Pokání

[Návštěvník]

Luk 13,1-5:"Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: 'Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.'"

Bez pokání člověk musí zahynout! Proč? Protože "odplata za hřích je smrt" (Ř 6,23) a podmínka odpuštění hříchu je pokání.

Existuje výjimka?

Ř 3,10.23:"...jak je psáno: Nikdo není spravedlivý, není ani jeden,...všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy"

"Všichni zhřešili" - proto všichni potřebují pokání. Možná někdo namítne: "Proč bych měl činit pokání, vždyť já přece nic špatného nečiním!? Nikoho jsem nezabil, neokradl, kde mohu, činím jen dobře..." I kdyby to byla pravda, neznamená to, že není hříšník. Hřích je přestoupení zákona a zákon neobsahuje jen přikázání "Nezabiješ" a "nepokradeš", ale také dalších osm přikázání a zásady, jež většina lidí přestupuje, aniž si je toho vědoma. Nezapomeňme, že hřích není jen hrubé přestoupení zákona, ale též špatná myšlenka, závist, hněv, nečistá žádost, atd. I ti nejlepší lidé, o nichž nám Písmo podává zprávu, doznávali zcela otevřeně, že jsou hříšní.

Co je to pokání a jak se projevuje?



Ř 12,1.2: "...A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží..."

Pokání je změna smýšlení. Je to změna o 180°! Od přirozenosti si člověk myslí, že je dobrý, lepší než jiní... Je to tím, že je na cestě pryč od Boha. Po setkání Pravdou - s Kristem - se člověk obrací a jde zpět k Bohu.



Příklad pokání

Luk 15,11-24: "...Tu šel do sebe a řekl: `Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.´ I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil...."

Známý příběh "marnotratného syna". Otec v příběhu představuje Boha, marnotratný syn představuje člověka. Napřed vidíme směr "od Boha" (v.13). Pak nastává změna smýšlení a změna směru: "Vstanu, půjdu ke ke svému otci" (v.18).

Pokání musí obsahovat lítost nad hříchem (v.17-19) a vyznání hříchu (v.20.21).

Výsledek pokání je odpuštění

1.J 1,8.9: "Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti."

Vidíme nutnost vyznání hříchu.

Nepřikrývat svůj hřích

Ž 32,5: "Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: "Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti." A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj."

Před kým "nepřikrývat"? Před Bohem nic neskryji, ale před sebou si mohu něco namlouvat (když mi hřích "chutná")! Je důležité přiznat si, že je to hřích - a pak ho mohu teprve vyznat. Duch sv. nás obviňuje z hříchu - zvláště při kontaktu s Božím slovem. Na nás je, abychom nezatvrzovali svá srdce, ale přiznali si hřích, litovali ho a vyznali. (Žid 3,7.8.15-19)

Opustit - zanechat hřích

Přísl. 28,13: " Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování."

Rozhodnout se. Nelaškovat s hříchem. Je to tak nebezpečné, že Pán Ježíš použil příměr raději "vyloupnout si oko" či "utnout ruku", než nést úděl zatracených. Ale když se stane, že znovu zhřeším, pak znovu pokání.

Nesmí chybět pokora

Luk 18,10-14: "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."


Pěkný příklad pokání. Hříšník říká: "Bože, slituj se nade mnou hříšným" (v.13), to znamená "usmiř mne sám se sebou".

Jak lze dosáhnout pokání?

2.Kor 7,10: "Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt."

Člověk může mít dvojí zármutek a prožívat tak dvojí pokání:

1) zármutek nad svým jednáním samotným - to je pravé pokání

2) zármutek nad důsledky svého jednání - to je nepravé pokání

Při pravé lítosti jde vždy o osobu, při nepravém pokání jde o zákon. Při pravém pokání jde tedy o osobní vztah - proto je tak důležité jej pěstovat. Je-li Ježíš Kristus můj osobní, nejlepší přítel, pak pokání přichází spontánně, když jej zarmoutím a když vím, že mě přesto znovu přijímá takového, jaký jsem, když za ním přicházím. To má obměkčující a přetvářející vliv na mé srdce.

Velmi známý příklad. Petr zapřel svého Pána a Mistra - Ježíše. Když na něj Pán Ježíš tehdy pohleděl (v.61), v jeho tváři Petr spatřil zklamání, bolest, ale i přijetí a odpuštění. Petr si uvědomil, že oné noci nejvíc ublížil Pánu Ježíši. V jeho mysli následoval příval vzpomínek na Ježíšovo laskavé přátelství, na vše, co s ním prožil. A když si vzpomněl na jeho nedávná slova: "Šimone, satan si vyprosil, aby vás tříbil...ale já jsem prosil za tebe..." (v.31.32) - to již Petr nemohl vydržet. Vyběhl ven, padl na tvář k zemi - v Getsemane - a přál si zemřít. A to je pravé pokání.

