Jak lehce zmást druhého? Kdo chce co vidět, to vidí.
23.05.2008 20:06
Tak tohle opravdu funguje v praxi. Jednou jsme sousedovi nalili rum do lahve od whisky, taky byl nadšen tím skvělým nápojem, který pije. Taky whisky za totality, to bylo něco......
A už je z toho vědecká teorie:
Zákeřné domněnky
Lidové noviny, 23. května 2008
Proč nám víc chutná dražší nápoj? Protože je dražší.
A teď ti ukážu největší puch, co znám,“ říkám kamarádce Vilmě v parfumerii, vedu ji k vitríně a stříkám voňavku z broušené lahvičky na testovací papírek. „Ble, hrůza,“ souhlasí, když si přičichne. Pak vycházíme s několika dalšími navoněnými papírky z obchodu a já jí strčím jeden z nich k obličeji – hele. „Hmm, a to je jako která z těch vůní?“ ptá se kamarádka se zájmem a přivírá okouzleně oči. „No to je ten smrad, přece!“ napovídám jí. „Aha. No fuj,“ šklebí se a ruka jí letí ke znechucenému nosu.
Vilma se domnívala, že ucítí libou vůni, tak ji ucítila.
Když zjistila, že je to ta, kterou již jednou odsoudila jako něco, co připomíná možná tak opičí sekret, opravila se. Idiotské? Ne, logické. To, jak vnímáme věci kolem sebe na základě svých očekávání, už dlouho zkoumají psychologové.
Naše hlavy jsou totiž napěchované domněnkami, které realitě nastavují pořádně křivé zrcadlo.
Vědci z americké Standfordské univerzity například nabídli pár set lidem víno s informací, že budou ochutnávat různé vzorky – vzorky z lahví, které v obchodě stojí od pěti až do devadesáti dolarů. Ve skutečnosti byla všechna vína stejná. Ta, která respondenti obdrželi v plastových tubách se štítkem 90 $, byla hodnocena nejlépe. Respondenti dovolili vědcům, aby při ochutnávání sledovali činnost jejich mozku: když měl člověk ochutnávat domněle drahé víno, zvýšila se aktivita v tom zákoutí mozku, jež zachycuje naše zkušenosti s potěšením. Pokud se dopředu domníváme, že dražší zboží je lepší, není potom divu, že nám připadá, že značkový aspirin zabírá lépe než ten prachobyčejný, i když jejich účinek je úplně stejný. A na stejném principu se klaníme spíše Coca-Cole než levnějším neznačkovým kolám, i když většina konzumentů není v tzv. slepých testech s to rozeznat jednu od druhé.
Očekáváním je dokonce ovlivněn i pocit bolesti. Neurolog z Kolumbijské univerzity Tor Wager dal dobrovolníkům rychtu v podobě slabých elektrických šoků. Přitom skenoval pochody v jejich mozcích. Polovina lidí byla ale ovlivněna placebo efektem – vědci jim řekli, že je před testem potřou bolest tišícím krémem, přitom šlo o obyčejný krém na ruce. Přesto tato polovina tvrdila, že cítila menší bolest než ta, kteří žádnou „výpomoc“ nedostala.
A co víc, nedokážeme ani říct, co nás učiní šťastnými nebo nešťastnými, třebaže bychom přísahali, že to víme naprosto dokonale. Že budeme skákat dva metry do stropu, když si pořídíme jachtu, a naopak – že se budeme věšet, pokud nám shoří dům? Kdepak, naši předvídavost matou vrozené předsudky, které fungují stejně jako třeba optické klamy omezující náš zrak. Tvrdí to alespoň Daniel Gilbert z americké Harvardské univerzity, který je autorem knihy Škobrtnout o štěstí a kterému se také přezdívá „profesor Štěstí“. Tvrdí, že si budoucnost představujeme stejně mylně, jako vzpomínáme na minulost (jak známo, máme tendenci vynechávat nepříjemné a nostalgicky si připomínat hlavně světlé chvilky). Gilbert dává řadu příkladů: domníváme se třeba, že bychom „nepřežili“, kdyby nás opustil manžel – pak se to stane a zjistíme, že to vcelku rychle překonáme a jdeme dál. Člověk se totiž nové situaci přizpůsobí mnohem rychleji, než by do sebe řekl. Je to způsobeno tím, že homo sapiens má sklon k tomu být „mírně šťastný“, ať už se v životě semele prakticky cokoliv. Náš organismus má zkrátka sklon po prožité trýzni se co nejrychleji vrátit do normálu.
Jde také o to, že své domněnky o tom, zda budeme v budoucnu šťastni, stavíme na vnímání člověka, kterým jsme dnes. Jenže, jak často opakuje dalajlama, další známý odborník na štěstí, my se neustále měníme. Zítra, za rok, za deset let budeme už někdo jiný, i když se stejným jménem. „Dobrá zpráva je, že když oslepneme, neučiní nás to tak nešťastnými, jak bychom si mysleli. Ta špatná je, že výhra v loterii nás rovněž neudělá tak šťastné, jak bychom doufali,“ říká profesor Gilbert.
Lidé jsou posedlí zjišťováním informací, které by jim pomohly nahlédnout do budoucnosti. Nějak se totiž domnívají, že věštby, analýzy, výhledy, plány jim pomohou ke štěstí. Bohužel! Nezáleží na tom, co se děje kolem nás, ale co se děje uvnitř. A to se předpovídá těžko.
Za pár týdnů přišla Vilma na naši pravidelnou úterní schůzku s „opičím“ parfémem ve vlasech. Už jí nesmrdí. Dostala ho totiž od svého aktuálního nápadníka.
Linda Kholová
http://sv-sidonie.webnode.cz/news/jak-lehce-zmast-druheho-kdo-chce-co-videt-to-vidi/
)