Svobodná vůle

[Pedro]

Jo, např. já
Já si z toho všeho dění kolem dělám holt prdel..
jenže občas zapomenu. A je to

[Jana]

Mistr může třeba říct: " nedotýkej se toho" a to je myšleno pro osobu nebo ne?

Nedotýkej se toho, co vidíš, slyšíš, myslíš.

Moc pěkné, díky.

Osoba je to, co můžeš vnímat smyslovým vnímáním, co se objevuje ve Tvé mysli jako individualita. K tomu Mistr nepromlouvá. Promlouvá k vědomí, které by se s osobou ztotožnilo. Nemá se jí dotýkat. Ani své a ani žádné jiné osoby.

Jen, když tady není připoutanost k smyslovým vjemům, myšlenkám, představám, je možné poznávat, to, co je v nás věčné, dokonalé, neměnné.

A není to žádná ignorace, bezcitnost, nic takového. Naopak je to hluboké a osvobozující poznání pravdy.

[Návštěvník]

Nedotýkej se toho.

[Návštěvník]

ztiš svou mysl

[Jana]

[Pedro]

Nevidím mysl, jak ji vidí tisíce následovníků cěhokoliv, vidím ji .. jak ji vidím já

[Pedro]

Nedotýkej se toho.

Achjo...

[Jana]

Nevidím mysl, jak ji vidí tisíce následovníků cěhokoliv, vidím ji .. jak ji vidím já

Jak vidíš mysl?

[Pedro]

Nevidím mysl, jak ji vidí tisíce následovníků cěhokoliv, vidím ji .. jak ji vidím já

Jak vidíš mysl?

To si snad ze mě děláš srandu... to za těch ix let, co jsme se spolu hádali, aspoň nevíš jak já vidím mysl?
:-) tak to jsem byl asi bedlivější a trošku se rozhlíd kolem..

[Pedro]

Rozuměj že jsi duch, ale tomu rozumíš hned, supr jsem duch. Doprdelekurvapráce!
A když jsi tedy ten duch, to znamená že cokoliv jinýho nejsi? Co tohle vůbec znamená!!!
Znamená to jen to, že neznáš vše...

[Pedro]

A já jsem opravdu ten poslední, kdo by si zdobil ego... ! Ego mimochodem, čirých básním, písním... nerozumí... je takové jako tančící hvězda........ ego .......
je to jen šat, to mu ovšem nevezme hrozivost
V tom šatu jsi ty, nahý a nespoutaný

[Návštěvník]

A já jsem opravdu ten poslední, kdo by si zdobil ego... ! Ego mimochodem, čirých básním, písním... nerozumí... je takové jako tančící hvězda........ ego .......
je to jen šat, to mu ovšem nevezme hrozivost
V tom šatu jsi ty, nahý a nespoutaný

Nosíš hrozivý šat?
Ty? i ostatní?
Lze ten šat vyprat? Přešít? Ozdobit? Aby nebyl tak hrozivý?
A kdo to může udělat? Šat sám? Nebo ten, kdo je v něm?

[Jana]

Nevidím mysl, jak ji vidí tisíce následovníků cěhokoliv, vidím ji .. jak ji vidím já

Jak vidíš mysl?

To si snad ze mě děláš srandu... to za těch ix let, co jsme se spolu hádali, aspoň nevíš jak já vidím mysl?
:-) tak to jsem byl asi bedlivější a trošku se rozhlíd kolem..

Jestli ji nějak, Pedrito, opravdu vidíš, tak bys mi to mohl pomalinku polopaticky popsat, klidně třeba jako básník.

[Pedro]

A já jsem opravdu ten poslední, kdo by si zdobil ego... ! Ego mimochodem, čirých básním, písním... nerozumí... je takové jako tančící hvězda........ ego .......
je to jen šat, to mu ovšem nevezme hrozivost
V tom šatu jsi ty, nahý a nespoutaný

Nosíš hrozivý šat?
Ty? i ostatní?
Lze ten šat vyprat? Přešít? Ozdobit? Aby nebyl tak hrozivý?
A kdo to může udělat? Šat sám? Nebo ten, kdo je v něm?

Ano, nosíme šaty všelijaké, a je to jen podobenství. Když ti je zima zvolíš šat, co tě zahřeje.
Když je ti hic, vysvlékneš je. Ale jso i jemnější oděvy - utkané z nití myšlenek a pocitů...
A z toho se jen tak nevysvlečeš, ani když tvá osoba zažívá parno. A pokud tohle člověk zacítí, že na to nemá,
ale rád by se toho sevření zbavil, vydá se na duchovní cestu. Pak by mu měl někdo říct, že má podvědomí plné závislostí, negací, vazeb... a že dokud se to vše nerozpustí, nebude Já v něm svobodné.

[Pedro]

Jestli ji nějak, Pedrito, opravdu vidíš, tak bys mi to mohl pomalinku polopaticky popsat, klidně třeba jako básník.