Příklad nepravého pokání

Mat 27,1-5: "...Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: 'Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!' Ale oni mu odpověděli: 'Co je nám po tom? To je tvoje věc!' A on odhodil peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se."

Obě události máme v záznamu oné zlé noci, kdy byl Pán Ježíš zajat. Petr i Jidáš litovali svého činu, ale v jejich pokání byl podstatný rozdíl. Zatím co Jidáš oné noci zemřel pod tíhou výčitek svědomí - ve strachu před soudem a trestem, Petr si přál zemřít proto, že zranil srdce svého nejlepšího Přítele.

Jiný příklad nepravého pokání z našeho života - když žák rozbije okno a pak v ředitelné pláče ze strachu z následků...

Kde vzít pravý zármutek?

Iz 6,1-5: " Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel......I řekl jsem: 'Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.'"

Člověk musí poznat svůj skutečný stav a to je možné jen při setkání s Bohem.

Ve skutečnosti v nás samých není síla k pravému pokání. Proto Bůh učinil opatření, aby se každý mohl setkat s Bohem a činit pokání:

Skut 5,30.31: "Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů."

Když se člověk setkává s Ježíšem Kristem a když v něm poznává Boha a svého Spasitele, získává dar pokání. Tato možnost je dána všem (2.Petr 3,9; 1.Tim 2,4).

V podstatě lze říci, že přijít k pokání = přijmout Krista.

První krok na cestě ke spasení dělá Bůh - zastavuje hříšníka tím, že mu postaví do cesty Ježíše Krista. Člověk slyší evangelium, Duch svatý na něho působí svým pozitivním vlivem - a člověk se musí nějak rozhodnout.

Reakce člověka: - kladná: přibližuje se ke Kristu a k pokání
- záporná: zatvrzuje se - vzdaluje se od Krista a zahyne. (Zj 9,20.21.)

Chce-li člověk dosáhnout pokání, pak má jedinou možnost: získat a udržovat spojení s Kristem. Pokání je Boží dar nabídnutý všem bez rozdílu; ale člověk musí přece jen vyvinout určité úsilí - přijít ke Kristu, pěstovat s ním společenství, zůstávat s ním. K tomu nám slouží bohem dané nástroje: modlitba, studium Božího slova, spolupráce s Bohem na záchraně člověka (šíření evangelia, misijní činnost).

Existuje velký omyl - chtít se napřed změnit k lepšímu a teprve pak přijít ke Kristu. Změna (pokání) je možná právě až v důsledku spojení s Kristem. K Ježíši je třeba přijít hned, takoví, jací jsme.

Ř 2,4: "Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?"

Dobrotivost Boží vede k pokání. Naše vědomí o Boží dobrotě a lásce roste úměrně s naším poznáváním Krista ( a tím Boha, který se stal člověkem), uvažováním o něm. A tak se bude při každém novém kroku v křesťanské zkušenosti prohlubovat i naše pokání. Čím se totiž člověk ocitne blíže ke Kristu, k jeho čistotě a nesobecké lásce, tím více si uvědomuje vlastní bídu svého charakteru.

Komu a kdy se máme z hříchů vyznávat?

Hříchy máme každý osobně vyznávat v modlitbě přímo Bohu! Jen Bůh vidí do srdce, jak dalece je naše vyznání upřímné a otevřené, a jedině Bůh a nikdo jiný nám může odpustit hříchy.

V modlitbě Páně (Otčenáši) je jasně ukázáno, že své hříchy máme vyznávat přímo Bohu: "Odpusť nám naše viny..." (Mat 6,12)

Provinil-li se člověk proti někomu z bližních, má doznat svou vinu a prosit o odpuštění i jeho.

Jak 5,16: "Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého,..."


Je to proto úplně převrácený způsob - vyznávat se z hříchů knězi (člověku, kterého se vůbec netýkají), místo abychom v tichu svého soukromí poklekli a vyznali se z hříchů přímo Bohu (kterého se týká každý náš hřích) a dokázali jít i za bližním, týká-li se náš hřích i jej, a i s ním se smířit. Vyznán a litován musí být každý vědomý hřích, neboť bez vyznání nám nemůže být odpuštěn. A před Bohem není nic utajeno...!

