy do duchovního srdce, aby se spíše identifikoval s Nadjá než s egem.
Svoje přesvědčení, že Nadjá je trvale v jeho pozadí, přenáší do svých myšlenek, postojů a všeho svého konání.
Nadjá, které je přirozeně v pozadí jeho bytosti, je jeho pravým božským zdrojem, a proto je vlastně jakoby už prozřený. Jakoby... Hledající však přesto ví, že dosud není plně osvícen, ale ve snaze se přiblížit k osvícenosti se chová tak, jak by se podle jeho názoru choval nebo měl chovat člověk zcela osvícený. A protože nemusí být vždy správně informován o tom, jak by se osvícený člověk skutečně choval, poskytnu mu v této promluvě několik pokynů jako vodítko a vzor.
Vážení přátelé, dávejte nyní dobrý pozor a jak budu mluvit, hned si jednotlivá stanoviska pokud možno sami na sobě vyzkoušejte. Co vám nepůjde snadno, to prozatím přeskočte, později se však k tomu bezpodmínečně vraťte.
Hledající si musí především uvědomit, že osvícený člověk je bytostí bez agresívního ega, že nemá buď ego vůbec, anebo není přehnaně egoistický, to jest osobní, a že jeho mysl je následkem toho ovládána a vyrovnávána božskou přítomností Nadjá.
Toto neosobní a čisté chování není ovšem jednoduchou záležitostí, ale lze ji postupně vycvičit, zejména pociťuje-li hledající emanaci Nadjá. Zkoušejte si tento mentální stav hned: jednoduše nemáte ego, nic nechcete, ničeho si nežádáte, prostě mě jen s otevřeným srdcem posloucháte. Ego se neuplatňuje. Jakékoli obvyklé sevření mysli je uvolněno. Nic víc. To je jedna věc.
Potom si uvědomíte, že osvícený člověk je prost společenských pout, je prost přání, chamtivosti, lakoty, žárlivosti, hněvu, pýchy a tak dále a hlavně, že trvale žije v božském středu svého nitra čili s Nadjá a v jeho vibracích. Tento stav nikdy neopouští, ať je v tichu samoty nebo ať se stýká s lidmi.
Proto vlastně trvale zažívá savikalpa samádhi.
To už je těžší a složitější představa a také postoj, neboť hledající ví, že ve skutečnosti samádhi ještě nezažívá, ale přesto si alespoň udržuje představu, že je jakoby má. V této představě se ustálí a aby se v ní důkladně upevnil, připomene si, že je indiferentní ke jménům a tvarům, tedy k věcem a bytostem, a že je vždy oddán sat-čit-ánanda, brahma, to znamená existenci, vědomí a blaženosti – jakožto vnitřnímu významu všech existujících předmětů a bytostí.
Přitom trvale praktikuje cvičení vyššího savikalpa samádhi, které zní takto: „Já jsem existencí, vědomím, blahem, samozářící, nepřipoután k ničemu a prost duality.“ Toto cvičení provádí, tj. opakuje, tak dlouho, až je úplně automaticky ovládá prakticky, nejen pamětí.
Hledající se tak snaží žít v trvalé odpoutanosti a neosobnosti.
Všechna tato cvičení jsou postupná, progresivní, ale velmi účinná. Proto si řekneme, v čem spočívá pravá odpoutanost osvíceného.
Osvícený, i když se zúčastňuje života, žije stále stranou jeho dění jako Svědek, on se učí stát se divákem stejně jako účastníkem.
Odpoutanost se totiž skrývá právě za jeho angažovaností. V teorii se to jeví protichůdně, ale v praxi shledáte, že to jde lehce uskutečnit, věnujete-li tomuto nácviku dostatek času, pochopení a píle. Neboť při tom nejsme osamoceni. V pozadí naší bytosti se totiž vždy nachází naše vyšší Jáství, tj. Nadjá. Z jeho zdrojů a z jeho milosti může být nalezena cesta k dosažení. O
milost se musíme umět modlit.
Vážení přátelé, naučte se přecházet do mentálního klidu, do vnitřního ticha, a tak můžete toto vnitřní Jáství intuitivně vyciťovat. Nejlépe to jde odevzdanou modlitbou: „Bože můj, ne má, ale Tvá vůle se staň!“
Dále se naučte žít ve věčném nyní, v teď. Učte se to tím, že si znovu a znovu uvědomíte: „Nejsem tělem, jsem ryzím, čistým Duchem.“
Další disciplína spočívá ve spokojenosti a vstupování do ticha.
A pak se naučte nazírat na své individuální jáství, to je na ego, jako by ani nebylo; tím nacvičíte neosobnost. Je to, jako byste žili nezávisle na pozemských zdrojích bytí, bez ega. Osvícený je si vědom i svého společného původu v Bohu. To je odpoutanost.
Všechny své tužby, starosti a snahy hledající ponoří tam, kde nic není, tj. odloží je do prázdna, takže se od nich odpoutá. A i když stále ještě žije v ruchu světa, žije jakoby rozdvojen – jednak v klidu, v pozadí své mysli, v božském bytí, jednak v zevním světě.
Dále se snaží sám sebe, tj. svoji bytost, naprosto si neuvědomovat, což mu přináší přirozenost a nenucenost ve vztahu k ostatním. Následkem toho z něho trvale vyzařuje mír. To už je velký pokrok. Zkrátka, jak říkají zenoví Japonci, nechá bílé mraky (starosti) plout po modré obloze.
Ale hlavně: myšlenku na svou pravou mystickou totožnost s Nadjá udržuje hledající neochvějně i uprostřed své lidské činnosti, až se mu stane přirozeným postojem, takže mu nikdy nepřipadne myšlenka „jsem moudřejší nebo svatější než ty“.
Tato pokora roste s jeho růstem sama od sebe. Vlastně si ji ani neuvědomuje.
Tímto způsobem hledající udržuje stav mudrce, ač jím dosud není.
Zůstává tak naprosto lidským, nikdo na něm nic zvláštního neshledává, ledaže se stává postupně velmi sympatickým členem lidské společnosti. I kdyby mu zmizela iluze světa v hluboké kontemplaci, což se může stát, on jedná tak, jakoby svět byl skutečný.
Ví, že i tento zevní svět je božský, neboť není nic, čím a kdy by Absolutno nebylo. Ostatně teprve tehdy je mír osvíceného skutečný a trvalý, když toto ví. Dříve byl jen dočasný.
Hledající zkrátka začíná tímto postojem chápat prozření osvíceného a přibližovat se mu. To je hlavní účel a cíl „nebeské stezky“.
Důležitou věcí je udržovat jógický a filosofický klid vždy a za všech okolností.
Vážení přátelé, v nitru hledajícího, jako ostatně v nitru každého člověka, existuje pevný střed, který on konečně najde a objeví. V něm pak žije a stále v něm prodlévá a přidržuje se ho.
Tento střed existuje pevně v duchovním srdci a on jej udržuje uvnitř oddělený od svého zevního světa. Je to hledajícího svatyně, záruka jeho míru a štěstí.
Udržet si v rovnováze vnímavost ke svému duchovnímu středu a přitom žít ve světě jako ostatní lidé je kouzlem, jemuž se hledající prostě naučit musí.
V podstatě je třeba, aby vnitřní bytí člověka bylo pročištěno, zvládnuto a soustředěno. Pak může člověk procházet světskými zkušenostmi, aniž by vystoupil ze svého tajemného středu.
Hledající cvičící „nebeskou stezku“ ignoruje ego, nechává je pasivním tak, aby jeho činy přikazovala pokud možno vždy jeho intuice a ne jeho agresivní přání.
Tímto způsobem nenese osvícený ani hledající, který ho napodobuje, karmické následky za své činy. Oba žijí ve svém duchovním středu. Oba nic nechtějí a po ničem netouží, takže karmické následky u nich zanikají samy sebou. Oba jsou také neosobními svědky svých činů, což spaluje karmu.
Ale hlavně: udržují klidný stav mysli za všech okolností – dobrých i zlých. To je hlavní zásadou života obou, zásadou, kterou hledající musí horlivě cvičit a naprosto dodržovat. Oba jednají s lidmi vždy s dobrou vůlí a události řeší odpoutaně.
