Vztahy - komunikace mezi partnery s různou vibrační úrovní

[Jarda Malej]

[malpan]

Myslim, ze neni treba se stitit zebrani...
Ja zebram o lasku u Mistrovych nohou denne...
Vzdyt- co jineho sem nez zebrak nevedomec?

A s tim egem je to naopak:
Zebram-li u ega---zprazi me s pohrdanim
Zebram-li u srdce---budu obdarovan
...
Druha poznamka:
Chladny logicky kalkul rika: zbav se prekazejiciho a pujdes rychleji
Srdce ale vi, ze to mnohdy neplati...napr pri opusteni partnera
Prace s tim, co te brzdi, te muze--s trochou stesti--nejvic akcelerovat...
...x...

Mistr je výš, je lepší, .... proto tu může být i potřeba žebrání. Jakmile dojde k zharmonizování, pak člověku dojde, že není nikdo výš a lepší a dokonalejší a jánevímjaký... Přichází zdravé sebe-vědomí a jasnější pohled na to, čím se lišíme, v čem je podstata toho dosud hodně vnímaného rozdílu. To žebrání je vlastně jen zvýrazněná pokora a touha, aby mohlo začít docházet ke změně - samozřejmě i na tom se dá ujíždět. Pokud je v tom jen ohýbání hřbetu, člověk se nemusí pohnout z místa a tělo se začne přizpůsobovat mysli...
"Zebram-li u srdce---budu obdarovan" - nějaký čas to bude fungovat - jako když si nezaměstnaný chodí pro dávky, ale nic netrvá věčně. Jednoho krásného dne budeš životem posunut k nějaké změně, aby ses dokázal obdarovat sám, než přijde doba, kdy o tyto dary přestaneš mít zájem, protože se jimi staneš...

[.Petra]

Myslim, ze neni treba se stitit zebrani...
Ja zebram o lasku u Mistrovych nohou denne...

Copak nevnímáš, že ti ji neustále dává? Proč bys u něho jinak seděl?

[.Petra]

Určitě je dobré, když partner s námi nechce být, tak ho nechat odejít - tady není žádný problém - jedině snad naše vlastní závislost.

Horší je to obráceně - když my chceme odejít a partner (případně děti) to nechtějí.

Tady je dobré si uvědomit, že svoboda rozhodování a konání je nerozlučně spjata s odpovědností - ať si to uvědomujeme nebo ne.
Svoboda a odpovědnost jsou dvě strany jedné mince.

a jak píše Antoine de Saint-Exupéry:

"Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."

[Jarda Malej]

Myslim, ze neni treba se stitit zebrani...
Ja zebram o lasku u Mistrovych nohou denne...

Copak nevnímáš, že ti ji neustále dává? Proč bys u něho jinak seděl?

...a je to!

[Návštěvník]

Ja zebram o lasku u Mistrovych nohou denne...

Když žebráš, abys ji získal, je v tobě obrovské chtění
chceš lásku, aby ses cítil líp.

Jenže právě a jen tohle chtění ti znemožňuje vnímat, že

ti ji neustále dává

Proč bys u něho jinak seděl?

[Jarda Malej]

Ja zebram o lasku u Mistrovych nohou denne...

Když žebráš, abys ji získal, je v tobě obrovské chtění
chceš lásku, aby ses cítil líp.

Jenže právě a jen tohle chtění ti znemožňuje vnímat, že

ti ji neustále dává

Proč bys u něho jinak seděl?

Škoda.
Mohla to být pěkná debata, tak díky alespoň za tu chvilku
s Pelvanem, Jaosivou . .

[Návštěvník]

láska se vyžebrat nedá - dokud ji v sobě nemáme, zvenčí ji nedostaneme

Lásky se nám může dostat i tehdy, kdy my sami jí v sobě zrovna moc nepociťujeme.
A bylo by to s člověkem dost zlé, pokud by tu tahle možnost nebyla.

Protože právě láska přicházející jakoby "zvenčí,"
k člověku citově strádajícímu protože nemilujícímu,
dokáže člověka proměnit ..je-li připraven.