A kdy se máme vyznávat? Jak často?

Často je třeba, abychom se vyznali ihned, jakmile si svou vinu uvědomíme, nebo jakmile se ozvou výčitky svědomí. Večer, než jdeme spát, máme dbát na to, abychom byli smířeni s lidmi i s Bohem, neboť nevíme dne ani hodiny...

Závěrem

Pán je ochoten přijmout každého, kdo se k němu opravdově a upřímně obrátí. Lidé nezahynou proto, že byli hříšníky, ale proto, že nečinili pokání a setrvávali nadále v hříchu, ikdyž věděli, že jim Bůh dává plnou možnost vysvobození a záchrany - ve svém odpuštění v Kristu.

J 6,37: "Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven,"

Není to úžasné zaslíbení? Úžasná pravda, že Bůh v každé době přijímá každého, kdo k němu přichází, bez ohledu na jeho minulost. Každý, kdo přichází k Ježíši, je vždy - opravdu vždy přijat. Na to nikdy nezapomeň.
Bude-li Ježíš Kristus náš nejlepší Přítel, pak budeme toužit po jeho přítomnosti a budeme bdělí, abychom jej neranili svou neposlušností. Jestliže i pak zhřešíme, budeme pociťovat upřímnou lítost, prožívat pravé pokání a také jistotu odpuštění a nového přijetí.

E.G.Whiteová: Cesta k vnitřnímu pokoji.

[Návštěvník]

Karma

Ježíš řekl: Povedu tě z vězení do vězení, dokud nezaplatíš dluhy do posledního halíře. Což značí cestu z vtělení do vtělení za účelem placení karmy.
Jestliže je tma rámcem světla, pak je i snadněji pochopitelné, že oblast pekla je duševní oblastí utrpení a nesouladu, disharmonie s Řádem a pak je i zcela přijatelná jako čistírna ducha, který se vyvíjí od zdola vzhůru. Utrpení povstávající ze zla je hybnou pákou pokroku. Proto je nutno na Zemi oživovat lásku a světlo v temnotách připoutání ke hmotě, stejně jako se při nemoci bere lék na uzdravení. Záchrana a spasení je důležité pro ty, kteří si přejí se spasit. Pod náporem zkoušek, které bolest vrývá do nitra, se duše taví a uklidňuje, aby přijala odpovědnost za svůj osud, který si sama vytváří. Po pošetilostech, nedodržování Řádu a vzpouře se duch vrací k výčitkám svědomí, pokání a pokoře. Uklidňuje se a je-li pozemek připraven, znovu se osévá....

sv. Terezie z Avily

Tu je zápas s démony velmi rozmanitý a strašný a duší jím daleko víc trpí než v předešlých komnatách. V těch byla jako ubohá hluchoněmá, nebo aspoň málo slyšela a méně odporovala, jako osoba, jež téměř ztratila naději na vítězství. Avšak zde je uvažování mnohem živější, mohutnosti schopnější a nepřátelská dělostřelba mohutnější, takže je nemožné ji neslyšet. Démoni předkládají všechna dobra a rozkoše světa, to jsou hadi, o nichž mluvím. Dají jim zdání téměř věčného trvání, ukazují, jak si jich všichni cení, připomínají rodiče a přátele, a jelikož v této komnatě člověk touží konat trochu pokání, poukazují na to, že škodí zdraví, a tisíce jiných těžkostí.“

„…Není to malá milost, kterou jim Pán prokázal (duším, které vstoupili do třetích komnat) , když jim pomohl překonat první obtíže. Ony teď – myslím, že je jich z Božího milosrdenství ve světě mnoho – vroucně touží neurážet Pána, varují se i všedních hříchů, mají rády pokání, mají své hodiny usebranosti, dobře využívají času, konají skutky lásky k bližnímu, jsou velmi umírněné v řeči i odívání, a ty, které mají rodinu, se o ní dobře starají. Jejich stav je záviděníhodný a zdá se, že jim nic nemůže zabránit dosáhnout poslední komnaty – Pán jim v tomto jistě nezabrání, budou-li to chtít, neboť je to příliš krásná dispozice, než aby nepřivábila všechny milosti.“

BHAGAVADGÍTA

24. Kdo hledá radost, klid a světlo ve svém srdci, dochází nakonec dokonalosti splynutím se Mnou, takový člověk je vpravdě svobodný.