Chování osvíceného je vedené jeho Nadjá, nikoli správou jeho smyslů. Proto zdolává snadno i své animální vášně. Jeho ego nebude obvykle zcela zničeno, ale ani nebude pokračovat starým a nižším způsobem.
Bude pracovat jako nástroj Nadjá, nikoli jako nástoj těla nebo intelektu.
Vážení přátelé, co osvícený potřebuje, to dostává, vnáší-li svou potřebu tiše do ticha. Do božího ticha a míru. To je automatické umění osvíceného, které hledající zkouší napodobit.
I když hledající není dosud v trvalém samádhi jako člověk prozřelý, vykonává svoji běžnou práci nepřipoután k jejím výsledkům a je mu, jakoby ji ani nekonal. Nepracuje totiž pro odměnu, ale pro práci samotnou. To je další druh velikého umění nepřipoutanosti, které osvícený ovládá automaticky, ale kterému se hledající musí teprve naučit.
Jde to snadno, žije-li hledající již ve svém duchovním středu a nikdy ho neopouští. Sám sebe si přestává záměrně uvědomovat a protěžovat. I to lze snadno, když si hledající představí, že jeho bytost je dílem Světové Mysli (Boha). Odevzdá-li celou svoji bytost Světové Mysli, žije osvobozen od ega. Zkuste to, proveďte to ihned!
Je vidět, že hledající se víc a víc blíží k Pravdě a je čím dál tím víc podoben samotnému osvícenému.
Třebaže začal jako člověk zcela neosvícený, normální, stává se více nebo méně osvícenou bytostí. Takový je výsledek „nebeské stezky“.
Teď závisí jen na svém vlastním Nadjá.
Pro jeho bezpečnost stačí, když je v trvalé přítomnosti Nadjá. Této síle hledající plně důvěřuje a ví, že v tomto případě ona za něho vyřídí všechny nutné záležitosti. Ví, že z jeho
strany je třeba jen trocha přemýšlení, trocha nutné činnosti a trocha plánování a ostatní že půjde samo, ba ještě lépe než by se o to postaral on sám.
Takový je život a činnost osvíceného, kterou hledající napodobí, jako by jím byl sám.
Ať je ve štěstí i neštěstí, trpělivě se procvičuje v umění podrobovat se božské vůli.
Odevzdal se Nadjá, důvěřuje mu a může jít s jistotou kupředu, protože ví, že ho Nadjá nikdy nezklame. Ví, že je trvale pod božskou ochranou, a tak ponechává výsledky své činnosti v rukou Boha.
Znamená to žít bez přání. Co by ještě mohl chtít?
Poslední zkušenost? On nyní ví, že vše je řízeno vyšší mocí a že se u ní vše děje v pravý čas. Co je nyní nutné,
je být trpělivý a nechat okolnosti dozrát samy od sebe. A tak hledající už nedělá nic – a tím to uskuteční.
Kdyby se hledající díval na někoho jiného, kdo
tento jeho život prožívá, nemohl by být neosobnější. A tak se dívá sám na sebe, na svou bytost, jako by byl někým
jiným. To je, jak známo, cvičení Svědka, které musí zvládat nebo každodenně cvičit, až je dokonale zvládne.
Tak jak to vlastně bylo?
Předstíral, že je tím, čím se snažil být, napodoboval osvíceného, až se k němu úplně přiblížil. Teď už na sebe nepohlíží ze stanoviska hledání, ale jako by již opravdu dosáhl realizace. Předpokládá, že v myšlení i činnosti není nic, co by měl ještě dosáhnout, protože se opírá o pravdu, že Skutečnost, které on je částí, je už zde a nyní a není dosahována v čase, protože je bezčasá.
Proto je hledající už nyní tak božským, jakým vůbec kdy bude.
Odmítá zdání věcí, které člověka ztotožňuje pouze s jeho egem, a trvá na vyšším a trvalém ztotožnění se s Nadjá. Tak se stane samotnou svojí představou a milost Boží má příležitost, aby na něm vykonala své svaté dílo.
Cvičte to z těchto pokynů a nezoufejte nad nezdary! S pomocí Boží půjde všechno.
(poslední 3 přednášky v Lucerně před Eduardovou smrtí)
Třetí zkratka duchovní cesty
(přednáška z 16. 2. 2002)
Vážení přátelé, probrali jsme spolu již dvě zásadní zkratky dlouhé duchovní cesty.
Ta první spočívala v tom, že jsme měli přesunout svoji identifikaci z hlavy, to jest z ega, do duchovního
srdce na Nadjá.
Proč ten přesun? Normální člověk se stále ztotožňuje s egem a na základě jeho impulsů myslí, pracuje a dokonce i medituje. Žije prostě pod vlivem vnější části své bytosti, čili hlavně ega. To však není nejlepší
způsob, jak trávit svůj život. Mystický filosof by měl žít jinak. Spíše než egem by se měl nechat vést přímo vnitřní, jemnější složkou své bytosti, tj. měl by poslouchat příkazy Nadjá, které je božskou emanací, a proto jsou jeho impulsy božsky čisté, správné a neegoistické.
Měl by sledovat pokyny Nadjá tak hluboko, až se s ním přímo sjednotí. Vždyť Nadjá je existenční základnou všech živých bytostí a neustálým připomínám toho, čím skutečně jsou – totiž Nadjá samotným, nikoli egem –, se tyto bytosti postupně osvobozují.
Řekli jsme si též, že od této chvíle se namísto hledání necháme unášet proudem Nadjá a trváme na skutečnosti, že jsme již nyní stejně božští, jakými kdy budeme, a prostě se probudit z iluze ega a začít tuto Pravdu vidět a žít.
Druhá zkratka bylo cvičení pozorovatele čili Svědka. Psychicky jsem rozdělili svou bytost na dvě části – na část pozorující a část pozorovanou, přičemž ta pozorující byla Nadjá a pozorovanou částí byl pak zbytek osoby, tedy tělo, smysly, ego a všechny jeho činnosti – myšlenky, city. Neúnavné cvičení tohoto postoje mysli s pevným setrváváním v Já mělo vyhladit pocit ega v těle, který je kořenem všech překážek duchovního pokroku.
Dnes přistupujeme ke třetí, ryzí a hlavní zkratce dlouhé duchovní cesty, vlastně k samotné části Krátké Stezky, která má pro svoje vynikající účinky název „nebeská stezka“.
Vlastně to ani cvičením není, ale zkratka je to perfektní.
Postup je takový: hledající prostě převezme od pokročilých anebo z knih pravdivý názor, že ve své nejvnitřnější podstatě on sám už je nyní realizovanou Skutečností, a chová se podle toho. Jako by jí byl se vším všudy. To je zásada.
Znamená to, že se chová tak, jako by již osvíceným byl, přestože ví, že zjevně tomu tak dosud úplně není. On je totiž přesvědčen – hlavně svým studiem, úvahami a také svými záblesky –, že Nadjá je trvale v pozadí jeho individuality a že je pravým zdrojem ega.
Nyní uplatní svoji znalost z dřívějška a přesune svou pozornost z hlavy do duchovního srdce, aby se spíše identifikoval s Nadjá než s egem.
Svoje přesvědčení, že Nadjá je trvale v jeho pozadí, přenáší do svých myšlenek, postojů a všeho svého konání.
Nadjá, které je přirozeně v pozadí jeho bytosti, je jeho pravým božským zdrojem, a proto je vlastně jakoby už prozřený. Jakoby... Hledající však přesto ví, že dosud není plně osvícen, ale ve snaze se přiblížit k osvícenosti se chová tak, jak by se podle jeho názoru choval nebo měl chovat člověk zcela osvícený. A protože nemusí být vždy správně informován o tom, jak by se osvícený člověk skutečně choval, poskytnu mu v této promluvě několik pokynů jako vodítko a vzor.
Vážení přátelé, dávejte nyní dobrý pozor a jak budu mluvit, hned si jednotlivá stanoviska pokud možno sami na sobě vyzkoušejte. Co vám nepůjde snadno, to prozatím přeskočte, později se však k tomu bezpodmínečně vraťte.
