Míla Tomášová

[Lucky]

"Učitel a žák

Jedině toto vědomí je učitelem všech učitelů a vyzařuje tak z každého učitele, dokonce i z toho sebenepatrnějšího - i ten proto vlastně učí svým způsobem dobře, třebaže tam má ještě připleteno hodně ze svého ega. Skutečně, jenom tady toto světlo vědomí je učitelem, není to žádný člověk - přes něj toto světlo pouze vyzařuje natolik, jak má čistou mysl a jak je pokorný, aby si uvědomil, že to, co z něho vyzařuje a co učí, je právě toto původní vědomí.

A kdo je žákem? Každý, kdo je ve stvořeném, vibrujícím aspektu, ve fázi tvorby - každý, kdo je obrácen k pravdě, kdo touží po pravdě, snaží se žít v lásce a pokoře k pravdě - každý takový je žákem. Podle toho, jak je jeho touha opravdová, tak vždycky najde sobě odpovídajícího učitele. Není možné, aby někdo řekl: „A já pořád hledám, toužím po pravdě a nic se nedovídám a žádný učitel mě nepoučí.“

To je pouze jeho omyl, to není pravda, protože ve fázi tvorby se všechno zase vyrovnává - jestliže žák tu touhu skutečně má, musí se naplnit, protože zde není víc než jediné nekonečné vědomí, které si samo hraje na toužícího, žádajícího žáka, stejně tak jako si samo hraje na milujícího učitele, naplňujícího svou hru.

Tak to je učitel a žák. Samozřejmě, že když to vidíme v rozvinuté fázi, budou tam žáci na různých úrovních, kde podle své touhy dosahují, čeho až dosáhnout mohou. I začátečník má touhu po poznání, ale nemá ji zpravidla tak silnou a má ještě plno tužeb po dalších věcech. Těch bývá plno, a proto jeho touha ještě nemá odezvu, která by došla rychlého naplnění. Prostě, co kdo zaslouží, to dostane.

Když se žák prozře trochu více, chápe už rady učitele v lepším světle, odpovídajícím jeho úrovni probuzení mysli. Také učitel tu bývá často jen o něco málo pokročilejší než jeho žáci. Má v sobě sice trochu božského světla, ale přidává si k němu ještě svoje ego, kým vším on je... a podle toho to pak vypadá.

Naštěstí i jeho žáci mají času dost, touhu mají také jenom vlažnou, a tak si navzájem odpovídají. Když se však žák opravdově zvedne a jeho touha se posílí, přicházejí dokonalejší učitelé. Naposledy přichází učitel, který již nemusí mít tělo.

Učitele v těle přesto žák dlouho potřebuje, aby se měl o koho opřít. Je to třeba nějaký důstojný pán nebo duchovní učitel nebo guru, a ten mu to všechno tak pěkně říká, v jeho přítomnosti se mu tak pěkně daří... a víte proč?

Protože právě tady už začíná fungovat přenos vědomí, a to přenos individualizovaného vědomí z učitele na žáka. Jsme zde stále ještě v proměnlivé fázi, a tak je zde funkce spojitých nádob - nakolik se žák otevře, do té míry dostává milost svého učitele. Přitom to není milost učitele jako člověka, ale božství či jinými slovy buddhovství v jeho učiteli. Proto když je žák úplně čistý, tak načerpá víc, to je jistě všem jasné.

To, že se žák upne k nějakému učiteli, pro něj však může být i překážkou. V jeho přítomnosti je mu dobře, všecko se mu s ním daří, a tak ho začne mít rád. Jeho láska tu hraje důležitou roli, ale měla by to být láska k pravdě, k onomu božskému či buddhovskému v jeho učiteli. Nestačí jenom láska k učiteli jako k osobě, to by žáka hodně brzdilo. Jako osoby si ho má žák samozřejmě vážit, ale vždycky se má obracet k jeho božskému nitru či k jeho buddhovství.

Vzpomeňte si, jak se v zenu traduje ta scéna s květinou, kde Buddha sám nemohl přenést dokonale vědomí na žádného ze svých žáků, až na jediného Kasjapu, který tomu byl úplně otevřen. Ani Ánanda nemohl být takto osvícen, protože ten zase příliš miloval svého učitele jako osobu.

To je zatím stručně o učitelích a žácích, a co je to přenos vědomí. Teď vám zase něco řekne Petr. Vidím, že tu má pro vás něco nachystané."