Denik běžné ženy

Moderátor: Tara

Denik běžné ženy

Nový příspěvekod Tara » pon 28. led 2019 4:40:10

Jsem běžná žena.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1442
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Denik běžné ženy

Nový příspěvekod Tara » pon 28. led 2019 15:02:38

NEMLUV SE MNOU O DUCHOVNU

"Nemluv se mnou o své duchovnosti, kámo. Nemám zájem... Prosím, nemluv se mnou o "čistém vědomí" nebo "o životě v absolutnu". Chci vidět, jak se chováš ke svému partnerovi. Ke svým dětem, rodičům, tvému vzácnému tělu.

Prosím, nedávej mi přednášku o iluzi odděleného já nebo o tom, jak jsi dosáhl blaženosti za pouhých 7 dní. Chci cítit skutečné teplo zářící z tvého srdce. Chci vědět, jak dobře umíš naslouchat. Jak vnímáš informace, které neodpovídají tvé vlastní filozofií. Chci vidět, jak komunikuješ s lidmi, kteří s tebou nesouhlasí.

Neříkej mi, že jsi probuzen a zbaven ega. Chci tě poznat mimo slova. Chci vědět, jak se cítíš, když tebe obklopují neštěstí. Jestli dokážeš se úplně ponořit do bolesti a nepředstírat, že jsi nezranitelný. Jestli umíš procítit svůj hněv, ale nejít do násilí. Jestli jsi schopen naplno prožit smutek, aniž bys se stal jeho otrokem.

Jestli umíš snést svou hanbu bez ponižování jiných. Jestli dokážeš udělat chybu a přiznat to. Jestli jsi schopen říct "omlouvám se" a myslet to vážně.

Nemluv se mnou o své duchovnosti, kámo. Mne to nezajímá. Jen se s Tebou chci setkat. Poznat tvé srdce."

J. Foster
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1442
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Denik běžné ženy

Nový příspěvekod Tara » sob 02. úno 2019 19:06:54

Nejsi z toho už unavená?
Ležet vedle někoho,
kdo tě měl milovat,
ale místo lásky cítit osamělost
a tajně stále doufat ve změnu,
která nepřichází.

Není snadné přiznat si pravdu. Totiž, že změna nepřijde, že to takhle bude dál a dál, dokud ti nedojde, že už jsi měla dávno pokračovat dál.

Snadněji se to řekne, než udělá. Je to mnohdy až příliš velká část života, kterou bys za sebou nechala. A čím déle čekáš, tím víc se to zdá nemožné, tím víc jako bys byla uvězněná v svém vězení.

Možná už jsi to vzdala. Možná už ti dochází naděje v šťastnější zítřek a síla cokoli změnit. Možná už jsi se s tím smířila natolik, že to ani nevnímáš, že už své malé a ukrývané neštěstí a smutek ani sama nevidíš.

Možná je na čase se probudit.
Opět zažehnout jiskru, která byla udusaná.
Třeba už ani nevěříš, že je to možné.
Ale ještě není konec hry.
Nedošla jsi přeci tak daleko jen proto,
abys skončila s něčím, co tě nedělá šťastnou.

Nikdy není pozdě. Můžeš mít strach. Může tě to děsit. Třeba nevíš, kudy se vydat, kudy vede cesta. Třeba se teď všechno zdá nejisté a zahalené. Ale to nevadí. Stačí udělat jen jeden krok.

Stejně už sama víš, co bys skutečně chtěla udělat. Tak už déle nečekej. Vykroč ze svého stínu, ač to může být bolestivé. Možná náhle uvidíš, jak moc tě to probudí k životu, jak tě to opět zažehne, jak ožiješ a rozkveteš a budeš si říkat - "Proč jsem to neudělala už dávno?".

Nečekej.
Udělej to teď.
Přílohy
51345922_2131655290213348_6737681876326023168_o.jpg
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1442
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Denik běžné ženy

Nový příspěvekod Tara » sob 27. dub 2019 10:19:33

Dlouholetý kamarád, kdysi milenec, bráška se mě SMS zeptal:

"Jak ti je?"

"Uvězněna ve svém těle, snažím se létat. Ne vždy se daří."

...

"A co ty, jak se cítíš?"

On: "Jednoduchá otázka, prasložitá odpověď. Šťastný nejsem a jsem starý, abych to změnil."

...

"Mluvte spolu o tom, jak se cítíte..."

On: "Já o tom dokážu mluvit jen s tebou..."