Hledající si musí především uvědomit, že osvícený člověk je bytostí bez agresívního ega, že nemá buď ego vůbec, anebo není přehnaně egoistický, to jest osobní, a že jeho mysl je následkem toho ovládána a vyrovnávána božskou přítomností Nadjá.
Toto neosobní a čisté chování není ovšem jednoduchou záležitostí, ale lze ji postupně vycvičit, zejména pociťuje-li hledající emanaci Nadjá. Zkoušejte si tento mentální stav hned: jednoduše nemáte ego, nic nechcete, ničeho si nežádáte, prostě mě jen s otevřeným srdcem posloucháte. Ego se neuplatňuje. Jakékoli obvyklé sevření mysli je uvolněno. Nic víc. To je jedna věc.
Potom si uvědomíte, že osvícený člověk je prost společenských pout, je prost přání, chamtivosti, lakoty, žárlivosti, hněvu, pýchy a tak dále a hlavně, že trvale žije v božském středu svého nitra čili s Nadjá a v jeho vibracích. Tento stav nikdy neopouští, ať je v tichu samoty nebo ať se stýká s lidmi.
Proto vlastně trvale zažívá savikalpa samádhi.
To už je těžší a složitější představa a také postoj, neboť hledající ví, že ve skutečnosti samádhi ještě nezažívá, ale přesto si alespoň udržuje představu, že je jakoby má. V této představě se ustálí a aby se v ní důkladně upevnil, připomene si, že je indiferentní ke jménům a tvarům, tedy k věcem a bytostem, a že je vždy oddán sat-čit-ánanda, brahma, to znamená existenci, vědomí a blaženosti – jakožto vnitřnímu významu všech existujících předmětů a bytostí.
Přitom trvale praktikuje cvičení vyššího savikalpa samádhi, které zní takto: „Já jsem existencí, vědomím, blahem, samozářící, nepřipoután k ničemu a prost duality.“ Toto cvičení provádí, tj. opakuje, tak dlouho, až je úplně automaticky ovládá prakticky, nejen pamětí.
Hledající se tak snaží žít v trvalé odpoutanosti a neosobnosti.
Všechna tato cvičení jsou postupná, progresivní, ale velmi účinná. Proto si řekneme, v čem spočívá pravá odpoutanost osvíceného.
Osvícený, i když se zúčastňuje života, žije stále stranou jeho dění jako Svědek, on se učí stát se divákem stejně jako účastníkem.
Odpoutanost se totiž skrývá právě za jeho angažovaností. V teorii se to jeví protichůdně, ale v praxi shledáte, že to jde lehce uskutečnit, věnujete-li tomuto nácviku dostatek času, pochopení a píle. Neboť při tom nejsme osamoceni. V pozadí naší bytosti se totiž vždy nachází naše vyšší Jáství, tj. Nadjá. Z jeho zdrojů a z jeho milosti může být nalezena cesta k dosažení. O
milost se musíme umět modlit.
Vážení přátelé, naučte se přecházet do mentálního klidu, do vnitřního ticha, a tak můžete toto vnitřní Jáství intuitivně vyciťovat. Nejlépe to jde odevzdanou modlitbou: „Bože můj, ne má, ale Tvá vůle se staň!“
Dále se naučte žít ve věčném nyní, v teď. Učte se to tím, že si znovu a znovu uvědomíte: „Nejsem tělem, jsem ryzím, čistým Duchem.“
Další disciplína spočívá ve spokojenosti a vstupování do ticha.
A pak se naučte nazírat na své individuální jáství, to je na ego, jako by ani nebylo; tím nacvičíte neosobnost. Je to, jako byste žili nezávisle na pozemských zdrojích bytí, bez ega. Osvícený je si vědom i svého společného původu v Bohu. To je odpoutanost.
Všechny své tužby, starosti a snahy hledající ponoří tam, kde nic není, tj. odloží je do prázdna, takže se od nich odpoutá. A i když stále ještě žije v ruchu světa, žije jakoby rozdvojen – jednak v klidu, v pozadí své mysli, v božském bytí, jednak v zevním světě.
Dále se snaží sám sebe, tj. svoji bytost, naprosto si neuvědomovat, což mu přináší přirozenost a nenucenost ve vztahu k ostatním. Následkem toho z něho trvale vyzařuje mír. To už je velký pokrok. Zkrátka, jak říkají zenoví Japonci, nechá bílé mraky (starosti) plout po modré obloze.
Ale hlavně: myšlenku na svou pravou mystickou totožnost s Nadjá udržuje hledající neochvějně i uprostřed své lidské činnosti, až se mu stane přirozeným postojem, takže mu nikdy nepřipadne myšlenka „jsem moudřejší nebo svatější než ty“.
Tato pokora roste s jeho růstem sama od sebe. Vlastně si ji ani neuvědomuje.
Tímto způsobem hledající udržuje stav mudrce, ač jím dosud není.
Zůstává tak naprosto lidským, nikdo na něm nic zvláštního neshledává, ledaže se stává postupně velmi sympatickým členem lidské společnosti. I kdyby mu zmizela iluze světa v hluboké kontemplaci, což se může stát, on jedná tak, jakoby svět byl skutečný.
Ví, že i tento zevní svět je božský, neboť není nic, čím a kdy by Absolutno nebylo. Ostatně teprve tehdy je mír osvíceného skutečný a trvalý, když toto ví. Dříve byl jen dočasný.
Hledající zkrátka začíná tímto postojem chápat prozření osvíceného a přibližovat se mu. To je hlavní účel a cíl „nebeské stezky“.
Důležitou věcí je udržovat jógický a filosofický klid vždy a za všech okolností.
Vážení přátelé, v nitru hledajícího, jako ostatně v nitru každého člověka, existuje pevný střed, který on konečně najde a objeví. V něm pak žije a stále v něm prodlévá a přidržuje se ho.
Tento střed existuje pevně v duchovním srdci a on jej udržuje uvnitř oddělený od svého zevního světa. Je to hledajícího svatyně, záruka jeho míru a štěstí.
Udržet si v rovnováze vnímavost ke svému duchovnímu středu a přitom žít ve světě jako ostatní lidé je kouzlem, jemuž se hledající prostě naučit musí.
V podstatě je třeba, aby vnitřní bytí člověka bylo pročištěno, zvládnuto a soustředěno. Pak může člověk procházet světskými zkušenostmi, aniž by vystoupil ze svého tajemného středu.
Hledající cvičící „nebeskou stezku“ ignoruje ego, nechává je pasivním tak, aby jeho činy přikazovala pokud možno vždy jeho intuice a ne jeho agresivní přání.
Tímto způsobem nenese osvícený ani hledající, který ho napodobuje, karmické následky za své činy. Oba žijí ve svém duchovním středu. Oba nic nechtějí a po ničem netouží, takže karmické následky u nich zanikají samy sebou. Oba jsou také neosobními svědky svých činů, což spaluje karmu.
Ale hlavně: udržují klidný stav mysli za všech okolností – dobrých i zlých. To je hlavní zásadou života obou, zásadou, kterou hledající musí horlivě cvičit a naprosto dodržovat. Oba jednají s lidmi vždy s dobrou vůlí a události řeší odpoutaně.
Chování osvíceného je vedené jeho Nadjá, nikoli správou jeho smyslů. Proto zdolává snadno i své animální vášně. Jeho ego nebude obvykle zcela zničeno, ale ani nebude pokračovat starým a nižším způsobem.
Bude pracovat jako nástroj Nadjá, nikoli jako nástoj těla nebo intelektu.
Vážení přátelé, co osvícený potřebuje, to dostává, vnáší-li svou potřebu tiše do ticha. Do božího ticha a míru. To je automatické umění osvíceného, které hledající zkouší napodobit.
I když hledající není dosud v trvalém samádhi jako člověk prozřelý, vykonává svoji běžnou práci nepřipoután k jejím výsledkům a je mu, jakoby ji ani nekonal. Nepracuje totiž pro odměnu, ale pro práci samotnou. To je další druh velikého umění nepřipoutanosti, které osvícený ovládá automaticky, ale kterému se hledající musí teprve naučit.
Jde to snadno, žije-li hledající již ve svém duchovním středu a nikdy ho neopouští. Sám sebe si přestává záměrně uvědomovat a protěžovat. I to lze snadno, když si hledající představí, že jeho bytost je dílem Světové Mysli (Boha). Odevzdá-li celou svoji bytost Světové Mysli, žije osvobozen od ega. Zkuste to, proveďte to ihned!
