Bible

[Pelvan]

Ahoj Zdeňku

Pelvan píše:
někdy příště

Možná sis měl Tolleho poslechnout pozorněji .

Utrpení je nejkratší cesta k osvícení. I např. Tolle (atpod.) velmi trpěl už od raného mládí. Ježíš říká: Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sester, ano i té duše své, nemůže býti mým učedníkem.

Vidíš to, jaké máš štěstí. Nebo ho potřebuješ ještě více?

Nechápu Ježíše, k čemu by mi to bylo dobré, abych snad nenáviděl svoje blízké, protože mi neuměli vytvořit šťastné a veselé dětství a nenaučili mne ani základy citové gramotnosti.
Dalo mi velkou práci je přestat nenávidět a odpustit jim jejich chyby a omyly.

https://www.youtube.com/watch?v=SFl4pKU ... 538.608774
Jak říkal Jiddu Krishnamurti:"Všichni jsme citově zranění a neustále zraňovaní." A mám dojem, že velká náboženství včetně křesťanství mají z tohoto našeho zraňování radost. On se takový citový deprivant mnohem lépe ovládá a oblbuje, nežli sebevědomý a spokojený a vyrovnaný člověk.
Není mou ambicí být Ježíšovým učedníkem, když nemohu být jeho přítelem.

Tolle jistě v mládí trpěl, ale nevím, zda je to utrpení nutné k dosažení vnitřní vyrovnanosti, nejsem si tím jistý. A cestu k té vyrovnanosti máme každý trochu jinou a ne všichni ji úspěšně projdou až do cíle

Se obávám a zdravím

[nop]

Ahoj Zdeňku

Pelvan píše:
...Utrpení je nejkratší cesta k osvícení. ....
Vidíš to, jaké máš štěstí. Nebo ho potřebuješ ještě více?

.....Jak říkal Jiddu Krishnamurti:"Všichni jsme citově zranění a neustále zraňovaní." A mám dojem, že velká náboženství včetně křesťanství mají z tohoto našeho zraňování radost. On se takový citový deprivant mnohem lépe ovládá a oblbuje, nežli sebevědomý a spokojený a vyrovnaný člověk.
.....a zdravím

"...náboženství...mají ...radost..."
Ne náboženství, ale jednotliví lidé. Podle sebe deformují spolky, protože církve a hnutí jsou spolky.
Ani Aláh neříká "zabijte ....", ale jen lidé. Korán je prý od Boha darovaný - ale brko do inkoustu namáčeli lidé.

Jednou jsem v komunismu dospěl k názoru, že já jsem stranu KSČ nikdy neviděl. Viděl jsem vždycky jen osoby, jednotlivé straníky. Mluvili a konali jménem strany, ale jednali to osoby, ne strana vznášející se ve vzduchu.
Jedině generální seskupení všech, neboli plenární sjezd by se mohl nazvat stranou. Překřikovali by se pak navzájem, jako v Kostnici při souzení J. Husa (a nemohli se shodnout).

Mluvit jménem církve je nemožné, každý mluví za svou frakci.
Výjimkou je papež jako jediný, který mluví za všechny, byl na to zvolený a tudíž má na to mandát.
Ale když Wojtyla nechtěl zrušit celibát, nebo alespon změkčit podmínky, to mluvil Wojtyla, protože to byl jeho osobní postoj.
On měl uzavřený mystický sňatek s Marií a to dopřál všem.
Takže k celibátu se nevyjádřila církev ani papež, ale civilista Wojtyla, tehdy oblečený do pláště velekněze JP II.

Stejně tak islám je dílo jednotlivců. I planoucí hranice s kacíři byly dílem jednotlivých osob mluvících ve jménu neexistující církve.
Protože opravdová církev je souhrn věřících, ne souhrn osob, které se hlásí k jednotlivé církvi resp. k jednotlivé víře.

[re.seek]

Ježíš říká: Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sester, ano i té duše své, nemůže býti mým učedníkem.