Pak rázem může zjistit, že byl vlastně plný lásky, jen o tom jaksi nevěděl.
Je to "probouzení lásky" v praxi.

to jsi napsal pěkně

a stává se to, že krusta na srdci padne když jsme milováni, ale milování bezpodmínečně

pokud ovšem jsem již připraveni, dozrálí k tomu

na co poukázal Malpan, že si lásku nelze vyžebrat je v případě, že my chceme a žebráme po konkrétním člověku, který nás buď dříve miloval nebo nikdy nemiloval aby nám tu lásku dal a měl nás rád, protože jsme na toho dotyčného upnutí a potřebujeme ho, abychom se cítili dobře, aby nám dával pozornost, staral se o nás, dělal nás šťastným

a to se vyžebrat nedá a je za tím naše závislost, naše nezpracovanost ... kdy chceme člověka vlastnit, mít pro sebe, jako vyživující náhradní mámu, jako sladký dudan

[Návštěvník]

Láska se opravdu vyžebrat nedá. Ale někdy je možné ve vztahu vydržet tak dlouho, než se s tím partner pomalu začne smiřovat, že vztah končí.
Jako nejstrašnější si představuju, když vztah normálně běží, oba si navzájem tvrdí, že jsou štatstní a najednou jeden z nich řekne, že je konec a že rodinu opouští. Takový případ jsem zažila u známých.

Proto vidím jako nejdůležitější otevřenost k vlastním pocitům a hlavně je nezapomínat ukazovat i partnerovi. Potom je možnost, že se ještě včas dá na vztahu společně pracovat nebo se společně připravovat na to, že vztah končí.

jj přesně ...

[Návštěvník]

Myslim, ze neni treba se stitit zebrani...
Ja zebram o lasku u Mistrovych nohou denne...
Vzdyt- co jineho sem nez zebrak nevedomec?

A s tim egem je to naopak:
Zebram-li u ega---zprazi me s pohrdanim
Zebram-li u srdce---budu obdarovan
...
Druha poznamka:
Chladny logicky kalkul rika: zbav se prekazejiciho a pujdes rychleji
Srdce ale vi, ze to mnohdy neplati...napr pri opusteni partnera
Prace s tim, co te brzdi, te muze--s trochou stesti--nejvic akcelerovat...
...x...

to je velký rozdíl žebrat o lásku u Mistra než žebrat o lásku u někoho kdo s námi nechce být, kdo nás nemiluje a miluje někoho jiného a chce žít bez nás - mluvíme zde o lásce partnerské
ale ani my nemilujeme toho člověka, my ho potřebuje vlastnit a využívat pro sebe a své potřeby. kdybychom ho skutečně milovali, tak bychom ho nenutili aby nás milovat a byl s námi, protože bychom chtěli aby byl šťastný i on a respektovali bychom, že s námi nechce být. milovali bychom ho dál a nechali bychom ho jít svou vlastní cestou, žit si svůj po jeho

extrémní případy takového žebrání jsou patologickým jevem nazvaným stalking a může končit i vraždou "milované bytosti", protože když nebude se mnou, tak nebude s nikým ...

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stalking

[Návštěvník]

Určitě je dobré, když partner s námi nechce být, tak ho nechat odejít - tady není žádný problém - jedině snad naše vlastní závislost.

Horší je to obráceně - když my chceme odejít a partner (případně děti) to nechtějí.

Tady je dobré si uvědomit, že svoboda rozhodování a konání je nerozlučně spjata s odpovědností - ať si to uvědomujeme nebo ne.
Svoboda a odpovědnost jsou dvě strany jedné mince.

a jak píše Antoine de Saint-Exupéry:

"Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."

jj zlatá slova Míro

[Linda.]

