Průlom

[.Petra]

Probuzení se například neodkazují pořád na nějaké citace. Asi už to nepotřebují, pokud mají vlastní zkušenost.

Ano.

A neříkají o sobě, že poznávájí to samé co probuzení.

[Petra_]

A jestli tuhle lásku poznáváš jako nejvyšší pravdu, tak jsi probuzený, jsi absolutně vším, co existuje a není co řešit.

Jani, to je, jak ty si představuješ, že to mají probuzení. Ale realizovaní/probuzení, jak víme, tvrdí, že žádný probuzený neexistuje, že je jen realizace/probuzení. Že jen snové osoby se domnívají, že existují nějací probuzení a neprobuzení.

A navíc pořád řešíš, jak to mají druzí proti tobě špatně.

Nevzpomínám si, že by E. Tomáš mluvil o probuzených a a jak to mají. Mluvil o duchovních učitelích různých úrovních - někteří byli pokročilí žáci, jiní byli více či méně upevněni v Poznání, ty obvykle nazýval Mistry. Toho, kdo byl hluboce ukotven v Poznání, nazýval Mudrcem. Sám cítil tu samou lásku a vděčnost ke svému učiteli P. Bruntonovi, stejně jako Nisargadatta ke svému guruovi.

Když poslouchám nebo čtu, co E. Tomáš říkal, tak z toho cítím opravdovou moudrost, pokoru a velkou lásku k lidem, která se projevovala laskavostí, skromností a upřímnou snahou jim pomocí. Jestli se dá někdo označit jako Mistr, tak on, ale on sám tohle pojmenování pro sebe nechtěl.

Ty se projevuješ zcela jinak. Tvrdíš o sobě, že to máš jako probuzení, a očekáváš, že by to měli druzí uznat.

Ale je na každém, jestli bude věřit E. Tomášovi nebo tobě.

Jedno doplnění a jedna myšlenka...

Ale je na každém, jestli bude věřit E. Tomášovi nebo tobě.

je zde i možnost věřit "sobě" - citu svého vnitřního bytí, sídlícím v Srdci. Ta mi přijde jako nejbezpečnější - a tedy i nejlepší.

Jani,
....

S "Janou" to bude možná podobné - ona se očividně nechává okouzlovat (a možná i trošku "svádět") - tou uvědomovanou touhou po neustálém prosvětlování vlastní existence, místy až tak, že se v tom "utápí" (místo toho, aby si dovolila se v tom jen "ztratit"). Je dost možné že jež ve stavu, kdy každé "předané" je vráceno "dvojnásobně" - a proto vlastně jen vše "obdarovává" a těší se z toho, co se jí vrací...
... no a z druhé strany její rychlá mysl vše analyzuje, rozebírá, pojmenovává, odmítá a zase si to přivlastňuje.

Máš pravdu v tom, že by to mohla vše pustit a jen skutečně být - ale ta záře blaženého stavu je neuvěřitelně svůdná:

Viděl jsem nebe, kde jsou ti, kteří uctívají Boha kvůli němu samotnému.

Ale nemohu říci, co jsem viděl, protože – zatímco jsem hleděl – stávalo se to stále větším, to, co zářilo, nabylo paprsků, jako by to předtím bylo jen mdlé, to, co bylo mocné, vyrostlo, jako by to předtím bylo jen malé, blaženost nabyla plnosti, jako by předtím byla jen nedostatkem.

To byl lesk. To byla sláva.

Vše, co zde na zemi září před našima očima, má od toho svůj lesk – ranní slunce svůj jas, večerní slunce svou nádheru, život sám svůj život. Bez toho by byly všechny oči mdlé, zlato žluté, nikoliv však zlaté.

Ano, ano – právě tak to je.“

Zmlkl a hleděl před sebe. Jeho oči zářily, jako by dosud viděl to, o čem mluvil. Nyní se jejich výraz změnil, místo vytržení nastoupil hluboký klid, který byl větší než klid smrti. Byl to klid života a smrti současně, jako by nesmiřitelné mocnosti zde splynuly v nějakou třetí, která je mocnější než obě dohromady.

Kandidát cítil zamrazení, jež se podobalo úzkosti i úctě. Holger začal opět mluvit:

„Byla tam rozmanitost, nadbytek rozmanitosti. Ale jedna věc byla společná – všechno existovalo ve velkém povznesení, dýchalo v úlevě, nemající mezí.

Ale podivné je, že věčné povznesení se mi stalo jakoby jhem, ač nikdy nemohlo unavit, a úlevu, která byla stále větší, jsem cítil jako břímě. Zíral jsem do slávy, ale nenalézal jsem jiné, pro které by to bylo takové, a – zatímco jsem zíral – slyšel jsem hlas, ne však mimo mne, který pravil:

‚Po čem pátráš v Boží slávě?‘

Odpověděl jsem, ale nepoužil jsem slov: ‚Pátrám po Bohu.‘

Hlas řekl: ‚Toto je sláva Boží.‘

Ptal jsem se opět:

‚Kde je Bůh sám?‘

Hlas odpověděl:

‚Ty, jenž si troufáš se zde tázat, otevři oči a viz!‘

http://www.jitrnizeme.cz/view.php?nazev ... 2005091801

[Jana]

A jestli tuhle lásku poznáváš jako nejvyšší pravdu, tak jsi probuzený, jsi absolutně vším, co existuje a není co řešit.

Jani, to je, jak ty si představuješ, že to mají probuzení. Ale realizovaní/probuzení, jak víme, tvrdí, že žádný probuzený neexistuje, že je jen realizace/probuzení. Že jen snové osoby se domnívají, že existují nějací probuzení a neprobuzení.

A navíc pořád řešíš, jak to mají druzí proti tobě špatně.

Můžeš citovat přesně, kde řeším, jak to má ten druhý proti mně špatně?

Jani,
....

S "Janou" to bude možná podobné - ona se očividně nechává okouzlovat (a možná i trošku "svádět") - tou uvědomovanou touhou po neustálém prosvětlování vlastní existence, místy až tak, že se v tom "utápí" (místo toho, aby si dovolila se v tom jen "ztratit"). Je dost možné že jež ve stavu, kdy každé "předané" je vráceno "dvojnásobně" - a proto vlastně jen vše "obdarovává" a těší se z toho, co se jí vrací...
... no a z druhé strany její rychlá mysl vše analyzuje, rozebírá, pojmenovává, odmítá a zase si to přivlastňuje.

A ta Jana to má, Péťo, podle Tebe proti Tobě jak?

[Jana]

je zde i možnost věřit "sobě" - citu svého vnitřního bytí, sídlícím v Srdci. Ta mi přijde jako nejbezpečnější - a tedy i nejlepší.

[Petra_]

[
A ta Jana to má, Péťo, podle Tebe proti Tobě jak?

Jana to má.

... zbývá to její "má" "pustit" a "jen" být. Tomu ale "překáží" snaha tu uchopovat, chápat, pochopit, rozumět a ... vlastnit.

[.Petra]

je zde i možnost věřit "sobě"

Právě tam, kde se věří sobě, dojde k rozhodnutí/poznání, jestli věřit E. Tomášovi nebo Janě.

že by to mohla vše pustit a jen skutečně být - ale ta záře blaženého stavu je neuvěřitelně svůdná:

A tím překrývá Poznání.

Proto obvykle ani v tom krátkém okamžiku při umírání, kdy se ukáže nepřekryté, není vnímáno. Kdyby To byla obrovská, svůdná blaženost, tak by To nikdo nepřehlédl.

[Jana]

Máš pravdu v tom, že by to mohla vše pustit a jen skutečně být - ale ta záře blaženého stavu je neuvěřitelně svůdná:

Viděl jsem nebe, kde jsou ti, kteří uctívají Boha kvůli němu samotnému.

Ale nemohu říci, co jsem viděl, protože – zatímco jsem hleděl – stávalo se to stále větším, to, co zářilo, nabylo paprsků, jako by to předtím bylo jen mdlé, to, co bylo mocné, vyrostlo, jako by to předtím bylo jen malé, blaženost nabyla plnosti, jako by předtím byla jen nedostatkem.

To byl lesk. To byla sláva.

Vše, co zde na zemi září před našima očima, má od toho svůj lesk – ranní slunce svůj jas, večerní slunce svou nádheru, život sám svůj život. Bez toho by byly všechny oči mdlé, zlato žluté, nikoliv však zlaté.

Ano, ano – právě tak to je.“

Zmlkl a hleděl před sebe. Jeho oči zářily, jako by dosud viděl to, o čem mluvil. Nyní se jejich výraz změnil, místo vytržení nastoupil hluboký klid, který byl větší než klid smrti. Byl to klid života a smrti současně, jako by nesmiřitelné mocnosti zde splynuly v nějakou třetí, která je mocnější než obě dohromady.

Kandidát cítil zamrazení, jež se podobalo úzkosti i úctě. Holger začal opět mluvit:

„Byla tam rozmanitost, nadbytek rozmanitosti. Ale jedna věc byla společná – všechno existovalo ve velkém povznesení, dýchalo v úlevě, nemající mezí.

Ale podivné je, že věčné povznesení se mi stalo jakoby jhem, ač nikdy nemohlo unavit, a úlevu, která byla stále větší, jsem cítil jako břímě. Zíral jsem do slávy, ale nenalézal jsem jiné, pro které by to bylo takové, a – zatímco jsem zíral – slyšel jsem hlas, ne však mimo mne, který pravil:

‚Po čem pátráš v Boží slávě?‘

Odpověděl jsem, ale nepoužil jsem slov: ‚Pátrám po Bohu.‘

Hlas řekl: ‚Toto je sláva Boží.‘

Ptal jsem se opět:

‚Kde je Bůh sám?‘

Hlas odpověděl:

‚Ty, jenž si troufáš se zde tázat, otevři oči a viz!‘

http://www.jitrnizeme.cz/view.php?nazev ... 2005091801

Péťo, přečetla jsem si tuhle citaci, zřejmě se domníváš, že Jana to "má" nějak takhle podobně.

Ale nemá.

Není ve mně žádná taková otázka: ‚Kde je Bůh sám?‘

Takhle celá přítomnost je dokonale Boží, proto je v ní tolik krásy, proto je dokonalá, plná lásky a štěstí. Nejsou ve mně žádné pochyby.

[Jana]

Jani,
....


S "Janou" to bude možná podobné - ona se očividně nechává okouzlovat (a možná i trošku "svádět") - tou uvědomovanou touhou po neustálém prosvětlování vlastní existence, místy až tak, že se v tom "utápí" (místo toho, aby si dovolila se v tom jen "ztratit"). Je dost možné že jež ve stavu, kdy každé "předané" je vráceno "dvojnásobně" - a proto vlastně jen vše "obdarovává" a těší se z toho, co se jí vrací...
... no a z druhé strany její rychlá mysl vše analyzuje, rozebírá, pojmenovává, odmítá a zase si to přivlastňuje.

... zbývá to její "má" "pustit" a "jen" být. Tomu ale "překáží" snaha tu uchopovat, chápat, pochopit, rozumět a ... vlastnit.

A je možné namísto představ, jak to "má" dovolit, aby tady bylo uvědomění, co "je".

Tohle je svět Probuzených, není to představa, jak to Probuzení mají, protože svět probuzených JE tohle.

[Návštěvník]

je zde i možnost věřit "sobě"

Právě tam, kde se věří sobě, dojde k rozhodnutí/poznání, jestli věřit E. Tomášovi nebo Janě.

ale kdepak. Když bude věřit svému citu Bytí, žádný Eduard ani žádna Jana už není vůbec potřeba, natož je ještě nějak oddělovat a "poznávat"...

že by to mohla vše pustit a jen skutečně být - ale ta záře blaženého stavu je neuvěřitelně svůdná:

A tím překrývá Poznání.

Proto obvykle ani v tom krátkém okamžiku při umírání, kdy se ukáže nepřekryté, není vnímáno. Kdyby To byla obrovská, svůdná blaženost, tak by To nikdo nepřehlédl.

Možná to tak máš ty, ale v tom případě hrozí to, že už nezemřeš... - pro mnohé je to lákavá "meta" - nelze však tvé osobní pochopení jakkoli generalizovat pro ostatní.

[Petra_]

Jani,
....


S "Janou" to bude možná podobné - ona se očividně nechává okouzlovat (a možná i trošku "svádět") - tou uvědomovanou touhou po neustálém prosvětlování vlastní existence, místy až tak, že se v tom "utápí" (místo toho, aby si dovolila se v tom jen "ztratit"). Je dost možné že jež ve stavu, kdy každé "předané" je vráceno "dvojnásobně" - a proto vlastně jen vše "obdarovává" a těší se z toho, co se jí vrací...
... no a z druhé strany její rychlá mysl vše analyzuje, rozebírá, pojmenovává, odmítá a zase si to přivlastňuje.

... zbývá to její "má" "pustit" a "jen" být. Tomu ale "překáží" snaha tu uchopovat, chápat, pochopit, rozumět a ... vlastnit.

A je možné namísto představ, jak to "má" dovolit, aby tady bylo uvědomění, co "je".

Tohle je svět Probuzených, není to představa, jak to Probuzení mají, protože svět probuzených JE tohle.

... tak zase zatáhneme drápky a uklidníme vzbouřené emoce... Ju?