Nechápu Ježíše, k čemu by mi to bylo dobré, abych snad nenáviděl svoje blízké, protože mi neuměli vytvořit šťastné a veselé dětství a nenaučili mne ani základy citové gramotnosti.

To, co učil Ježíš, se velmi dlouho předávalo jen ústní tradicí. Každý z těch, kdo to předával dalšímu pokolení, pochopil jeho výroky po svém, úměrně své vnitřní zralosti, a jak je pochopil, tak je předal dál. Navíc, když tímhle způsobem předávané Ježíšovy výroky byly konečně zaznamenané písemně, z aramejštiny se to překládalo do dalších jazyků - a zase to každý z překladatelů přeložil podle toho, jak tomu sám porozuměl. Proto je dneska v bibli celá řada formulací, které evidentně znamenají něco trochu nebo úplně jiného, než původně řekl Ježíš.

Výrok "Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti..." má zřejmě následující význam:

Nepřestane-li být člověk citově závislý na svých rodičích, příbuzných a přátelích, nepřestane-li lpět na tom, jestli ho mají rádi a co si o něm myslí, tj. nepřestane-li lpět na své osobnosti, na jejích potřebách a závislostech ("duši své..."), nemůže být Ježíšovým učedníkem = učit se poznávat Boha. Protože pocity a názory, na kterých člověk lpí (ať se týkají čehokoliv), znemožňují poznávání Boha, všetvořícího a všudypřítomného.

[nop]

Ježíš říká: Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sester, ano i té duše své, nemůže býti mým učedníkem.

to je text z Bible Kralické z roku 1613, dnes starobylé, ale stále se používá.

a jiný překlad říká: 14:26 "Kdo chce přijít ke mně, ale nepřestane lpět na svém otci a matce, ženě a dětech, bratrech a sestrách, a dokonce na vlastním životě, nemůže být mým učedníkem“ to je Bible, Překlad 21. století.

[Jana]

Ježíš říká: Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sester, ano i té duše své, nemůže býti mým učedníkem.

to je text z Bible Kralické z roku 1613, dnes starobylé, ale stále se používá.

a jiný překlad říká: 14:26 "Kdo chce přijít ke mně, ale nepřestane lpět na svém otci a matce, ženě a dětech, bratrech a sestrách, a dokonce na vlastním životě, nemůže být mým učedníkem“ to je Bible, Překlad 21. století.

Ten "Kdo" něco chce a někam jde, na něčem lpí, musí zmizet, aby se objevil cíl a konec cesty.

Aby se objevilo: "Živť jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus."

Aby zmizelo ego a na jeho místo mohlo vstoupit pravé boží Já: „JSEM, KTERÝ JSEM.“

[nop]

Český ekumenický překlad na biblenet:

lukas 14,26

„Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.

[Návštěvník]

Český ekumenický překlad na biblenet:

lukas 14,26

„Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.

[re.seek]

„Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem."

"Kdo chce přijít ke mně, ale nepřestane lpět na svém otci a matce, ženě a dětech, bratrech a sestrách, a dokonce na vlastním životě, nemůže být mým učedníkem.“

Zříci se, přestat lpět...

Aurobindo Ghose: "Tohoto stavu se však nedosahuje křečovitým úsilím, nýbrž neustálým odevzdáváním toho, na čem jsme právě ze zvyku ulpěli."

Abychom mohli něco odevzdat, musíme si uvědomit, že nám na tom záleží (= že na tom lpíme) a proč nám na tom záleží. Ulpíváme na všem, co je pro nás osobně důležité. Děje se to automaticky a my to jako lpění vůbec nevnímáme.

David Hawkins: "Základní, fundamentální emoce je obvykle nevědomá nebo při nejmenším neuvědomovaná. Když se tato základní emoce opomíjí, ignoruje se a neprožívá, lidé si neuvědomují příčinu svého jednání a snaží se najít všechny možné důvody, které vypadají hodnověrně. Ve skutečnosti často nevědí, proč dělají to, co dělají."