Už jsem to říkal nejmíň stokrát. Jak to mám teď pojmout, abys rozuměla? Vykašli se na to, co veřejně říkají Mistři. Oni říkaj jen to, co je veřejnost s to pobrat... Sice je to snad prospěšné, páč furt lepší než hulit.. ale není to zdaleka finito! To je jen a jen a jen a jen.. v TOBĚ

A co to je to v "tobě", bohajeho, vždyť je jedno jestli to nazveš myslí nebo vědomím nebo jinak..... doprdelepráce! To není na pojmech, ale na vnímání! Důležitá (ano důležitá zde v projevech) je čistota povahy...

[Pedro]

Jestli to chceš technologicky, můžu ti to říct
kterak to chápu

[Návštěvník]

A já jsem opravdu ten poslední, kdo by si zdobil ego... ! Ego mimochodem, čirých básním, písním... nerozumí... je takové jako tančící hvězda........ ego .......
je to jen šat, to mu ovšem nevezme hrozivost
V tom šatu jsi ty, nahý a nespoutaný

Nosíš hrozivý šat?
Ty? i ostatní?
Lze ten šat vyprat? Přešít? Ozdobit? Aby nebyl tak hrozivý?
A kdo to může udělat? Šat sám? Nebo ten, kdo je v něm?

Ano, nosíme šaty všelijaké, a je to jen podobenství. Když ti je zima zvolíš šat, co tě zahřeje.
Když je ti hic, vysvlékneš je. Ale jso i jemnější oděvy - utkané z nití myšlenek a pocitů...
A z toho se jen tak nevysvlečeš, ani když tvá osoba zažívá parno. A pokud tohle člověk zacítí, že na to nemá,
ale rád by se toho sevření zbavil, vydá se na duchovní cestu. Pak by mu měl někdo říct, že má podvědomí plné závislostí, negací, vazeb... a že dokud se to vše nerozpustí, nebude Já v něm svobodné.

Je zvláštní, šlyšet toto o tebe.
Pro mě to znamená: "neodejdeš, dokud nezaplatí do posledního penízku" - a toto je duchovno.
1. fáze poznat, kdo je v tom šatu odděn a že tu vůbec nějaký šat je.
2. fáze nechat to všechno rozpustit.

1 a 2 vstupují do pozonosti střídavě. Jedno podporuje druhé. Rozpouštění podpoří čiré zření a čiré zření podpoří rozpoštění.
proto je dobře tam, kde se to rozpouští. A takovým mísrtem je satsang. Satsang není jen místo fyzické místo, kde se lidi sejdou pobýt spolu, satsang je určité nastavení prožívání. Skrátka je viděno, kdy se to rozmotává a naopak , kdy se to zamotává.
Tak jednička byla po staletí až krokem číslo 2 a to tajným a musím, říct, že na tom něco bylo. Dnes to je veřejné, ale stejně je to ve skutečnosti přístupné málo komu. Jen se tím může kdeko ohánět.
Nicméně, proč to tak je. Není naše starost. Prostě je taková doba a lidé pokročili a tak ty rozmotávací hry jsou možná náročnější na správné pochopení, ale zase je toho víc lidí schopno.

Hodně duchovních směrů je zacíleno na 1. na poznání, protože pak se zjistí, že se to celé řeší samo. Rozpouštění tu je, ale be osobního úsilí naopak osobní úsilí to zamotává. I když tu není úsilí zaměřené na přímo na rozpoštění jako v případě, kdy 2. předchází 1., tak je tu takové velice jenmé úsilí, které udržuje bdělost nad tím rozlišováním, kdy se to rozmotává a kdy se to zamotává.

[Pedro]

Dokáže někdo tohle pobrat?
Ať už se zakompváním těla nebo nikoliv
Pochopí někdo, že je jen rozvrstveným tónem
co vstoupá i klesá dle vánku symfonie?
A že s těch vztahů vzniká něco, co neuvidíš, atom...
Pochopí někdo, že ne to spontánní tvoření (nikdo to neřídí)
Pochopí někdo jak malincí jsme?
Pochopí někdo, co to je vakkum???

[Pedro]

Je zvláštní, šlyšet toto o tebe.
Pro mě to znamená: "neodejdeš, dokud nezaplatí do posledního penízku" - a toto je duchovno.
1. fáze poznat, kdo je v tom šatu odděn a že tu vůbec nějaký šat je.
2. fáze nechat to všechno rozpustit.

