Poradna zdarma

potkal jsem vysušenou tresku
vedla suchopárný kecy
netušila, že v tom mravokárným hávu
má pořádnou pecku
ječela na mne
tfuj tajbl tfuj takle žít!
to nedělá se přeci
prstem mávala mi pod nosem
nadala mi kvůli všem mým blbostem

nesla se s nadutostí starý kosti
rady prý dává ze životní zkušenosti
hlavu naducanou vědomostmi
říkala, že moc myslím, píšu,
jím, spím, miluje se a piju
brečím a taky nahlas, že se směju

řekl jsem jí sorry tresko
že pohoršil jsem dobré mravy
nejsem žádný pěvec Pravdy
jen tak prostě
naplno si žiju
miluju se, víno piju
život je vzácný dar
tak nechávám se žít
k mým nectnostem
zapomnělas přidat
že rád občas i sním …

"Na rozhraní dvou světů
nedokončil jsem větu...."

Při průchodu branou...
slova zůstala stranou

a cosi se mi zdá,
že stranou jsem zůstal i já...

@
..............

teonik píše:
a cosi se mi zdá,
že stranou jsem zůstal i já...

@
..............

pak nekonečnou otázkou

zůstává

kdo je to já ?

když bytost vznikla má
z Mysli a Vědomí uplácaná

dostal jsem do vínku Hranice
o nic méně a o nic více

uvnitř jsem byl Já
a za hranicemi venku
okolí,ne-já,druzí,Tma..

já i ti druzí,já i ti druzí
všechno to bylo Iluzí

Až opona se spustí
Hranice se rozpustí

nezbude nikdo,kdo by řek JÁ
a v Mysli zas začne ňáká jiná hra...

@
................

Každý, zdá se, to má nějak,
kolik knížek, tolik mozků.
Hlavě budiž tělo věšák,
a mysl chce dělat vozku.

Od knihovny do knihovny,
od příběhu do příběhu.
Vědomostí rozum plný,
ztrácíš dětství v časoběhu.

Vlastní duše zmizela ti,
jemná záře čistých očí,
zapletená do opratí...
Vzdělaný je z tebe kočí.

a co ti brání
vylézt z knihovny?
vždyť tolik věcí
je tu na hraní

a možná to duše
do knihovny poslala tě?
v knihovně,venku,v srdci
všude s úsměvem kouká na tě
@
................

Vnímám to, žiju tím,
jak duše všude je
a jak se na mě směje?
Anebo to jen vím,
zahleděn do ideje?

; )

Až opona se spustí
Hranice se rozpustí

Hranice je oponou
a přijímáním mizí
to, co bylo "cizí"

Co si Mysl-mysl neudělá,
to nemá.

Buď ze sebe - coby mysl -
vytváří "já" a "nejá",

nebo v sobě - pozorností-
rozpouští "já" a "nejá"

Nic z toho za ni nikdo
neudělá

Nemá víčka - nemrká
velkou sílu má
ale nerozpustí,
to co se nepustí.

smrtka má oči všude
na koho mrkne
ten půjde

tělo zpět k atomům,
atomy k síle
a síla k věčnosti
navrátí chvíle

jak hlasy do ticha,
jak sémě k zemi

nádechy do břicha

do pomlk znění

když smrtka se o své hlásí
klidně tělo sundám si...

jen ta recyklační mašina
už mě zmáhá...

asi půjdu jinam.

@
............

Tělo jest lůnem osobnosti,
tvarů i jmen -
to všechno zmizí
s jeho rozpadem.

Jestliže něco trvalého
tu zbývá,
tvaru, jména ani osobnosti
to nemá,

nikam to nechodí,
nikde to nepřebývá.

Osobní recyklace je mýtus.

A neosobní?

Ta prostým rozkvétáním a odkvétáním je živá,

tam v zemi nikoho,
za plátny krajin
smysly malovanými,
sestřička smrt se dívá.

Život a smrt jsou jak
den a noc pro Toho
jenž tančí
Svůj tanec
dobra
a zla

V tvaru si užívá
piruet i pádů

večer pak s úlevou
spočine...

na chvíli...

Svým tancům i jejich
chvilkovým ustáním
mlčky Sám z věčnosti
přihlíží

Život a smrt ruku v ruce,
on se usmívá
ona bez tváře
kráčí důstojně
on zas bujaře

Kráčí spolu, ruku v ruce
bez jednoho druhý není
před jedním se skloníš,
druhému se klaníš

biologický život má svou sestru smrt
Skutečný život ví,že smrt je na prd...

@
................

Přijetí je
umírání
vědoucího

nejtěžší je
sklonit se
a zmlknout

jenom to
je branou
k Životu

smrtí toho
který všechno
ví

není tady nikdo,kdo by všechno věděl
není tady nikdo,kdo by vskutku Žil
to jen hrstka iluzí se tu krčí
a popouští uzdu své fantazii včil

@
................

Skláním se před
tancem Toho
které všechno vytváří

a bez dechu tu
strašlivou hru
přijímám

V tom momentě
zjevuje se
ve Svém tanci

sobě, jenž ho
pod převlekem

odmítal

Vzpomeň si, vzpomeň
komu se klaníš,
zapomeň toho
kdo hřbet ohýbá

Křičet se chce nevyřčené
slova chybí, bolest sílí
a ty jsi ten kdo vidí
vidím! tak co zbývá?

Když sám se sebou umíš vyjít,
tak máš život veselý.
Ale když to bez bolesti nejde
je to v pr....