...
Přílohy
ptak.gif
ptak.gif (5.03 KiB) Zobrazeno 1890 krát
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1442
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Denik běžné ženy

Nový příspěvekod Tara » ned 16. čer 2019 22:25:25

V sobotu jsme s manželem a dalšími kolegy v práci byli na oslavě.
Jeden z našich kolegů v práci slavil. :-) Slavil společně se svou ženou... 100 let.
On má letos 51, jeho žena měla letos 49.
Shodou okolností bydlí na adrese s číslem popisným 100.
Oslavu pojali celkem nezvykle a měla název 100.
Projekt 100.
Zvláštní byla i v tom, že pozval nás, všechny kolegy z práce, ale zároveň byla pozvána i jejich rodina, z jeho strany, z její strany.
Celkem asi 60 lidí.
Odvážný projekt... a vydařil se. :-)

S kolegou i jeho ženou se známe už hodně let, třicet let určitě. Známe i jeho maminku, znali jsme i jeho otce. Navštěvovali jsme se doma.
Včera jsem po delší době opět mluvila s jeho maminkou, která je již 18 let vdova. Dlouho jsme se neviděly. Byl to pěkný, srdečný rozhovor, kdy si nebylo třeba na nic hrát.
Vychovali s manželem tři syny, kteří již jsou v letech, sami také tátové a mě došla jedna věc...., všichni tři jsou.... no a o to mi teď jde, proč to celé píšu..., POCTIVÍ.
Jak maminka mluvila o celém svém životě, o tom, jak čekala posledního syna, o tom, jak to mnohdy neměli jednoduché, o tom, jak ovdověla, jak se se smrtí manžela nikdy nevyrovná, ale snaží se žít dál, mluvila o svých synech, o každém z nich, došlo mi, co všichni tito tři kluci mají společné a to je POCTIVOST. Ryzost. Každý z nich má jiné povolání, ale v tom, co dělají i v tom, jak žijí, jsou prostě ryzí.
A také jsem jí to řekla, protože to tak je....
Kéž by bylo na světě čím dál tím více takových ryzích lidí, charakterů...

Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1442
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Denik běžné ženy

Nový příspěvekod Tara » pát 04. říj 2019 14:17:20

Potřebuji se z něčeho vypsat.
Je to o smrti.

Poslední týden v Ní žiji, spíše s Ní...

Má to určitě co do činění se smrtí K. Gotta, blíží se dušičky, nastal podzim (období, kdy jsem vždy tvrdila, že chci umřít)...

V noci, kdy zemřel K. Gott, jsem měla těžkou noc. Nejen že jsem se budila bolestí (na to už jsem si zvykla), ale kolem půlnoci jsem se vzbudila s velkou zimnicí. Byla mi šílená zima, až tak, že jsem si přes pyžamo musela oblíknou svetr a ještě jedny kalhoty. Myslela jsem, že na mě leze nějaká chřipka, ale ráno už jsem byla jakž takž v pořádku a šla do práce.
Až během dopoledne jsem se dočetla, že v noci zemřel velký člověk...

Za den, dva jsem si s údivem vzpomněla, že v noci, kdy zemřela moje máma, jsem měla stejnou zimnici. O úmrtí mi volali až ráno...

Má někdo podobnou zkušenost s tím, že při odchodu blízkého člověka zažívá zimnici? A proč zrovna zimnici... ono se říká, jako by na tebe, nebo mne šáhla smrt...

Když umíral můj otec, bylo to odpoledne, kdy jsme byli s manželem a dcerou na "jeho" zahradě, která byla celý jeho život. Když vážně onemocněl, převzali jsme zahradu do vlastní péče :-) a v ten den, kdy umíral, jsme na něj na jeho zahradě vzpomínali, na otce, jak zde byl šťastný, vzpomínali jsme na něj s radostí, s úsměvem jsme dceři povídali příhody, jak jsme na zahrádce s manželem coby svobodní randili, jak na to otec přišel a bylo zle, bylo to takové celé radostné :-) a až po pár hodinách jsem se dozvěděla, že právě v tu dobu, kdy jsme na něj vzpomínali, odešel...

Je to zajímavé, že u každého odchodu je to jinak...

A ještě z něčeho se chci vypsat.... moje povaha je spíše takové, že "nechci vstoupit", nebo jak to říct ... do projevu, aby se nenarušilo to posvátné....