1 a 2 vstupují do pozonosti střídavě. Jedno podporuje druhé. Rozpouštění podpoří čiré zření a čiré zření podpoří rozpoštění.
proto je dobře tam, kde se to rozpouští. A takovým mísrtem je satsang. Satsang není jen místo fyzické místo, kde se lidi sejdou pobýt spolu, satsang je určité nastavení prožívání. Skrátka je viděno, kdy se to rozmotává a naopak , kdy se to zamotává.
Tak jednička byla po staletí až krokem číslo 2 a to tajným a musím, říct, že na tom něco bylo. Dnes to je veřejné, ale stejně je to ve skutečnosti přístupné málo komu. Jen se tím může kdeko ohánět.
Nicméně, proč to tak je. Není naše starost. Prostě je taková doba a lidé pokročili a tak ty rozmotávací hry jsou možná náročnější na správné pochopení, ale zase je toho víc lidí schopno.

Hodně duchovních směrů je zacíleno na 1. na poznání, protože pak se zjistí, že se to celé řeší samo. Rozpouštění tu je, ale be osobního úsilí naopak osobní úsilí to zamotává. I když tu není úsilí zaměřené na přímo na rozpoštění jako v případě, kdy 2. předchází 1., tak je tu takové velice jenmé úsilí, které udržuje bdělost nad tím rozlišováním, kdy se to rozmotává a kdy se to zamotává

Je to jak pro koho, většina je jednička. Ale je tu malinké procento lidí, co chtějí vše, anebo smrt.
Nespokojí se s pocitem ani s tím, co je psáno.. jdou za sebe, v sobě, nikoliv však pro sebe,, jdou

[Návštěvník]

Je zvláštní, šlyšet toto o tebe.
Pro mě to znamená: "neodejdeš, dokud nezaplatí do posledního penízku" - a toto je duchovno.
1. fáze poznat, kdo je v tom šatu odděn a že tu vůbec nějaký šat je.
2. fáze nechat to všechno rozpustit.

1 a 2 vstupují do pozonosti střídavě. Jedno podporuje druhé. Rozpouštění podpoří čiré zření a čiré zření podpoří rozpoštění.
proto je dobře tam, kde se to rozpouští. A takovým mísrtem je satsang. Satsang není jen místo fyzické místo, kde se lidi sejdou pobýt spolu, satsang je určité nastavení prožívání. Skrátka je viděno, kdy se to rozmotává a naopak , kdy se to zamotává.
Tak jednička byla po staletí až krokem číslo 2 a to tajným a musím, říct, že na tom něco bylo. Dnes to je veřejné, ale stejně je to ve skutečnosti přístupné málo komu. Jen se tím může kdeko ohánět.
Nicméně, proč to tak je. Není naše starost. Prostě je taková doba a lidé pokročili a tak ty rozmotávací hry jsou možná náročnější na správné pochopení, ale zase je toho víc lidí schopno.

Hodně duchovních směrů je zacíleno na 1. na poznání, protože pak se zjistí, že se to celé řeší samo. Rozpouštění tu je, ale be osobního úsilí naopak osobní úsilí to zamotává. I když tu není úsilí zaměřené na přímo na rozpoštění jako v případě, kdy 2. předchází 1., tak je tu takové velice jenmé úsilí, které udržuje bdělost nad tím rozlišováním, kdy se to rozmotává a kdy se to zamotává

Je to jak pro koho, většina je jednička. Ale je tu malinké procento lidí, co chtějí vše, anebo smrt.
Nespokojí se s pocitem ani s tím, co je psáno.. jdou za sebe, v sobě, nikoliv však pro sebe,, jdou

jdou, neví, proč a stejně jdou. To je ta spontánnost bytí. Tanec univerza, v jeho choreografii někdo někam míří a jiný se motá v kruhu. Někdo ladně jiný nelaně. To je předurčenost - ať se vrátíme k tématu a videu. Ale každým okamžikem se, cokoliv může změnit. Ten kdo směřoval se začne motat. Ten, kdo se motal. Kdo se léta motal, tak se náhle osvobodí a to tak rychle, že ani nelze zaznamenat směřování. Koncert miliónů tónů a pohybů. V každém případě zázračně jedinečny a neopakovatelný. Koncet pro jediného diváka.
Jsme v tom střešně malincí. Ale i v tom nejmenším je srdci Srdce, které je vetší než cokoliv.

" v Bohu je prostor,
v něm je náš vesmír,
v něm planeta Země,
na ní člověk,
v člověku srdce
a v srdci Bůh"

Kdo to , kdy pochopí, jak jsme malincí?
Kdo kdy pochopí, svou velikost?

Úplné poznání je pochopení toho obojího. To, že je to takto zároveň. Pořád obojí.
Ne v mysli. Toto pochopení přesahuje mysl a veškerou její logiku. Mysl v jednom okamžiku je schopná vyjádřit jen jedno z toho. Tak se zdá že oscilujeme (tedy aspoň ti, kteří neulpěli na jednom pólu). Vně, pro druhé to tak bude vypadat. Skutěčnost je taková, že je to tu oboje zároveň. Velikost i malost, svobodná vůle i předuršenost, jednota a dualita, klid a pohyb...