Toužíme, aby nám někdo druhý dal lásku

a měl nás rád, protože jsme na toho dotyčného upnutí a potřebujeme ho, abychom se cítili dobře, aby nám dával pozornost, staral se o nás, dělal nás šťastným, a to se vyžebrat nedá a je za tím naše závislost, naše nezpracovanost ... kdy chceme člověka vlastnit, mít pro sebe, jako vyživující náhradní mámu, jako sladký dudan

Stejné to je i dokud žebráme u Mistra ... protože neumíme pustit svou touhu po sebezabezpečení, prostě se Mu beze zbytku odevzdat ....

A když konečně dojde k naprostému vzdání se, odevzdání Jemu...?

Najednou vnímáme hlubokou lásku, která tu byla z Mistrovy strany odjakživa, ale my ji nevnímali, a proto jsme o ni žebrali

Příval vděčnosti a lásky teď vznikne i v nás, sám od sebe ... časem se ztiší... sytí, hladí, naprosto naplňuje...

na rozdíl od toho, co jsme toužili vyžebrat si od někoho druhého, a co nás nikdy takhle beze zbytku nenaplnilo, i když to tu bylo,
protože jsme se potřebovali pořád znovu ujišťovat, že se to neztratilo, že to tu pořád je

[Návštěvník]

A když konečně dojde k naprostému vzdání se, odevzdání Jemu...?

Najednou vnímáme hlubokou lásku, která tu byla z Mistrovy strany odjakživa, ale my ji nevnímali, a proto jsme o ni žebrali

Příval vděčnosti a lásky teď vznikne i v nás, sám od sebe ... časem se ztiší... sytí, hladí, naprosto naplňuje...

na rozdíl od toho, co jsme toužili vyžebrat si od někoho druhého, a co nás nikdy takhle beze zbytku nenaplnilo, i když to tu bylo,
protože jsme se potřebovali pořád znovu ujišťovat, že se to neztratilo, že to tu pořád je

Mistr otevírá přístup k tomu, čím jsme my sami. Pak tady nikdo druhý není a ani nikdy nebyl. Je tady jen vědomí lásky.

[Návštěvník]

Myslim, ze neni treba se stitit zebrani...
Ja zebram o lasku u Mistrovych nohou denne...
Vzdyt- co jineho sem nez zebrak nevedomec?


...x...

pokud jsme v pokoře skloněni u nohou Mistra a prosíme o to, aby nám otevřel srdce a naučil nás milovat, naučil nás poznat lásku, tak to nelze nazvat žebráním, nýbrž prosebnou modlitbou, kdy se dáme v plen Mistru (Bohu) - otevíráme se mu

vzpomínám na jednoho svého kamaráda, jak se velmi trápil pro to, že nedokáže být plný soucitu, že je často zahlcen velkou zlobou a nenávisti. trápil se tím skutečně opravdově ... byl z toho velmi nešťastný, tak moc že nejedl, nespal ...

v té době přijela do Prahy Marta Jansen, bál se k ní jít, že až uvidí, jak je plný nenávisti a zloby, tak ho vyhodí, že s takovými zlými lidmi nebude chtít mít nic společného. ale nakonec jsme ho přesvědčili, aby to zkusil. šel tam a velmi, velmi plakal ... a když si chodili lidé k Martě sednout tak se třásl jak osika a nesebral odvahu až na konci satsangu se Marta rozhlédla po místnosti a pozvala ho k sobě. nic neříkali, ani jeden, jen seděli proti sobě, pak ho jemně vzala za ruce a ten kluk plakal a plakal a plakal. tolik bolesti za tou jeho nenávistí a zlobou bylo. a Marta plakala s ním a my ostatní v místnosti taky ...

to je ten případ kdy praskne obruč srdce když je zahrnutý bezpodmínečnou láskou ...

byl na to už připraven - pokal se a litoval, že nedokáže soucítit a milovat a chtěl to tak moc napravit, byl v tom tak upřímný, že na to vesmír musel reagovat a tak ho přivedl k Martě Jansen

říkal, že to bylo poprvé co pocítil v sobě lásku ...

[Linda.]

A když konečně dojde k naprostému vzdání se, odevzdání Jemu...?

