Chvilka poezie

[Tara]

"Budu tu i zítra.
Ale budete muset být
velmi pozorní, abyste mě viděli.
Budu květina
nebo list.
Budu v těchto podobách
a řeknu vám, 'Ahoj.'
Pokud jste dost pozorní,
poznáte mě
a možná pozdravíte.
Budu velmi šťastný."

~ Thich Nhat Hanh

[Tara]

Jeden směr

Žijte dostatečně hluboko a poznáte jen jeden směr.

Nezáleží na tom, s kým učednice mluvila, pokud poslouchala dobře a dost dlouho, všechna slova směřovala zpět ke stejnému zdroji, jako by hovořila jen jediná věc.
Nezáleží na tom, do kolika očí se hluboce zadívala, ve všech se nakonec ukázalo stejné mihotání a blikání, jako by viděly jen jednu velkou věc.
Nezáleží na tom, kolik bolestí utišila, pláč vycházel ze stejné lidské rány, jako kdyby bylo možné cítit jen jednu velkou věc.

Když to řekla svému mistrovi, mistr ji beze slova zavedl na mýtinu a tam se posadili na padlý strom. Světlo proudilo odevšad a zalévalo vše.
Mistr jí vložil do jedné ruky kámen a do druhé malý květ a řekl: "Vnímej teplo z kamene i z květiny. Pozoruj, jak odlišně je zalévá světlo. Sleduj dopadající světlo zpět až ke slunci, ze kterého vychází."

Učednice slyšela promlouvat něco významného v mistrově hlase, viděla něco významného blikat v mistrových očích a v jeho tichu a mlčení dokonce cítila stejnou lidskou bolest.
Světlo ještě zesílilo a mistr pravil: "My všichni jsme jen kamínky a květiny hledající slunce. To, co jsi viděla za slovy, za mnohýma očima a skryté za veškerým pláčem, je jeden směr."

z knihy: Kniha probuzení, Mark Nepo

[Tara]

Chceš-li změnit svět, miluj muže

Chceš-li změnit svět, miluj muže; skutečně ho miluj.

Vyber si toho, jehož duše jasně volá tvou; který tě vidí; který je dost statečný na to, aby se bál
Přijmi jeho ruku a veď ho jemně za krví svého srdce.

Kde může ucítit tvé teplo a spočinout
a nechat svou tíhu shořet v tvých ohních.
Pohlédni mu do očí, nahlédni hluboko dovnitř a uvidíš, co spícího, bdělého, ostýchavého či čekajícího se tam ukrývá.

Pohlédni mu do očí a uvidíš v nich jeho otce, dědy a všechny ty války a šílenství, které vedly jejich duše v nějaké vzdálené zemi, vzdáleném čase.

Pohlédni, bez souzení, na jejich bolesti, utrpení, muka a vinu.

A nechej to vše odejít.

Vciť se do břemene jeho předků.
A věz, že v tobě hledá bezpečné útočiště
Nechej ho roztát ve svém neochvějném pohledu.

A věz, že nemusíš zrcadlit ten hněv.
Neboť máš dělohu, sladkou hlubokou bránu, která omývá a hojí staré rány.

Chceš-li změnit svět, miluj muže, skutečně ho miluj.

Seď před ním v plném majestátu svého ženství, v dechu své zranitelnosti.

V hravosti své dětské nevinnosti, v hloubi své smrti.

V něžně zvícím kvetoucím pozvání dovol jeho mužské síle vykročit vpřed směrem k tobě … a společně v tiché vědomosti vplout v lůno Země
A pokud couvne… a on se stáhne… uteče do své jeskyně… Shromáždi kolem sebe své babičky… zachumlej se do jejich mouder.

Naslouchej jejich jemnému šepotání, které zklidní tvé vystrašené dívčí srdce.

A přiměje tě, aby ses ztišila… a trpělivě čekala na jeho návrat.

Seď a zpívej u jeho dveří píseň rozpomínání, že zase znovu, smí být ukonejšen.