Je vidět, že hledající se víc a víc blíží k Pravdě a je čím dál tím víc podoben samotnému osvícenému.
Třebaže začal jako člověk zcela neosvícený, normální, stává se více nebo méně osvícenou bytostí. Takový je výsledek „nebeské stezky“.
Teď závisí jen na svém vlastním Nadjá.
Pro jeho bezpečnost stačí, když je v trvalé přítomnosti Nadjá. Této síle hledající plně důvěřuje a ví, že v tomto případě ona za něho vyřídí všechny nutné záležitosti. Ví, že z jeho
strany je třeba jen trocha přemýšlení, trocha nutné činnosti a trocha plánování a ostatní že půjde samo, ba ještě lépe než by se o to postaral on sám.
Takový je život a činnost osvíceného, kterou hledající napodobí, jako by jím byl sám.
Ať je ve štěstí i neštěstí, trpělivě se procvičuje v umění podrobovat se božské vůli.
Odevzdal se Nadjá, důvěřuje mu a může jít s jistotou kupředu, protože ví, že ho Nadjá nikdy nezklame. Ví, že je trvale pod božskou ochranou, a tak ponechává výsledky své činnosti v rukou Boha.
Znamená to žít bez přání. Co by ještě mohl chtít?
Poslední zkušenost? On nyní ví, že vše je řízeno vyšší mocí a že se u ní vše děje v pravý čas. Co je nyní nutné,
je být trpělivý a nechat okolnosti dozrát samy od sebe. A tak hledající už nedělá nic – a tím to uskuteční.
Kdyby se hledající díval na někoho jiného, kdo
tento jeho život prožívá, nemohl by být neosobnější. A tak se dívá sám na sebe, na svou bytost, jako by byl někým
jiným. To je, jak známo, cvičení Svědka, které musí zvládat nebo každodenně cvičit, až je dokonale zvládne.
Tak jak to vlastně bylo?
Předstíral, že je tím, čím se snažil být, napodoboval osvíceného, až se k němu úplně přiblížil. Teď už na sebe nepohlíží ze stanoviska hledání, ale jako by již opravdu dosáhl realizace. Předpokládá, že v myšlení i činnosti není nic, co by měl ještě dosáhnout, protože se opírá o pravdu, že Skutečnost, které on je částí, je už zde a nyní a není dosahována v čase, protože je bezčasá.
Proto je hledající už nyní tak božským, jakým vůbec kdy bude.
Odmítá zdání věcí, které člověka ztotožňuje pouze s jeho egem, a trvá na vyšším a trvalém ztotožnění se s Nadjá. Tak se stane samotnou svojí představou a milost Boží má příležitost, aby na něm vykonala své svaté dílo.
Cvičte to z těchto pokynů a nezoufejte nad nezdary! S pomocí Boží půjde všechno.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » úte 25. bře 2025 17:41:55
Eduard Tomáš, Cesta lásky
Existuje mnoho druhů jóg. Nejstarší jógou je bhaktijóga, cesta duchovní lásky.
Je to krátká, prudká a přirozená cesta za poznáním. Obejde se bez dlouhých úvah a spekulací, je intelektuálně nenáročná. Je rychlá a spolehlivá a přináší bezprostřední výsledky. Bhaktijóga je cestou splynutí člověka s božskou podstatou v lásce. Je to cesta čistých duší.
Tato jóga vyžaduje jen málo podmínek.
První a základní podmínkou je, aby člověk trvale věděl, že Bůh skutečně je a že je původcem všeho – celého vesmíru. Aby člověk pochopil, že nemá zcela samostatnou a na ničem nezávislou existenci, ale že sám se vším všudy pramení v Bohu. Že je jím nejen trvale vytvářen, ale i oživován, a že je proto na něm naprosto závislý. Toto tvrzení není tak obtížné obhájit, když si uvědomíme, kdo a co vlastně Bůh je. Je to nekonečný, živý princip, který je všude a ve všem. Princip o třech nerozdílných, vzájemně spojených jednotlivých aspektech – existenci, vědomí a blaženosti, kterým se také říká Bytí, poznatelnost a přitažlivost (sanskrtsky sat-čit-ánanda).
Blaženost, přitažlivost a láska, to jsou jen odlišné výrazy pro prakticky totéž.
Chce-li se tedy lidská bytost z jakýchkoli příčin přiblížit k Bohu – ačkoli ve skutečnosti se z něj nikdy doopravdy nevydělila –, chce-li se tedy záměrně jakoby Bohu přiblížit, vejít s ním do kontaktu, poznat ho, stačí stále a stále s láskou myslet na tuto svoji vnitřní podstatu a trvale si ji uvědomovat.
Vyvolat prostě v sobě onen třetí božský aspekt přitažlivosti neboli lásky – a Bůh vám odpoví.
Právě tento stav mysli, zejména pokud je stálý, nebo alespoň co nejčastější, přivodí žádoucí citový vztah – zamilovanost. Může být něco lehčího nebo přirozenějšího pro kteréhokoli člověka? Vždyť celá ta jóga znamená jen s láskou si uvědomovat Boha jako lásku samu!
Tak to dělá milenka, když bez ustání vzpomíná na svého vzdáleného milence, a dělá to i každá matka, když s láskou stále myslí na své dítě, ať je kdekoli. Tímto uvědoměním člověk – bhakta – otevírá své srdce lásce, i když třeba už dávno ví, že ona Láska s velkým L v srdci odjakživa je.
Miluje Boha jako lásku a láska mu odpovídá. Jak? Přirozeně že zase jen láskou. Takto láska sama sebou vzrůstá, stupňuje se, rozmnožuje se – a také se prohlubuje.
Zde, v této zvláštní józe, není třeba nejmenšího úsilí nebo námahy.
Stavem jógina, který jde cestou lásky, je naprostá bezúsilnost. Zatímco jógini jiných směrů musí vždy vyvíjet jisté úsilí k introverzi, k pohledu do nitra, bhakta nemusí dělat nic.
Nic nedělá, jen klidně dovolí, aby jeho láska k božskému principu – bytí, vědomí a blaženosti – v něm pronikla co nejhlouběji. To je všechno.
Bhaktijógin se po celý čas stále a stále vnitřně usmívá s porozuměním na božské jsoucno ve svém duchovním srdci, které, jak ví, existuje a žije v pozadí všech myšlenek. Všichni bychom si měli tento krásný cvik zkusit. Ještě dřív než se vám stane každodenním zvykem, ještě daleko dřív poznáte – přesněji: s radostí shledáte –, že druhý, hluboký vnitřní pól vaší existence se k vám jaksi sám od sebe přibližuje. Znenadání budete mít dojem, že se k vám blíží cosi nadpozemského, nebeského, že je to mohutnější, živější a opravdovější čím dál víc.
A stane se tak bez jakéhokoli vašeho úsilí, jen jako následek vaší vlastní spoluúčasti na tiché lásce k Pravdě, k Bohu!
Bůh je láska.
Proto právě na lásku odpovídá okamžitě, ihned po vašem vnitřním láskyplném projevu. Čím budete vnitřně více tiší a oddaní, čím budete vroucnější, čím víc budete milovat vlastní božství ve vás samých a později i mimo vás, tím vám bude ono samo bližší, přístupnější a samozřejmější. Je to přímá úměra. Úměra, která nikdy nezklame. Láska je více či méně důležitým faktorem na každé duchovní cestě. Myslí-li si třeba džňánajógin, že se bez lásky obejde, mýlí se a klame sám sebe a není opravdovým džňánajóginem.
Sám intelekt musí totiž před božským cílem umlknout, láska ale nikdy. Budete-li sledovat Boha jako lásku zprvu ve svém vlastním duchovním srdci a nakonec ve všech lidech i jiných Božích tvorech, zvířatech či věcech, jednoho krásného dne nebo noci si vás božská láska sama najde a už vás neopustí.