25. Jeho nedokonalosti zanikly, jeho pochyby se rozprchly, jeho smysly se zklidnily, každý jeho čin stává se dobrem pro všechny tvory. A tak dosáhne osvobození v Nejvyšším.

26. Mudrc, jenž se oprostí od žádosti a hněvu, poznal sebe sama a sjednotil se s veškerenstvem, prožívá svrchovanou svobodu Nejvyššího na tomto světě i světech ostatních.

27. Kdo ze své mysli vypudil všechny vnější věci, kdo s dechem klidným a vyváženým a se zrakem upřeným mezi obočí dlí v samotě,

28. kdo má mysl, smysly a vnitřní zření v souladu a navždy zapomněl na žádosti, strach a hněv a touží jen po vysvobození, ten si rozjímáním již vydobyl blaha osvobození.

29. Takový člověk Mě vskutku zná jako tvůrce přemnohých tvarů, jako konečný cíl všech obětí a pokání, jako velkého Pána všech světů, dobrodince a přítele všech tvorů. Takový člověk dojde věčného království míru."

[Návštěvník]

ANTHONY DE MELLO
CESTA K LÁSCE

Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. Matouš 4:17

Představte si, že máte rádio, které ať už kroutíte knoflíkem jak chcete, chytá jen jednu stanici. A vůbec se nedá regulovat hlasitost. Někdy je zvuk sotva slyšet, jindy zase je tak hlasitý, že vám to málem prorazí ušní bubínky. Navíc nejde vypnout. Někdy je pomalé; pak v něm zničehonic začne pískat, zrovna když se ukládáte ke spánku. Kdo by to vydržel, mít rádio, které se takhle chová? A přesto, když se takhle bláznivě chová vaše srdce, nejen že to vydržíte, ale dokonce říkáte, že to je normální a lidské. Vzpomeňte si, kolikrát jste byli zmítáni emocemi, svíral vás vztek, sklíčenost nebo úzkost, a přitom tomu tak bylo jenom proto, že jste si vzali do hlavy získat něco, co nemáte, nebo si udržet něco, co už máte, nebo se vyhnout něčemu, s čím nechcete přijít do styku. Třeba jste byli zamilovaní a cítili jste se nedoceněni nebo jste pociťovali žárlivost. A na jednou se celá vaše mysl a cítění zaměřily pouze na tuto jedinou věc, a hostina se vám v ústech proměnila v prach. Usiloval jste o výhru ve volbách a v zápalu boje jste vůbec neslyšel zpěv ptáků: vaše ambice všechno ostatní přehlušila. Byl jste v nebezpečí, že vážně onemocníte nebo že ztratíte životního partnera, a přesto jste se nemohl na nic jiného soustředit. Zkrátka, ve chvíli, kdy se k něčemu připoutáte, fungování toho úžasného aparátu zvaného lidské srdce je zničeno. Chcete-li si opravit své rádio, musíte nastudovat jeho mechanismus. Chcete-li si napravit srdce, musíte se hluboce a vážně zamyslet nad čtyřmi pravdami. Ale nejdříve si vyberte něco, na čem lpíte a co vám dělá starosti - něco, k čemu lnete, nebo něco, čeho se hrozíte, nebo něco, po čem toužíte - a mějte to při čtení následujících pravd stále na mysli.

První pravda: Musíte si vybrat mezi tím, na čem lpíte, a štěstím. Oboje mít nemůžete. Ve chvíli, kdy na něčem začnete lpět, mysl a srdce přestanou správně pracovat a vaše schopnost vést radostný, bezstarostný a klidný život je tatam. Hodí se to i na váš vybraný předmět? Zamyslete se nad tím. Jistě ano.

Druhá pravda: Kde se vaše lpění vzalo? Nenarodili jste se s ním. Vzniklo ze lži, kterou vám namluvila společnost nebo kterou jste si namluvili sami, a sice že bez jistých věcí a bez jistých lidí nebudete šťastni. Otevřete oči a pochopte, jaký je to klam. Existují stovky lidí, kteří jsou naprosto šťastni i bez této jakési věci i osoby i situace, po které vy toužíte a o které jste sami sebe přesvědčili, že bez ní nemůžete být. Vyberte si tedy: Chcete to, na čem lpíte, nebo svobodu a štěstí?