Chceš-li změnit svět, miluj muže, skutečně ho miluj.

Nesnaž se z něj vyloudit malého chlapce.
Pomocí lsti, klamu, svádění a podvodu.
Jen abys jej vlákala… do sítě destrukce.
Kde vládne chaos a nenávist.
Horší než jakákoli válka, kterou vedli jeho bratři
To není ženské, to je pomsta.
Je to jed překroucených principů
Jed zneužívání po celé věky, znásilňování našeho světa.

To ženě nedává sílu, snižuje ji, když mu uřezává koule.
A zabíjí nás to všechny.
A ať už ho jeho matka vedla, nebo to nedokázala.

Nyní mu ukaž pravou matku.
Drž ho, veď ho ve své ušlechtilé spanilosti a své hloubce.
Doutnající v jádru Země.
Netrestej ho za jeho zranění, o kterých se domníváš, že nenaplňují tvé potřeby nebo kritéria.

Plač pro něj sladké řeky.

Krvácej pro jeho návrat domů.

Chceš-li změnit svět, miluj muže, skutečně ho miluj.

Miluj ho natolik, aby mohl být nahý a volný
Miluj ho natolik, aby tvé tělo a tvou duši otevřel cyklu zrození a smrti.
A děkuj mu za příležitost.
Když spolu tančíte divokými větry a tichými lesy.
Měj odvahu být křehká a nechat ho pít z jemných okvětních lístků své Bytosti.

Dej mu pocítit, že tě může držet, zastávat se tě a chránit tě.
Klesni mu do náruče a důvěřuj, že tě chytí.
I když tě předtím tisíckrát pustili.
Nauč jej, jak se odevzdat, tím, že se odevzdáš sama.
A splyň se sladkou prázdnotou srdce tohoto světa.

Chceš-li změnit svět, miluj muže, skutečně ho miluj.

Povzbuzuj ho, nasycuj ho, uznávej ho, naslouchej mu, drž ho, léč ho
A na oplátku budeš vyživována, podporována a ochraňována.
Silnými pažemi, jasnými myšlenkami a ostře mířenými šípy.
Neboť když jej necháš, může být vším, o čem sníš.

Chceš-li milovat muže, miluj sebe sama, miluj svého otce.

Miluj svého bratra, svého syna, svého bývalého partnera; miluj muže od prvního chlapce, kterého jsi políbila,
Až po toho posledního, kterého jsi oplakala.
Děkuj za dary; dar všeho, co se ti až po toto setkání podařilo rozplést.

Dar muže, který stojí před tebou teď.

A najdi v něm zárodek všeho, co je nové a zářící.
Semínko, kterému můžete dávat vláhu.
A dát tak spolu vyrůst novému světu.


author: Lauren Wilce
Translation © Petra Pejchalová, 2013

[Tara]

"Směji se, když vzpomenu na to, jak jsem kdysi hledal ráj jako sféru mimo tento svět zrození. Je to právě ve světě zrození a smrti, kde se tato zázračná pravda vyjeví. Ale není to smích někoho, kdo náhle získá velké bohatství. Není to ani smích toho, kdo zvítězí. Je to spíše smích člověka, který dlouho a bolestivě něco hledá, a pak to jednoho rána nalezne v kapse svého kabátu."

~ Thich Nhat Hanh

[Tara]

Co kdyby naším náboženstvím jsme si byli navzájem. Kdyby naší duchovní praxí byl náš život. Naší modlitbou naše slova. Co kdyby chrámem byla Země. Kdyby lesy byly naším kostelem. Kdyby Svatou vodou byly řeky, jezera a oceán. Kdyby meditací byly naše vztahy. Kdyby učitelem byl život. Kdyby moudrost spočívala v sebepoznání. Kdyby láska byla středobodem našeho bytí.

~ Ganga White

[Tara]

"Každý den
kněží podrobně zkoumají Zákon
a ustavičně zpívají
komplikované sútry.
Předtím by se však
měli naučit,
jak číst milostné dopisy
poslané větrem a deštěm,
sněhem a měsícem."

