Linda píše (cituje):
Pýcha je ostražitá, protože je zranitelná, a vysoce viditelná. Její nevýhodou je závist, soupeření, žárlivost, a její následky jako nenávist, zloba a pomstychtivost. Křehkost pýchy pochází z jejího narcistického jádra, které vidí jako hrozbu ztrátu statusu. Tak narcismus vede k citlivosti na ústrky a srovnávání, které dále vedou ke strachu z napadení a k sociální paranoie s jejím rodícím se nepřátelstvím, které může na sebe rychle vzít otevřenou formu. Tato tendence se projevuje společensky v „nenávisti vůdce“ nebo v nenávisti k úspěchu...
Řekl bych, že se tady na poradně pýcha moc neprojevuje, ale hlavně ta potřeba udržování si statusu, což není ani tak moc pýcha, ale jen obava nepřijít o ten svůj status. A z toho vychází autocenzura, obava psát, co mne zrovna napadá, ale psát (nebo citovat) jen to, co odpovídá tomu, na co si moje ego hraje a co je pro moje ego svaté (moje představa, jak by se měli chovat a myslet realizovaní).
To, aby se neznesvětilo, co je mi svaté, se projevuje například tím, že zamykám, to co píši, nebo cituji. A proč to sem vlastně zamknuté dávám? No přece aby se druzí z toho poučili. To chápu, pramení to často ze soucitu s druhými, ale když to zamykám, tak se asi bojím reakcí, které by to, pro mne "svaté" znehodnotily, rozředily. Dřív mi to také vadilo (třeba reakce Jany nebo Vostála), dnes už mi to nevadí.
Nemám žádné poslání - prostě s druhými diskutuji, povídám si s nimi a nebojím se jejich reakcí, ani je neodsuzuji, nebojím se o nějaký můj status správného nebo realizovaného. Nemám žádná posuzovací měřítka správnosti či realizace. Píšu jen, co na srdci to na jazyku a každá reakce druhých je pro mne cenná, je mi to milé a často poučné. Každý, kdo se upřímně projeví, je mi milý.
Hlas lidu hlas Boží - co jiného by to mohlo být?
MĚLO BY TO BÝT NĚJAK JINAK?
Rád se poučím.