Poprvé jsem si toho u sebe všimla, když jsme byli v Chorvatsku na dovolené a šli na procházku. Byl krásný podvečer a kousek od pláže byl takový malý svatostánek, zděný, malý kostelíček, uvnitř s oltářem, květinami, dveře byly otevřené..., manžel i dcera bez rozmýšlení šli dovnitř se podívat.... a já "nemohla", prostě nemohla, protože jsem cítila, že bych něco narušila? Hm, to asi ne, možná je více pravdivější, že nejsem hodna..., v tomto případě...

A tak podobně to bylo např. na FB, kdy jsem sledovala, sleduji profil Karla Gotta. On na něm vždy psal sám za sebe. Naposledy asi před 14 dny, kdy zveřejnil o svou fotku, sedíc u PC a pročítá komentáře fanoušků. Psal, že mu tyto komentáře hodně pomáhají a je za ně vděčný.... i když ho velmi obdivuji jako člověka, nejen zpěváka, ale především jako člověka, za jeho lidskost, laskavost, otevřené srdce.... nemohla jsem (opět) mu nic napsat, protože tím vstoupením do projevu bych narušila to Spojení, to posvátné.... tak to cítím... i když psal, že mu komentáře dělají radost, je to zvláštní...

Po jeho smrti se spousta lidí na jeho odchodu přiživila a přiživuje, jsou takoví a jedna kamarádka to popsala podobně jako já, že pro ni je "více" být zticha, účastna ale zticha, než psát o tom, jak je jí to líto a jak lituje manželku a dcery a bla bla bla...., že vůbec Být Tich je nejvíce....

A jeden kamarád jí na to napsal, představ si, kdyby si toto řekl i Karel Gott a BYL TICH...., to by byla přece věčná škoda....

:-)

Dnes se mi zdálo, že jsem byla ve snu se svým otcem, kterého jsem doprovázela na cestě, ležel, už nemocný a když jsem se k němu sklonila, řekl potichu, že už si pro něj přišli...., že odchází...., zdálo se mi i o tchýni i o mamce, které tu už nejsou delší dobu, ale to nevím, o čem bylo... možná opravdu nyní nastává období, kdy se brány nebes otevírají a blízcí nás přicházejí navštěvovat...

Tož tak, vypsala jsem se a jdu pracovat...
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1442
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Denik běžné ženy

Nový příspěvekod Tara » čtv 10. říj 2019 22:34:01

A tak si říkám, při poslechu této skladby, že to za to stálo ♥

Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1442
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Denik běžné ženy

Nový příspěvekod Tara » čtv 30. dub 2020 10:55:31

Když to miluješ, tak to dělej


Nechci mluvit za ostatní, ale někdy to má někdo a řekla bych, že takových je více než méně, tak, že nemají (podle nich) co milovat, neví co by milovali, zvlášť ženy.
Muži si vždycky nějakou činnost udělají, kterou milují, ať už je to zvedání půllitrů nebo jízda na kole nebo kolem baráku, ale žena? Které vyrostou děti, odejdou z baráku a nedej bože, když zůstane sama, pro péči o rodinu, děti, domácnost se jaxi už dávno časem vytratily kamarádky, přátelství, aktivity a co teď. To je realita mnoha žen....
Tady místo to "miluji" bych dala "raduj se" z obyčejných "věcí", třeba úžasné je každé nové ráno, byť to zní až pateticky. Každé nové ranní nadechnutí, zhluboka s mírným záklonem hlavy tam vzhůru je nádhera.... v něm je i vděčnost.... za nic, právě že vlastně za nic konkrétního, jen že tu jsme, je tu nový den, nebe nad náma a zem pod náma....., a pak, časem si najednou uvědomíme, že takových děkovných nadechnutí a poděkování je víc, nejen ráno.... i přes den, kdy se zastavíme, na chvilinku, v denním kolotoči činností... uf, a to je to miluji....
Přílohy
ráno.jpg
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1442
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Denik běžné ženy

Nový příspěvekod Tara » sob 16. kvě 2020 23:01:35

Zajímavé je, že tato slova napsal muž:



Nejsi z toho už unavená? Ležet vedle někoho, kdo tě měl milovat, ale místo lásky cítit osamělost a tajně stále doufat ve změnu, která nepřichází.

Není snadné přiznat si pravdu. Totiž, že změna nepřijde, že to takhle bude dál a dál, dokud ti nedojde, že už jsi měla dávno pokračovat jinam.

Snadněji se to řekne, než udělá. Je to mnohdy až příliš velká část života, kterou bys za sebou nechala. A čím déle čekáš, tím víc se to zdá nemožné, tím víc jako bys byla uvězněná v svém vězení.