Najednou vnímáme hlubokou lásku, která tu byla z Mistrovy strany odjakživa, ale my ji nevnímali, a proto jsme o ni žebrali

Příval vděčnosti a lásky teď vznikne i v nás, sám od sebe ... časem se ztiší... sytí, hladí, naprosto naplňuje...

na rozdíl od toho, co jsme toužili vyžebrat si od někoho druhého, a co nás nikdy takhle beze zbytku nenaplnilo, i když to tu bylo,
protože jsme se potřebovali pořád znovu ujišťovat, že se to neztratilo, že to tu pořád je

Mistr otevírá přístup k tomu, čím jsme my sami.

Ano, proto je velkou pomocí setkávání s Probuzenými, kteří TO, čím JSME, spontánně žijí. Vedou nás k rozpoznávání nevědomých závislostí a ulpělostí, kterými si v přístupu k tomu, čím už teď Jsme, nevědomky bráníme. Proto setkání s Mistrem může být hodně překvapivé pro ty, kteří si stejně jako Ty myslí, že stačí pochopit a pak se už jen neustále vracet k přesvědčení

Pak tady nikdo druhý není a ani nikdy nebyl. Je tady jen vědomí lásky.

[Návštěvník]

jj ráda bych upozornila, že Cyril nežebral po Martě, aby ho milovala, nebo aby ho ostatní milovali, ale prosil o to, aby byl schopen soucitu, aby byl schopen milovat, skutečně milovat čistou láskou, jak to nazval malpan

[Návštěvník]

Toužíme, aby nám někdo druhý dal lásku

a měl nás rád, protože jsme na toho dotyčného upnutí a potřebujeme ho, abychom se cítili dobře, aby nám dával pozornost, staral se o nás, dělal nás šťastným, a to se vyžebrat nedá a je za tím naše závislost, naše nezpracovanost ... kdy chceme člověka vlastnit, mít pro sebe, jako vyživující náhradní mámu, jako sladký dudan

Stejné to je i dokud žebráme u Mistra ... protože neumíme pustit svou touhu po sebezabezpečení, prostě se Mu beze zbytku odevzdat ....

to že neumíme pustit svou touhu po sebezabezpečení není překážkou odevzdat se Mu beze zbytku - POKUD JSME SCHOPNI upřímnosti a máme aspoň částečnou důvěru k JEMU

tak už jsme připravení nechat na sebe působit JEHO vliv

když jsem poprvé přišla na soukromou schůzku s Gáiou, tak můj tehdejší velmi tíživý problém bylo mé zoufalství, že ač dělám co dělám nejsem schopná být dobrým člověkem a žít život v lásce. být dobrým člověkem a žít život v lásce pro mne znamenal, žít tak, aby všem kdo se byli v kontaktu bylo dobře, abych jim neubližovala a žít život v lásce pro mne znamenalo žít pro jejich prospěch, obětovat se jim nehledě na své potřeby a zájmy. protože jsem tomuto nebyla schopná dostát, tak jsem se mučila pocity viny, že nejsem dost dobrá a že ostatní nemám dost ráda, že jsem sebestředný sobec, který nedokáže vyhovět ani lidem ani bohu, že zkrátka nevím jak SPRÁVNĚ ŽÍT ...

když se mne Gáia zeptal, ať mu popravdě řeknu co mně nejvíc trápí, tak jsem skutečně musela jít dost do hloubky, abych byla schopná vyjádřit co mne uvnitř aktuálně nejvíc žere on mne pouhou otázkou donutil jít pod povrch pocitů, které je vyvolávali

bez upřímnosti a důvěry v něj, bych to neudělala, protože je to velice nepříjemné a bolestné si to před sebou, natož před někým druhým naplno přiznat, že navenek jako celkem oblíbený člověk, celkem úspěšný i ve svém zaměstnání, milovaný rodinou a obklopený přáteli, těšící se celkem dobrému zdraví - jsme rozervaný zoufalec, který si neumí poradit jak žít ...

