Já se na neexistující já zlobím

[Návštěvník]

Jo, já se na neexistující já zlobí

Jak mizet? Když "mě" všechny vztahy ke "mně" posilují? Jen je pozorovat?

[Dan]

jsou to jen myšlenky o myšlenkách

[Návštěvník]

Mívám pocity nahněvanosti nebo naopak spokojenosti i jen tak. Myšlenka asi odstartovala pocit nebo spíš emoci, která se pak osamostatní. Je tu dál a přilíná k myšlenkám, které se objevují. Ten pocit naštvanosti se vrhne na každou novou myšlenku a naštve mě pak cokoliv, co se dál děje a co by mě jinak nechalo v klidu. Jednou to někdo vyjádřil větou "To zatracený slunce už zase svítí!" Nebo když třeba někoho v práci seřve šéf, kterému to přirozeně nemůže vrátit, zůstane v něm plno nevybitého vzteku. Večer přijde domů a seřve postupně manželku, děti, psa i kočku. Nějaký důvod se vždycky najde.

Dokonce se stává, že už si ani nevzpomenu, co mě původně rozčílilo. Hněv zřejmě dokáže existovat i docela samostatně bez myšlenek. Spíš využívá myšlenek, které dál vznikají, třeba o něčem úplně jiném, aby se k nim přilepil.

Jak tedy s emocema? Mně přijde, že jsou obsahem vědomí stejně jako myšlenky a že je můžu pozorovat stejně jako myšlenky. Tedy když si tu emoci uvědomím. Není to tak snadné jako uvědomit si myšlenku. Emoce k ní bývá jakoby nenápadně připojená. A vyrábí pocit naštvaného "já".

[Návštěvník]

jsou to jen myšlenky o myšlenkách

Emoce ale vyřazujou myšlení

a když člověka ovládnou úplně, nemusí vůbec vědět co dělá.
Dřív se to bralo jako polehčující okolnost u vraždy, že to udělal "v pominutí smyslů"

[teonik]

jak s emocema?

skamarádit se
spolupracovat

tak jak se vším
....................