O potůčkovi

[rosada]

O potůčku, který chtěl být mořem

Už před mnoha a mnoha lety vpustil Pán pramenů do světa malý potůček. Bylo to vysoko v horách, v hlubokém lese, kam člověk málokdy zavítá, a tak zůstal potůček beze jména.
Ač již mnoho let zurčí tam kdesi v lesích, je stále stejně mladý, napájený pramenitou vodou z nitra hor, vodou, o které se říká, že je živá. A potůček byl taky živý, až moc živý. Co jiného mu taky zbývalo, když ho takhle prudce spustí z kopce. A tak přeskakoval kamínky, obíhal balvany a podtékal kořeny. Zkrátka si razil cestu tím svým údolíčkem, jak uměl.
Jak asi všichni víte, vody kolují po světě: z potůčků do potoků, z potoků do říček a řek a z řek do moře. A při tom sluníčko z vody dělá páru a láká ji k sobě na oblohu. Tam z ní dělá obláčky, aby mělo co pod hlavu a na přikrytí. A taky si s nimi větříci a větřice a vichři a vichřice hrají na nebeskou honěnou. Ale pokud už je mrak moc těžký a tlustý a nemůže se hnout, dá se do pláče nad tím, že jej hned všichni chytí. Na zemi je z toho někdy pěkný lijavec. Země vodu hned pošle do potoků a řek, a nebo ji přijme a v sobě schová a shromáždí ji v podzemí. Pán pramenů ji pak rozdělí všem pramínkům a studánkám a samozřejmě ji nadělí taky našemu potůčku.
Nebojte, nezapomněla jsem na něj. Já vám to všechno povídám jen proto, abyste věděli, jak se ten náš potůček dozvěděl o tom všem, co tak trochu zamotalo jeho život.
Jak to tedy bylo? Jak si tak pádí z kopce, všechna ta voda v něm zurčí a klokotá o všem, jak to mezi vodou a s vodou chodí. No chodí - spíše pluje a plyne, stéká a kape, čvachtá a šplouchá, vypařuje a sráží se, teče a víří. A to náš potůček moc zaujalo: velké, široké a klidné řeky, divoké vodopády s obrovskou silou, temné mraky před průtrží. Ale nejvíc, nejvíc mu učarovalo moře. Moře… Moře vody pohromadě. Moře s vlnami s krajkovými čepečky z pěny, s hladinou, po níž každý večer sklouzává slunce, a s hlubinou, která skrývá snad stovky tajemství. O tom všem se dovídal potůček od vody, co jím protékala. A za nocí, kdy měsíc ukazoval celou svou tvář, snil. Snil o vodách, jež na dně oceánu moudře mlčí a ví. Už nikam nechvátají, jsou si voda uprostřed vody, mezi svými, uprostřed sebe sama. A tak zatoužil malý potůček stát se mořem.
Už se mu nechtělo chvátat z kopce, chtěl se zastavit, shromáždit co nejvíc vody, vytvořit hlubiny, kde by voda spočala a moudře mlčela a věděla. A jak se tak snažil, dělal všelijaké zákruty a tůňky, zadržoval vodu za spadané větve a staré listí. Hezký pohled na něj nebyl - jindy tak živý potůček zlenivěl. Už to v lese nezurčelo jako dřív, smutno z toho bylo.
A ani vodě v tůňkách se to nelíbilo a tak se ta v největší tůni na potůček obořila:
„ Co to děláš?“
„Přece moře“, odpověděl potůček. „Sama jsi o něm tak nadšeně mluvily.“
„Ale tady v horách přece moře být nemůže.“
„Proč by nemohlo,“ odsekl potůček
„Tady nás nikdy tolik neshromáždíš, podívej, za chvíli už uvidím i přes tu větev, jíž nás zdržuješ, a pak poběžím zase dál...dolů.“
To musel potůček uznat, ale své myšlenky na moře se vzdát nechtěl.
„A jak to mám tady udělat?“ zeptal se bezradně.
„A co chceš dělat?,“ provokativně se ptala voda.
„No to moře, o čem se tu celou dobu bavíme,“ vzdychl potůček.
„Moře v horách neu....“ nestihla dopovědět voda a přetekla přes tu větev a co víc, odnesla ji kus s sebou. Tůňka se vyprázdnila a odpověď nedozněla. Ale kousek níž, kde se větev zasekla, vymlel potůček pěkný dolík a nová tůňka byla na světě.

Ale vodě se v ní zase nelíbilo, raději by spěchala z kopce než se tlačila v malé tůňce, a tak se na potůček obořila:
„ Co to děláš?“
„ Moře“ odpověděl potůček
„V horách přece moře neudě…“, ani to celé nestačila odpovědět voda. Odnesla písčitou půdu zpod větve a pádila zase vesele z kopce.