Naskýtá se otázka. Dokáže být člověk takto zbožný? Dokáže být takto vášnivě milující, když to nikdy dříve nezkoušel a nedělal? Dokáže to bez předchozích znalostí jógy a její složité praxe? Je tedy možné se bez těchto zkušeností a dokonce třeba i bez učitele dostat ze zevního světa rovnou do nitra, do transcendentálna? Je to možné, samozřejmě. Před malou chvílí jsem to vlastně už naznačil. A je to dokonce i velice snadné. Každý z nás byl nejméně jednou v životě zamilován, přinejmenším v mládí. A jak jsem už řekl, stačí pouhá vzpomínka na tuto starou lidskou lásku, stačí ji přenést do našeho nitra – a je to zde.
Že člověk své nitro nezná? Že o něm nic neví? Nemusí je vůbec znát, stačí, když uvolní veškeré fyzické i mentální napětí a zaměří svou živou pozornost do nejzazší úrovně mysli v sobě, do vědomí pravdy, dobra, svobody a lásky a v tomto vědomí pak vědomě, odevzdaně, ale (pozor!) naprosto bděle, bez pohnutí setrvá.
Čím víc přitom bude jeho lásky nebo čím silnější bude vzpomínka na ni, tím déle žák tento stav udrží, a čím déle ho udrží, tím bude jeho lásky přibývat. Neboť každá takto dosažená úroveň sama sebe automaticky prohlubuje. A s jejím prohloubením se prohlubuje i sama láska k Bohu. A to zase vyvolá okamžitou odezvu. Je to přesně tak, jako kdyby se sama láska napájela v božském zdroji lásky. Budete-li se neustále vnitřně usmívat na Boha ve vašem duchovním srdci, buďte ujištěni, že za velmi krátkou dobu poznáte, že i Bůh se na vás neustále usmívá. To vás bude posilovat vnitřně i zevně a poskytne vám to mimo jiné i absolutní bezpečnost a ochranu. A ještě něco, milujete-li kohokoli nebo cokoli na světě, můžete v kterémkoli okamžiku života přenést tuto lásku z člověka nebo věci přímo na Boha. Přesněji: na vaši představu Boha. Člověku tím nic neubude, spíš naopak. Pocit lásky se vnitřním nasměrováním ze světa do nitra, do transcendentálna, prohloubí a z nitra se pak dále posílen a umocněn samočinně vrátí opět do světa. Nejúžasnějším důsledkem lásky k Bohu je skutečnost, že láskou k Bohu vzrůstá i láska k lidem. Lidé vás budou mít více rádi a ani nebudou vědět proč. Poznáte z vlastní zkušenosti, že je to zákon vesmírné lásky, který ještě nikdy nezklamal.
Existuje mnoho druhů jóg. Nejstarší jógou je bhaktijóga, cesta duchovní lásky.
Je to krátká, prudká a přirozená cesta za poznáním. Obejde se bez dlouhých úvah a spekulací, je intelektuálně nenáročná. Je rychlá a spolehlivá a přináší bezprostřední výsledky. Bhaktijóga je cestou splynutí člověka s božskou podstatou v lásce. Je to cesta čistých duší.
Tato jóga vyžaduje jen málo podmínek.
První a základní podmínkou je, aby člověk trvale věděl, že Bůh skutečně je a že je původcem všeho – celého vesmíru. Aby člověk pochopil, že nemá zcela samostatnou a na ničem nezávislou existenci, ale že sám se vším všudy pramení v Bohu. Že je jím nejen trvale vytvářen, ale i oživován, a že je proto na něm naprosto závislý. Toto tvrzení není tak obtížné obhájit, když si uvědomíme, kdo a co vlastně Bůh je. Je to nekonečný, živý princip, který je všude a ve všem. Princip o třech nerozdílných, vzájemně spojených jednotlivých aspektech – existenci, vědomí a blaženosti, kterým se také říká Bytí, poznatelnost a přitažlivost (sanskrtsky sat-čit-ánanda).
Blaženost, přitažlivost a láska, to jsou jen odlišné výrazy pro prakticky totéž.
Chce-li se tedy lidská bytost z jakýchkoli příčin přiblížit k Bohu – ačkoli ve skutečnosti se z něj nikdy doopravdy nevydělila –, chce-li se tedy záměrně jakoby Bohu přiblížit, vejít s ním do kontaktu, poznat ho, stačí stále a stále s láskou myslet na tuto svoji vnitřní podstatu a trvale si ji uvědomovat.
Vyvolat prostě v sobě onen třetí božský aspekt přitažlivosti neboli lásky – a Bůh vám odpoví.
Právě tento stav mysli, zejména pokud je stálý, nebo alespoň co nejčastější, přivodí žádoucí citový vztah – zamilovanost. Může být něco lehčího nebo přirozenějšího pro kteréhokoli člověka? Vždyť celá ta jóga znamená jen s láskou si uvědomovat Boha jako lásku samu!
Tak to dělá milenka, když bez ustání vzpomíná na svého vzdáleného milence, a dělá to i každá matka, když s láskou stále myslí na své dítě, ať je kdekoli. Tímto uvědoměním člověk – bhakta – otevírá své srdce lásce, i když třeba už dávno ví, že ona Láska s velkým L v srdci odjakživa je.
Miluje Boha jako lásku a láska mu odpovídá. Jak? Přirozeně že zase jen láskou. Takto láska sama sebou vzrůstá, stupňuje se, rozmnožuje se – a také se prohlubuje.
Zde, v této zvláštní józe, není třeba nejmenšího úsilí nebo námahy.
Stavem jógina, který jde cestou lásky, je naprostá bezúsilnost. Zatímco jógini jiných směrů musí vždy vyvíjet jisté úsilí k introverzi, k pohledu do nitra, bhakta nemusí dělat nic.
Nic nedělá, jen klidně dovolí, aby jeho láska k božskému principu – bytí, vědomí a blaženosti – v něm pronikla co nejhlouběji. To je všechno.
Bhaktijógin se po celý čas stále a stále vnitřně usmívá s porozuměním na božské jsoucno ve svém duchovním srdci, které, jak ví, existuje a žije v pozadí všech myšlenek. Všichni bychom si měli tento krásný cvik zkusit. Ještě dřív než se vám stane každodenním zvykem, ještě daleko dřív poznáte – přesněji: s radostí shledáte –, že druhý, hluboký vnitřní pól vaší existence se k vám jaksi sám od sebe přibližuje. Znenadání budete mít dojem, že se k vám blíží cosi nadpozemského, nebeského, že je to mohutnější, živější a opravdovější čím dál víc.
A stane se tak bez jakéhokoli vašeho úsilí, jen jako následek vaší vlastní spoluúčasti na tiché lásce k Pravdě, k Bohu!
Bůh je láska.
Proto právě na lásku odpovídá okamžitě, ihned po vašem vnitřním láskyplném projevu. Čím budete vnitřně více tiší a oddaní, čím budete vroucnější, čím víc budete milovat vlastní božství ve vás samých a později i mimo vás, tím vám bude ono samo bližší, přístupnější a samozřejmější. Je to přímá úměra. Úměra, která nikdy nezklame. Láska je více či méně důležitým faktorem na každé duchovní cestě. Myslí-li si třeba džňánajógin, že se bez lásky obejde, mýlí se a klame sám sebe a není opravdovým džňánajóginem.
Sám intelekt musí totiž před božským cílem umlknout, láska ale nikdy. Budete-li sledovat Boha jako lásku zprvu ve svém vlastním duchovním srdci a nakonec ve všech lidech i jiných Božích tvorech, zvířatech či věcech, jednoho krásného dne nebo noci si vás božská láska sama najde a už vás neopustí.
Naskýtá se otázka. Dokáže být člověk takto zbožný? Dokáže být takto vášnivě milující, když to nikdy dříve nezkoušel a nedělal? Dokáže to bez předchozích znalostí jógy a její složité praxe? Je tedy možné se bez těchto zkušeností a dokonce třeba i bez učitele dostat ze zevního světa rovnou do nitra, do transcendentálna? Je to možné, samozřejmě. Před malou chvílí jsem to vlastně už naznačil. A je to dokonce i velice snadné. Každý z nás byl nejméně jednou v životě zamilován, přinejmenším v mládí. A jak jsem už řekl, stačí pouhá vzpomínka na tuto starou lidskou lásku, stačí ji přenést do našeho nitra – a je to zde.
