mám takovou otázku: v dosti duchovních naukách (aspoň co mám tak načteno/naposloucháno) se prosazuje koncept nechat přijímat život tak jak plyne. V Asii ohledně toho i vytvořili filosofii "wu-wej". Tak přemýšlím, když jsem takhle před cca deseti lety impulsivně "sám od sebe" změnil práci a to mě přivedlo do těžších časů - a nyní (po úvaze s pro a proti) se taky docela impulsivně rozešel s partnerkou, jestli jsem neměl spíš "nechat, ať se to vyvrbí samo" a ono by to přišlo organičtěji, jemněji a "v pravou chvíli". Ale zase moje vlastní jednání, i prudké, je zahrnuto v osudu/co chce Bůh/"všem co je", takže potom ta obecná rada "plynout" by se měla nechat být?
Možná teď zobecňuju moc, ale v životě jsou rozhodnutí, kterých mám tendenci litovat, i když vím, že ta lítost je chyba, že se mám zaměřit na přítomnost... co si o tom myslíte?