Poradna zdarma

Pojďte si povídat
o banalitách a maličkostech,
ať nemusím už omílat
důležitosti světa běhu...
Pojďte si povídat

Pojďte si zastýskat,
že není už co říci,
že slova vybledla? snad
setřena čísi bezradností...
Pojďte si zastýskat

Pojďte si malovat
budoucnost na růžovo,
výhledy z oken do zahrad
přes otazníky dnešních nocí...
Pojďte si malovat

Pojďte si pomlčet o tom,
co nevíme i víme,
ať nemusím už dál nic psát
...
Pojďte si povídat

Banality
a důležitosti

spí v jednom lůžku

a za oknem
se rozednívá
den...

V něm
není banalit
či důležitostí

Jen vůně života

jenž tančí
jako
chvilka

kterou promeškat
je marnost
nad marnost

Úžasná ozvěna

A když se rozední
do plného světla
Co je tou vůní?
Kvapík nebo waltz?

Ve chvíli rozbřesku
bez hlasitého potlesku
zářící vědomí
ve smíchu co rozlomí

pečeti ....

a přesto se nic nemění...

Nebo?

na jednom lůžku
v koutě či rúžku
banalita s důležitostí
obcují s náruživostí

V rámci propletení
je nemožné jejich rozlišení

Teď v tuto chvíli
kdy slunce se na oblohu uchýlí
banalita získá na důležitosti

Pro tento okamžik
stává se životem
jedinou existencí
jedinou silou
jedinou mocí

A v jiném okamžiku
možná na jiném místě
zdánlivá důležitost se stane banální

v jediném hodin tiku
starost vyklidí hřiště
pro tanec či víření existence spontální

Když komár s kůží velbloudí
na chvíli někam zabloudí
Volej sláva do ticha
podívej zas pelichá
tlesknutí pak postačí
komár dolétá a dotančí

možná dotančí a dolétá
pokorně se vrátí ze světa

na exkurzi komářím bardem
své místo blízko ucha jehly nejde

I když možná sem tam ztratí nějaký ten chlup
To že se cítí velbloudem neznamená, že je hňup

Tož možná jak ten komár bez sosáku
podléháme vnitřnímu zmatku
nevnímáme svoji vlastní tvář
znamená to, že jsme každý lhář?

nebo jen naše staré zvyky
nedělají žádné caviky
zahalí nás rouškou nepoznání
co jsme není ani zdání

Pod maskou stále stejná tvář
často nevnímáš tu zář

Kdos pravdou první hoď lží
že masky nežijí že jenom spí

pod maskou vykukuje další maska
když se ústa otevřou
tu skrz jazyk řeči jdou

ale v tichu maska praská
myšlenky odejdou
zůstanou ti co jen Jsou


Hážu lež na lež, přebíjím pravdou pravdu
k ničemu je mi respekt, ve spánku čí bdění ... najdu

Maska je však klíč

jenž přijat v tichém zření
se ve svůj Původ mění

ztrácí tak zdání masky
a zázrak nad zázraky!

sám se cestou stává
k rozpuštění

snění

maska vlastní cestě neuteče
na začátku jako na konci je sama sebou
a tak jako voda do kopce jen tak nepoteče
neprojde maska tím kruhem hrubou silou

možná ten dojem všeobecného snění
vytváří jen další zauzlení
cesta je necestou
maska je bez snění
nic se vlastně nezmění

zázrak pod zázraky
JE TO a zároveň není taky

Započala hra
v níž rozvíjí své kouzlo
a do hry se noří
Jsoucnost
která sama
masku svoji tvoří

Až se nasytí svých
hravých zrcadlení
a ochutná žár
jenž není k utišení

unavená hrou pak
rozpouští svou masku
jak mrazivé jíní
v ranním rozednění

Jsoucno-nejsoucno existují i neexistující
samo sebe potvrzující a zároveň i popírající

ve středu ticha
bez prostoru
ve vřavě světa
v čase shonu

to co maskou zdá se býti
přirozeností je
samou změnou - pohybem se sytí

zdánlivý pohyb od středu ticha
kdy zdá se maska a cosi dýchá
následován zpětným tahem
svět a pohyb popírán je šmahem

však bez pohybu ven
který někdy jeví se být sen
není možné rozpoznání
že já jsem a zároveň já není.

Marné masky popírání
sama je součástí všeho dění.

Popírání masce svědčí.

Z čeho žije každá maska?
Její tvar tak jedinečný
dychtí jen po ozřejmění

že je jiný než to kolem.

Ať už je to tanec v rouchu
tak odlišném od všech jiných

nebo jeho popření.

však maska tu pro nic za nic není
chce TO po nás pochopení

bez zdánlivého oddělení
bez tohoto rozpolcení

jak TO pozná samo sebe
co je peklo, co je nebe

v tichu své samoty
vytváří ze sebe Ty

bez takové dvojnosti
nerozezná existenci
neví co je ANO - NE
neví co je NIC a VŠE

nezná pocit není - je

a tak se z nudy samo sebou láduje

A možná to z nudy není

Bez tance na projevení
nemůže se dozvědět

je JE.

jasně že to z nudy není
názor je mysli zauzlení
jak by mohla mysl malá
porozumět smyslu Pána

zeptal jsem se talíře
zda se cítí hlínou
podivil se velice
nad tou hovadinou

zeptal jsem se talíře
kdo že mu dal tvar
vypadl mi z police
jak se rozesmál

s lidma je to
skoro stejně

když zjistí čím byli
než se sami narodili
smějou se jak praštěný
všechno hoooooodně volně ložený

než to zjistí, kroutí hlavou
a jenom tak nepřestanou
hledaj ve dne hledaj v noci
když maj štěstí ...... touží po pomoci