Že člověk své nitro nezná? Že o něm nic neví? Nemusí je vůbec znát, stačí, když uvolní veškeré fyzické i mentální napětí a zaměří svou živou pozornost do nejzazší úrovně mysli v sobě, do vědomí pravdy, dobra, svobody a lásky a v tomto vědomí pak vědomě, odevzdaně, ale (pozor!) naprosto bděle, bez pohnutí setrvá.
Čím víc přitom bude jeho lásky nebo čím silnější bude vzpomínka na ni, tím déle žák tento stav udrží, a čím déle ho udrží, tím bude jeho lásky přibývat. Neboť každá takto dosažená úroveň sama sebe automaticky prohlubuje. A s jejím prohloubením se prohlubuje i sama láska k Bohu. A to zase vyvolá okamžitou odezvu. Je to přesně tak, jako kdyby se sama láska napájela v božském zdroji lásky. Budete-li se neustále vnitřně usmívat na Boha ve vašem duchovním srdci, buďte ujištěni, že za velmi krátkou dobu poznáte, že i Bůh se na vás neustále usmívá. To vás bude posilovat vnitřně i zevně a poskytne vám to mimo jiné i absolutní bezpečnost a ochranu. A ještě něco, milujete-li kohokoli nebo cokoli na světě, můžete v kterémkoli okamžiku života přenést tuto lásku z člověka nebo věci přímo na Boha. Přesněji: na vaši představu Boha. Člověku tím nic neubude, spíš naopak. Pocit lásky se vnitřním nasměrováním ze světa do nitra, do transcendentálna, prohloubí a z nitra se pak dále posílen a umocněn samočinně vrátí opět do světa. Nejúžasnějším důsledkem lásky k Bohu je skutečnost, že láskou k Bohu vzrůstá i láska k lidem. Lidé vás budou mít více rádi a ani nebudou vědět proč. Poznáte z vlastní zkušenosti, že je to zákon vesmírné lásky, který ještě nikdy nezklamal.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » stř 26. bře 2025 17:31:42
Láska však znamená i úplnou oddanost a odevzdanost. Přenechání osudu člověka vyšší síle. Není třeba se zříkat vnějších věcí, je třeba na nich nelpět. Vymazávat ego nelpěním. A to jde nejlépe a nejrychleji právě láskou.
Mysticky či jógicky vyjádřeno to znamená pohroužit mysl v lásce do království nebeského v samotném srdci člověka tak, aby představa sobeckého ega zanikla a pokud možno už nepovstala.
Mahariši z Arunáčaly říkával: „Každá vaše meditace i modlitba by měly být prodchnuty láskou a zbožnou oddaností.“
V jedné hluboké duchovní knize jsem četl překrásnou a moudrou větu: „Nebudete-li Boha milovat, nikdy se s ním neztotožníte.“ To je svatá pravda moudrých a já ji nestačím už po léta opakovat a zdůrazňovat.
Mysticky či jógicky vyjádřeno to znamená pohroužit mysl v lásce do království nebeského v samotném srdci člověka tak, aby představa sobeckého ega zanikla a pokud možno už nepovstala.
Mahariši z Arunáčaly říkával: „Každá vaše meditace i modlitba by měly být prodchnuty láskou a zbožnou oddaností.“
V jedné hluboké duchovní knize jsem četl překrásnou a moudrou větu: „Nebudete-li Boha milovat, nikdy se s ním neztotožníte.“ To je svatá pravda moudrých a já ji nestačím už po léta opakovat a zdůrazňovat.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » čtv 27. bře 2025 7:24:55
Láska je nevyčerpatelná právě tak jako Pravda sama. Její pramen je božský, nekonečný a nepomíjivý. Ať milujete člověka či Boha, tryská z vašeho duchovního srdce znovu a znovu a zaplavuje vás svou sladkostí, milostí, životností, silou a blahem tak dlouho, dokud ve vás žije poslední paprsek života. Láskou k Bohu se otevírají všechny průduchy k němu – mnohem mocněji a přirozeněji než jakýmkoli intelektuálním pochopením.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » pát 28. bře 2025 7:46:07
Milujte člověka, a vaše láska bude dřív nebo později opětována. Milujte Boha, a Bůh vás přímo zaplaví láskou, vodopády lásky, někdy až neúměrně závratnými vlnami štěstí, míru a spokojenosti.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » sob 29. bře 2025 11:23:41
Dostaví-li se k vám znenadání pocit hluboké náklonnosti, lásky nebo opravdového hlubokého přátelství ke komukoli, nikdy si ho nenechávejte jen pro sebe. Znamená to, že jste byli vyšší silou vybráni za nástroj a posla lásky. Proto ji rozdávejte lidem, rozdávejte ji i zvířatům a věcem, a Bůh vás zahrne láskou.
Dávejte pořád víc a víc – čím víc ji rozdáte, tím větší bude váš příjem. Božský zdroj lásky je doopravdy nekonečný a doopravdy nevyčerpatelný. A tryská věčně, dokud jej v sobě sami záměrně nebo omylem nezastavíte.
Dávejte pořád víc a víc – čím víc ji rozdáte, tím větší bude váš příjem. Božský zdroj lásky je doopravdy nekonečný a doopravdy nevyčerpatelný. A tryská věčně, dokud jej v sobě sami záměrně nebo omylem nezastavíte.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » ned 30. bře 2025 6:31:06
Často slyším proti bhaktijóze námitku, že prý je dualistická a že prý právě proto nelze touto jógou dosáhnout jednoty – vždy prý při ní musí existovat uctívané, uctívatel a samo uctívání.
Není tomu tak!
Když zůstává jen láska a nic jiného, není zde dvojnosti, neboť Bůh sám je láska – v něm uctívatel, uctívané a akt uctívání splývají v jednotu.
Platí – jenom Bůh jest.
Není tomu tak!
Když zůstává jen láska a nic jiného, není zde dvojnosti, neboť Bůh sám je láska – v něm uctívatel, uctívané a akt uctívání splývají v jednotu.
Platí – jenom Bůh jest.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » pon 31. bře 2025 6:33:15
Jakmile nabudete nějaké praxe v alespoň částečném ponoření vašeho zevního vědomí za čas a prostor, praxe v duchovní bdělosti a odevzdanosti a lásce k Bohu či lidem, může se vám přihodit, že se láskou samočinně prohloubíte do takové úrovně transcendentální bdělosti, že ustane i jakékoli úsilí být bdělým a že už to vlastně ani nebude možné.
Vaší bdělost nahradí právě hloubka vaší lásky.
Vaší bdělost nahradí právě hloubka vaší lásky.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » úte 01. dub 2025 6:22:17
To je častý výsledek bhaktijógy a dochází k němu naprosto nepozorovaně a téměř mimovolně. Ve stavu lásky totiž člověk nemá mnoho myšlenek, protože jich není třeba.
Není tu pozorován ani dostatek, ani nedostatek, ani jakékoli jiné objekty vnímání. Člověk je jen šťasten, protože je právě osvobozen od jakýchkoli následků myšlení nebo lpění.
K této zkušenosti dochází vždy, když žák bhaktijógy touží v lásce víc po Bohu než po vlastním životě. To jsou dnes sice vzácné případy, výjimečné a ojedinělé, ale bohudík i v dnešní době se najdou takoví žáci.
Ostatně opravdové, transcendentální bdělosti tak jako tak není možné dosáhnout úsilím, nýbrž právě úplnou tichostí těla, mysli i citu, v nichž smí zůstat jen láska, oddanost a odevzdanost spolu s moudrým pochopením toho, co se v žákově nitru odehrává.
Jen tak dojde rychle až k bdělosti bez úsilí, k bezúsilnému pocitu vědomé přirozenosti, k bytí bez úsilí a dokonce k úplnému rozplynutí ega.
Není tu pozorován ani dostatek, ani nedostatek, ani jakékoli jiné objekty vnímání. Člověk je jen šťasten, protože je právě osvobozen od jakýchkoli následků myšlení nebo lpění.
K této zkušenosti dochází vždy, když žák bhaktijógy touží v lásce víc po Bohu než po vlastním životě. To jsou dnes sice vzácné případy, výjimečné a ojedinělé, ale bohudík i v dnešní době se najdou takoví žáci.