[nop]

O odevzdanosti k novému a o opuštění starého. [mé glosy v hranaté závorce ]

Lukáš 9,
57 Stalo se pak, když šli, že řekl jemu na cestě jeden: Pane, půjdu za tebou, kam se koli obrátíš.

58 I řekl jemu Ježíš: Lišky doupata mají, a ptáci nebeští hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil. [ prorok má kázat a procházet zemí, nebýt hospodářem -majetníkem] [ale býval hostem u svých přátel, u Šimona, u Lazara a jeho sester Marty a Marie a jiných nejmenovaných..]

59 I řekl jinému: Poď za mnou. Ale on řekl: Pane, dopusť mi nejprvé jíti a pochovati otce mého.

60 I dí jemu Ježíš: Nech ať mrtví pochovávají mrtvé své, ale ty jda, zvěstuj království Boží.

61 I řekl opět jiný: Půjdu za tebou, Pane, ale prvé dopusť mi, ať se rozžehnám s těmi, kteříž jsou v domě mém.

62 Řekl jemu Ježíš: Žádný, kdož vztáhna ruku svou k pluhu, ohlídal by se nazpět, není způsobný ke království Božímu.

[re.seek]

O odevzdanosti k novému a o opuštění starého...

Ulpívání na něčem - ať jde o cokoliv - se odevzdává postupně, pokaždé když se to v sobě rozpozná. Ať jde o něco nebo o někoho kolem nás, o něco, co bychom rádi získali nebo se toho naopak zbavili, a v neposlední řadě o vlastní přesvědčení - "vím, že je to tak!"; odevzdávají se i všechny pocity a emoce, které jsou s tím spojené.

K tomu říká Aurobindo Ghose:

"Měli byste mít schopnost rozpoznávat v sobě věci, které je potřeba změnit, aniž by vás to znepokojilo nebo odradilo."

[re.seek]

K tématu "Jak pozitivně podporovat tělem mysl a myslí tělo":

Všechny nemoci jsou fyzické, duševní a duchovní, a proto je nejlepší využít všechny způsoby, které podporují zotavování. K dispozici jsou také neznámé faktory, které ovlivňují rekonvalescenci, jako jsou například karmické sklony. Takže některé nemoci mohou přetrvávat a čeká nás další vnitřní zjišťování nebo vývoj osobní úrovně vědomí, při kterém se odhalí zdroj nemoci. Proto by se mělo pokračovat v duchovní práci jako takové a uzdravování odevzdávat Bohu. Úspěšná léčba je jedna věc; uzdravování je jiný rozměr, protože byly rozpoznány příčiny a vyneseny na světlo.

Jak může člověk vědět, jestli pokora a vzdání se jsou úplné? Jsou úplné, když je člověku lhostejné, jestli dojde k uzdravení, nebo nedojde. To je výsledek odevzdání se Bohu ve velké hloubce a vzdání se touhy ovládat nebo měnit to, jak se věci mají.

David Hawkins

[lklknml]

Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sester, ano i té duše své, nemůže býti mým učedlníkem.

Je třeba si uvědomit, že Ježíš přišel ve své době s revolučním učením, které stavělo dosavadní názory na hlavu (všeobecně přijímané představy o bohatství, farizejích atd.). Jeho slova byla radikální, bezpochyby by byl dnes označen za extrémistu a v hledáčku tajných služeb. "Zříci se", "přestat lpět", přinášejí do onoho kontextu vykastrovaný význam jeho slov v duchu impotentního ekumenizmu a Dukova tlustého břichu. To má však s původním učením Ježíše společné jen pramálo. Následovat tehdy Ježíše znamenalo radikální odklon, něco jako volba mezi Ním a nesmyslným, bohapustým světem (kterému lze uniknout leda sebevraždou).

