Max. 1. subvlákno

[návštěvník J]

... spatříme odpověď (která nemá důvod být odpovědí)...

jj

[Návštěvník]

Tak co je pod tím kobercem Maxi?

[návštěvník J]

Tak co je pod tím kobercem Maxi?

NIC, teda co by stálo za řeč

[Max]

Tak co je pod tím kobercem Maxi?

Pevná půda pro tvoje chodidla, Návštěvníče...

...ok. Neosobnem pak zaostřenému oku země se stává hladinou - čas procházek po vodě a semtam utišených bouří. Dál, v předklonu či spíš úklonu (pozornost) klouže hloub, kde čeká svěžest a čistota. U hladiny se pozastavuje (hle bílý jelen) a studuje svůj obraz (odraz) než jím prostoupí...

...tak, to by zatím stačilo, ne?

[teonik]

obcházím tůňky ve svém lese
jednou jak jelen se v nich zřím
jednou jak lev,před kterým se všechno třese...

proč pokaždé se Jinak zrcadlím??

[Max]

Důvod touhou tvarovaný je ten;
že nejvnitřnější esence nezná noc ani den;
prostě jen září a ve světle, jež neví že je éterem,
je z paprsků tkán vnímání Sen;
věru tolik podob má svět,
kolik forem vnímání je tkáno a
každé z nich je velmi pozoruhodné plátno;
snad proto pozornost, jež mezi světlem tím a vnímáním se rodí,
ztrácí se v galeriích, kam za obrazy chodí...

...a pak se hledá.

[teonik]

má esence zná vše a přec
vymýšlení světů je pro ni přitažlivá věc
tu tvoří všechno-a tu nic
proč?
chce se poznat víc-Víc- VÍÍCCCC!!!

jak to vím,
i když jsem Ji neviděl??
i já mám té Touhy
(jako každý)
příděl

[Max]

Nejvnitřnější esenci můžem zvát též semínkem...

Mít mikroskop, který protáhne náš zrak všemi sférami energie,
až za samé dno projeveného, spatřili bychom jej jako to,
co mezi vším viditelným a definovatelným nelze uvidět ani definovat.

Ale máme jen křídla poezie, která kreslí do prostoru verše o
semínku neprojeveném a rozhrnují tak vrstvy energie až na samé dno.

Máme meziřádky, mezírky mezi myšlenkami, což je dar intuice za dar naslouchání.

Máme možnost zvědět vše, když v nitru necháme semínko projevit a rozrůst do všech
viditelných sfér života.

Avšak nejzázračnější konečná možnost, po tisících zde nevyřčených,
je: ani zlomek z toho si neponechat. Protože jen tak to skrze ten košatý
lidský strom vnímání může téct dál - míza se stává květem, plodem, vůní a ony inspirací...

A esence pak ve spojení s takovým to vnímáním a vědomím, v které ji bylo "umožněno" se rozkvést,
může říct: "znám vše" (sama sebe). Neboť není jiných úst než ústa cítících a myslících tvorů, jimiž ona by to mohla (ale také nemusela) říci.

A není živoucí moudrosti ani radosti mimo toto spojení.

[rosada]

Zasadím semínko na louce,
přijďte si pro to ovoce