Ze vzpomínek (na texty) “..Tím, jak začneme dělat onu vnitřní inventuru sebe sama, kterou děláme velmi pozorně a bděle, tak se dostáváme do přítomného okamžiku, až se do něj ponoříme úplně celou svou bytostí a vypořádáme se se vším tady a teď..“.
Myslím, že pokud se mne dotýká, nikdy jsem nezažil „přítomný okamžik“, jen snad jednou. Seděl jsem na lavičce blízko nádraží v Děčíně a neupínal jsem se k tomu, kdy pojede vlak. A popsal bych to jako že „nebylo nic“, i když z rozumu jsem věděl, kdy pojede a že je času dost. Inspirovala mne k tomu pracovnice ČSD, která pomalu šla v uniformě k nádraží v naprosté bezstarostnosti a klidu. Nezúčastněnost ve mně ona indukovala tak, jako se v cívce proudem indukuje magnetické pole, snad se na mne přenesla.
A ta hloubková inventura „jednou provždy“ se mi zdá zjednodušeně chápaná. Občas hledím do sebe a stále nacházím nové a další vrstvy, které byly zakryté vrstvami nalezeným předtím, takže nevím, kde skončím. Trvá to ale roky, postupné snímání závojů, Takže nevím o tom stavu „až se do něj ponoříme úplně celou svou bytostí“. To by mi připadalo jako rychlovka, jako výbuch bomby. A že by se to mohlo dokázat „najednou a úplně“?
Třeba je Mooji takový borec, že on to umí. A někteří lidé se dovedou podívat dovnitř a vidí tam konkrétně i to, co já sám nevidím. Někdy i řeknou co našli. Obecné rady jako „pusť to“ mi nesedí.
„...Pokud je v nás cokoliv a jakákoliv byť je minimální bolest z minulost, tak jsme si ještě neodpustili..“. Myslím, že u mne nejde o to, co jsem dosud snesl, ale o to, že se vnímám jako zlý člověk, který dělal zlo i v případě, že nechtěl. Trpěli jiní, o mne až tolik nejde.
Nějaké řeči „odpusť si“, nebo „děje se to“, to mne neutěšuje.
Není u mne ani někdo v úloze guru, který by se podíval do mne a věděl, co tam našel. Moje známá, jinak svobodná zednářka se mi někdy dívala dovnitř (hluboko do oří, ono to může fungovat) a někdy něco řekla. Ale většinou se dívala pro svou rozkoš z koukání do lidí a pozorování stavu, aniž by řekla moudrost.
Jeden jogín mi řekl, prý „mám kanál otevřený“, ale nenabírá žáky.
Zlo a dobro ve mně nekomentoval.
A pak si přečtu, abych odpustil sám sobě. Nevím jak. Asi je to spíše ženská funkce.
Vzpomínám, jak ve filmu z dějin Anglie byli dva rytíři soupeři. Pamatuji se na jednu chvíli z filmu: jednomu z nich po prohrané bitvě řekla jedna žena : „nedovedl jsi mu odpustit, že tě porazil a nedokážeš to odpustit ani sobě.“
Nevím, jak se sobě odpouští porážka. Snad proto, že s nikým nebojuji.