~ Ikkjú

[Tara]

Z FB:

"Tuhle fotku jsem musela udělat .
Ten pohled mne dostal, když zazněla poslední píseň Už z hor, zní zvon .. a lidě odešli, zůstal tiše sedět v katedrale jeden člověk .. rozjímal sám se sebou, možná vzpomínal na Karla .. možná promlouval s Bohem.
Člověk, který republiku proslavil po celém světě a také zůstal fajn chlapem ... Jaromír Jágr"

♥♥♥

[Tara]

♥

[Tara]

"A viděl jsem řeku,
přes níž každá duše
musí přejít,
aby dosáhla
království nebeského,
a jméno té řeky
bylo Utrpení.

A viděl jsem loď,
která převážela duše
přes řeku,
a jméno té lodi
bylo Láska.“


~ sv. Jan od Kříže

[Tara]

"Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější. Kromě lásky ovšem."

Seifert

[Tara]

"Láska je žena a život je muž -
a proto se vyplatí žít s láskou."

~ Vladimír Kafka

[Tara]

Před pár dny mě v noci vzbudil pronikavý, nezaměnitelný zvuk. Zvuk lámajícího se a padajícího stromu. Bylo ohromující vnímat, jak to s mým tělem silně rezonovalo, otřáslo, jak se uvnitř něco zachvělo a jakoby se na chvíli zastavil dech... vzpomněla jsem si na báseň Mayi Angelou:

”Když velké stromy padají,
i skály ve veliké dálce se zachvějí,
lvi ve vysoké trávě se přikrčí,
a dokonce i sloni hledají útočiště.
Když velké stromy v lese padají,
i ta nejmenší stvoření náhle ztichnou,
se smysly ochromenými nejhlubším strachem.

Když velké duše umírají,
vzduch kolem nás je náhle řidší a cizí.
Sotva dýcháme.
Na krátkou chvíli naše oči vidí bolestně jasně.
Naše paměť, náhle zostřená,
přemítá o laskavých slovech, která jsme nestihli říct,
o slíbených procházkách, které už nepodnikneme.

Velké duše umírají, a s nimi odcházejí
i ty části našeho života, jichž byly součástí.
Naše duše, které byly vyživovány jejich přítomností,
se teď stahují a ubývají.
Naše mysli, které byly tvořeny
a živeny jejich září, pohasínají.
Nepropadáme ani tak šílenství,
jako nevýslovné hrůze z tmavé, chladné jeskyně,
ve které jsme se náhle ocitli.

Když velké duše umírají,
po čase se znovu rozhostí pokoj.
Pomalu, postupně, svým vlastním tempem,
se prostor znovu naplní jemnou vibrací.
Naše obnovené smysly, které už nikdy nebudou stejné,
k nám tiše promlouvají.
Byli. Oni byli. I my můžeme být.
A můžeme být ještě lepšími.
Díky tomu, že byli.

~ Maya Angelou (When great trees fall)

Překlad do češtiny: Katka Grofová

[Tara]

Dnes by se Míla Tomášová dožila 100 let.

V naprosté Jednotě
nic není k úžasu.
To, co tu je, bylo zde od Časů.
Nenajdeš novoty,
vše je tak prosté:
Z všech věcí Prázdnoty strom bódhi roste ...


Úryvek z básně Poznání, ze sbírky Průzračný svět, str. 25, Avatar 2000

[Tara]

Radkin Honzák, 16.11.2020


Milý Karle,

představuju si, že bychom se mohli potkat v letním večeru, kdy nad dálkou temných hor by poslední požár plál, na úpatí kopce, na němž se tyčí trosky hradu Bezděz.

Věřím, že jako čeští vlastenci bychom si mohli tykat. Mně to nikdy nedělalo problém, dokud mi k tomu nepřidávali oslovení „soudruhu“. My dva bychom to měli v duch pravidla: Jsme jedné krve, ty i já, jen z jiné časové kolébky.

Co by nás přes časy propojilo? Že bychom spolu viděli ženu, která nese mrtvé dítě v nůši.

