Chvilka poezie

[Tara]

Tento svět –
absolutně čistý
tak, jak je.
Za strachem
a zranitelností.
Ještě za nimi je
smutek,
a pak soucítění,
a za tím vším nekonečná modrá obloha.

~ Rick Fields

[Tara]

S dovolením (i bez) si vypůjčím, hodně mi to svou energií připomnělo Šienšanského mudrce ♥

Přijímám tě takového, jaký jsi. Možná že trpíš chorobnou potřebou schovat do kapsy každou zlatou tretku, která ti padne do oka, ale přitom jsi básník. Přijmu tě tedy z lásky k poezii. A zlaté tretky si z lásky k nim zamknu.
Možná že zacházíš s tajemstvími, která ti někdo svěří, jako žena s diamantovou ozdobou. Jde na slavnost. A ten vzácný předmět vystavuje na odiv, aby jí dodal slávy a významu. Přitom jsi však možná tanečník. Přijmu tě tedy z úcty k tanci, ale tajemství si z úcty k nim nechám pro sebe. Ale možná, že jsi prostě můj přítel. Přijmu tě tedy z lásky k tobě a takového, jaký jsi. Jestliže kulháš, nebudu chtít, abys tančil. Jestliže nenávidíš toho či onoho člověka, nebudu ti je vnucovat za společníky.
Jestliže potřebuješ najíst, obsloužím tě.
Abych tě poznal, nebudu tě nijak rozdělovat. Nejsi ani tento nebo jiný skutek, ani jejich souhrn. Nejsi ani toto nebo jiné slovo, ani jejich souhrn.
Ani podle těch slov, ani podle těch skutků tě soudit nebudu. Ona slova a skutky budu naopak soudit podle tebe.
Zato si však od tebe budu žádat pozornosti. Nevím, co bych si počal s přítelem, který by mne neznal a jemuž bych se musel vysvětlovat.
Přenést sama sebe v chabém větru slov, takovou moc nemám. Jsem hora. Horu lze nazírat. Ale na dvoukolák ji nenaložíš.
Mohu snad vysvětlit, co nepochopila už předtím láska? A mohu leckdy vůbec hovořit? Slova jsou někdy nevhodná. Jak jsem to říkal o vojácích v poušti. V předvečer bitvy je tiše pozoruji. Spočívá na nich celá říše. Zemřou pro říši. A smrt jim bude touto směnou zaplacena. Znám tedy jejich pravou horoucnost Co by mi mohl říci vítr slov? Ze si stěžují na trní, že nenávidí svého desátníka, že dostávají málo jídla, že je ta oběť hořká? … Je dobře, když tak hovoří. Nemám důvěru ve vojáka, který je příliš lyrický. Touží-li zemřít pro svého desátníka, bude patrně tak zaujat přednášením své básně, že nezemře vůbec. Nemám důvěru v housenku, která si myslí, že miluje křídla. Taková housenka se nikdy nezakuklí a sama pro sebe nezemře. K takovému větru slov jsem hluchý a ve vojákovi vidím to, čím je, a ne to, co říká. A tenhle voják přikryje v bitvě svého desátníka vlastní hrudí. Přítel je pro mne určité hledisko. Potřebuji slyšet řeč, pronášenou právě tam odtud, odkud on hovoří,
neboť v tom je pro mne přítel jedinečná říše a nevyčerpatelná zásoba. I když mlčí, dokáže mne naplnit. Hledím pak jeho očima a vidím svět jinak.
Stejně tak žádám i na něm, aby znal především místo, z něhož hovořím já. Jen tak mne může slyšet. Neboť slova jsou vždycky svárlivá.