„A udělám“, trucovitě si zabrblal potůček.
A zavedl své vody do vývratu po starém smrku, který loni na podzim povalila vichřice. Vývrat se začal plnit vodou. Voda chtěla zase protestovat, ale než se stačila obořit, co to potůček zase dělá, zastavila se v tůňce, a taková stojatá voda je tichá jako pěna.
Do setmění bylo z tůňky ve vývratu maličké mělké lesní jezírko. Tou dobou vycházela lesní víla ze svého úkrytu na palouk, kde až téměř do svítání tancovala, jen tak sobě a lesu pro radost. A chvíli před úsvitem měla ve zvyku chodívat se k potůčku osvěžit pramenitou vodou. Ale co to? Na jejím nejoblíbenějším místě, u dvou velkých kamenů, uviděla jen strouhu bez vody. A navíc to ticho. Vždyť v těchto místech si potůček vždycky nejvíc zpíval. A teď ticho…Už se chtěla obrátit, brzo bude svítat, ale takto smutné se jí odcházet nechtělo. Tak překročila strouhu a vydala se kousek do kopce. Tam našla to docela malé jezírko, ani se nehnulo, na hladině leželo sem tam jehličí. Víla usedla na břeh. Smočila v jezírku nožku. Voda se v kruzích zavlnila a šeptem zkusila protestovat: „Neuděláš…v horách…ne, neudě….moře….“ Smrtelník by to neslyšel, ale víly mají citlivější sluch. A tahle víla byla navíc velmi bystrá a taky toho o vodě toho věděla víc než kdo jiný. Jenom se usmála a už věděla, co a jak.
„Moře, máme tady moře“, zvolala zvonivým hlasem.
„Jo jo, ode dneška jsem mořem“, pyšně začalo přizvukovat potůčkové moře.
„Tak to už nikdy nepoběžíš z kopce“, tak trochu vzdychla víla, ale dodala uznale: „To máš teď větší pohodlí, když si jen tak ležíš.“ Moře se trochu zarazilo.
„Jen je škoda, že si už spolu nezazpíváme“, pokračovala ve vzdychání víla, „já mořské písničky neumím…“ Moře bylo zaražené, čím dál víc, „…a mořská panna sem k nám do hor taky asi těžko zabloudí…poslyš, to tady budeš samo, zvířátka a ptáci k tobě nebudou chodit pít, když máš teď tu slanou mořskou vodu. Máš přece slanou vodu? “, zeptala se víla.
„Mno…“, zamumlal snad už zase víc potůček než moře, a nebylo z toho znát, jestli ano nebo ne.
„Tak to i kapradí a borůvčí bude muset od tebe kousek dál“, snad už ani nemusela pokračovat víla.

Nad dvěma velkými kameny došlo k znovu k obratu a voda se stočila zase tak, aby jim dodala lesk, o který si i slunce zlomí paprsek. A sluníčko právě vycházelo. Ale víla nešla spát, nabrala zurčící vodu do dlaní, opláchla si obličej, pak nabrala ještě jednou a plnými doušky se napila. A rozběhla se spolu s potůčkem dolů po stráni a pak se zase vydala proti proudu a zpívala si s ním tu jeho bublavou písničku.
A všechna voda v potůčku zpívala s nimi a těšila se do moře, nebo alespoň na to putování.

[návštěvník J]

to je moc pěkný, znám to z inspiruj, vo tom to je

měl jsem za to, že jsi to někde našla a ono to z tebe ...

[teonik]

hluboce jsem se zamyslel
dejme tomu že na světě je tolik a tolik kapek vody---tak 10 na 200,třeba
některé jsou v moři,jiné v oceánech,jiné v gronsku tvoří led a další na obloze mraky...znáte koloběh vody-kapky si své role střídají,ale furt je jich stejně---to je to slovo:VODA

a ted,co jsem vymyslel,respektive s tím možná přišel Emoto,nevím:
každá kapka z těch kvadriliónů kvadriliónů ví o každé své kamarádce z těch kvadriliónů kvadriliónů

proto jsou spokojené
každá má zkušenost ledu,sněhu,potůčku,moře i páry nad hrncem....
sdílejí to

na rozdíl od nás,lidí
kteří sme si dali moc práce,abychom se individualizovali
což nám ale zase umožnilo hrát si jiné hry-např na podvádění a lež

lpění na této fragmentaci mysli je největší brzdou pokroku,evoluce ba revoluce myšlení!!!

[rosada]

lpění na této fragmentaci mysli je největší brzdou pokroku,evoluce ba revoluce myšlení!!!

Brzdí se revoluce, ale jen v této hře na myšlení.
Rozehrála se hra na revoluci myšlení (to už je teď víceméně zjevné), já jako hráč to vítám. A zjišťování, kde to brzdí je prvním krokem k odbrzdění

[rosada]

O potůčku, který zlenivěl

Už jste slyšeli tu pohádku o potůčku, který chtěl být mořem? Zadržoval v sobě vodu dělal tůňky… Naštěstí pak dostal rozum, vzpomínáte - i jedna lesní víla v tom měla trochu prsty, ale zase krásně utíkal z kopečka a zurčel, zpíval a těšil se ze všeho co potkával.
Ale nebylo to tak navždy. Poslouchejte, co se stalo za nějaký čas.

