Přirovnání o vozu a kočím říká, že na kozlíku sedí kočí, určuje směr.
Koně tahají.
Ale nikdo se necítí být koňmi, které obstarávají pohyb
V Bhagavadgítě se říká, že duše je cestující v kočáře hmotného těla, inteligence je kočí, který má v rukou opratě (mysl), a celé spřežení táhnou divocí koně(smysly), každý hnaný svou touhou. Je nesmírně těžké udržet správný směr. Jedeme tam, kam táhnou smysly. Nebo zastavíme a zjistíme, že jsme úplně v pr..., teda někde jinde, než by jsme měli být. Když si inteligence jede podle sebe a nemá zájem nebo sílu udržet mysl pod kontrolou, musí to alespoň duši zdůvodnit, proč to tak je. Zdůvodnění nikoho nespasí. Ale inteligence je tak rafinovaná, že jí to můžeme zbaštit a být v pohodě, než lež vyjde najevo. A duše je pak zoufalá, nespokojená, bojí se, stydí se, hněvá se, protože se jí(uvnitř srdce) nikdo neptá. Hlava a myšlenky "naší samo inteligentní rozumné bytosti" určují směr. Dokud duše nedojde do místa odpočinutí, bude stále bloudit cestou necestou a "naše" inteligence jí v tomto stavu klidně může lživě(byť v souladu s pravdou) namlouvat, že ve skutečnosti není(a nikdy ani nebyla).
Kolik z nás je těch, kdo žijí pravdu a jednou pro vždy zmizeli sobě ze zřetele?
Já se řadím do kategorie zoufalců, kteří na své myšlení dojeli a stále si přitom myslí, že se s tím dá něco udělat, něco vymyslet, např. nemyslet
Těch 35 cm od hlavy k srdci je pořádá štreka, asi to chce hodně trpělivosti, síly, sebezapření, víry, nebo - lásky, přijetí?