Třetí pravda: Chcete-li žít naplno, musíte si vytvořit smysl pro perspektivu. Život je nepředstavitelně bohatší než ta nepatrnost, ke které jste se připoutali a které jste dali tu moc vás zneklidňovat. Nepatrnost, ano, protože, budete-li žít dostatečně dlouho, jednou přijde den, kdy ztratí svou závažnost. Ani na ni nebudete mít vzpomínky - vaše vlastní zkušenost to potvrdí. Tak jako dnes si už jen stěží vzpomenete na ty malichernosti, které vás tak znepokojovaly v minulosti. To proto, že již nejste pod jejich vlivem.

A tak vám čtvrtá pravda přináší ten nepopiratelný závěr, že žádná věc ani žádná bytost vně vás nemá tu moc z vás dělat lidi šťastné i nešťastné. Ať už jste si toho vědomi či nikoliv, jen vy se rozhodujete, zda budete šťastni či nešťastni, zda budete na věcech lpět či nikoliv, a to v každé situaci. Jak se tak zamýšlíte nad těmito pravdami, možná si uvědomíte, že se jim vaše srdce staví na odpor, vznáší proti nim námitky a odmítá na ně pohledět. To je známka toho, že jste ještě v rukou svých lpění nevytrpěli dost na to, abyste toužili něco udělat se svým duchovním rádiem. Anebo se vaše srdce těmto pravdám nebrání; je-li tomu tak, radujte se. Pokání, náprava srdce se práv započala a království boží - příjemně bezstarostný život - teď máte konečně na dosah. Natáhněte se a osvojte si jej.

[Návštěvník]

Jak vám dupou svévolníci?

Lukáš Makovička

Hospodinovu shovívavost milujeme, když zrovinka hřešíme a víme, že do nás kvůli pár malým hříškům hned nepraští blesk, ale máme čas na to udělat pokání.

Hospodinovu shovívavost nenávidíme, pokud jsme zrovinka obětí těch samých „malých hříšků“, musíme vlastním úsilím napravovat škody jimi způsobené a víme, že ten mizera má ještě lhůtu na to udělat pokání (a nejspíš ho neudělá).

[Návštěvník]

Starodávné havajské léčení Ho´oponopono

Problémy můžeme řešit bez ohledu, zda víme, co se skutečně děje. Toto zjištění poskytuje nesmírnou úlevu a radost. Nalezení vlastního Já pomocí ho’oponopono je způsob, jak řešit problémy, což je část smyslu existence. Abychom mohli problémy řešit, musíme si položit dvě otázky: ,,Kdo jsem?“ a ,,Kdo je zodpovědný?“

Chceme-li pochopit povahu vesmíru, měli bychom začít podle Sokrata: ,,Poznej sám sebe.“ Vypořádat se jednou provždy se vzpomínkami znamená jednou provždy je očistit.

Jednou z možností jak to udělat, je využít tento starý havajský proces řešení problémů, který pro dnešní účely aktualizovala Morrnah Nalamaku Simeona, kahuna Lapa’au, jmenovaná v roce 1983 Žijícím pokladem Havaje.

Tvoří ho tři prvky: pokání, odpuštění a transmutace. Je prosbou, kterou poslala vědomá mysl Božské Inteligenci, s prosbou o „vyprázdnění“ vzpomínek a obnovení vlastního Já. Začíná ve vědomé mysli.


Pokání: Je počátkem procesu ho’oponopono, který vychází z vědomé mysli jako prosba Božské Inteligenci, aby transmutovala vzpomínky v prázdnotu. Vědomá mysl přiznává svou zodpovědnost za vzpomínky v podvědomé mysli, která je vytvořila, přijala a shromáždila.

Odpuštění: Společně s pokáním je prosbou vědomé mysli k Božskému Stvořiteli, aby přetvořilo vzpomínky podvědomé mysli v prázdnotu. Vědomá mysl je nejen zarmoucená, ale současně prosí Božskou Inteligenci o odpuštění.

Transmutace: Božská Inteligence ji používá, aby v podvědomé mysli zneutralizovala a uvolnila vzpomínky do prázdnoty. Pouze Božská Inteligenci ji může použít.


Ho´o = vyčistit
Ponopono = dokonalost, Božství
Ho´oponopono = vyčistit cestu k vnitřnímu Božství.

Stará šamanská technika čištění (mantra).