Jednou si zase vyšla víla k potůčku. Chtěla se trochu osvěžit čerstvou vodou po úplňkovém tancování. Opět se vydala ke dvěma placákům, přes které přetékala voda, kde bylo mělko a krásně si tam mohla chladit nožky. Ale co to kameny jsou suché. Copak, copak potůčku? Podivila se víla a vzpomněla si na to, co vyváděl když chtěl být mořem a vodu držel v malé tůňce a nepouštěl ji dál. Copak tě to zase popadlo?
Vydala se zase proti proudu s odhodláním vše dát do pořádku. Však už ví, jak na něj.
A opravdu, nebylo to sice na tom stejném místě, ale o kousek výš. Byl tam dolík plný vody a do koryta potoka voda tekla jenom čůrkem. Byla tam hráz z větví a větviček, listí a jehličí i šišek.
„Potůčku!“, řekla rázně víla, „že ty tu zase děláš moře!?“
„I ne, kdepak, já už jsem se poučil, jsem už zcela rozumný potůček do ničeho se nehrnu.“
„A co to tedy děláš?“
„Nic.“ odvětil bezstarostně potůček. Co ta víla vyvádí myslel si.
„Tak se podívej kolem sebe, co ta voda všude tady, poslouchej zpíváš nebo nezpíváš“
Nejdřív se potůček zaposlouchal a opravdu všude bylo ticho jen les tiše šuměl. Pak se i rozhlédl kolem sebe a uviděl tu hráz. Nakonec se podíval na sebe hladina tichá bez vlnky a voda stojatá a kalná.
„To nejsem já!“, vyhrkl potůček vyděšeně, „co se to stalo?“
Zkusil se pohnout, to bolelo když narazil na hráz z větví. Zkusil to znovu, ale jen trochu to zašplouchalo.
„To nejsem já, já přece pádím z kopce, zurčím a zpívám, má voda je čistá pramenitá. Pomoc, pomoc. Jak se to mohlo stát?“ zanaříkal potůček.
Jenže víla mu pomoci neuměla. Takové víly jsou stavěné na mechové tancování, to protančí celou noc a unavené nejsou, ale nosit větve? – to nedokážou. Ale radu by potůčku dát mohla.
„Podívej se, potůčku, kde je ta hráz nejtenčí a tam napři všechnu svou vodu.“
Potůček pod vodou pečlivě hráz ohmatal a skutečně našel jedno místo, kudy modla aspoň po kapkách voda protékat. Napřel se do toho místa a odplulo trochu jehličí, pak lísteček a větší lístek. Dírou v hrázi začalo téct čím dál víc vody, která odnášela jednu větvičku za druhou.
Voda která vytékala z tůňky byla kalná a plná nečistot.
„To nejsem já, to mi to nepomohlo,“ byl smutný potůček a vzpomínal na svou křišťálově čistou vodu.
„Jen počkej, časem se voda vyčistí, kal se odplaví i všechno listí a jehličí, a budeš ještě čistším potůčkem než jsi býval.“
„Hm, mám trochu obavu, aby se mi to zase nestalo.“
„Něco ti poradím: Dávej na sebe pozor“
„A kdy mám na sebe dávat pozor? Ráno a večer?“ ptal se zvědavě potůček.
„Pořád,“ zněla vílina stručná odpověď. „Dávej pozor na každou svou zákrutu, na každý svůj kamínek. Poznej každý lísteček, který spadne na tvou hladinu.“
„Tak to já o teď budu dávat pozor, postavím všechnu svou vodu do pozoru a ty darebné lístečky a větvičky - těm já vyčiním.“
„Ale potůčku, tohle jsem ti radila?“ šeptla překvapeně víla, ani netušila, jak může někdo slyšet něco tak rozdílného od toho, co řekla.
„Nebuď na sebe být tak přísný. A na listy, uschlou trávu a jehličí se nezlob. To se přece stane, že spadnou do tvé vody. Měl bys je radši obejmout a hezky s láskou nést s sebou třeba až do moře. Když nezůstanou na jednom místě, tak ti neublíží. Dávej pozor, ale s láskou.
„A co když zapomenu?“ ptal se s obavami potůček.
„No tak začneš zase znovu, není to nic těžkého, jen si vzpomeneš na to mít rád a mít se rád, to ti pak půjde lehce.“
„Opravdu je to všechno?“, bublal si potůček
„No taky se můžeš usmívat a zpívat si k tomu, ty si přece zpíváš rád,“ odvětila s úsměvem víla „podívej ten kal už se odplouvá,“ a rozběhla se z kopce a zpívala si a běžela jako by tancovala. A potůček běžel s ní, zpíval si a usmíval se a dával pozor kudy protéká, na všechny lístečky i jehličí, aby se mu někde neusazovalo a taky na všechnu tu vodu v sobě, vždyť ji měl tak rád.
A všechna voda v potůčku zpívala s nimi a těšila se do moře, nebo alespoň na to putování.