Možná už jsi to vzdala. Možná už ti dochází naděje v šťastnější zítřek a síla cokoli změnit. Možná už ses s tím smířila natolik, že to ani nevnímáš, že už své malé a ukrývané neštěstí a smutek ani sama nevidíš.

Možná je na čase se probudit. Opět zažehnout jiskru, která byla udusána. Třeba už ani nevěříš, že je to možné. Ale ještě není konec hry. Nedošla jsi přeci tak daleko jen proto, abys skončila s něčím, co tě nedělá šťastnou.

Nikdy není pozdě. Můžeš mít strach. Může tě to děsit. Třeba nevíš, kudy se vydat, kudy vede cesta. Třeba se teď všechno zdá nejisté a zahalené. Ale to nevadí. Stačí udělat jen jeden krok.

Stejně už sama víš, co bys skutečně chtěla udělat. Tak už nečekej. Vykroč ze svého stínu, ač to může být bolestivé. Možná náhle uvidíš, jak moc tě to probudí k životu, jak tě to opět zažehne, jak ožiješ a rozkveteš a nebudeš chápat, proč jsi tak dlouho otálela.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1442
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Denik běžné ženy

Nový příspěvekod Tara » stř 11. lis 2020 22:50:30

z FB

Ester Davidová
11.11.2020


Že prý si zbytečně ubližuji, když dávám na svůj profil 'cokoliv' ohledně současné situace!
Lidé chtějí jít v dnešní těžké době za světlem. Ne za názory druhých.
Chtějí vedení, světlonoše, který je povede.
Člověk jako já, by měl jít příkladem. Vždyť jsem terapeut, přeci!
A chtějí prý příklad někoho, kdo nebude dění věnovat pozornost, problém nebude živit a on se uvolní. Přestane existovat
Tak jsem stáhla před pár týdny ocas a byla poslušná. Respektive, přestala jsem dění kolem sebe živit.
Záchvěvy tam byly, co si budeme povídat (lhát).
Ruka mi cukala. Nejednou!
Áále...
A zle vám mi začalo být.
Úzkosti a paniky se o mně po mnoha letech pokoušely.
Nechuť k životu a úmorné bolesti zad jsem začala mít.
Jak v tlakáči jsem si připadala, tězkou dekou přikrytá.
Včera ráno jsem se splínem vstanula a povídám sama sobě; hele holka, to nejsi ty, já tě nepoznávám. Jsi strachy připrděná, zastrašenou masou a šašky nahoře ovládána!
Proč? Proč ses tak lehce dala?
A jak už to tak bývá, spása si cestu ke mně, na mou žádost, našla...
Ráno jsem si z hedvábného balíčku, kartu 'Potlačuji emoce', vytáhla a o pár hodin později, když jsem se zaposlouchala do přednášky Vendy Kociánové (zveřejnila jsem včera), mi to celé docvaklo!
Emoce a moje uťápnuté já, chtěly ven.
Toužily a volaly po osvobození...
A se slovy Vendy jsem si uvědomila, že mi celá ta 'současná situace' evokuje dětství. Většiny z nás.
Dětství, ve kterém jsme byli pod tlakem 'musů' našich rodičů, kteří to s námi vlastně mysleli dobře.
Vždyť oni to dělali pro naše dobro! Pro naše zdraví.
A že toho pro nás tolik udělali! A my nevděčníci jsme jim málo vděční byli!
Oni nás přeci chránit před nemocemi a zlým světem venku chtěli.
A my se tiše podvolovali a podvolovali, protože ty tlaky byly tak silné, až jsme to vlastně vzdali.
A štafetu strachu a duševního mrzáctví jsme od nich převzali.
A byť si řada z nás myslí, že jsme si ta svá traumátka z dětství pořešili, stejně teď stojíme v setsakramentsky velké a těžké zkoušce.
Plaveme v tom všichni. Ať chceme nebo ne.
A my hypersenzouši, i přesto, že pozornost 'situaci' věnujeme minimální, stejně nás to - natlakované, ustrašené kolektivní vědomí, dohání.
No a tak jsem včera po Vendulčiných slovech slavnostně povstala a hodinu v kuse s vervou bubnovala na šamanský buben.
Křičela, řvala, fakovala, klela jako zedník, nadávala na celý tenhle zatracený svět a vybrečela tuny slz.
D.O.V.O.L.I.L.A. J.S.E.M. S.I. T.O.
Dovolila jsem si připomenout, že jediná cesta jak z toho ven a jak se z toho ... nezbláznit je BÝT SÁM SEBOU.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1442
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Denik běžné ženy

Nový příspěvekod Tara » pát 12. úno 2021 17:10:39

Týká se nejen covidu.