to bylo prvně co se mi to vyjevilo v plné nahotě - jak si ve skutečnosti stojím, po odeznění šoku z tohoto uvědomění mne pochopitelně zaplavil proud emocí, přímo lavina ... nebyla jsem vůbec schopná mluvit, třásla jsem se, provázely to proudy slz, kdy jsem doslova brečela sama nad sebou a svou neschopností

Gáia byl velmi přítomný a velmi vnímavý, aniž se mne dotknul, tak jsem skutečně až fyzicky cítila proudy nekonečného pochopení a lásky a totální účasti

když to částečně odeznělo, začal na mne mluvit velmi pomalu a tiše, nicméně důrazně - řekl že - my chceme být dobří pro druhé, proto abychom si zasloužili jejich lásku a cítili se s nimi bezpečně. že tak moc toužíme po lásce, že se chceme obětovat pro druhé, protože tu lásku hledáme mimo sebe

ALE

že jednoho dne nás rodiče opustí, partner nás opustí, děti nás opustí, přátelé nás opustí a my zůstaneme sami

jako kůl v plotě

sami jen se sebou

každé jeho slovo ve mne vyvolávalo nejen další gejzír různých emocí, ale i různé obrazy a výjevy z dětství i z dospívání a tlaky v různých částech těla, ale i naprosto jasné uvědomění, že má naprostou pravdu
že ta moje touha být dobrý člověk, být dobrou dcerou, dobrou partnerkou, dobrou matkou, dobrou přítelkyní, dobrou nadřízenou, dobrou podřízenou atd. byla doslova mojí zoufalou snahou zasloužit si jejich lásku abych nezůstala sama izolovaná a vydaná na pospas cizímu nepřátelskému světu, kde bych neměla šanci přežít ... a že pro tu jejich lásku jsem byla schopná obětovat všechno co mně osobně, jako člověku bylo drahé, všechny své potřeby, zájmy, hodnoty prostě všechno pro to, aby se druzí cítili spokojeně a dali mi už konečně pokoj ...

tak to bylo ...

v přítomnosti Gáii jsme nahlédla jak na tom skutečně jsem, co skutečně v sobě cítím a co v sobě prožívám a také jsem si plně uvědomila, že je to převzatý a naučený program z dětství, z ranného dětství, který jsem se naučila a přijala ho jako životní mustr, který se dal shrnout větou KDYŽ BUDEŠ HODNÁ HOLČIČKA (to znamená uděláš všechno tak jak řekneme a tak jak chceme) TAK TĚ BUDEME MÍT RÁDI (to znamená, pomazlíme se s tebou, pohrajeme si s tebou, dáme ti najíst, umyjeme tě, přečteme ti pohádku a přikryjeme peřinkou, aby ti nebyla zima a tak přežiješ a přežiješ příjemně), když NEBUDEŠ HODNÁ HOLČIČKA, tak budeš izolovaná, hladová, špinavá, bude ti zima a budeš trpět, protože TĚ NEBUDE MÍT NIKDO RÁD A NIKDO TĚ NEBUDE CHTÍT a v bolestech UMŘEŠ



a toto uvědomění způsobovalo uvolňování dalších a dalších vln emocí (pocitů bezmocnosti, sebenenávisti, zoufalství, vzteku a tuny bolesti) a Gáia mi svou přítomností napomáhal být s těmito potlačenými tj. neuvědomovanými emocemi plně přítomná, nevyhnout se jim, naopak je plně prožít a uvědomit si je v těle, ve svém energetickém systému a skutečně až v morku kostí - kde se třepal strach že nepřežiju ...

ani nevím jak dlouho to trvalo, ale čím více jsem tím doslova procházela, tím větší úlevu jsem pociťovala, padaly ze mne doslova balvany, zaplavovala mne neskutečná vděčnost a další záplavy slz, tentokrát vděčnosti a radosti

pak teprve mne Gáia vedl (ale to není to správné slovo, spíš mne to vtáhlo za jeho asistence ještě hlouběji) do ticha, naprostého klidu domova, které jsem ve skutečnosti celou dobu hledala venku mimo sebe ... a řekl mi - tak vidíš je to i v tobě, je to vždycky k dispozici, to je TO co tě nikdy neopustí. byla jsi schopná to vnímat u druhých, ale nebyla jsi to schopná vidět i sama v sobě ... z tohoto "místa" můžeš vycházet a když se pozorností ztratíš a uvědomíš si svou vlastní ztracenost, tak víš kam jí obrátit a kam se vrátit - kdykoliv a ať se bude dít cokoliv je to tady ... v tobě

to byl příklad jen příklad jednoho individuálního satsangu, který jsem tu uvedla, že ani když nejsme schopní pustit svojí touhu po sebezabezpečení, tak to neznamená, že se nedokážeme otevřít JEMU

a že velmi důležité je to co řekla Petra - otevřenost k vlastním pocitům a upřímnost - jak ve vztahu k JEMU, tak ve vztahu k partnerovi, tak ve vztahu k sobě - protože je to jedno a totéž

[Návštěvník]

pro všechny kdo v současné době řeší vztahové problémy



anděl lásky



anděl míru

[Linda.]

Toužíme, aby nám někdo druhý dal lásku

a měl nás rád, protože jsme na toho dotyčného upnutí a potřebujeme ho, abychom se cítili dobře, aby nám dával pozornost, staral se o nás, dělal nás šťastným, a to se vyžebrat nedá a je za tím naše závislost, naše nezpracovanost ... kdy chceme člověka vlastnit, mít pro sebe, jako vyživující náhradní mámu, jako sladký dudan

Stejné to je i dokud žebráme u Mistra ... protože neumíme pustit svou touhu po sebezabezpečení, prostě se Mu beze zbytku odevzdat ....

to že neumíme pustit svou touhu po sebezabezpečení není překážkou odevzdat se Mu beze zbytku - POKUD JSME SCHOPNI upřímnosti a máme aspoň částečnou důvěru k JEMU

tak už jsme připravení nechat na sebe působit JEHO vliv

když jsem poprvé přišla na soukromou schůzku s Gáiou, tak můj tehdejší velmi tíživý problém bylo mé zoufalství, že ač dělám co dělám nejsem schopná být dobrým člověkem a žít život v lásce. být dobrým člověkem a žít život v lásce pro mne znamenal, žít tak, aby všem kdo se byli v kontaktu bylo dobře, abych jim neubližovala a žít život v lásce pro mne znamenalo žít pro jejich prospěch, obětovat se jim nehledě na své potřeby a zájmy. protože jsem tomuto nebyla schopná dostát, tak jsem se mučila pocity viny, že nejsem dost dobrá a že ostatní nemám dost ráda, že jsem sebestředný sobec, který nedokáže vyhovět ani lidem ani bohu, že zkrátka nevím jak SPRÁVNĚ ŽÍT ...

když se mne Gáia zeptal, ať mu popravdě řeknu co mně nejvíc trápí, tak jsem skutečně musela jít dost do hloubky, abych byla schopná vyjádřit co mne uvnitř aktuálně nejvíc žere on mne pouhou otázkou donutil jít pod povrch pocitů, které je vyvolávali

bez upřímnosti a důvěry v něj, bych to neudělala, protože je to velice nepříjemné a bolestné si to před sebou, natož před někým druhým naplno přiznat, že navenek jako celkem oblíbený člověk, celkem úspěšný i ve svém zaměstnání, milovaný rodinou a obklopený přáteli, těšící se celkem dobrému zdraví - jsme rozervaný zoufalec, který si neumí poradit jak žít ...

to bylo prvně co se mi to vyjevilo v plné nahotě - jak si ve skutečnosti stojím, po odeznění šoku z tohoto uvědomění mne pochopitelně zaplavil proud emocí, přímo lavina ... nebyla jsem vůbec schopná mluvit, třásla jsem se, provázely to proudy slz, kdy jsem doslova brečela sama nad sebou a svou neschopností

Gáia byl velmi přítomný a velmi vnímavý, aniž se mne dotknul, tak jsem skutečně až fyzicky cítila proudy nekonečného pochopení a lásky a totální účasti

když to částečně odeznělo, začal na mne mluvit velmi pomalu a tiše, nicméně důrazně - řekl že - my chceme být dobří pro druhé, proto abychom si zasloužili jejich lásku a cítili se s nimi bezpečně. že tak moc toužíme po lásce, že se chceme obětovat pro druhé, protože tu lásku hledáme mimo sebe

ALE

že jednoho dne nás rodiče opustí, partner nás opustí, děti nás opustí, přátelé nás opustí a my zůstaneme sami

jako kůl v plotě

sami jen se sebou

každé jeho slovo ve mne vyvolávalo nejen další gejzír různých emocí, ale i různé obrazy a výjevy z dětství i z dospívání a tlaky v různých částech těla, ale i naprosto jasné uvědomění, že má naprostou pravdu
že ta moje touha být dobrý člověk, být dobrou dcerou, dobrou partnerkou, dobrou matkou, dobrou přítelkyní, dobrou nadřízenou, dobrou podřízenou atd. byla doslova mojí zoufalou snahou zasloužit si jejich lásku abych nezůstala sama izolovaná a vydaná na pospas cizímu nepřátelskému světu, kde bych neměla šanci přežít ... a že pro tu jejich lásku jsem byla schopná obětovat všechno co mně osobně, jako člověku bylo drahé, všechny své potřeby, zájmy, hodnoty prostě všechno pro to, aby se druzí cítili spokojeně a dali mi už konečně pokoj ...

tak to bylo ...

v přítomnosti Gáii jsme nahlédla jak na tom skutečně jsem, co skutečně v sobě cítím a co v sobě prožívám a také jsem si plně uvědomila, že je to převzatý a naučený program z dětství, z ranného dětství, který jsem se naučila a přijala ho jako životní mustr, který se dal shrnout větou KDYŽ BUDEŠ HODNÁ HOLČIČKA (to znamená uděláš všechno tak jak řekneme a tak jak chceme) TAK TĚ BUDEME MÍT RÁDI (to znamená, pomazlíme se s tebou, pohrajeme si s tebou, dáme ti najíst, umyjeme tě, přečteme ti pohádku a přikryjeme peřinkou, aby ti nebyla zima a tak přežiješ a přežiješ příjemně), když NEBUDEŠ HODNÁ HOLČIČKA, tak budeš izolovaná, hladová, špinavá, bude ti zima a budeš trpět, protože TĚ NEBUDE MÍT NIKDO RÁD A NIKDO TĚ NEBUDE CHTÍT a v bolestech UMŘEŠ



a toto uvědomění způsobovalo uvolňování dalších a dalších vln emocí (pocitů bezmocnosti, sebenenávisti, zoufalství, vzteku a tuny bolesti) a Gáia mi svou přítomností napomáhal být s těmito potlačenými tj. neuvědomovanými emocemi plně přítomná, nevyhnout se jim, naopak je plně prožít a uvědomit si je v těle, ve svém energetickém systému a skutečně až v morku kostí - kde se třepal strach že nepřežiju ...

ani nevím jak dlouho to trvalo, ale čím více jsem tím doslova procházela, tím větší úlevu jsem pociťovala, padaly ze mne doslova balvany, zaplavovala mne neskutečná vděčnost a další záplavy slz, tentokrát vděčnosti a radosti

pak teprve mne Gáia vedl (ale to není to správné slovo, spíš mne to vtáhlo za jeho asistence ještě hlouběji) do ticha, naprostého klidu domova, které jsem ve skutečnosti celou dobu hledala venku mimo sebe ... a řekl mi - tak vidíš je to i v tobě, je to vždycky k dispozici, to je TO co tě nikdy neopustí. byla jsi schopná to vnímat u druhých, ale nebyla jsi to schopná vidět i sama v sobě ... z tohoto "místa" můžeš vycházet a když se pozorností ztratíš a uvědomíš si svou vlastní ztracenost, tak víš kam jí obrátit a kam se vrátit - kdykoliv a ať se bude dít cokoliv je to tady ... v tobě

to byl příklad jen příklad jednoho individuálního satsangu, který jsem tu uvedla, že ani když nejsme schopní pustit svojí touhu po sebezabezpečení, tak to neznamená, že se nedokážeme otevřít JEMU

a že velmi důležité je to co řekla Petra - otevřenost k vlastním pocitům a upřímnost - jak ve vztahu k JEMU, tak ve vztahu k partnerovi, tak ve vztahu k sobě - protože je to jedno a totéž