Ostatně opravdové, transcendentální bdělosti tak jako tak není možné dosáhnout úsilím, nýbrž právě úplnou tichostí těla, mysli i citu, v nichž smí zůstat jen láska, oddanost a odevzdanost spolu s moudrým pochopením toho, co se v žákově nitru odehrává.
Jen tak dojde rychle až k bdělosti bez úsilí, k bezúsilnému pocitu vědomé přirozenosti, k bytí bez úsilí a dokonce k úplnému rozplynutí ega.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » stř 02. dub 2025 5:33:40
Staňme se pozornými pozorností bez úsilí – to je také možné jen, když jste se odevzdali Bohu v lásce. Na samém počátku je malé úsilí pochopitelně nutné, ale když jste se úplně odevzdali v lásce při plné bdělosti a pozornosti, pak je úsilí už přebytečné.
A bylo by i na překážku, protože vaše bdělost se stane spontánní a úplně přirozenou. Je to naprosté vyprázdnění od všech pojmů a představ a konceptů – kromě lásky samé. Láskou zmizí dokonce i všechny nečistoty mysli a všechno ostatní – objekty vnímání, čas i prostor, takže zůstává jen čisté jáství a bytí.
A to není nic jiného než láska sama.
A bylo by i na překážku, protože vaše bdělost se stane spontánní a úplně přirozenou. Je to naprosté vyprázdnění od všech pojmů a představ a konceptů – kromě lásky samé. Láskou zmizí dokonce i všechny nečistoty mysli a všechno ostatní – objekty vnímání, čas i prostor, takže zůstává jen čisté jáství a bytí.
A to není nic jiného než láska sama.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » čtv 03. dub 2025 6:47:38
Jak vidíte, největší výhodou cesty lásky i lásky samotné je, že se v ní nemusíme vlastně o nic snažit.
Láska je ve vás a s vámi a vy vlastně nemáte co hledat, protože láska je právě tím, co k uspokojení i k samotnému završení cíle potřebujete.
Jsou to právě jen láska a oddanost, jež přivedou bhaktijógina k Pravdě.
Láska je ve vás a s vámi a vy vlastně nemáte co hledat, protože láska je právě tím, co k uspokojení i k samotnému završení cíle potřebujete.
Jsou to právě jen láska a oddanost, jež přivedou bhaktijógina k Pravdě.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » čtv 03. dub 2025 19:55:47
Prodléváte tiše v lásce k Bohu, nic si nepřejete, nic si nežádáte, necvičíte samádhi, a přece se stane zázrak. Ego se ztrácí, pozvolna ustupuje, až nakonec zaniká – a vy jste to vlastně ani nežádali. Nemáte a ani jste neměli žádný pevný cíl, nic, jen pouhou lásku k Bohu – bhávu, mahábhávu nebo prému, jak říkají Indové. Nesměřujete vůbec nikam, jen a jen Boha milujete a milujete – a samou láskou zapomenete na svět a na Boha a lásku samotnou. A náhle je zde skutečnost bytí... A ego – kdepak je ego? Ego je pryč.
Co se stalo? Vaše láska vás prostoupila natolik, že se ego i se svými přívlastky a s vlastní silou vědomí, těla a mysli úplně rozplynulo a ztratilo v božském Já. Ale i pocit (myšlenka) já se ztratil. Ačkoli zůstává stále jako ryzí bytí, nikde a nikým není k nalezení. Prostě zanikl. Zanikl žhavou láskou a zbožností a ani obvyklý strach se přitom zániku nedostavil.
Božská nekonečnost, moudrost, láska, vědomí a bytí byly stmeleny v jedno a oním jedním jste vy.
Co se stalo? Vaše láska vás prostoupila natolik, že se ego i se svými přívlastky a s vlastní silou vědomí, těla a mysli úplně rozplynulo a ztratilo v božském Já. Ale i pocit (myšlenka) já se ztratil. Ačkoli zůstává stále jako ryzí bytí, nikde a nikým není k nalezení. Prostě zanikl. Zanikl žhavou láskou a zbožností a ani obvyklý strach se přitom zániku nedostavil.
Božská nekonečnost, moudrost, láska, vědomí a bytí byly stmeleny v jedno a oním jedním jste vy.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » pát 04. dub 2025 6:23:26
Jak je psáno v Průzračném světě: „Nejsi tu ty a nejsem tu já, a přec tě tolik mám, že zhaslo přání poslední, bych objetí tvé ještě vnímala. V naprosté jistotě, že vždy tak tomu bylo, na počátku a po všechny věky věků.“
Přirozeně, k takovéto lásce bez hranic a břehů se lze vypracovat jen dlouhým každodenním nácvikem, zcela přirozenou hlubokou zbožností, modlitbami a čistým altruistickým životem.
Přirozeně, k takovéto lásce bez hranic a břehů se lze vypracovat jen dlouhým každodenním nácvikem, zcela přirozenou hlubokou zbožností, modlitbami a čistým altruistickým životem.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » pát 04. dub 2025 16:23:41
Ti, kteří dosud nemají tolik víry, zbožné oddanosti a lásky k duchovním ideám a ideálům a rádi by také dosáhli pozoruhodnějších výsledků, se musejí naučit tuto zbožnost a oddanost v sobě zprvu alespoň hrát. Zahrát to jako dobří herci. I tento předstíraný stav totiž pomáhá. Nebudete tomu věřit, ale ono to skutečně funguje. Sehrajete-li v sobě svému nitru stav lásky a hluboké zbožnosti jako opravdový herec – zdůrazňuji dobrý –, odezva z nitra bude stejná nebo skoro stejná, jako kdyby byl tento stav přirozeně a spontánně zažit.
Jako starý džňánin jsem to mnohokrát zkoušel a dlouho jsem si nedovedl tuto vnitřní Boží laskavost a soucitnou reakci vysvětlit. Vždyť Bůh je princip vševědoucí a 190 všudypřítomný, a musí vědět, že lásku předstírám! Je přece v podstatě mnou samým a o jeho svaté vševědoucnosti a všudypřítomnosti nemůže být nejmenších pochyb!
Snad v mé snaze a touze zahrát dobře tuto roli spatřuje jedinou možnou náhražku za skutečné žití této emoce. A protože je vším, tedy i hercem i divákem, stačí mu pouhá snaha, pouhá hra na to, čím bych chtěl být, i když tím ve své racionální mysli hned být nemohu a neumím. Snad v největší neosobní lásce a soucitném pochopení právě takto omilostňuje Bůh sám sebe.
Nemohu si to, přátelé, ani dnes vysvětlit jinak, i když po mnohaletém duchovním výcviku se do role zbožného kajícníka vžívám již tak dobře, že po chvíli zapomenu i na svoje herectví a miluji Boha skutečně, přirozeně a spontánně až do samého samádhi. Pak zmizí uctívatel, uctívaný i samotné uctívání a zůstává jen neosobní svoboda a mír. Ano, svoboda a mír, nekonečné jako prostor, jsou nejmenším výsledkem této zbožné hry.
Vážení přátelé, mám za to, že většina lidí žije dnes v přibližně stejné racionální sféře. Proto vám nabízím a radím ze své zkušenosti: zkuste si sami tuto zbožnou hru jako kdysi já. Budete stejně překvapeni sympatickou božskou rezonancí, odpovědí na tuto hru a přímou účastí vysokých duchovních sil na ní. Můžeme si to zkusit hned.
Sedněte si klidně do křesla nebo na židli, uvolněte se fyzicky i psychicky, zavřete oči a několikrát zhluboka vydechněte, abyste si pročistili plíce. Pak nadechněte na konci páteře zhluboka zvuk ÓM nebo AUM a veďte jej vnitřkem páteře až nad hlavu. A pak zase zpátky výdechem až do konce páteře. Nádech a výdech tvoří společně jeden dechový cyklus. Proveďte jich v plném soustře191 dění na váš dech čtrnáct a později i jednadvacet. A pak myslete jednu až dvě vteřiny na nekonečno, což upevní vaši psychickou i fyzickou stabilitu.
A teď pozor! Vzpomeňte si na někoho, koho jste měli nebo ještě máte opravdu, ale opravdu rádi. Koho jste milovali nebo milujete nade všecko. Myslete na tuto osobu s láskou, jak nejvroucněji umíte a jak nejopravdověji to jen dovedete. Živě si ji představte. A zahalte ji co nejživěji žhavým citem lásky. Tak.