[Jana]

... tak zase zatáhneme drápky a uklidníme vzbouřené emoce... Ju?

No tak, Péťo. O nějakém vytahování drápků a bouření emocí nic nevím.


Jen jsem si všimla, že jsi psala, jak to podle Tebe "mám", a pak jsi psala, že se to, jak to "mám", se má pustit, což se mi líbí.



Hele teď si mi sedla do okna sýkorka a kouká na mě.

[.Petra]

- nelze však tvé osobní pochopení jakkoli generalizovat pro ostatní.

To platí samozřejmě i pro tebe. Proto beru s rezervou to, co píšeš - a věřím sobě.

[Jana]

- nelze však tvé osobní pochopení jakkoli generalizovat pro ostatní.

To platí samozřejmě i pro tebe. Proto beru s rezervou to, co píšeš - a věřím sobě.

Péťo, pro mě jsou nádherné popisy toho nepopsatelného, je to něco na způsob oslavy Skutečnosti. Nejedná se o nějaké pochopení toho, co je.

Líbí se mi v těch všech popisech Probuzených ta sjednocující linie, kterou poznávám jako pravdivou a Ty v tom možná vidíš generalizování pro ostatní.

Je nádherné, že například Jim Newman popisuje "to, co je" prakticky stejně, jako Nisargadatta, Spira, Gangay, Mooji, a všichni ostatní.

Přitom se může zdát, že každý mluví o něčem jiném.

[Jana]

Lásce nemůžete uniknout. Jakmile jste se jí dotkli, jste ztraceni. Nikdy nebylo nic, co by jí uniklo. O vše se stará To a všechno se Tím stává. Když se řeka vlije do oceánu, není pro ni návratu.

Řeka, jež vstoupila do moře, se ptá: "Budu vždy taková?" Jak je to směšné.

Vlna se bojí. Chce navždy zůstat vlnou. Bojí se, že bude ztracena. Kam půjde? I když bude ztracena, kam by mohla jít a čím se stát?

Když je ztracena vlna tvaru, vrací se do svého zdroje. Byla, je a bude oceánem. Není tu představa času. Čas je jen v mysli nevědomého člověka. Ve světle a v moudrosti neexistuje představa "jsem oddělený".

Vše je jednota, láska a krása. Nevědomost zmizela. Odtud není úniku.

Je to věčný život, je to nektar.

I když se stanete Tím, pracuje ještě jakýsi spodní proud, který se snaží pohybovat blíž a blíž k lásce. To nemohu popsat někomu, kdo tuto zkušenost nemá a kdo se mnou nebude souhlasit v tom, že to nemá konce. Je-li to nezměrné, je nezměrný i tento proces lásky. Nikdy neskončí. Stále poroste, tak jako spodní proud, jako řeka vtékající do oceánu.

Někdo řekne: "Je po všem. Nic víc nemusíte dělat." A žádná další zkušenost nenastane.

Já však cítím, že tu ještě je pohyb, protože to je nezměrné, nezměrné.

Ten, kdo někdy vešel do království, ten se nevrátil, ani aby odeslal fax. Žádný návrat, žádná informace ani popis. Rozpustíte se, vstoupíte do království a bude jen věčná láska, Bytí, vědomí, Blaho. Kdo o tom může něco říci?

Čím dál jdete, tím raději to poznáváte.

Lidé říkají, že tuto transcendentální zkušenost nelze popsat. To však je to, co chci slyšet. Hovor z druhého břehu, popis nepopsatelného. Chci slyšet z ticha nějaké slovo, které ještě nebylo vyřčeno.

Lidé říkají, že to je mimo dosah slov. Já však popis miluji. Až dosud se mi nepodařil, ale vy jste mladí, můžete mi pomoci.

Z knihy: Procitni a chechtej se, H. W. L. Púndža

[Jana]

Taky ten popis miluji, proto doufám, že to tady nikoho nepohoršuje a neuráží.

[.Petra]

.
Mně se naopak líbí, že existuje něco, co mysl nikdy nedokáže popsat. Prostě se tam nikdy nedostane, protože to není možné. Díky Bohu.

Lidé říkají, že to je mimo dosah slov. Já však popis miluji. Až dosud se mi nepodařil....

A nikdy se nikomu nepodaří. To je na tom to nádherné.

[Jana]

Ano, je to Nádherné

Lidé říkají, že tuto transcendentální zkušenost nelze popsat. To však je to, co chci slyšet. Hovor z druhého břehu, popis nepopsatelného. Chci slyšet z ticha nějaké slovo, které ještě nebylo vyřčeno.

Miluju ten popis.