Mantra = modlitba, odříkávání nebo zpívání textu (vždy ve stejném rytmu a slovosledu). Nejméně 3x – teprve pak se spouští program v nás.
Představte si, že existuje jeden celek – (Absolutno, Jednota, Vesmír, Bůh). Všichni jsme jeho součástí. Když se rozhodneme z tohoto celku odejít a vstoupit do lidského života, vezme si naše duše s sebou zrníčko z toho celku. Kousíček dokonalosti – jádro naší duše. Vejdeme do života a začneme na toto zrnko zapomínat, jako na naše Vědomí z minulosti. Postupně ho zaplavujeme bloky, bolestí, utrpením.... už dávno není zářící, ale stále je dokonalé. Po dlouhé životy žijeme v nevědomí o tomto skvostu uvnitř nás. Až nastane čas procitnutí. Duchovního uvědomování si sebe sama a my vědomě chceme růst, čistit ty nánosy a balast. To je okamžik pochopení, přijímání, odpouštění. Pracujeme na sobě mnoho životů. Až se před naším vnitřním zrakem znovu rozzáří skvostný diamant. Kousíček z dokonalosti. Prozáří nás a rozžehne v nás světlo. To je čas, kdy naše duše opět splyne s Jednotou.

Vezměme odpovědnost za vzpomínky, které neustále projektují naše závislosti, agresivitu, nepřijímání se..... a začněte čistit.

Pamatujte si, že to, co vám vadí u druhých, je také ve vás samotných , takže veškeré uzdravování je léčením sebe sama.

Nikdo jiný tyto procesy nemůže uskutečnit, jenom vy. Celý svět je doslova ve vašich rukou.

Jak uzdravit sám sebe (nebo kohokoliv jiného) a objevit zdraví, bohatství a štěstí.

Zde jsou jednotlivé kroky:

1.MORRNAHNINA MODLITBA:
Božský stvořiteli, Otče, Matko, Synu v jednotě… Pokud jsme se já, celá moje rodina i příbuzenstvo a všichni mí předkové v myšlenkách, slovech, skutcích a svém jednání dopustili vůči Tobě, Tvé rodině, příbuzným či předkům čehokoli zlého od počátku stvoření až do dneška, prosíme tě o odpuštění. Dopřej nám očištění, uvolnění a odstranění všech negativních vzpomínek, bloků, energií a vibrací a přeměn těchto nechtěných energií v čisté světlo… a tak se staň

2. „OMLOUVÁM SE“ a „PROSÍM, ODPUSŤ MI“ - Toto říkáte, abyste uznali, že se něco stalo, aniž byste věděli, co se dostalo do vašeho těla nebo mysli. Nemáte ponětí, jak se to tam dostalo a ani to nemusíte vědět.

3. „MILUJI TĚ“ a „DĚKUJI TI“
Slova ''miluji tě'' rozproudí zablokovanou energii. Znovu se napojíte na Božství. Vzhledem k tomu, že nulový stav je naprosto čistá láska, a je to svět bez hranic, začínáte se dostávat do tohoto stavu tím, že vyjadřujete lásku. Když po tomto výroku vyslovíte ''děkuji ti'', vyjadřujete vděčnost. Vyjadřujete víru, že problém bude vyřešen pro nejvyšší dobro všech zúčastněných.


Co se bude dít dál, závisí na Božství. Můžete cítit inspiraci k nějaké činnosti. Ať už to je cokoliv, udělejte ji. Pokud si nejste jisti, zdali byste onu činnost měli vykonat, použijte stejnou metodu léčeni na vaši nejistotu. Když se očistíte, budete vědět, co máte dělat.
Příklady použití techniky:


Při problému: „Prosím o odpuštění za všechno, co se děje uvnitř mě a projevuje se jako problém venku. Božství, lituji, prosím odpusť mi, děkuji a miluji tě.“
Když mě rozhodí jednání jiného člověka nebo situace: Co uvnitř mě způsobuje, že (tato žena se takto chová….. nebo že kamaráda bolí záda…), jak mohu problém v sobě napravit? Následuje modlitba…… Omlouvám se, prosím, odpusť mi, miluji tě a děkuji.
Když se mi hlavou honí různé vzpomínky: Miluji vás drahé vzpomínky. Jsem vděčná za to, že mám příležitost osvobodit vás i sebe. Následuje modlitba: „Omlouvám se,prosím, odpusť mi, miluji tě a děkuji.“

K jídlu: Když máme strach, že nám nedělá dobře: „Miluji tě, miluji tě.“ Pokud vnáším do této situace něco, co způsobí, že mi bude špatně když tě sním, není to tvá vina, dokonce ani má. Je to něco, co způsobuje, že se cítím zodpovědný.

Zdroj kniha: Svět bez hranic - Joe Vitale a Ihaleakale Hew Len