Přestože jsme z jiných dob, jednali bychom asi stejně: poklonili se před majestátem smrti a nechali tu nebohou ženu dokončit její rituál. Já bych neměl problém s hygienickou službou a tebe by netrápilo ani v nejmenším svědomí (to by možná zvedlo matrikáře Erbena k nějaké tvorbě).

Chtěl bych ti tam, než zapadne slunce úplně, říct, že žiješ, přestože tě dvakrát pohřbili. Především v srdcích mladých. Měl jsem v době svého dospívání tvůj portrét na zdi svého kutlochu, nejraději jsem tehdy četl tvé cestopisy a nebudeš tomu věřit, i dnes mezi námi takoví existují. Jeden z nich – naprostý cvok Jiří Přibáň (pochopitelně, že Padevět; když mě ten omyl napadl, neměl jsem k textu přístup; oběma se omlouvám) – prošel všechny tvé výlety, oceňuje je a jen mu vadí, že se změnila vyhlídka. Náletové porosty, které dřív lidé užívali k topení, se dnes změnily v lesy. K souznění s Májem jsem se dopracoval až po třicítce, nicméně od té doby se setkáváme několikrát do roka a je nám spolu dobře Nemusíš žárlit na Seiferta a další, vejdete se tam všichni.

Máš sochu na Petříně, kam chodívají milenci, kteří to dnes mají mnohem snazší, než jsi to měl ty a kam chodili v šedesátých letech esenbáci mlátit a zatýkat studenty. Ti jim to časem oplatili. Od tvého hrobu na Slavíně vyšel den po výročí tvého narození průvod, který došel až do svobody.

Tvůj Máj vyšel v desítkách vydání, a byl mnohokrát hudebně zpracován, zfilmován, v předmětu češtiny je ti věnována celá jedna hodina, když jsou kantoři osvícení, tak i víc. Jezero hladké v křovích stinných, ten velký rybník založený Karlem IV., nese dnes tvé jméno a na jeho břehu bydlí Čtyřlístek, který přitahuje více návštěvníků, než před léty; i tehdy jich bylo až dost.

Jen v jedné či dvou věcech ses zmýlil, a to, když jsi napsal, že Čechové jsou národ dobrý a neblahý jenž v nouzi lká, že se zde dočká pomoci. Ale nikdo není ve své vlasti prorokem. Pak jsi také napsal: „A než se příští skončí den, / v to pusté nic jsem uveden. - - -" Ujišťuji tě, že nejsi, že žiješ tak, jak málokdo z tvé generace měl štěstí žít. Žiješ v našich srdcích a přestože se tvé narozeniny ztrácejí ve stínu oslav 17. listopadu, neznamená to, že jsi zapomenut a že ses obrátil v pusté nic. Přijmi prosím na důkaz toho dnes mou skromnou kytku k tvým kulatým narozeninám.

http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-ho ... A65jBrfE8s

[Tara]

"Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče."

- Jan Amos Komenský

[Tara]

Večerní chvilka poezie.


Co s tím? Co s tím? Co s tím? Souzním od prvopočátku. Nesouhlasím s vládními opatřeními. A pořád je tu: Co s tím, co s tím, co s tím?. Někdo, kdo také nesouhlasí, drží krok a vnitřně nesouhlasí. Někdo, kdo také nesouhlasí, remcá a drží krok. Někdo, kdo také nesouhlasí, remcá, drží / nedrží krok a i burcuje, svým projevem. Pak jsou tu tací, co souhlasí a jedou ve vytyčené momentální koleji, která je jim předkládána, kdoví kam....těm nerozumím, ale jsou tady, jsme tady společně..... Každý podle svého cítění, vnímání.... a v každé té skupině mám přátele. Přátele. A rozumím jim. Rozumím tomu, že prostě nemohou jinak, protože to momentálně cítí takto. Je to obrazně jako taková láva, která se řítí z ústí sopky, aby s sebou smetla staré, přežilé a po sobě zanechala novou zem.