"Zříci se", "přestat lpět" jsou základem původního Buddhova učení, které však vyrostlo v jiném kulturním prostředí a bez znalosti tohoto kulturního kontextu je možno dopadnout podobně jako následovníci Cargo kultu:


Což neznamená, že by konotace slov zříci se a přestat lpět v Bibli nebyly obsaženy, viz např. 1 Kor 29-31: "Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali". Cesta k tomu je však formována láskou, v jejích rozličných podobách, jak praví např. Zjevení Janovo 3, 15-16: "Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech."

[Jana]

Je možné se na to podívat prakticky. Jak vzniká ego? Vzniká souborem představ, které do nás vložili rodiče, naši blízcí, společnost a které jsme přijali za vlastní, kterým věříme. Jsou to představy o tom, jací jsme a jací bychom měli správně být, co máme a nemáme dělat, co je dobré a co je zlé. Ty představy se často od sebe liší, liší se i od možností naší psychosomatiky, ve kterou věříme, že jsme, a tak není v našich možnostech vyhovět. Láskyplnost tak dostává na frak, protože jak můžeme být láskyplní, jak se můžeme mít rádi, když jsme jiní, než máme správně být? Jak můžeme být láskou, když jsme tak nedokonalí? Naše představa vlastní nedokonalosti se zrcadlí i v našem prožívání vnějšího světa a jak by bylo možné milovat něco tak špatného, čím je svět?

Energie se v nás tak štěpí, objevuje se rozpolcenost, tělo si žádá něco jiného, než si žádá mysl a objevuje se vnitřní boj. S ním i psychosomatické problémy. Není v nás moc žít láskyplný, šťastný a spokojený život a objevuje se tak často ne-moc, která zve k uvnitřnění, k obrácení pozornosti do sebe a hledání pravdy v sobě a přiznání si vlastní bez-moci, díky které je možné všechno to, co nás sužuje a trápí pustit.

"Bože, ne má, ale Tvá vůle."

Pustit všechny představy o tom, co je dobré a zlé a odevzdat se Boží vůli, která je tím nejobyčejnějším:

"Jsem, který jsem", KTERÝM VE SKUTEČNOSTI JSEM.

Jít do hloubi poznání toho JSEM, KTERÝ JSEM, znamená spočinout v klidu a míru, v lásce. Opustit hlavu plnou představ, jací máme být a jen být. Být tím, z čeho vyvěrá život, nic víc.

[nop]

„Hledači pravdy“ byli už před Ježíšem. Důkazy lze najít v líčení příběhů lidí inspirovaných Duchem Božím (Ruach). A protože přinášeli vzkazy od Hospodina lidem a předpovídali budoucí situace, říkali jim „proroci“.
Žili na horách v osamělých skupinách, obdařenému vedoucímu říkali „otče“.
Někteří králové byli v opozici vůči nim a pronásledovali je. Osamělý prorok Jan Křtitel přišel o život, přestože měl tisíce příznivců. Poslední stopa byli poustevníci z hory Karmel. Kvůli výskytu islámu v okolí od VII. století a kvůli křižáckým válkám se v XI. století přestěhovali do Anglie. Jejich následovníci je řád karmelitánů.

základem původního Buddhova učení,

spíše praxe sannjásinů v hinduismu.

1 Kor 29-31: "Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli,

očekával se brzo konec světa, tedy ani bohatství nemělo být lákadlem.

nesnesu tě v ústech,

v jednom překladě „vyvrhnu tě ze svých úst", což znamenalo dostat se z nitra božího do nechráněného okolí „venku z Boha“. A protože vstup do těla je ústy, je vyvrhnutí opakem bytí uvnitř.

[Pelvan]

PS
Jogíni vlažnou teplotu nápojů a jídel preferují a mně také nijak nevadí.

[Návštěvník]

Pasáž: Římanům 8,31-39

Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?
On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?
Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje!
Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!
Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?
Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“
Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.
Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc,
ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.