Díky za sdílení, Moni
Občas mi napadá, že slova která tady používáme, se můžou někdy stát i příčinou nedorozumění

když se mne Gáia zeptal, ať mu popravdě řeknu, ať mu popravdě řeknu co mně nejvíc trápí, tak jsem skutečně musela jít dost do hloubky, abych byla schopná vyjádřit co mne uvnitř aktuálně nejvíc žere on mne pouhou otázkou donutil jít pod povrch pocitů, které je vyvolávali

bez upřímnosti a důvěry v něj, bych to neudělala,...

a žes do dokázala, chápu tak, že tahle upřímnost a důvěra by se nemohla objevit bez ochoty se mu otevřít... že ta ochota byla v té chvíli silnější než touha zabezpečit se "přece neřeknu něco, co by mě mohlo zahanbit!" Taky to znám, při setkání s Probuzenými se stává, že to, co z nich vyzařuje nebo co nám řeknou (na rovinu, bez servítků, přesto to kupodivu nezraňuje), totálně vymaže naši potřebu se zabezpečit, na chvíli se úplně rozplyne... a jsme k nim i k sobě naprosto upřímní, otevření... obrana zmizela, ego se na chvíli úplně vzdalo

o tomhle vzdání se mluvím... o vnitřní bezbrannosti a důvěře k Mistrovi... na rozdíl od chtění, od žebrání o něco, abychom to získali...

protože žebrání v sobě obsahuje chtění získat aspoň nějaký ten pětníček, přilepšit si

Koukám ale, že i naše občasné neshody v diskusi můžou být k něčemu užitečné může tak vzniknout příležitost podělit se o zkušenosti ze setkání s těmi, pro které koncepty dávno ztratily zajímavost a přitažlivost... žijí to, co je, přijímají to, jaké to je, ať je to jakékoliv

je to vidět na každé jejich reakci... a tohle vidět, možnost se toho účastnit je asi ta nejlepší škola
zaplaťpámbu za ni

[Návštěvník]

ahoj Lído

s tou schopností se otevřít jsme na to už narazily jednou ... když jsem se snažila vystopovat jestli je něco co by tomu napomohlo ...

a když jsem to probírala u sebe, tak mne k tomu skutečně v převážné většině dohnalo až utrpení, přesahující možnosti osobní únosnosti a možná to proto způsobilo, že už vzdala ty komedie kolem protože jsem věděla, že mi to nepomůže

rozhodně jsme tam nešla s nějakým postojem, že budu otevírat jeho vlivu ... já bych ani nevěděla jak se dělá takové otevření se ...

ani nijak zvlášť jsem k němu neoplývala důvěrou a nadějí, že mi pomůže

ono to šlo spíš bez mé osobní účasti ... nakonec i na ten první satsang veřejný (na ten soukromý jsem šla až po tom veřejném) jsem šla až na poslední chvíli a až na doporučení několika lidí, kterým jsem důvěřovala v tom, že by mne neposílala nikam zbytečně ... mimochodem ty jsi byla jedním z nich, když jsi den před tím volala a ptala se mne, jestli chodím na satsangy s ním, že jsi viděla záznamy a že tě to zaujalo

na setkání s Gáiou a tom co u mne probíhala jsem na vlastní kůži prožila, že je funkční dýchání Satori a všechny ostatní metody, které mají společný princip - být v kontaktu se svými pocity, plně je procítit a uvědomit si je v těle i v energetickém systému, že je to cesta k osvobození traumat a navyklých vzorců, které v sobě máme uložené, aniž o nich máme potuchy ...