A teď znovu pozor! Přeneste tento žhavý, hluboký a horoucí cit do svého duchovního srdce. Ovšem již nikoli s obrazem člověka, jen samotný cit. Nebojte se, že by to mohlo tomu člověku nějak uškodit – vůbec ne, nic mu neubude, nic tím neztratí, právě naopak. Jakmile přenesete cit lásky do svého vlastního duchovního srdce, pocítíte vy sami a někdy i váš milovaný mohutnou odezvu lásky z nitra, protože duchovní srdce je středem vašeho bytí, vaší existence, vašeho vědomí, blaženosti a pochopitelně i lásky.
Uvědomte si znovu tento střed vaší bytosti v lásce a s láskou. Bůh je láska, to už jsme si řekli. Jakmile na něj s láskou pomyslíte, ihned se vám ozve, to je vlastní Boží zákon. Ozve se vám zprvu jakýmsi teplým jasem okolo srdce, jako když váš slunce ozáří. Tato citová vize může být někdy provázena i vizí světelnou, světlem čistým, čirým jako křišťál nebo jako tekuté stříbro a někdy mocným jako živý blesk. Vždy je to však zkušenost sympatická, to mi věřte, která vás nikdy nevyděsí a pokaždé potěší.
Tyto vize nejsou ani podmínkou úspěchu, ani jeho potvrzením, a nejsou tedy ani nutné. Uvádím je jen proto, že jsou možné a že jsou krásné. Dostaví-li se, nesnažte se je udržet ani opakovat. Je to totiž milost, která některým uctívatelům Boha přichází sama od sebe.
Jako starý džňánin jsem to mnohokrát zkoušel a dlouho jsem si nedovedl tuto vnitřní Boží laskavost a soucitnou reakci vysvětlit. Vždyť Bůh je princip vševědoucí a 190 všudypřítomný, a musí vědět, že lásku předstírám! Je přece v podstatě mnou samým a o jeho svaté vševědoucnosti a všudypřítomnosti nemůže být nejmenších pochyb!
Snad v mé snaze a touze zahrát dobře tuto roli spatřuje jedinou možnou náhražku za skutečné žití této emoce. A protože je vším, tedy i hercem i divákem, stačí mu pouhá snaha, pouhá hra na to, čím bych chtěl být, i když tím ve své racionální mysli hned být nemohu a neumím. Snad v největší neosobní lásce a soucitném pochopení právě takto omilostňuje Bůh sám sebe.
Nemohu si to, přátelé, ani dnes vysvětlit jinak, i když po mnohaletém duchovním výcviku se do role zbožného kajícníka vžívám již tak dobře, že po chvíli zapomenu i na svoje herectví a miluji Boha skutečně, přirozeně a spontánně až do samého samádhi. Pak zmizí uctívatel, uctívaný i samotné uctívání a zůstává jen neosobní svoboda a mír. Ano, svoboda a mír, nekonečné jako prostor, jsou nejmenším výsledkem této zbožné hry.
Vážení přátelé, mám za to, že většina lidí žije dnes v přibližně stejné racionální sféře. Proto vám nabízím a radím ze své zkušenosti: zkuste si sami tuto zbožnou hru jako kdysi já. Budete stejně překvapeni sympatickou božskou rezonancí, odpovědí na tuto hru a přímou účastí vysokých duchovních sil na ní. Můžeme si to zkusit hned.
Sedněte si klidně do křesla nebo na židli, uvolněte se fyzicky i psychicky, zavřete oči a několikrát zhluboka vydechněte, abyste si pročistili plíce. Pak nadechněte na konci páteře zhluboka zvuk ÓM nebo AUM a veďte jej vnitřkem páteře až nad hlavu. A pak zase zpátky výdechem až do konce páteře. Nádech a výdech tvoří společně jeden dechový cyklus. Proveďte jich v plném soustře191 dění na váš dech čtrnáct a později i jednadvacet. A pak myslete jednu až dvě vteřiny na nekonečno, což upevní vaši psychickou i fyzickou stabilitu.
A teď pozor! Vzpomeňte si na někoho, koho jste měli nebo ještě máte opravdu, ale opravdu rádi. Koho jste milovali nebo milujete nade všecko. Myslete na tuto osobu s láskou, jak nejvroucněji umíte a jak nejopravdověji to jen dovedete. Živě si ji představte. A zahalte ji co nejživěji žhavým citem lásky. Tak.
A teď znovu pozor! Přeneste tento žhavý, hluboký a horoucí cit do svého duchovního srdce. Ovšem již nikoli s obrazem člověka, jen samotný cit. Nebojte se, že by to mohlo tomu člověku nějak uškodit – vůbec ne, nic mu neubude, nic tím neztratí, právě naopak. Jakmile přenesete cit lásky do svého vlastního duchovního srdce, pocítíte vy sami a někdy i váš milovaný mohutnou odezvu lásky z nitra, protože duchovní srdce je středem vašeho bytí, vaší existence, vašeho vědomí, blaženosti a pochopitelně i lásky.
Uvědomte si znovu tento střed vaší bytosti v lásce a s láskou. Bůh je láska, to už jsme si řekli. Jakmile na něj s láskou pomyslíte, ihned se vám ozve, to je vlastní Boží zákon. Ozve se vám zprvu jakýmsi teplým jasem okolo srdce, jako když váš slunce ozáří. Tato citová vize může být někdy provázena i vizí světelnou, světlem čistým, čirým jako křišťál nebo jako tekuté stříbro a někdy mocným jako živý blesk. Vždy je to však zkušenost sympatická, to mi věřte, která vás nikdy nevyděsí a pokaždé potěší.
Tyto vize nejsou ani podmínkou úspěchu, ani jeho potvrzením, a nejsou tedy ani nutné. Uvádím je jen proto, že jsou možné a že jsou krásné. Dostaví-li se, nesnažte se je udržet ani opakovat. Je to totiž milost, která některým uctívatelům Boha přichází sama od sebe.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » sob 05. dub 2025 4:25:56
Nyní je potřebné a vlastně i nezbytné jedině prohloubení vaší vlastní pozornosti, bdělosti věnované vašemu nitru.
Tuto bdělost je třeba doplnit ještě větší láskou, ještě pokornější oddaností a odevzdaností vlastní lásce samé.
Tuto bdělost je třeba doplnit ještě větší láskou, ještě pokornější oddaností a odevzdaností vlastní lásce samé.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » sob 05. dub 2025 14:56:00
Otevřete své srdce dokořán – to je, jak říkají Indové, préma. Blížíte se s láskou k nejvyššímu principu dobra, lásky, moudrosti, bytí, milosrdenství. Uvědomte si, jak rádi byste se s ním setkali, jak rádi byste ho denně zažívali, potkávali ho, a že právě to je nyní ve vašich možnostech, že právě to je náplní vaší každodenní duchovní praxe.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » ned 06. dub 2025 4:06:04
.
Buďte nyní úplně prosti všeho kromě lásky.
A buďte, prosím, nejmenší ze všech. S takovým postojem se s plnou důvěrou obraťte k tomuto tajuplnému místu, k sídlu pravdy a míru. Nehledejte ho však myšlenkami nebo v myšlenkách – je za myšlenkami.
Buďte nyní úplně prosti všeho kromě lásky.
A buďte, prosím, nejmenší ze všech. S takovým postojem se s plnou důvěrou obraťte k tomuto tajuplnému místu, k sídlu pravdy a míru. Nehledejte ho však myšlenkami nebo v myšlenkách – je za myšlenkami.
- Návštěvník
Re: ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI
od Návštěvník » pon 07. dub 2025 6:50:34
A teď už, prosím, zatajte dech, na maličký okamžik, na jednu nebo dvě vteřiny, a dovolte tomuto zdroji, aby na vás sám zazářil. Aby vás přímo absorboval do sebe. Stane-li se tak, a ono se tak jednou stane, i když ne třeba hned, nebojte se, prosím, a nebraňte se tomu. Jen prohlubujte dál svou lásku.
- Návštěvník
Zpět na Eduard a Míla Tomášovi