Je to těžké v dnešní době, ale už i Ježíš říkal, po ovoci poznáte je.
Ale jak ho poznat.
Na to asi není jednoduchá rada ani recept. Napíšu, jak to mám já.
Od samého počátku tu situaci nějak vnímám. Nějak vyhodnocuji informace, kterým jsem všichni vystaveni. A není jich málo! A každou nějak vyhodnotím. Buď se mnou souzní, s mým vnitřním hlasem, nastavením, nebo nesouzní, nebo dokonce jsem s ní v odporu a to těžkém. Tím chci říct, že náš postoj záleží na našem osobním posouzení a naopak, co je (může být) pravda, a co není (nemůže být pravda). U mě se to alegoricky, ty reakce, projevují tak, jako např. u kočky. Když souzním a ano, od samého začátku souzním se slovy, osobností např. S. Pekové, pak je to, jako by kočku hladil po směru srsti. Souhlasí, přede. Naopak např. takové názory jako názory p. Kubka, šéfa lékařské komory, Babiše, Blatného, Hamáčka jsou názory, které se mnou jsou v odporu, je to, jako by kočku hladil proti směru srsti, néééé.
Nic není špatně. Tím vším se vyvíjíme, zrajeme. A tím i společnost. Když ale nevíme, je to ryba ani rak, je to jako by žábu vařili na malém plameni, nedokážeme se přiklonit ani k jednomu názoru, pak to není dobře. Pak se to chová jako nudle v bandě, v bandasce.
Příklon k jedné straně přinese jednomu velký pocit svobody..., ale i zodpovědnosti. A o to jde.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1442
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Denik běžné ženy

Nový příspěvekod Tara » stř 17. úno 2021 23:13:01

Jak to cítím.

Přirovnala bych současné dění k porodním bolestem. Čas, délka porodu je vzhledem k "neexistenci" času relativní. Nový zrod, dítě se tlačí porodními cestami a je to jak pro něj, tak i pro matku bolestivé. Řekněme nekonfortní. Když jsem rodila naše třetí dítě, věděla jsem již, do čeho jdu a neměla jsem vůbec strach. Porod probíhal tak, že jsem byla umístěna na předporodní pokoj, kde jsem přečkávala první dobu porodní. Byla jsem tu sama, plně naladěna na to, co probíhá, ve vnitřní jistotě, že vše je v pořádku a tak, jak má být. Zabydlela jsem se, ve smyslu, uložila si věci, převlékla se a vzala jsem do rukou knížku, kterou jsem měla náhodně v tašce. Lehla si, vzala si knížku (vůbec nevím proč, ale byly to kriminální povídky) a začala číst. Najednou se u nás objevil doktor, přišel zkontrolovat rodičku a hooodně se podivil: "To vidím poprvé, že si žena při porodu čte." Mě tou větou překvapil, protože jsem nechápala, proč bych si neměla číst, co jiného bych měla jako dělat. Po určité době se porod rozjel a ve vedlejší místnosti jsem zanedlouho přivedla na svět dceru. Na bolest si vůbec nevzpomínám, pro mne to nebyla bolest, bylo to něco, co ke vzniku nového človíčka (světa) patří. A ta velká úleva a vděčnost potom! Ošetřenou, zabalenou dceru mi sestřičky položily na prsa a odešly... a já ji nahlas přivítala na světě se slovy jakéhosi skoro až závazku. Závazku..., nikdy se není třeba bát, vždy bude o tebe co nejlépe postaráno....
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1442
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Denik běžné ženy

Nový příspěvekod Tara » stř 24. úno 2021 17:42:01

Z FB:

Když umíral můj táta, Covid ještě nebyl. Týdny před smrtí jsem upínala své myšlenky k tomu, aby se už pustil svého prostého skomírajícího těla a odešel. Přenesla jsem se přes pocit, že tady tátu potřebuji a přijala, že mi už dal, co mohl. Nastal čas opustit tělo, ve kterém byl uvězněný. Moje smíření mi přineslo radost. Já vím, zní to divně, a blbě se to popisuje, protože já plakala a před očima jsem měla různé situace, které jsem s ním prožila, ale přitom jsem měla radost, že je tady a teď ve všem se mnou, i když už tady není. Tato zkušenost mi později pomohla v přijetí toho, že možná umře po nehodě i můj muž. A vlastně jednou i já a moje děti a jejich děti. Tátův pohřeb byl osobní, bez řečníka, protože já napsala řeč a rozloučila se s ním v obřadní síni za nás všechny. Od té doby cítím obrovskou zodpovědnost za to, co tady na té naší krásné zemi prožívám a šířím.
A jak to tak pozoruji, vidím, jak moc se upínáme k životu, kterého si ale vlastně nevážíme a je pro nás samoZřejmý. Den co den žijeme bez radosti, ve strachu a přitom každý den nám nabízí smíření a možnost prožít jej jako by byl náš poslední. Nic víc ani méně.
Kéž bychom se dokázali zasmát svým chybám, mávnout rukou nad nezdarem, neplýtvat svou energií na něco, co nám ji pořád bere. A tím nemyslím odejít z práce, která nás nebaví, ale přistoupit k ní jinak nebo se od ní odrazit k práci jiné. Nemyslím tím spálit mosty, ale vztahy vyčistit. Kéž bychom nebrali lidi s jiným názorem jako nepřátelé a nepotřebovali se honit za prvenstvím a samolibostí. Kéž bychom se vlastně nikam nehonili, ale jen žili, milovali se a sklízeli plody naší lásky, prožívali při porodech blízký vztah smrti a zrození, kojili své děti, protože je to přirozené, pečovali o ně i o sebe, hodně se smáli a starali se o to, abychom tvořili silné okamžiky, které se nám jednou budou promítat před očima jako film.
Kéž bychom měli od rána mrazení z toho, jak krásné je nadechnout se a projít se bosýma nohama v trávě nebo ve sněhu. Cítit teplo a chlad, vůně a chutě, obejmout děti a vědomě se bavit se všemi tak, že cokoliv si ještě někdy řekneme, bude bonusem.
Kéž bychom se mohli dotýkat beze strachu, že nám předá ten druhý vir nebo bakterie, které nás zabijí. My lidi totiž potřebujeme cítit blízkost, jinak chladneme. A s chladem roste strach a rezignace. Potřebujeme ujištění, že tady pro sebe jsme, potřebujeme dotyk a teplo, které nás nenechá citově strádat jako obrazovka počítače a sebelepší telefon. Nenavádím vás k objímání souseda, aby mi zas někdo nevyčinil. Věřím, že každý můžeme stokrát obejmout své nejbližší, se kterými žijeme a pořád to nebude dost.
Cítím, že nyní nezvládáme obyčejnosti života, které nás obklopují. Nemáme vyřešenou naši nekonečnost. Smrt je tabu, tajíme ji před dětmi, těžce nemocnými i starými. Za každou cenu zachraňujeme ty, kteří už o to možná nestojí. Možná, protože se jich nikdo neptá, protože mluvit s někým, kdo má nakročeno k umírání, je společensky nevhodné. Chceš tady ještě být? Zapomínáme se ptát...
Nevědomý vztah ke smrti je výzvou pro naši společnost a cestou k posunutí morálky. Naše společnost s ní nemá navázaný vztah a denně popírá konec své existence, to je největší problém celého Covidu. Epidemie nám kromě nemocných a umírání přinesla ještě hmatatelnější obavu ze smrti, protože coronavirus s sebou nemilosrdně bere i ty, kteří by ještě nějaký čas žili, jenže ani to s jistotou nikdo neví, a tak si pěstujeme ten pocit nespravedlivé smrti, protože se nedokážeme smířit s tím, že to nemáme absolutně pod kontrolou. Možná je načase to začít řešit a připustit si, že každý tady máme vyměřený nějaký čas a začít se zabývat kvalitou smrti a díky tomu vědomě naplňovat život.
Přeji si dobrou smrt. Krásnou, bezbolestnou, smířenou a důstojnou. Takovou, jaká se mi jednou v noci zjevila a já se pozorovala, jak v budoucnosti umírám. Ale možná, že umřu zítra, to nikdo neví.
Nastavila jsem tvář druhému konci života, který se blíží od chvíle, co mě máma porodila. Přeju si, abychom všichni žili v takové kvalitě života, aby nás smrt neděsila a přestala překvapovat.
Přeju nám všem krásný den a dobrou smrt.

(Obrázek kreslila naše dcera Evelínka)
Přílohy
151645912_1441111136238177_768174618227495466_o.jpg
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1442
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22


Zpět na Tara

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník